Jak se vyrovnat s komunistickou minulostí

Máme-li se poučit z dějin, pak základní poučka by mohla znít, že nás vždy přelstí. Zklamání a pochybnosti z jejich vývoje, šok z velké hospodářské krize ve třicátých letech a ze selhání parlamentní demokracie v době Mnichova vedly ke komunistické totalitě. Komunismus nelákal tolik marxistickou teorií, spíše vstoupil do našich dějin jako „romantické pokušení“, jemuž mnozí podlehli.

Horlivost podílet se na veřejném dění a vítězit s těmi, kdo stojí „na straně“ dějin, bylo vždy silným pokušením. Právě to přimělo řadu mladých lidí ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ). Víra, že zejména po druhé světové válce rozpoznali, kam dějiny směřují, je fascinovala. Byli to rovněž mladí intelektuálové, kteří podporovali legitimitu komunistické strany.

Významný 95letý představitel československého exilu, politik a sociolog Karel Hrubý se ve své knize Cesty komunistickou diktaturou: Kritické studie a eseje ptá: „Co v jejich bytostech při stalinských fanfárách tak silně rezonovalo?“ Málokdo tehdy skutečně věděl, pro co se rozhoduje. Byly pro to silné intelektuální i citové důvody. Při budování nového světa bylo třeba postupovat tvrdě proti těm, kdo se stavěli do cesty. „Když se kácí les, neptej se sekyry na svědomí! A že se tehdy kácelo – až hlavy praskaly!“

Destruktivní vztah

Kniha Karla Hrubého je na pomezí historie, politologie a filozofie, a v tomto smyslu mezioborovým příspěvkem k vyrovnání se s komunistickou minulostí. Toto vyrovnání je představeno v několika úrovních duchovního zápasu Hrubého s komunistickou diktaturou v různých fázích jejího vývoje.

Hrubý kriticky rozlišuje mezi obdobími komunismu a interpretuje jeho ideologické fáze – marxismus, leninismus, stalinismus –, které odhaluje v jejich destruktivním vztahu ke svobodě a demokracii. Editor knihy Tomáš Hermann k tomu dodává: práce Karla Hrubého představují originální a závažný příspěvek ke zkoumání 40 let komunistické diktatury v Československu a promýšlení jejího původu, povahy, proměn a dědictví.

Kniha přibližuje některé zásadní politické události dějin Československa. Hrubý v ní na základě zkušenosti s pobytem v exilu od roku 1968 shrnuje nejen své reflexe politického vývoje v komunistickém Československu, ale vyjadřuje se i k dnešním revizionistickým historikům, kteří zkoumají normalizační každodennost a vytěsňují její stěžejní a pro komunistický režim konstitutivní represivní souvislosti.

Tím podle Hrubého vzbuzují dojem, že komunistický režim byl udržován svobodným konsenzem obyvatelstva, a nikoli zastrašovacím aparátem stranické moci. Právě marginalizací strachu, který působil jako mocný stabilizátor režimu, se dopouštějí interpretačního lapsu a naprosto pomíjejí jádro patologičnosti normalizace.

Nadšenci, nikoli zločinci

Hrubý zdůrazňuje, že komunistické režimy netvořili zločinci, nýbrž nadšenci, kteří se domnívali, že našli jedinou cestu z útlaku do ráje. Mnozí se nadchli pro Vladimíra Iljiče Lenina (1870–1924). Po druhé světové válce se ještě nevědělo o krvavé vládě jedné strany, ačkoli už sám Lenin hlásal sovětské mládeži: „Co slouží třídnímu boji proletariátu, to je dovoleno, to je morální. Násilí je právem proletářské demokracie.“

Když takové zprávy začaly prosakovat, básník Karel Toman (1877–1946) to vyjádřil verši: „Krev prolil? Vraždil? Ano./ Ale vdechl víru“. Tehdy nikdo nevěděl, kam až perzekuce může zajít. Navzdory tomu mnozí zůstávali v komunistické straně, neboť věřili, že ji mohou polidštit. Odpovědní jsme však i za to, čemu věříme.

Nastala vláda vlků a Hrubému se odhalilo, že v politice pěstí se on a jemu podobně smýšlející ukázali „naivními trpaslíky“. Následovalo zhroucení, rezignace a zmatek. Demokraté byli po Únoru 1948 zatýkáni nebo utíkali do exilu. Z pracovních postů a ze škol „nevylučovala strana, ale včerejší kolegové, proměnění v nemilosrdné soudce“. Nyní šlo o to přikrčit se a přežít.

