„Opilcova chůze“ je vědecký termín pro události, jež se dějí „křížem-krážem“, nepředvídaně, nekontrolovaně, nepravidelně a nahodile. Dobrodružně a humorně je studuje stejnojmenná kniha The Drunkard’s Walk: How Randomness Rules Our Lives (Opilcova chůze. Jak nahodilost ovládá naše životy) amerického profesora Leonarda Mlodinowa. Ten se sice specializuje na fyziku a matematiku, ale v této knize se spíš zabývá psychologií, sociologií a ekonomií – konkrétně procesy myšlení a jednáními spojenými s nahodilými událostmi, šťastnými, či nešťastnými náhodami.
Podtitul prozrazuje, že Mlodinow přisuzuje nahodilostem v našich životech větší roli, než jim obvykle dáváme při svém plánování a předpovídání událostí. A hned v úvodu na základě poznatků z několika vědních oborů upozorňuje: „V souvislosti s nahodilostí jsou lidské myšlenkové postupy často značně chybné.“ Je to proto, že „lidská mysl je nastavena tak, aby v každé události identifikovala jasnou příčinu“, a tudíž není vybavená vnímat vliv nesouvisejících a náhodných faktorů.
Dvousečná schopnost
Mnohé z toho, co se nám děje, je výsledkem právě tak nahodilostí jako dovedností, připravenosti a tvrdé práce. To sice posiluje šance na úspěch, ale nijak z toho nevyplývá, že bychom se měli spoléhat jen na náhodu a nezlepšovat si své schopnosti. Znamená to však, být připraveni i na události, v nichž schopnosti a pracovitost nemohou hrát žádnou roli. A naučit se je jako takové přijímat s určitým stupněm smíření s vlastní bezmocností.
Mlodinow uvádí četné příklady nepředvídatelnosti finančních investic nebo úspěchu, či neúspěchu hollywoodských velkofilmů. Extrémním příkladem je pak jeho samotná existence – následek nepochopitelné náhody, díky níž jeho matka jako mladé děvče přežila holokaust.
Lidská schopnost identifikovat v událostech vzory, do kterých mysl události skládá, aby jí dávaly smysl, může být dvousečná
Lidská schopnost identifikovat v událostech vzory, do kterých mysl události skládá, aby jí dávaly smysl, může být dvousečná. Na jednu stranu umožňuje rychle se orientovat, na druhou však může vést k iluzorním a chybným předčasným závěrům, což blokuje příjem dalších informací. Tím si podle Mlodinowa vytváříme „zákony pravd a polopravd“, díky nimž jsme přišli nejen na geniální vědecké objevy, ale vytvořili si i dogmata v konfliktu s realitou. Abychom ji dokázali vnímat v nejširším (neuzavřeném) rozsahu, potřebujeme pěstovat i „teorii nahodilosti“ či „zákony pravděpodobnosti“, které jsou v zásadě „kodifikací zdravého rozumu“.
Výpočet šance na úspěch
Dnes obvyklé matematické myšlení vychází z řeckých axiomů a teorémů, jejichž pomocí lze spočítat složité geometrické a prostorové rozměry a tvary. Ty však nevysvětlují, co se do těchto axiomů a teorémů nevejde, neboť, jak se domnívá Mlodinow, Řekové vyžadovali ve všem přesnost, absolutnost, logickou konsistenci, pravdu a krásu a vyhýbali se nejistotám, nepřesnostem a přibližnostem. Chyběla jim teorie nahodilosti, kterou si vykládali jako „vůli bohů“, čímž ji z dalšího vědeckého zkoumání vyloučili.
S nahodilostí trochu začali Římané v osobě Cicera, pro něhož pravděpodobnost byla „samotným vodítkem života“ a který na příkladu 60 tisících římských legionářích padlých v jednom dni ve válce s Hanibalem astrologii zesměšnil: „Měli snad všichni stejný horoskop?“ S opravdovou teorií nahodilosti a pravděpodobnosti však přišel až v době pozdní renesance profesor medicíny, vynálezce, matematik a náruživý gambler Gerolamo Cardano. Po něm se i poté, co bláznivě spálil vlastní rukopisy, dochovalo sto spisů, z nichž pro tyto účely je nejdůležitější Kniha her náhody, vědecký rozbor hazardních her a první teorie nahodilosti.
