Lidovky.cz

Jak „vyrobit“ chytré děti: Finský, jihokorejský a polský recept

USA

  11:55

Vzdělávací systém se stane úspěšným, pokud si ti, kdo jej vytvářejí, uvědomí, že školy budou tak dobré, jak kvalitní jsou jejich učitelé.

foto: Amanda RipleyČeská pozice

Společným rysem vzdělávacích systémů na celém světě, například jihokorejského, amerického nebo finského, je, že s tím svým jsou všechny národy nespokojené. Navzdory této obecné nespokojenosti existují země, které – alespoň podle Programu mezinárodního hodnocení studentů (PISA), projektu pod záštitou Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) – nabízejí podstatně lepší vzdělání než jiné.

Testy v rámci PISA vystavují vysvědčení týkající se vzdělanosti patnáctiletých žáků v jednotlivých zemích, přičemž pro nejednu z nich jsou jejich výsledky zklamáním. Poprvé se toto hodnocení uskutečnilo v roce 2000 ve 43 zemích a překvapilo především státy, které se považovaly za vzdělávací velmoci, například němečtí žáci dosáhli spíše podprůměrných výsledků.

Pro německou hrdost však možná bylo nejhorší, že v gramotnosti, matematice a v přírodovědě zaostávali žáci této země i za Američany. Předseda školského výboru Spolkového sněmu označil výsledek německých žáků za národní tragédii a anglický týdeník The Economist zveřejnil článek s posměšným titulkem Dummkopf (Hlupák)! A v německé společnosti zevšedněl pojem PISA-trauma.

Testy PISA kromě umístění také ukázaly, že výdaje na vzdělání příliš neodpovídají výsledkům žákůDalším překvapením bylo, že se na vrchol žebříčku dostalo Finsko – jeho žáci byli nejlepší v gramotnosti a mezi pět nejlepších zemí se zařadili i v matematice a přírodovědě. Tento úspěch zaskočil i samotné Finy. Ti se totiž domnívali, že kvalita jejich vzdělávacího systému závisí na napodobování německého.

Testy PISA kromě umístění také ukázaly, že výdaje na vzdělání příliš neodpovídají výsledkům žáků – například Jižní Korea, jež patřila mezi nejlepší, investuje do školství pouze polovinu finančních prostředků USA, přičemž jejich žáci byli mnohem horší než korejští. A méně vydává na vzdělání i Finsko.

Tři američtí studenti

Americká novinářka Amanda Ripleyová si položila otázku ohledně receptu na „výrobu“ chytrých děti, přičemž odpověď na ni nehledala v USA. Vybrala tři žáky mezi 15 a 18 lety, kteří byli v americkém školství nadprůměrně úspěšní, a poslala je do zemí s výjimečným vzdělávacím systémem, aby zevnitř nasáli jeho atmosféru.

Patnáctiletá Kim strávila školní rok ve Finsku, 18letý Erik v jihokorejském Pusanu a 17letý Tom v Polsku, přestože jeho školství není stejně kvalitní jako obou uvedených zemí. Polsko je však pozoruhodné tím, že dokázalo zvrátit propad vzdělanosti – během několika let se posunulo ze skupiny zemí s podprůměrným výsledky v PISA mezi ty s nadprůměrnými.

Polsko je pozoruhodné tím, že dokázalo zvrátit propad vzdělanostiRipleyová jeden rok cestovala mezi těmito třemi zeměmi a vedla rozhovory s jejich ministry školství, odborníky na vzdělání, učiteli, žáky i rodiči. Z nashromážděného materiálu pak vznikla její kniha The Smartest Kids in the World: And How They Got That Way (Nejchytřejší děti na světě. A jak se jimi staly), kterou deník The New York Times zařadil mezi sto nejpozoruhodnějších roku 2013.

Vzdělávací šok v Jižní Koreji

Nejzajímavější je Erikův příběh. Ten zažil v Jižní Koreji vzdělávací šok, přičemž jedno z největších překvapení ho čekalo již první školní den, kdy se ocitl ve třídě s jihokorejskými spolužáky. Během dopolední výuky totiž zjistil, že neposílají SMS, nehrají hry na iPadu, nešuškají si, nechodí na záchod ani nakupovat pití do automatů na chodbě jako jeho američtí spolužáci, ale tvrdě spí.

Někteří dokonce měli speciální polštářky na spaní, jež si koupili v obchodech se školními potřebami. Třída prospala celé dopoledne a Erik naprosto nechápal, jak tito spící jihokorejští studenti mohou excelovat v mezinárodním hodnocení PISA. Ještě téhož dne se však Erikovi dostalo vysvětlení.