Bylo třeba se učit číst podstatné věci mezi řádky. Mnohým vězňům rostly svaly při kopání uranu, čímž sílily i jejich politické názory. Když se v roce 1960 po amnestii mnozí vraceli ke svým rodinám, nebyli už hledající mladou generací, nýbrž s jistotou věděli, proč nemohli stát v Únoru 1948 na straně vítězů.

Ztráta důstojnosti člověka

Hlavními nepřáteli komunistů byli tehdy sociální demokraté. Mnozí byli zlikvidováni jako političtí vězni v padesátých letech. Hrubý připomíná svými pamětmi, že komunisté tehdy mluvili o sociální demokracii jako o rozbíječské a zrádcovské straně a spojovali je s fašisty, přestože mnozí byli nacisty vězněni.

Komunisté považovali kritiku za projev „třídního nepřátelství“ k jejich spásonosnému politickému programu. Své kritiky potlačovali a žalářovali. Nepřítel pro ně byl vždy méně člověkem a bylo možné s ním zacházet jako s věcí, bylo-li to pro komunistickou stranu výhodné, mohli ho i zlikvidovat. Hrubý se ptá, co způsobilo, že ti, kdo vyrostli v duchu evropské civilizace, ztratili ze zřetele důstojnost člověka, jakmile byl označen za třídního či politického nepřítele.

Nacistická okupace přinesla pro mnohé obyvatele černobílé vidění světa – nepřítel byl jasně určen. „Stáli jsme proti nepříteli s veškerou vášní, jakou může člověk mít. Byl tu jasný cíl: nepřítele zlikvidovat,“ doznal významný komunistický politik Zdeněk Mlynář (1930–1997). Přes tuto zkušenost lze porozumět radikálnosti válečné generace, jež si radikální mentalitu nesla i do poválečných let. Násilí bylo ospravedlněno vyšším cílem, historickou nutností.

Po odhalení Stalinových zločinů se mnozí komunisté probudili z opojného snu a začali chápat, že socialismus nelze budovat bez demokracie. Proto se v šedesátých letech pokusili obnovit některé demokratické rysy – tato „demokracie“ však stále zůstávala v zajetí leninské ideologie.

Hrubý ukazuje, jak se od stalinismu vraceli k Leninovi, aniž tušili, že právě on byl zakladatelem neomezené moci a iniciátorem masových likvidací nepřátel. Zatímco Lenin posvětil teror především vůči kapitalistům, Josif Vassarionovič Stalin (1878–1953) z něj učinil standardní metodu své diktatury.

Pozitivní pražské jaro

Rok 1968 u nás představoval novou cestu, která však neznamenala odklon od komunismu. Šlo o opuštění stalinismu a uvolnění poměrů v rámci komunistické diktatury. Proklamované „zlidštění“ komunistického systému jej mělo především upevnit. Podle tehdejšího prvního tajemníha Ústředního výboru KSČ Alexandra Dubčeka (1921–1992) nebyl možný jiný socialistický program než marxistický založený na společenském vlastnictví výrobních prostředků.

Byla to inteligence, umělci a publicisté, kdo posunul hranice reformy dále, než byla KSČ ochotná jít. Ta trvala na beztřídním uspořádání společnosti na základě marxismu-leninismu. Není divu, že společnost nebyla prosta strachu z návratu k dřívějším metodám perzekuce. Konformita vůči socialismu tedy nebyla jen výrazem lhostejnosti, ale i taktickou nutností.

Hrubý ukazuje, proč během pražského jara v žádném případě nešlo o obnovení pluralitního parlamentního systému. Navzdory prosazující se liberalizaci vnitrostranického prostředí, připuštění názorových proudů uvnitř KSČ a zrušení cenzury měla být nadále zcela vyloučena politická opozice. Nepřekročitelná mez demokratizace byla tehdy určena jednak (a především) začleněním Československa do sovětského bloku, jednak neschopností komunistů opustit marxismus-leninismus.

Z mocenského vlivu Moskvy nebylo možné vystoupit bez vojenského konfliktu. Navzdory tomu bylo pražské jaro pozitivní, protože překonalo dědictví stalinismu, oslabilo některá ideologická dogmata a poskytlo snesitelnější podmínky pro nekomunisty. Stále intenzivněji se ukazovalo, že komunistický model je neudržitelný a že je nutné obnovit alespoň některé občanské svobody.

