Polský spisovatel a novinář Mariusz Szczygieł překvapivě nalézá ráj na zemi v Česku. Ve své nové knize Zrób sobie raj (Udělej si ráj) Polákům sugeruje, že dnešní Češi jsou radostným národem s velkým nadhledem. Možná proto, že mají svůj zemský ráj pevně zakotvený ve státní hymně. A nejspíš i proto, že jsou národem většinou ateistickým, který na nadpozemský život nevěří. To Čechům umožňuje mnohem snazší a zajímavější pozemský život než v Polsku.
Chybějící část osobnosti
Po knize reportáží Gottland přeložené do deseti jazyků (také do češtiny), která v Polsku získala pět cen včetně prestižní čtenářské Nike 2007, zůstává Szczygieł nadále okouzlen vším českým. Má na co navazovat, kniha Gottland byla poctěna cenou nejlepší Evropská kniha 2009. A francouzský deník Le Figaro o ní napsal: „To není kniha. Je to klenot.“ Szczygieł na rozdíl od této knihy, jež se zabývá především československými událostmi před druhou světovou válkou a během ní, ve své novém díle Polákům ukazuje, jací jsou současní Češi. Co je baví a zajímá. A především, jak se jim žije bez Boha.
Szczygiełova nová kniha je zajímavou literární koláží reportáží, fejetonů, esejů a rozhovorů. V jejím úvodu se Szczygieł vyznává, že jeho nové dílo není kompetentním průvodcem ani po české kultuře, ani po Česku: „Není objektivní. Na nic si nedělá nárok. Týká se výhradně toho, co mě fascinovalo za uplynulých deset let. Od chvíle, kdy jsem tuto zemi poprvé navštívil.“
V kapitole Coming out Szczygieł odhaluje, jak jsou mu milí jiní Poláci zamilovaní do Česka a jak rád si společně s nimi tuto lásku vychutnává. Protože Česko je „jako dezert, jako šlehačka, jako čokoládová poleva, které nelze odolat. Je častí naší osobnosti, která nám chybí. Toužíme po ní a hledáme ji. V Polsku ji však z mnoha důvodů nemůžeme najít.“
Záliba ve výstřednících
Szczygieł má rád neobvyklé Čechy a fascinuje ho Egon Bondy. Barvitě líčí jeho osobnost a vysvětluje fekalismus, kterým se básník v životě a tvorbě řídil. Zásada „všechno stojí za hovno“ spořádaného Poláka překvapí, protože je pro něho tabu. Básník Bondy je Polákům nejspíš neznámý, ale polským čechofilům bude blízký kvůli přátelství s Bohumilem Hrabalem. Toho pro změnu Poláci dobře znají a mají rádi.
Poláci musejí být okouzleni radostnou povahou Čechů a rájem, který byli nuceni si najít už za života, protože předpokládají, že po smrti žádný nebude
Ke známosti s tímto spisovatelem se hlásí i další výstřední osobnost, kýčovitý český fotograf Jan Saudek. Tomu Szczygieł věnuje značný prostor. Možná byla pro něho podstatná Saudkova přímočarost a jeho osobitý přístup k ženám. To jsou věci, které se o umělcích v Polsku v podstatě nezveřejňují. Absence této kapitoly by však nikomu neublížila a knize by pomohla.
Plejádu výstředních osobností doplňuje scenáristka, spisovatelka a moderátorkaHalina Pawlowská. Ta Szczygieła fascinuje především tím, jak se sama sobě dokáže smát. Szczygieł si uvědomuje, že tuto vlastnost Bůh jeho rodákům z neznámých důvodů odepřel, a namísto ní jim nadělil smrtelně vážný přístup k sobě samým, ke svým dějinám i ke všem dnešním národním událostem. Navíc pořádně okořeněný patosem.
Mnoho Poláků si to uvědomuje, ale jen málo z nich se dokáže od této vlastnosti osvobodit. Tím víc musejí být okouzleni radostnou povahou Čechů a rájem, který byli nuceni si najít už za života, protože předpokládají, že po smrti žádný nebude.
Spíš profanní než sakrální
Davidu Černému, enfantu terrible českého výtvarného umění, Szczygieł věnuje poměrně obsáhlou kapitolu Český nasrávač. Černému není nic svaté. S oblibou se prezentuje jako mistr profanace. Navzdory tomu ho s výjimkou Milana Knížáka a Ladislava Bátory v Česku mají rádi. Szczygieł obdivně zmiňuje, že mladý umělec za svůj talent dostal od města Prahy obrovský podkrovní byt na Malé Straně a může jej používat až do smrti. Poláci si takových gest váží.
