Lidovky.cz

Jak se z tradičního pojetí filozofie, lásky k moudrosti, stalo klišé

  19:09
Filozofie se zesnulým komikem Felixem Holzmannem? To má být vtip? Jak ukazuje kniha filozofa Vojtěcha Kolmana Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce, nemusí to být daleko od sebe.

Felix Holzmann, komik foto: alza.cz

S následující meditací nad slovem „celek“ se setkáváme u komika Felixe Holzmanna (1921–2002), který se na první pohled nezdá pravděpodobným partnerem do filozofické diskuse, ale jen než si uvědomíme, že smích a pláč jsou dva způsoby, jimiž zakoušíme hranice jazyka: „Mě ti po tom silvestru tak strašně bolí hlava, a přitom jsem ti dneska spolk už celou škatulku prášků, no. Celou škatulku jsem spolk. Já nevím, jestli se snad to víčko ještě nevotevřelo, nebo co.“

Poukazem na tuto hranici může být třeba jazykový vtip. A možná víc než jen poukazem – v takovém vtipu zakoušíme podstatu jazyka, čímž se ocitáme na výsostně filozofickém terénu. Vojtěch Kolman, oceňovaný třeba za práci Filosofie čísla, vychází ve své nové knize Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce. Filosofický původ jazykové komiky právě ze skečů Felixe Holzmanna. Na scénkách, které pracují s dvojznačností jazyka, tematizuje otázku, co je jazyk, ale i třeba otázku, co je bytí nebo lidské já.

Nejen svým východiskem, ale i devízou „Hurvínek, ne Heidegger“ vystupuje proti představě o výlučnosti a vznešenosti filozofie, jíž by se měla věnovat jen výtečná individua. Mimo jiné ukazuje, že tradiční pojetí filozofie jako lásky k moudrosti, které se oddávají ctnostní lidé, či přinejmenším ti, kteří ke ctnosti nezadržitelně spějí, se změnilo v klišé.

Přízemní tázání

Klišé mají řadu problémů, ale že by nebyla pravdivá, mezi ně nepatří. Problémem je, že jde o teze, které nekriticky přijímáme a opakujeme, což samu věc spíš zatemňuje, než osvětluje. Kolmanovým záměrem není toto klišé vyvrátit. Dokonce mu snad jde o jeho rehabilitaci – ale rehabilitováno může být jen za předpokladu, že si znovu položíme otázku, co by láska k moudrosti dnes mohla být. Jenže samo myšlení je spíše oklikou než přímou cestou. Kolmanova kniha proto nechce být moudrá ani mravně povznášející.

To příliš nepřekvapuje, troufalost o něco podobného usilovat je výjimečná. O to rozšířenější je v českém prostředí druhá varianta na filozofické počínání – komentování velkých myslitelů. Ostatně, uchovávat tradici filozofických otázek a opakovat je ve své době je svébytným výkonem, a takové komentáře k výrazným myslitelům jedním z úkolů filozofa či přinejmenším historika filozofie. Jenže stejně zarazí, jak výjimečné je, aby se autor z prezentace cizích stanovisek vymanil nebo se o to alespoň pokusil.

Co je filozofie, nemůžeme-li lacině předpokládat, že by byla láskou k moudrosti? Pro Kolmana je v první řadě přízemním tázáním, které lidem běžně „skáče do řeči“, aniž by o filozofii usilovali. Ostatně, na otázku, co je filozofie, poukazuje již vtip v titulu knihy. Proč pobaví Holzmannova teze, že konáme medvědí hony na zajíce?

Kolmanova kniha vyniká nejen tím, že jde touto cestou, ale i tím, jak bravurně se vypořádává se všemi jejími nástrahami. Kolman, který je vzděláním logik a zpočátku se inspiroval převážně analytickou filozofií, v uplynulých letech publikoval a přednášel o filozofii umění. Vedle Holzmanna patří mezi jeho oblíbené diskusní partnery filozofové Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) a Ludwig Wittgenstein (1889–1951) nebo dramatik Heinrich von Kleist (1777–1811).

V této knize však jejich myšlení nereprodukuje, ale vlastním stylem rozvíjí, takže si čeští hegeliáni právem mohou rvát vlasy, co mu z toho Hegela leze. Hegel to není. Naštěstí. Ale co je tedy filozofie, nemůžeme-li lacině předpokládat, že by byla láskou k moudrosti? Pro Kolmana je v první řadě přízemním tázáním, které lidem běžně „skáče do řeči“, aniž by o filozofii usilovali. Ostatně, na otázku, co je filozofie, poukazuje již vtip v titulu knihy. Proč pobaví Holzmannova teze, že konáme medvědí hony na zajíce?

