Jak vyřešit záhadu altruismu

Nedávno jsem na Národní třídě v Praze viděl muže středního věku, jak se sklonil k žebrákovi a vložil mu do klobouku stokorunu. Neznal jsem jeho motivy, nepochybně však šlo o altruistické chování. To může být například činem jednoho člověka vůči druhému, obětováním se jedince za skupinu či dokonce pomocí společnosti skupinám lidí. Někdo zase dobrovolně odchází válčit a umírat za druhé či přispívá na charitu.

Evropa dnes řeší nápor imigrantů, o čemž se v ní vedou diskuse a spory. Navzdory tomu jde v případě pomoci běžencům o altruistické chování. Otázka, zda altruismus existuje, není banální – zejména pro evoluční biology by se altruismus mohl zdát mystériem. Jak by totiž mohl z biologické evoluce řízené výběrem nejzdatnějších vzniknout?

Právě tuto otázku si položil americký evolucionista a uznávaný badatel David Sloan Wilson. A ve své nejnovější knize Does Altruism Exist?: Culture, Genes, and the Welfare of Others (Existuje altruismus? Kultura, geny a blaho druhých) detailně rozebírá jak typy altruismu, tak především jeho evolucí. Jejím ústředním tématem jsou podmínky, za nichž může evoluce altruismu vzniknout, a zda lze stanovit jeho hlavní rysy. Wilson podotýká, že otázka, zda altruismus existuje, se může zdát hloupá, vidíme-li mnoho příkladů takového chování.

Evoluční biologie

Altruismu se věnovala řada myslitelů, a to i před Wilsonem. Samotný pojem zavedl v roce 1851 francouzský zakladatel sociologie August Comte (1798–1857), jenž usiloval o morální systém, jejž pojmenoval „náboženství humanity“. To se mělo obejít bez Boha a mít vědecký základ. Jeho pozitivní náboženství se mělo zakládat na lásce k lidstvu jako nejvyšší bytosti.

Wilson troufale tvrdí, že záhadu altruismu vyřešil, a jako stoupenec evoluční teorie nepochybuje o možnosti vyložit původ altruismu evoluční biologií. Tato myšlenka není nová, již v sedmdesátých letech 20. století evolucionisté studovali altruismus a přišli s vysvětlením, že za altruistickým chováním jsou „sobecké geny“, jež vedou k pomoci druhým lidem. Podle této teorie pomáháme zejména genetickým příbuzným, jelikož mají část genů stejných, čímž také napomáháme jejich šíření.

Řečeno jinak, „na altruismu není nic altruistického“, jak prohlásil britský evolucionista William Hamilton (1936–2000). Výsledky tehdejšího výzkumu altruismu evolučními biology shrnul britský etolog Richard Dawkins v populárně napsané knize Sobecký gen z roku 1976, v níž mimo jiné vyzval: „Zkusme se učit obětavosti a altruismu, neboť všichni se rodíme sobečtí.“ Z tohoto radikálního postoje však později slevil.

Ztráta a riziko

Při řešení problému altruismu se Wilson opírá o poznatky evoluční biologie a navazuje především na nedávné znovuobjevení skupinového výběru, jemuž se věnoval ve svých knihách Edward Osborn Wilson. Stejně jako jeho jmenovec je David Sloan Wilson přesvědčen, že se lidská přirozenost utvářela víceúrovňovým výběrem. Stručně řečeno, v průběhu evoluce Homo sapiens nastával jednak výběr jedinců v rámci skupiny, jednak mezi skupinami.

David Sloan Wilson aplikuje koncepci víceúrovňového výběru na vyřešení záhady altruismu. Dle něho jím je „zájem o blaho druhých jako potřeba sama o sobě“, přičemž zvyšovat blaho druhých stojí čas, energii a altruista se vystavuje riziku. Proč bychom měli na vlastní úkor pomáhat druhým, když tím ztrácíme a riskujeme? Proč bych měl dát někomu stokorunu, když ji mohu utratit pro sebe či svou rodinu?

Wilson rozlišuje altruismus na úrovni chování a pocitů a myšlenek. Při řešení původu altruismu se podle něho nemáme zajímat, co konkrétně vede lidi k sociálnímu chování, ale pouze o takové jednání, jež prospívá skupině. Motivy či myšlenky totiž mohou být různé, a z hlediska efektivity jednání jsou tudíž podružné.

Zájem skupiny a jednotlivce

Pracuje-li někdo pro blaho skupiny, může v tom spatřovat potěšení, považovat to za správné, být přesvědčen, že se díky tomu dostane do nebe, či tím zlepšovat svou pověst ve skupině. Motivů k altruistickému chování může být nesčetně a některé z nich se jevit sobecké. Wilson se domnívá, že při řešení altruismu nás musí zajímat pouze chování, a zda prospívá, nebo neprospívá blahu skupiny.

Wilson dokládá možnosti evoluce funkčního uspořádání na úrovni skupiny. Zajímají ho skupiny, které jako takové skutečně fungují, kloní se k víceúrovňovému výběru a tvrdí, že lidskou přirozenost formoval jak přirozený výběr v rámci skupin, tak mezi skupinami. A matematicky dokazuje, že skupiny s více altruisty fungují lépe než s méně altruisty.

