Evangelijní příběh o Ježíši, který ze dvou ryb a pěti chlebů nakrmí zástup pěti tisíc mužů, by v současných diskusích o autorském právu mohl vyvolat pohoršení. Vždyť Ježíš v tomto příběhu ostentativně mávne rukou nad svými učedníky, kteří žádají, aby je jejich učitel pustil nakoupit do okolních vesnic. Místo toho, aby Ježíš nechal prosté rybáře a pekaře vydělat na hladu mnoha mužů, uchýlí se k jednomu ze svých zázraků – zkopíruje dvě ryby a pět chlebů a rozdá je hladovým.
Muži se díky Ježíšovu umění nasytí, ale lecjaký zastánce autorských práv by dnes nad takovým příběhem mohl zvednout obočí. Jakýpak zázrak? Obyčejný zlodějíček, kterého omlouvá jen to, že kopíruje autorské právo vlastního otce.
Evangelijní příběh působí v kontextu diskuse o autorských právech absurdně. Dle německého novináře Dirka von Gehlena jsme si však už dávno zvykli na absurditu nazývat kopírování krádeží i na to, že jsou v médiích běžně kriminalizovaní nejen mladí, ale i staří lidé. Následkem těchto absurdit se nejeví nepravděpodobné, že by někdo mohl chtít vyškrtat podobné problematické části z historicky nejvíc kopírované knihy.
Člověk umí tvořit jen na základě známého – valnou část své tvorby vytváří zkopírováním prostředí, jež je v případě velkých umělců proměněno v novou formu
Dle von Gehlena se rétorika autorského práva nehodí ani do Ježíšovy, ani do dnešní doby. Je totiž zřejmé, že se dynamika nových médií ospalým, a nyní poněkud popuzeným ochráncům autorského práva naprosto vymkla z kontroly, a proto se uchylují k zoufalým činům. Von Gehlen je přirovnává k jednání nešťastníka, který si vytlačil na kartáček příliš zubní pasty a teď ji chce vrátit do tuby. Dle něho je třeba nejen skoncovat s kriminalizací, ale i modernizovat slovník a způsob uvažování o původním díle a kopii.
Nový kontext
Hlavním cílem von Gehlenovy knihy Mashup: Lob der Kopie (Mashup. Chvála kopie) je rehabilitace kopie, která je v současném diskurzu považovaná za odpad posvátného původního díla. Nejenže je tento názor v kontextu nových médií, v nichž původní dílo a kopie do sebe spontánně přecházejí, nesmyslný, ale kopírování je i klíčovou lidskou schopností, bez které by žádná tvorba nebyla možná.
Člověk umí tvořit jen na základě známého – valnou část své tvorby vytváří zkopírováním prostředí, jež je v případě velkých umělců proměněno v novou formu. Velikán mezi básníky Goethe údajně prohlásil, že kdyby se z jeho děl vyškrtala přejatá témata a motivy, příliš by z nich nezůstalo.
Porušil Messi „obšlehnutým“ gólem pomyslný kodex slušného fotbalisty? Nikoli. Jen celému světu připomněl pozoruhodného sportovce Maradonu.
To však neznamená, že se nemá rozlišovat mezi kopií a původním dílem. Naopak. Právě proto, že mezi nimi neexistuje ostrá hranice – pouze velmi prolínající –, je třeba jasně stanovit, kde nastává neoprávněné kopírování a kde tvorba. Například Andy Warhol reprodukoval 32 zobrazení polévek značky Campbell, které lze koupit v každém americkém supermarketu, a nechal je vystavit v galerii. Zkopírované výtvory však zasadil do nového kontextu, čímž vytvořil nové dílo.
„Obšlehnutí“ Maradony
Kopírování však netvoří základ pouze umělecké tvorby. „Opisování“ může přinést nečekané plody například i ve fotbale. Dle von Gehlena se o podstatný příspěvek ke vztahu kopie a původního díla překvapivě postaral argentinský fotbalista Lionel Andrés Messi. Ten 18. dubna 2007 skóroval tak, že nadchl celý fotbalový svět. Předvedl slalom z poloviny hřiště, propletl se kolem pěti protihráčů, udělal kličku brankáři a vstřelil gól identickým způsobem, jímž se proslavil v létě 1986 Diego Armando Maradona.
Messi okopíroval výkon považovaný za jedinečný a neopakovatelný – udělal kopii gólu století. A aby jeho drzosti nebylo dost, ke svému „plagiátorství“ se po zápase hrdě přihlásil: „Jen chci, aby se dal zase do kupy. My Argentinci ho potřebujeme.“ Střelec legendárního gólu Maradona totiž v době, kdy ho 19letý mladík Messi okopíroval, bojoval na hřišti protialkoholické léčebny.