Třeba proto, že nemusíme být filozofové, abychom věděli, že medvědí hony se pořádají na medvědy, což je věta platná na základě definice slova „medvědí hony“. Vtipnost výroku tkví v tom, že porušuje apriorní očekávání, čímž budí náš zájem. Rozpor mezi očekáváním a realitou působí miniaturní stres, který může vyvolat smích, třeba i nervózní, byť v případě Holzmannova jazykového humoru pociťujeme nesoulad jako příjemný. Ale co je na medvědích honech na zajíce vtipné?

Děti jako praví filozofové

Kolman navrhuje spatřovat humor v náhledu, že daný nesoulad lze rozvést do podoby hlubší úvahy. Jinými slovy jde o intelektuální polechtání. A uchopíme-li humor takto, je svou podstatou filozofický. Již fakt, že vzniká z odepřeného očekávání, a navíc poukazuje k podstatě zkušenosti, vypovídá o filozofii samé. Humor je svébytným zesilovačem skutečnosti, respektive lupou, kterou přikládáme na skutečnost, a filozofie je pak svědectvím o zakoušené skutečnosti. Co je podle Kolmana zkušenost? Náraz či zádrhel.

Dokud vše běží, jak má, nic moc nezakoušíme a automaticky reagujeme. Pravými filozofy proto nejsou ctihodní starci, ale děti, které se rozkoukávají po světě, a na zádrhele narážejí každou chvíli. Copak je zjevné, proč je zajíc zajícem? Děti jsou v právu, když se tážou, proč tomu tak je. Možná si představují nějaké původní, třeba i mystické sepětí slova a předmětu, než časem zjistí, že slova jsou arbitrární, a jejich závaznost vyplývá ze společenského konsenzu.

Pravými filozofy nejsou ctihodní starci, ale děti, které se rozkoukávají po světě, a na zádrhele narážejí každou chvíli. Copak je zjevné, proč je zajíc zajícem? Děti jsou v právu, když se tážou, proč tomu tak je. Možná si představují nějaké původní, třeba i mystické sepětí slova a předmětu, než časem zjistí, že slova jsou arbitrární, a jejich závaznost vyplývá ze společenského konsenzu.

Podstatnější než vhled do společenského základu jazyka je, že tázající děti nabourávají běžný chod a nutí přemýšlet, o čem nemáme ve zvyku přemýšlet. Dospělými se děti stávají, začnou-li nesamozřejmé chápat jako samozřejmé. A tím spolu s dětstvím pomine nejen hravost, ale i přirozená filozofičnost. Jak poznamenává německý filozof Theodor Adorno (1903–1969), který v Kolmanově knize vystupuje vícekrát: „Věřím, že jsme původně filozofy a filozofie je z nás vymlácená naším oficiálním vzděláním.“

Jakmile se jazyk stane neviditelnou součástí našich životů, zakoušíme jeho arbitrárnost jako nutnost. Pro Kolmana má tento vhled širší důsledky – jazyk spočívá na mechanismu, který je příznačný pro společenskost. Stanovujeme si pravidla, ke kterým se následně chováme jako k něčemu nutnému. Taková proměna nahodilosti v nutnost je tedy výsostně sociálním výkonem. Navíc tento výkon zasahuje i to, jak rozumíme sami sobě.

Ukazuje to povídka Stůl je stůl od švýcarského spisovatele Petera Bichsela. Vypráví o starci, který se nudí, protože se nic kolem něho nemění. Skutečnost rozhýbá tím, že obraz nazve postelí, a vzápětí si do něj lehne. Na budík, který býval židlí, si sedne a šaty vytáhne z novin, jež byly skříní. Sice nově rozdal karty a nudit se přestal, ale tato hra ho přišla draho – přestal rozumět sám sobě. S tím souvisí fakt, že myšlení je rozhýbáváním toho, co sice považujeme za neměnnou nutnost, ale je sedimentovanou nahodilostí.

Dialektický výkon

Spočívá-li myšlení v rozhýbání skutečnosti, rovněž platí, že ji činí složitější. Tam, kde by posluchač či čtenář čekal jasný závěr, kde jej dokonce předvídá, filozof změní směr a posluchačova či čtenářova mysl narazí. Pokud rozhýbáváme skutečnost příliš směry, ztrácíme sami sebe, druhé a stáváme se směšnými. Pokud rozhýbáváme skutečnost chytře, možná se stáváme filozofy. Z toho vyplývá i to, že přechod mezi blábolem a filozofií je neostrý.

Obávat se filozofie, tedy myšlení (byť filozofie není jeho jediným projevem), je proto namístě. Blábol číhá za každým rohem filozofického výkonu. Podle Kolmana je filozofický výkon nejčastěji dialektický. Abychom porozuměli jedné věci, mnohdy musíme porozumět věci jiné. A co víc – často je třeba porozumět věci, která se zdá v protikladu k té, jíž chceme porozumět. S tím souvisí vhled, který jde proti všemu, na čemž stojí teze o fake news.