V této souvislosti uplatňuje axiom vyslovený jím a jmenovcem Edwardem Wilsonem: sobci ve skupině převládnou nad altruisty, nicméně skupiny složené z altruistů mají navrch nad těmi ze sobeckých jedinců. Za určitých podmínek převáží zájem skupiny nad individuálními zájmy jejích příslušníků. V takovém případě se pozvolna prosazuje funkční uspořádání na úrovni skupiny, jež se vyvíjí přirozeným výběrem mezi skupinami.

Odpověď

Wilsonova odpověď na otázku, zda existuje altruismus, zní: altruismus existuje všude tam, kde se prosadí funkční uspořádání na úrovni skupiny. Tyto skupiny prosperují, protože v nich mají nižší šanci prosadit se černí pasažéři – jedinci jednající jen ve vlastním zájmu a porušující pravidla skupiny.

Zdá se, že Wilsonovo řešení částečně čerpá z Comta, který chtěl vytvořit organizovanou společnost, jejíž chod nebudou narušovat sobci. Wilson do značné míry vychází z poznatků americké politické ekonomky a nositelky Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2009 Elinor Ostromové (1933–2012), jež na základě rozsáhlého srovnávání dospěla k závěru, že skupiny jsou při splnění určitých podmínek schopné spravovat sdílené zdroje, jako jsou rybníky či pastviny.

Ostromová tím vyvrátila tvrzení amerického ekologa Garetta Hardina (1915–2003), jenž se na konci šedesátých let zabýval „tragédií obecních pastvin“. Dle něho lidmi sdílené zdroje ohrozí nadužívání, bude-li se každý jedinec snažit racionálně maximalizovat svůj prospěch. Když to udělá každý, sdílené zdroje se vyčerpají.

Ostromová na mnoha příkladech doložila, že lidské skupiny jsou schopné vlastní organizace a že se samovolně může rozvinout kolektivní kontrola sdílených zdrojů tam, kde je silná skupinová identita – mezi příslušníky skupiny se rovnoměrně rozdělují náklady a zisky, kolektivně se rozhoduje, probíhá kontrola ve skupině či rostou sankce při porušení pravidel.

Role náboženství

Podle Wilsona jde o rysy funkčního uspořádání na úrovni skupiny neboli o vlastnosti skupin, v nichž existuje altruismus. A tvrdí, že víceúrovňový výběr lze uplatnit nejen na evoluci genů, ale i na kulturní jevy, přičemž nezáleží na tom, zda jsou dané geneticky, nebo naučené či odvozené. Symbolické myšlení považuje za svého druhu dědičný systém, a proto se i symbolické systémy mohou vyvíjet víceúrovňově. A pokud se prosadí, mohou být prospěšné pro blaho skupiny.

Aby to doložil, soustředil se na náboženství a ekonomiku a na jejich vztah k altruismu. Wilsonova volba nijak nepřekvapuje, protože mnoho lidí si náboženství spojuje s altruismem a ekonomiku naopak se sebestředným jednáním v touze profitovat. Navíc vidí souvislost mezi altruismem a náboženskými hodnotami, jako je péče o druhé, odpuštění, úsilí o blaho bližních. Wilson dospívá k závěru, že jednotlivá náboženství obvykle nedefinují altruismus v pojmech myšlenek a motivů, nýbrž na základě chování.

Náboženské texty a dogmata často zdůrazňují ztráty, jež by skupině přineslo chování v rozporu s normami, a vyzvedávají přínosy jednání podle pravidel, jako je láska, bratrství či vzájemná pomoc. Možné ztráty pro altruistického věřícího se nepřipouštějí, protože nemohou nastat. Tyto nároky na chování v náboženstvích nepochybně prospívají skupině a Wilson se domnívá, že skupiny, jež přijaly náboženství, mohou být lepší než ty, jež ho nepřijaly, nebo se ho vzdaly.

Ráj na světě

Wilsonova analýza ekonomiky nabízí opačný obraz. Podle teorie Homo economicus totiž jedinci jednají na základě zisků a ztrát s cílem dosáhnout maximálního prospěchu – obecné blaho vzniká díky sebestředným jedincům, přičemž ideálními hodnotami jsou nezávislost, racionální zájem o sebe, poctivost či egoismus. Wilson s tím nesouhlasí a tvrdí, že společnost se nemůže sama organizovat prostřednictvím individuální hamižnosti.

Podle něho lze na základě víceúrovňového výběru očekávat soutěž mezi společnostmi na trhu a nárůst počtu funkčních skupin altruistů, jež budou mít navrch nad skupiny složenými ze sobců. Tento názor Wilson ale ničím nedokládá. Na Národní třídě jsem viděl altruistické chování, aniž bych něco věděl o motivech dárce. Podle Wilsona to ani nepotřebuji vědět – pokud se totiž lidé chovají altruisticky, pak příliš nezáleží na motivech a příčinách jejich sociálního jednání.

Wilson kritizuje psychologické teorie altruismu, jež se věnují důvodům sociálního chování, které však lze obtížně studovat, neboť nejsou viditelné. Lidi k altruistickému chování často nevedou nejlepší úmysly, ale společenská kontrola či dokonce sobectví. Co by se však stalo, kdyby tomu tak nebylo, a všichni lidé to začali myslet dobře a jednat, jako by chtěli vybudovat na světě ráj? Lidská společnost by pravděpodobně rychle zkolabovala.