Jak se stát nejvyšším úředníkem českého zpravodajského systému

Vadim Petrov je autorem knihy Muž, který nevrhá stín, jež – ačkoliv začíná kdesi v USA na parkovišti a končí po čtvrt století zase někde v USA na parkovišti – se převážně odehrává v Československu (respektive Česku) v první polovině devadesátých let. Byl by to poměrně banální příběh, jak se z hudebníka na začátku stal manažer a poradce na konci, kdyby se mezitím nestal ředitelem Kanceláře Rady pro zpravodajskou činnost při vládě ČR.

Nemohu se zbavit dojmu, že Petrov tuto základní skutečnost i po těch letech reflektuje s lehkým údivem, který románově podanému příběhu dodává jemný nadhled. Kvůli jisté vnitřní logice, která však – jako ostatně v této knize nezřídka – nemusí být na první pohled patrná, musím předeslat osobní vzpomínku.

Vynikající doprovodná kapela

V Československu se koncem osmdesátých let viditelně neschylovalo k žádné změně, to si jen někteří chytří ex post plivou pod nohy. (Jiní zasvěcení ovšem leccos věděli, ale to nebyly naše kruhy.) V té době jsem pozval Magora Jirouse na koncert do Klubu československo-sovětského přátelství, takzvané Aurory, do níž se vcházelo podloubím z takzvané myší díry dole na Václavském náměstí. Pozval jsem ho, přestože mne mnozí varovali, že tam způsobí virvál. Nezpůsobil, a odcházel dojatý, s vlhkýma očima.

Nezapomenutelná šansoniérka Zuzana Talpová tam totiž zpívala písně Vysockého, Okudžavy, Rozenbauma a dalších, geniálně přebásněné Milanem Dvořákem. Pauzy mezi jejími koncerty byly stále delší, neboť se jakešovskému režimu její produkce nelíbila. Pak jí přivezli ze Sovětského svazu perestrojkovou medaili za rozšiřování kulturních vztahů. Nutno říci, že naprosto zaslouženou, ať už na to pohlédneme z jakéhokoliv hlediska v jakékoliv době.

Písně, které Talpová zpívala nejprve se Stanislavem Oubramem, poté s Markem Vašutem byly klenoty, a to nejen v kontextu oné doby. Jejich znamenitost byla podtržena vynikající doprovodnou kapelou, v níž hrál právě Petrov (a Michal Hromek a další). A za to si zaslouží trochu opožděný, ale oprávněný hold.

Matení mysli

Jak se však z takového muzikanta stane formálně nejvyšší úředník zpravodajského systému České republiky? O tom je právě tato kniha, o níž není snadné psát. Šlo by se s tím chytře vypořádat psaním o tom, čím tato kniha není, anebo přijmout Petrovovu stínohru. Obtížný pokus charakterizovat jeho knihu se tím rázem změní v potěšení.

Jde o románové memoáry, nebo o román s autobiografickými prvky, podkreslený zpravodajskou realitou? Co je v tom ta zpravodajská realita? Zeptá se právem šťouravý čtenář. Co je v tvém románu pravdou, a kdo je kdo? Ptali se Petrova k jeho škodolibému potěšení první čtenáři. Otvírali mu tím prostor pro různé bonmoty a hříčky, v nichž však – a zpravodajci to tam jistě pocítí – již úlevně reflektoval tytéž otázky, které člověku v jeho postavení tehdy nedávaly spát.

Je vůbec něco v tvé knize pravda? Ptají se ti otrlejší a skeptičtější. Těm však Petrov nasazuje brouka do hlavy, když se světáckým úsměvem přitaká: Ano. A víc než to. A navíc jedna charakteristická komplikace. Čtenář tuší a doufá, že jednotlivá vyprávění, která se v knize proplétají a střídají, nakonec vytvoří celek, že to je jako vánočka, že to má smysl. Čtenářova mysl je matena a neví, co bude hrát roli, co ne, a co zdánlivě ano, a co zdánlivě ne. Co se stalo a co jen charakterizuje dobu.

Optimální způsob reflexe

Petrov tak totiž současně dává nahlédnout do roztříštěné mysli zpravodajcovy, který je na tom podobně jako čtenář. S tím podstatným rozdílem, že u něho se to děje v reálné situaci a v reálném čase, a on se musí nějak rozhodnout. Děj nelze jednoduše vrátit nalistováním několika stránek dozadu. Co říci k obsahu knihy?