Jihokorejským žákům sice oficiálně končí školní den ve čtyři hodiny odpoledne, to však ani zdaleka neznamená, že od této chvíle mají volno pro sebe. Další dvě hodiny zůstávají ve škole, kterou musejí uklidit – vynášejí koše, vytírají podlahu, myjí koupelny. Následuje večeře a samostudium s dozorem. A až poté začíná dle samotných žáků jejich nejplodnější část dne.

Jihokorejským žákům sice oficiálně končí školní den ve čtyři hodiny odpoledne, to však ani zdaleka neznamená, že od této chvíle mají volno pro sebeRodiče rozvážejí své děti do soukromých škol, takzvaných hagwonů, kde studují do pozdních večerních hodin, aby co nejlépe zvládli státní test v posledním ročníku střední školy a byli přijati na tři nejprestižnější jihokorejské univerzity. Diplom z nich jim totiž zaručuje dobré zaměstnání i společenské postavení.

Jihokorejská posedlost

Tyto soukromé školy vypovídají o jihokorejské posedlosti vzděláním. A jejich nejlepší učitelé vydělávají miliony dolarů ročně stejně jako sportovní hvězdy či celebrity, což ukazuje, nakolik si Jihokorejci váží kvalitních vyučujících. Jihokorejské městské čtvrti s velkou koncentrací soukromých škol pak patří mezi nejdražší.

Jihokorejská posedlost soukromým večerním vyučováním dospěla natolik daleko, že musela zasáhnout vláda – vyhláškou zakázala výuku po desáté hodině večer. Politici totiž začali podezřívat rodiče, že svým dětem nedopřávají dostatek spánku, což může zpomalit jejich vývoj. Na dodržování vyhlášky však musí dohlížet policie a Jihokorejci dostávají finanční odměnu za udání soukromé školy vyučující do ranních hodin. A ta, která ji poruší, musí na týden výuku zcela přerušit, čehož se Jihokorejci velmi obávají.

Americký student Erik se rozhodl tohoto „mučení“ neúčastnit, a proto prestižní jihokorejskou střední školu po půl roce opustil. Ze stísněné atmosféry a unavených dětí mu bylo úzko. Jihokorejská posedlost vzděláním však neděsí jen Erika, ale i Jihokorejce – žáci, rodiče, ředitelé škol i vládní představitelé jsou z mučícího vzdělávacího systému nešťastní.

V dětství se Jihokorejci dokážou s tvrdým životním režimem vyrovnat, v dospělosti to však zvládají mnohem hůřVědí sice, že usilovné vzdělávání a disciplinovanost byly nejúčinnějším lékem na chudobu – od roku 1962 vzrostlo HDP Jižní Koreje o 40 tisíc procent–, ale začínají si uvědomovat, že toto šílenství bude možné jen obtížně zvládnout a může zemi stáhnout do záhuby.

Přepracovaností zatím netrpí samotní jihokorejští žáci – deprese, úzkost a sebevraždy jsou u nich méně časté než u mnohem línějších mladých Američanů –, ale počet sebevražd dospělých patří mezi nejvyšší na světě, a navíc dramaticky roste – v letech 1982 až 2008 vzrostl z 6,8 na 28,4 na sto tisíc obyvatel. V dětství se Jihokorejci dokážou s tvrdým životním režimem vyrovnat, v dospělosti to však zvládají mnohem hůř.

Přesvědčení Finů

Dle bývalého jihokorejského ministra školství I Ju-ha má kvalitní vzdělávací systém Finsko. Výsledky jeho žáků jsou totiž nejen přibližně stejně dobré jako jihokorejských, ale finské školství je i mnohem šetrnější k jejich duši. Přesvědčila se o tom také 15letá Američanka Kim, která strávila rok na střední škole v Pietarsaari. Dle ní se finská školní třída na první pohled nijak neliší od americké.

Pečlivější pozorování však ukazuje výrazné rozdíly jak v motivaci žáků uspět, tak v přístupu učitelů k nim. Ti své žáky příliš nechválí, a proto mají často pocit neúspěchu, což je však na rozdíl od těch amerických neznechucuje. Ve Finsku totiž převládá přesvědčení, že dlouhodobá a systematická snaha je nakonec odměněna, na tuto odměnu si však musíte nějakou dobu počkat.