Impozantní bylo následné národní vzepětí proti okupaci, jež vycházelo spíše z obrany lidské důstojnosti než nového socialismu. V roce 1989 se s ohledem na demokratický vývoj okolních zemí ukázalo, že „socialismus s lidskou tváří“ je nedostatečný, zejména co se týká dělby moci. Hrubý konstatuje, že vývoj po Listopadu 1989 nemohl navázat na představy „pražského jara“ o socialistické demokracii, s níž je pluralitní parlamentní demokracie neslučitelná. Marxisty postulovaná revoluční cesta k beztřídní společnosti utrpěla na celém světě nezhojitelné šrámy.

Charta 77

Období let 1956 až 1966 bylo náročným zápasem procitajících intelektuálů s centrem moci. Nejpozoruhodnějším příkladem odvážné revize dogmatického marxismu-leninismu je podle Hrubého filozof Karel Kosík (1926–2003), jenž se změnil z fanatika třídní nenávisti a stoupence stalinsko-gottwaldovské politiky v kritického filozofa humanistického marxismu.

V roce 1968 požadoval názorovou pluralitu, čímž chtěl zabránit, aby se z marxistické filozofie stala ideologie. Poukazoval, že KSČ sklouzla do dogmatu a nelidskosti. Hrubý staví Kosíkovy analýzy vedle prací prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) a filozofů Emanuela Rádla (1873–1942) a Jana Patočky (1907–1977).

Za normalizace, kterou Hrubý charakterizuje poklesem občanské odvahy, vznikla Charta 77, jíž především šlo o pedagogické působení na společnost. Slovy jednoho z jejích prvních mluvčích Jana Patočky: „Výchova znamená pochopit, že je něco jiného v životě než strach a prospěch.“ Ačkoli sama nechtěla být programem politických reforem, v její kritice režimu je obsažen. Požadavek občanských práv se kryje s požadavkem práv politických.

Politický charakter Charty připomněl například Vilém Prečan, podle něhož Charta 77 vrátila Československo na politickou mapu Evropy. Vztah mezi političností a nepolitičností Charty je jedním z nejrozpornějších problémů její existence – představuje nejradikálnější popření podstaty totalitního režimu a výzvu systému. Pojmenovala stav věcí pravým jménem a veřejně odmítla ideologickou idealizaci totalitní praxe. Tím vším byla politikum prvního řádu.

V exilu byla Charta přijata s nadšením jako manifest odporu proti sovětizovanému systému a výraz hodnot euratlantické civilizace. Komunismus byl mnohými považován za dočasnou společenskou deviaci. Jan Patočka ji kromě toho definoval morálně a pedagogicky, což se záhy v nehumánním systému stalo politickým postojem.

Společnosti s odlišnými perspektivami

Imploze komunistického systému v roce 1989 vrátila Československo k pluralitní demokracii. Lidské hodnoty se ocitly podle Hrubého pod novým tlakem. Vše se podřizuje konzumu a megamašinerii trhu. Přehlíží se kulturní význam mnoha společenských jevů. I do vzdělání stále více promlouvají spíše nároky ekonomické konkurenceschopnosti než kulturní požadavky.

V souvislosti s dnešní dobou však Hrubého znepokojují analýzy některých historiků soudobých dějin, konkrétně Michala Pullmanna a Matěje Spurného, nazývaných revizionisté, kteří zkoumají každodennost komunistické diktatury. Právě polemice s nimi věnoval Hrubý mnohé své poslední práce. Revizionisté totiž vykládají normalizaci na základě nezproblematizovaného konsenzu obyvatelstva, který však byl podle Hrubého předstíraný.

Hrubý ukazuje, že tito historici svými pracemi, jednostranně zaměřenými na všední den diktatury, zpochybňují obraz teroru, který vyvstává ze starších prací o komunismu. Jejich pojetí relativizuje podíl mocensko-politických složek na destrukci demokracie a nastolení diktatury přičítá konsenzuální mentalitě společnosti. Nevěnují ani dostatečnou pozornost tomu, jak zastrašující prostředky režimu formovaly komunistický všední den.

Hrubý na rozdíl od revizionistů zdůrazňuje, že předpolitický prostor každodennosti nebyl v diktatuře bez vlivu politična. Navíc takové pojetí společnosti jako jednoho legitimizujícího celku je podle Hrubého zavádějící, protože ve skutečnosti zde bylo více společností, jimž byly vlastní odlišné perspektivy. Některé ze situace profitovaly, jiné nikoli.

Hrubý připomíná, že právě výlučnost monopolu ve všech oblastech života státu (monopol se týkal oblasti politické, ekonomické a ideologické) umožňuje nazvat komunistický systém totalitním. A to i pokud byla míra teroru v jednotlivých obdobích komunismu odlišná.