Jak zdiskreditovat pravdu a lásku

Lze věřit bývalému novináři Petru P. Hájkovi, že nelze věřit médiím?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © DaranusČeská pozice

Za to, že dokážu číst mezi řádky, vděčím svým rodičům. Ti prožili většinu dospělého věku v době komunismu, kdy číst noviny a nevěřit oficiálním informacím bylo součástí každodenního života. Stejný přístup jsem měla i ke kritikám knih Petra P. Hájka, bývalého novináře, socialistického i současného spisovatele, zakladatele časopisu Reflex, dosluhující zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury Václava Klause i katolického konvertity.

S údivem jsem sledovala, kolik lidí hlásících se ke konzervatismu a křesťanství používá opovržlivě hodnotově neutrální slovo mainstream a na mainstreamová média nahlíží s paranoiou, která ani za komunismu nebyla běžná. A jedná přesně naopak, než co napíší, neboť se jim v žádném případě nesmí podlehnout – ani napíší-li něco rozumného.

Tito lidé za vším okamžitě vidí spiknutí a zednářské spolky a Václav Klaus se pro ně postupně stával jediným spravedlivým politikem na naší politické scéně, autentickou konzervativní pravicí. Jiná tu totiž podle nich už dávno není, byla-li vůbec, a proto se ho v jejich společnosti nesluší kritizovat. Kniha Petra P. Hájka Smrt v sametu k tomu všemu významně přispívá.

Srozumitelná myšlenková linie

Její četba je však velkou dřinou, neboť Hájek píše chaoticky, a jasné je snad jen jeho sdělení: Nevěřte médiím, manipulují! Lze však věřit bývalému novináři? V podstatě to možné je. Za jeho chaotičností se totiž skrývá každému srozumitelná myšlenková linie: dobro a zlo, černá a bílá, Václav Klaus a Václav Havel.

Hájek se nijak netají, kdo a co je pro něho zlo a kdo a co dobro. A vůbec mu nevadí, že popírá historická i současná fakta.

Hájek se nijak netají, kdo a co je pro něho zlo a kdo a co dobro. A vůbec mu nevadí, že popírá historická i současná fakta. Má prostě jeden úhel pohledu, jenž vše ospravedlňuje.

V této souvislosti se dovolává ruského pravoslavného filozofa, publicisty a mystika Vladimira Solovjova (1853–1900), jehož pro sebe objevil, přičemž opomíjí, že jeho dílo i slávu od přelomu 20. a 21. století šíří Centrum Aletti Refugium. Proto lze jen obtížně tvrdit, že tento spisovatel je u nás téměř neznámý. To je však v podstatě zanedbatelný Hájkův omyl. Další jsou mnohem významnější!

Vít Bárta a přímá volba prezidenta

Podle Hájka například přímou volbu prezidenta, kterou považuje téměř za ďábelskou, prosadila média. To je však nesmysl, protože neschvalují zákony, a pokud něčemu projevují přízeň, vždy za ně práci musí odvést konkrétní politik. Ve svém programu měly přímou volbu prezidenta pouze Věci veřejné (VV), které vznikly díky aktivitě mladých lidí, jíž se však chopil Vít Bárta.

Vítu Bártovi můžeme poděkovat za to, co se stalo s českým národem, a nikoli takzvané „pravdolásce“

Ten do české politiky vnesl mnoho zla a možná i díky svému napoleonskému komplexu a ambicím se stal ministrem dopravy. Bártovým velkým zastáncem a svým způsobem i obdivovatelem byl Václav Klaus. Hájek však vůbec nezmiňuje, že právě Bárta prosadil do koaliční smlouvy vlády Petra Nečase přímou volbu prezidenta. Ani to, že jen kvůli Bártovi a udržení koaliční vlády byla tato volba schválena, přestože ji nikdo – ani Hájkovi takzvaní Havlovi muži – vlastně nechtěl. Bártovi můžeme poděkovat za to, co se stalo s českým národem, a nikoli takzvané „pravdolásce“.