Ve Finsku převládá přesvědčení, že dlouhodobá a systematická snaha je nakonec odměněna, na tuto odměnu si však musíte nějakou dobu počkatNavíc je ve Finsku osm vysokých pedagogických škol, jež kladou velké nároky na studenty a které přijímají pouze nejlepší maturanty. Tato země si zakládá na tom, že finské žáky vyučují nejpilnější a nejbystřejší lidé, díky čemuž nemusí státní pokladna investovat vysoké částky do školství. Dle Finů prvotřídní středoškolští učitelé poskytují vzdělání společenskou prestiž, která motivuje žáky i jejich vyučující k vynikajícím výkonům.

Výrazný posun Polska

Finsko dnes patří k vzdělávacím velmocím, a zdá se, že Polsko je v polovině cesty mezi ně. V letech 2000 až 2006 se totiž polští žáci posunuli z podprůměrně do nadprůměrně vzdělané skupiny. Hlavní zásluhu na tomto výrazném zlepšení polského vzdělávacího systému má ministr školství z roku 1997 Miroslaw Handke.

Ten byl přesvědčen, že polské školství musí prodělat stejnou šokovou terapii jako polská ekonomika po změně režimu v roce 1989, a proto například nahradil staré učební osnovy novými či učitelé si museli zlepšovat vzdělání a žáci pravidelně absolvovat testy. Společně s přísnějšími standardy však nastalo i uvolnění – každá škola si mohla vybrat ze sta schválených osnov a učitele motivovala řada finančních bonusů.

Nejpodstatnější změnou však bylo prodloužení doby žáků bez ohledu na talent a píli v jedné třídě – místo aby v 15 letech nastoupili buď do učňovských oborů, nebo do gymnázií, zůstali o rok déle spolu. Díky tomuto opatření vzniklo rychle několik tisíc nových středních škol pro žáky, kteří by za starého vzdělávacího systému odešli do učení. Navíc mělo dramatický dopad na polské školství.

V letech 2000 až 2006 se polští žáci posunuli z podprůměrně do nadprůměrně vzdělané skupinyPolští žáci se zúčastnili mezinárodního hodnocení PISA poprvé v roce 2000 a šlo o generaci, která vyrostla ve starém vzdělávacím systému – polovina z nich chodila na učňovské školy, druhá na gymnázia. A jejich výsledky byly ve srovnání s vyspělými zeměmi podprůměrné – v gramotnosti skončili na 21. a v matematice na 20. místě.

Polští žáci znovu usedli k testům PISA v roce 2003 a byli to již ti, kteří studovali na středních školách, jež vznikly po prodloužení společné doby v jedné třídě o rok. A jejich výsledky překvapily – v gramotnosti se Polsko umístilo 13. a 18. v matematice.

Podstatné je, že se zlepšili všichni žáci a že těm talentovaným neuškodil o rok delší pobyt v jedné třídě s méně nadanými. V 16 letech se rozdělují i žáci ve Finsku, přičemž finští pedagogové jsou přesvědčeni, že učit se musejí všechny děti bez ohledu na talent či sociální zázemí.

Tři příspěvky do diskuse

Amanda Ripleyová se domnívá, že hodnocení PISA je objektivní, pokud jde o vzdělanost, či nevzdělanost národů. Otázkou však je, zda může z těchto testů 15letých žáků vyvozovat natolik dalekosáhlé závěry. Navzdory tomu je souvislost mezi nejúspěšnějšími zeměmi, kterou Ripleyová ukazuje, pozoruhodná a důležitým příspěvkem do diskuse o „filozofii“ vzdělávání.

  • Za prvé, vzdělávací systém se stane úspěšným, jen pokud si ti, kdo jej vytvářejí, uvědomí, že školy budou tak dobré, jak kvalitní jsou jejich učitelé.
  • Za druhé, všechny země, jejichž žáci byli v hodnocení PISA úspěšní, kladou důraz na disciplinovanost, která je spolehlivějším zdrojem úspěchu než inteligence. Talent v nich proto nehraje velkou roli. Na jeho takzvaný nedostatek se totiž často vymlouvají ti, jež odradí první neúspěch.
  • Za třetí, vzdělávací velmoci systematicky kultivují schopnost snášet neúspěch, což je jejich dalším výrazným rysem. Filozofii nejlepších vzdělávacích systémů proto vystihuje Churchillův výrok: Úspěch spočívá ve schopnosti jít od neúspěchu k neúspěchu, aniž bychom ztratili nadšení.

The Smartest Kids in the World: And How They Got That Way
(Nejchytřejší děti na světě. A jak se jimi staly)
AUTOR: Amanda Ripleyová
VYDAL: Simon & Schuster 2013
ROZSAH: 320 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.