Lehkým, až lehce přezíravým způsobem je zachyceno několik příběhů, jimž Petrov zřejmě nadále nehodlá přisuzovat přespříliš vážné místo ve svém životě. Možná je to i dobrý způsob vypořádání se s určitou – poněkud bizarní – fází života. Vypadá to na optimální způsob reflexe něčeho podivuhodného, co se Petrovovi (a několika jeho souputníkům) v životě přihodilo.

Z absolutní nevědomosti (pomineme-li pasivní zkušenost se Státní bezpečností) se dostat v průběhu historicky velmi krátké doby do samého epicentra zpravodajského dění, to je psychicky poměrně náročné. Nezbláznit se z toho nebylo ovšem dáno úplně všem, o charakterovém zhroucení ani nemluvě. A odejít a postavit se na vlastní nohy a nebýt zahořklý či frustrovaný, to už dalo dost zabrat, též o tom něco vím.

Červená rtuť

Kniha je zpracována románově, proto nemá rejstřík, protože většina jmen je stejně „levých“, ale pro jistotu nemá ani obsah, a tak se v ní nedá nic najít. Takže namátkou. Zpravodajsky pikantní je téměř ústřední vyprávění o záhadné látce, červené rtuti. Jasné je, že to byla obrovská bouda, dodnes však není úplně zřejmé, k čemu všemu měla sloužit. Někteří policisté to však nepochopili a honili ji ještě deset let poté, co o její legendárnosti věděly i uklízečky v Bezpečnostní informační službě (BIS).

Příběh to by byl poněkud legrační, pomineme-li pověstný zásah na mošnovském letišti, kdy nekoordinovanost policejních složek mohla vést ke katastrofě. Jistým ponaučením ze situace, kdy jeden a týž člověk „nakrmil uši“ několika ozbrojeným složkám, které si pak tutéž informaci „kruhem“ vzájemně ověřily, bylo vytvoření vládního výboru pro koordinaci zpravodajských služeb. Nápad to byl dobrý, ale v tehdejších (do jisté míry dosud setrvávajících) podmínkách těžko účinně realizovatelný.

Poměrně neznámou skutečností je pomoc, kterou v samém počátku devadesátých let formou výcviku našim zpravodajským „greenhornům“ poskytly britské služby. Tyto pasáže budou pro mnohé docela objevné, a neméně zábavné i pokusy dešifrovat, kdo byli protagonisté některých skutečně znamenitých příběhů.

Možná trochu šoufky

Červená rtuť symbolicky prolíná celým příběhem, zjevuje se a pak zase ztrácí, a pak opět vynoří, ale není to již červená rtuť, a co to tedy je? Co je na tom všem pravdy? Je tam vůbec? Jsem si jist, že ano. Možná jí je ale nejvíce právě v těch zdánlivě nejméně atraktivních místech, která i laskavý čtenář pomine bez většího zájmu. Co je na tom příběhu nejzajímavější? Celý je zajímavý a hezky podaný. Z mého pohledu je ale na něm nejzajímavější, že končí v okamžiku, kdy Petrov funkci předával mně. Ale vážně.

Petrovova kniha dává každému asi tolik, nakolik se angažoval v počátku devadesátých let v budování zpravodajské komunity. Je to zřejmé z toho, jak Petrovovo vyprávění inspirovalo ke vzpomínání dva generály – Petra Pelze a Andora Šándora, kteří napsali doslov. Gejzíry vytrysknuvších vzpomínek jsou jen naznačeny, jasné ale je, že k nim přispěl způsob Petrovova přístupu k té době. Odlehčený, ale v nejlepším smyslu stále angažovaný.

O něco jsme se snažili, něco se snad i povedlo, mnoho se toho nepovedlo, ale nehodláme se z toho zbláznit, přičemž se toho všeho nezříkáme, ani se od toho nedistancujeme, protože pracovat v této branži bylo asi pro většinu lidí to nejzajímavější, co je mohlo v životě potkat. A pro ty ostatní je pěkné, když o tom někdo umí zasvěceně vyprávět, i když není úplně jasné, jestli si Petrov trochu nedělá šoufky, a když, tak kdy a z čeho. Ale má-li čtenář takový pocit, pak kniha dosáhla svého cíle.