Hájek však tuto Bártovu roli v naší historii opomíjí – zřejmě proto, že patří ke Klausovým oblíbencům – a přisuzuje ji pouze zlým médiím. Jeho hodnocení Bárty je vlastně pozitivní. Kritizuje soudce, který odsoudil Bártovo jednání na hraně korupce, přestože jím porušil program, s nímž VV vstupovaly do voleb. A Bártův pád přirovnává ke Klausovu „Sarajevu“.

Obhajoba Václava Klause

Hájkova servilita k Václavu Klausovi se ukazuje v příběhu, jak odcházející prezident musel podepsat Lisabonskou smlouvu. Údajně kvůli „trojskému koni“ v Ústavě, který do ní „vpašovali“ Havlovi muži (i ženy!). Dle Hájka prý Václava Klause přinutilo podepsat tuto smlouvu takzvané materiální jádro Ústavy. Ten ji však podepsat nemusel, byť by to zřejmě znamenalo jeho odvolání, ale byl-li o její nesprávnosti natolik přesvědčen, měl jako zásadový muž riskovat i tuto možnost.

Hájek svým dělením na havlovce a klausovce uráží všechny, kteří nepatří do první ani druhé skupiny, neboť jsou mediálně zmanipulovaní

„Materiální jádro“ Ústavy se vůbec netýká mezinárodních smluv, což Hájkovi uniklo, ale toho, že základní lidská práva a demokratický charakter státu není možné zrušit – a to ani ústavními většinami. Tuto část Ústavy však lze interpretovat i jinak – jako ochranu přirozeného práva, jež se v dějinách nemění, před zvůlí lidu a alespoň malou připomínku Desatera. Hájek však vlastní interpretaci nenabízí, jen se snaží omluvit obtížně obhajitelný Klausův podpis pod Lisabonskou smlouvou.

Hájek svým dělením na havlovce a klausovce vlastně uráží všechny, kteří nepatří do první ani druhé skupiny, neboť jsou mediálně zmanipulovaní. A je kuriózní, že v mnoha věcech, jež hodnotí vlastní optikou, dospívá ke stejným závěrům jako český astrolog Antonín Baudyš. Shodují se ve spikleneckých teoriích například o 11. září 2001, Bilderbergské skupině či o roli tajných spolků a nekonkrétních mocných.

Neomluvitelná shoda

Dle Hájkova vidění světa by však tato shoda s astrologem Baudyšem měla být neomluvitelná. Jinak se totiž vystavuje podezření, že pro sebe používá jiný metr než pro ty, jež označil za pravdoláskaře či havlovce. A mezi ně musí po prezidentské volbě zařadit i většinu konzervativců a křesťanů, kteří sice nikdy zcela nesouhlasili ani s Klausem, ani s Havlem, ale pro něž byl Karel Schwarzenberg menším zlem.

Hájka by na meze jím avizované apokalypsy mělo upozornit i to, že jeho názory jsou sice občas k smíchu, ale nikdo je nezakazuje

Tito lidé totiž mají odvahu říct, že svět není černobílý, a dokážou uznat Havlovy nezpochybnitelné klady, aniž by přehlíželi jeho zápory, a totéž platí i o Václavu Klausovi. Jim oběma by shoda s některými názory astrologa Baudyše možná divná nepřišla, ale pokud chce být Hájek myšlenkově konzistentní, měla by ho varovat, že něco není v pořádku. A považuje-li se za katolíka, měl by také vědět, že pravda a láska tvoří základ křesťanské víry. Jejich cynickým používáním je však zdiskreditoval natolik, že je otázkou, čemu tím vlastně slouží. Své proklamované katolické víře určitě nikoli.

Hájka a podobně smýšlející by na meze jimi avizované apokalypsy mělo upozornit i to, že jejich názory jsou sice občas k smíchu, ale nikdo je nezakazuje. Kdyby totiž nastala skutečná apokalypsa a oni byli jejími pravými proroky, trpěli by jinak než nyní pouhým výsměchem, jejž však považují za své mučednictví.

Smrt v sametu
AUTOR: Petr P. Hájek
VYDAL: Daranus 2012
ROZSAH: 320 stran