Z nešikovného kopírování německých i českých politiků vyplývá, že správně kopírovat je umění
Porušil Messi svým „obšlehnutým“ gólem pomyslný kodex slušného fotbalisty? Nikoli. Jen celému světu připomněl pozoruhodného sportovce Maradonu, jenž se k žádným autorským právům nehlásil. Z protialkoholické léčebny vzkázal, že je pyšný na svého nástupce. Ani novináři negrilovali Messiho stejně, jako mají ve zvyku, jde-li o diplomové práce politiků. Mladého fotbalistu oslavovali jako hrdinu světového fotbalu.
Výsada velikánů
Z nešikovného kopírování německých i českých politiků vyplývá, že správně kopírovat je umění. Vtip spočívá v tom, že je nutné odkrýt všechny zdroje a ponechat na veřejnosti, zda po jejich odečtení zůstane něco, co lze považovat za originální přínos. Goethe ani Messi neměli s odkrytím svých zdrojů sebemenší problém. Goethe by jen obtížně zapíral, že svého Fausta převzal od Christophera Marlowa, a Messi se ke svému krajanovi hrdě přihlásil. Právě v tom spočívá velikost umného a malost politického kopírování.
Von Gehlen dospívá k závěru, že aureolu, kterou jsme poctili originalitu, můžeme přisoudit pouze vlastní omezenosti. Je dokladem toho, že nejsme dostatečně osobití a talentovaní, abychom odhalili sílu a moc kopírování. Umět kopírovat je totiž výsadou velikánů. A určitě není žádnou náhodou, že to jsou právě společnosti zprostředkovávající vztah mezi umělci a veřejností, které vychvalují autorství a domněle výsostný status původnosti, čímž vytvářejí pomýlenou touhu po originalitě.
Tvorba přitom mnoho století vystačila bez autorských práv. Goethe, který zažíval první diskuse o autorských právech, prý dostal záchvat smíchu při představě duševního vlastnictví a jeho porušování. A postěžoval si na zvěcňující pojetí lidského ducha u lidí propagujících duševní vlastnictví.
Ochrana digitálního prostředí
Goethe měl zprávy o novém fenoménu jen z doslechu, ve Velké Británii však byla ochrana duševního vlastnictví zavedena okolo roku 1800. Překvapivé je, že zatímco v Británii se dostalo na trh za rok necelých 700 nových knih, v chudším Německu se Goethe mohl radovat z více než čtyř tisíc. Goethe měl kromě nářku nad prostoduchostí těch, kdo hovoří o duševním vlastnictví, i jiný, poněkud neduchovní důvod k podpoře nespoutané svobody ducha – příjem chráněných anglických spisovatelů byl pouhým zlomkem těch německých.
Velká část lidského života je založená na kopírování, a proto neexistuje důvod, proč by mělo být právě v umělecké či vzdělávací oblasti kriminalizovanéVon Gehlen neodmítá veškerou ochranu duševního vlastnictví. Vyzývá však k zamyšlení nad radikálně novými způsoby nakládání s autorskými právy a ke vzniku hnutí, která by se dle vzoru těch ekologických zabývala ochranou digitálního prostředí. Že je tato ochrana aktuální, vyplývá například z francouzských návrhů na základě koncepce „three-strikes-out“ – lidem, kteří se třikrát proviní proti autorskému právu, by měl odepřen přístup k internetu.
V naší společnosti, jež je významně založená na internetu, lze podobná opatření považovat za porušení lidských práv. Za mimořádně neuctivé vůči člověku však je dle von Gehlena i tažení proti kopírování. Zejména proto, že člověk – a to nejen v umělecké oblasti – nemůže nekopírovat. Velká část lidského života je totiž založená na kopírování, a proto neexistuje důvod, proč by mělo být právě v umělecké či vzdělávací oblasti kriminalizované.
Interpretace
Vždyť i ti, kdo dle von Gehlena mají všechny předpoklady, aby o svých duševních schopnostech nemuseli pochybovat, dobře vědí o významu kopie. Uveďme proto poslední názor na kopírování.
„Kopírování mě nesmírně zajímá. Mám pocit, že se tím člověk hodně naučí. Nejprve si představuji černobílé obrazy například Delacroixe a Milleta a poté s nimi improvizuji. Jejich obrazy udržuji ve vzpomínkách a vytvářím souvislosti barev, kterou pocitově uchopuji. Nejsou to pak ty pravé původní barvy ani úplně já, ale moje interpretace,“ napsal Vincent van Gogh, jeden z nejvíc kopírovaných umělců na světě, v dopisu svému bratrovi.
Mashup: Lob der Kopie
(Mashup. Chvála kopie)
AUTOR: Dirk von Gehlen
VYDAL: Suhrkamp 2011
ROZSAH: 233 stran