Podle Vojtěcha Kolmana je filozofický výkon nejčastěji dialektický. Abychom porozuměli jedné věci, mnohdy musíme porozumět věci jiné. A co víc – často je třeba porozumět věci, která se zdá v protikladu k té, jíž chceme porozumět. S tím souvisí vhled, který jde proti všemu, na čemž stojí teze o fake news.

Kolman jej ukazuje na příkladu italského astronoma a filozofa Galilea Galileiho (1564–1642), který je s oblibou považován za hrdinu, jenž povstal proti dogmatické církvi. Jenže už to je nejspíš fake news. Problém neměla ničemná církev, ale Galileo. On nebyl schopný vysvětlit, proč pohyb Země, zhruba 30 kilometrů za sekundu, není patrný na jejím povrchu. Církev se ocitla v roli dnešních ověřovatelů fake news a Galileiho tvrzení přikládala k zakoušené skutečnosti. A ono to nesedělo. Fakta mluvila proti Galileově teorii.

Být dialektikem znamená nepřestat se hýbat – ne proto, že by si chtěl člověk udělat jméno jako obzvlášť povedený vtipálek. Hýbat se musíme, protože je sama skutečnost vtipná, tedy plná neočekávaných posunů. Vtip se tím stává smrtelně vážnou věcí. Skutečnostní přeskupování lze ilustrovat Kleistovým spiskem Nejnovější vzdělávací reforma. Tvrdí v ní: obecně se má za to, že je lepší žít ve slušné než neslušné společnosti.

Jenže v dobré společnosti mravy pouze napodobujeme, a tudíž upadají, naopak zkažená společnost vyžaduje, aby se člověk k mravnosti dopracoval svým úsilím. Zkažená společnost je proto mravnější než mravní – vznáší na jednotlivce nárok autonomie. Kleistův vhled je pro Kolmana dalším výrazem toho, že lidské duše, potažmo společnosti, jsou svou povahou neklidné. Zkušenost tíhne vždy jinam, než kde zrovna je.

Ochota hýbat se se skutečností a v ní

Tomu odpovídá Kolmanova koncepce skutečnosti – zahrnuje i to, co není, co by však být mohlo. Umění i humor poukazují k nesamozřejmosti toho, co je, a k možnosti toho, co není. Již tím činí jazyk bohatším a pozornost bystřejší, a díky tomu učí zakoušet více rozdílů, než bychom jinak byli schopní vidět. Kdo je tedy moudrý? Třeba ten, kdo vidí více diferencí, než je běžné? Moudrost proto nesouvisí s vyrovnaností nebo mravní zásadovostí, spíš je ochotou hýbat se se skutečností a v ní.

Umění i humor poukazují k nesamozřejmosti toho, co je, a k možnosti toho, co není. Již tím činí jazyk bohatším a pozornost bystřejší, a díky tomu učí zakoušet více rozdílů, než bychom jinak byli schopní vidět. Kdo je tedy moudrý? Třeba ten, kdo vidí více diferencí, než je běžné? Moudrost proto nesouvisí s vyrovnaností nebo mravní zásadovostí, spíš je ochotou hýbat se se skutečností a v ní.

Ze zřetele nesmíme ani ztratit, že my sami jsme skutečností. A tak ať chceme, nebo nechceme, v našich krocích jí vždy jdeme napřed, v našich činech ji spoluvytváříme. Toto vyjití napřed mívá v případě nejpozoruhodnějších intelektuálních, ale i uměleckých či dokonce humoristických výkonů obzvlášť podivnou podobu. Vzpomeňte na Galilea, který proti všem faktům tvrdil, že Země se hýbe. Nebo na starce, jenž prohlásil obraz za postel. Dobře, stařec to přehnal, když skříň prohlásil za noviny.

Nic to nemění na tom, že pravda je zvláštní kategorie a občas jí jdeme napřed tím, že obraz prohlásíme za židli. A že by jazyk možná vůbec nepoukazoval k něčemu podstatnému? Že by snad primárně nesloužil ani k přenosu informací, ale byl tu pro pobavení? Taková teze není výrazem nezřízené dovádivosti. Spíše tkví v základu filozofie. Již starořecký filozof Platón (427–347 před naším letopočtem) ve svém Sedmém listu varoval před slabostí jazyka.

Jenže Vojtěch Kolman nevaruje a nad jazykem a jeho mezemi ani nepláče. Místo toho ukazuje, že důvodů ke smíchu je hodně. A to nejen proto, že komický je sám jazyk. Teze je širší: co je skutečné, je komické. A jak víme od Galilea, toto komično se navíc i hýbe. Nějaká konkrétní doporučení, která bychom si mohli odnést? Třeba to, že včerejší vtipy dnes mohou působit vyčpěle, ale zase máme jistotu, že stačí sledovat skutečnost samu a další se dostaví.

Vojtěch Kolman, Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce. Filosofický...

Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce. Filosofický původ jazykové komiky

AUTOR: Vojtěch Kolman

VYDAL: Argo 2020

ROZSAH: 208 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.