Nahodilý proces má mnoho stejně pravděpodobných výsledků, přičemž pravděpodobnost příznivého výsledku se rovná pravděpodobnosti nepříznivého výsledku
Postuluje metodologii matematického propočtu nahodilosti, k níž později další slovutní vědci a náruživí gambleři Galileo, d’Alembert, Descartes, Pascal a Bernoulli přidali řadu detailů, z nichž Mlodinow sestavuje „zákon vzorového prostoru“. Ten vychází z faktu, že nahodilý proces má mnoho stejně pravděpodobných výsledků, přičemž pravděpodobnost příznivého výsledku se rovná pravděpodobnosti nepříznivého výsledku. Přitom vzorový prostor je součtem všech možných výsledků, v němž šance na příznivý výsledek závisí na počtu vsazení na konkrétní výsledek. Matematickými propočty počtu vsazení na konkrétní výsledek se pak dá vypočítat procento šance na úspěch, která závisí na počtu možností takového výsledku.
Dva zákony
Mlodinow své historické vyprávění doplňuje desítkami všemožných příkladů a matematických propočtů zábavných pravděpodobností – od dvou šestek v kostkách přes investice na australské burze a výhry baseballového týmu New York Yankees až po pravděpodobnost zhubnutí televizní moderátorky Oprah Winfreyové. A dospívá k Pascalovu slavnému propočtu pravděpodobnosti existence Boha.
Jestliže se chováte slušně a Bůh existuje, získáte věčné štěstí a spásu. Jestliže se chováte slušně a Bůh neexistuje, promarníte jen slušný život. Matematická odměna za slušný život je polovina nekonečnosti, jestliže Bůh existuje, mínus polovina nepatrnosti, jestliže neexistuje. A protože jakýkoli zlomek nekonečnosti je stále nekonečnost, je matematicky nekonečně větším ziskem chovat se slušně.
Z teorie nahodilosti a zákona pravděpodobnosti Mlodinow odvozuje zákony, které vysvětlují poměrnou přesnost či nepřesnost statistik, průzkumů a předpovědí
Z teorie nahodilosti a zákona pravděpodobnosti pak Mlodinow odvozuje zákony, které vysvětlují poměrnou přesnost či nepřesnost statistik, průzkumů a předpovědí: zákon velkých čísel a zákon malých čísel. Podle nich přesnost (procento) odhadů pravděpodobností se zvyšuje s počtem sledovaných nebo dotazovaných subjektů.
Historie propočtů pravděpodobností
Snad nejcennějším Mlodinowovým příspěvkem je dobře prostudovaná historie hledání propočtů pravděpodobností a překvapivý počet významných osobností, které se jím v dějinách zabývaly. Vedle už jmenovaných slavných vědců to byl třeba anglický inženýr Joseph Jagger. Ten v roce 1873 v Monte Carlu víc než rok sledoval jednotlivé rulety a na základě statistického sledování výsledků zjistil čísla, která na nich nejčastěji vyhrávají. A pak po nich šel najisto. Konečný zisk mu umožnil stát se v Anglii jedním z gigantických nemovitostních investorů.
Z 18. století sem patří dva angličtí faráři a matematici Thomas Bayes a Richard Price, kteří vypracovali pojišťovací matematiku (anglicky actuarial science) určující hodnotu pojištění osob a majetku. Z tehdejší Francie vynikají matematici de Laplace a Lavoisier, kteří vedle mnoha vědeckých objevů vypracovali zákon omylů a jejich měření, ale dopadli každý jinak. De Laplace přežil všechny změny režimů – z royalisty se zavčas stal revolucionářem a pak stoupencem císaře Napoleona. Lavoisier kvůli posedlosti vědeckým bádáním ztratil hlavu na gilotině poté, co mu revoluční výbor sdělil, že revoluce žádné vědce nepotřebuje.
Mlodinow napsal knihu v naději, že přispěje k lidské schopnosti „reorganizovat myšlení v důsledku nejistoty a zlepšit dovednosti v rozhodování“. A s vírou, že se naučíme „identifikovat a vážit si šťastných náhod, rozeznávat náhodné události, které přispívají k úspěchu, přijímat nahodilosti, jež mohou působit žal, a cenit si absence nešťastných náhod, které by mohly škodit“.
The Drunkard’s Walk: How Randomness Rules Our Lives
(Opilcova chůze. Jak nahodilost ovládá naše životy)
AUTOR: Leonard Mlodinow
VYDAL: Pantheon 2008
ROZSAH: 272 stran