Oba navíc sbližuje vztah k vlasti. Szczygieł přiznává, že je nespokojen se soudobým Polskem. Černý se zase prezentuje jako velký skeptik vůči Česku. Kapitola věnovaná Černému nenechá polského čtenáře chladným. Není proto divu, že někteří průvodci polských skupin po Praze volí trasu po sochách Davida Černého. Pro individuální polské turisty Szczygieł dokonce připravil podrobný seznam míst, kde sochy najdou.
Zaujme také Szczygiełůvpopis jízdy prázdným vlakem z Prahy do Brna na setkání s papežem Benediktem XVI. Přiznává sice, že je už dlouhou dobu nevěřící, ale nemůže se smířit s vlažnou reakcí Čechů na papežovu návštěvu jejich vlasti. Nejspíš je specifickým polským katolicismem a vzhlížením k církevním autoritám nenávratně poznamenán.
Usilovné hledání odpovědi na otázku, jak se Čechům žije bez Boha, se objevuje v různých formách. Jako by tím chtěl Szczygieł Polákům něco naznačit. Ale co vlastně?
Szczygieł je dobře obeznámený s českou problematikou, a navíc skvělým pozorovatelem a vyprávěčem
Tato jeho posedlost není příliš srozumitelná. A připadá mi poněkud nepřiměřená, přestože jsem Polka, rozhodnutím svých rodičů katolička a do Česka zamilovaná přinejmenším stejně jako Szczygieł – navíc 25 let včetně 20 po boku snesitelně ateistického Čecha a po 33 letech zkušeností s životem v bigotním Polsku.
Proč spalovat mrtvoly
Různí zástupci pragmatického a praktického českého národa se Szczygiełovi snaží vysvětlit, proč od roku 1899 mají Společnost přátel žehu – původně Společnost pro spalovaní mrtvol. Proč čím dál častěji pohřbívají zemřelé bez obřadu nebo je nechávají jen rozptýlit.
Jakýsi člověk Szczygiełovi tvrdí, že je to kvůli českému individualismu, a dle něho to Polákům, kteří jsou otroky zvyků a tradic, může připadat nepochopitelné. Navíc v Polsku pozoroval velký konformismus. Někteří Poláci by možná rádi příbuzným žádný pohřeb nedělali, ale co by tomu řekli jiní lidé?
Polští ateisté se mu svěřovali, že museli kvůli klidu v rodině pokřtít své dítě. A mnoho Poláků chodí do kostela jen ze strachu, co by tomu, že je v něm neviděli, řekli ostatní. V Polsku se spousta věcí dělá kvůli lidem, kdežto v Česku kvůli sobě.
Kremace zemřelých navíc umožňuje zmenšit jejich ostatky na minimum, čímž se ušetří obrovské plochy, které pohlcují neustále se rozrůstající polské hřbitovy. O tom však Szczygieł nepíše. Polské stařenky by teprve měly ráj, kdyby nemusely k hrobům svých manželů zdolávat kilometry hřbitovních alejí.
Skvělý pozorovatel
V závěru se Szczygieł omlouvá za vše, co v knize ještě být mohlo, ale není – například o proslulé Entropě Davida Černého. Ta dle Szczygieła potvrzuje evropské klišé o Češích, že jsou smějící se bestie. Vedle Saudka v ní mohlo být o velkém českém fotografovi Josefu Sudkovi, rukopisech Královédvorském a Zelenohorském, Járovi Cimrmanovi a velkých mystifikacích v české kultuře a o mnoha jiných událostech a lidech. To vše v ní však není, protože Szczygieł nemá rád „gumové knihy“.
Absence zmíněných témat knize trochu škodí. Polský čtenář to tak však nemusí vnímat. Szczygieł je dobře obeznámený s českou problematikou, a navíc skvělým pozorovatelem a vyprávěčem a „gumovou knihou“ jen provokuje. Nejspíš se už chystá na další výlety do ráje. Do své země zaslíbené, o níž s takovou láskou a obdivem píše.
Zrób sobie raj
(Udělej si ráj)
AUTOR: Mariusz Szczygieł
VYDAL: Czarne 2010
ROZSAH: 290 stran