Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jak se obyčejně vyrovnat s řadou prudkých zvratů a zvláštních náhod

  17:37
Román Na světě žijeme každý jinak francouzského spisovatele Jeana-Paula Duboise si může v rodině přečíst každý její člen bez ohledu na věk a pohlaví. Předloni získal Goncourtovu cenu, a jelikož se jí dočkal na prahu sedmdesátník, nepřekvapí, že jeho život to zásadně nezměnilo.

Dobro a zlo. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Brzy zřejmě bude třeba přidat ve slovníku k výrazu „bezcenný“ nový význam. Bezcenným dílem bude totiž stále častěji míněno nikoli to, jež postrádá estetickou hodnotu, nýbrž to, jež neobdrželo žádnou cenu. Nejnovější román francouzského prozaika Jeana-Paula Duboise tak nelze označit ani v jednom smyslu – Na světě žijeme každý jinak totiž předloni získal Goncourtovu cenu. A jelikož se jí toulouský rodák dočkal na prahu sedmdesátky po řadě titulů, nepřekvapí, že se nechal slyšet, že má sice radost, ale jeho život to zásadně nezmění.

Ano, je příliš pozdě, aby Dubois uvěřil, že je slavný, to by mu muselo být aspoň o 40 let méně. Především však není tím typem, který by s takovým oceněním neustále všem mával před obličejem. Uvědomuje si, že jde o důsledek řady náhod, a že to neznamená, že by se ze dne na den stal mistrem světa v psaní románů. Mezi spisovateli takoví existují. A také řada literátů byla oceněna již v mládí, kdy je snadné nevidět, jak je vše pomíjivé.

Středová pozice

To se týká třeba francouzského nositele Nobelovy ceny za rok 2008 Jeana-Marii Gustava Le Clézia, jenž za svůj debut Zápis o katastrofě získal ve 23 letech Renaudotovu cenu – což je ocenění, jež udělují v předpokoji místnosti, kde rozhoduje porota Goncourtovy ceny, novináři čekající na vyhlášení. Mají proto připravené i náhradní řešení, kdyby se držitel Goncourtovy ceny shodoval s tím, kdo má dle nich získat Renaudotovu cenu. Je to decentní korekce verdiktu o nositeli Goncourtovy ceny.

Dubois byl českému čtenáři poprvé představen románem Život po francouzsku. Získal za něj pro změnu Prix Femina, kterou, jak napovídá název, uděluje výhradně ženská porota. Život po francouzsku ukázal, jakým je Dubois spisovatelem – a též připravil na nynější Na světě žijeme každý jinak. Dubois je vystudovaný sociolog, který následně pracoval v týdeníku Le Nouvel Observateur, léta mimo jiné jako dopisovatel v USA.

Jean-Paul Dubois je vystudovaný sociolog, který následně pracoval v týdeníku Le Nouvel Observateur, léta mimo jiné jako dopisovatel v USA. Hlásí se k americkému spisovateli Johnu Updikeovi jako svému vzoru, což zapadá do dojmu, jejž z jeho díla máme, a který by šlo charakterizovat jako středová pozice.

Hlásí se k americkému spisovateli Johnu Updikeovi (1932–2009) jako svému vzoru, což zapadá do dojmu, jejž z jeho díla máme, a který by šlo charakterizovat jako středová pozice. Hlavní hrdina Života po francouzsku Paul Blick pochází stejně jako Dubois z Toulouse. Není to výrazná postava, mnohem výraznější je, co se mu děje či stane. Dubois při tom používá obvyklé moderní románové zápletky, především úmrtí v dopravních prostředcích, jež v okamžiku fatálně zasáhnou do životů.

Vedle toho Paul žije ve stínu smrti svého staršího bratra. Dál vyčnívá skutečnost, že ač díky zálibě ve fotografování dosáhne dočasné slávy i peněz, je v manželství v pasivnější roli než jeho žena a jejich vztah není obzvlášť šťastný. Život po francouzsku je rozdělený do kapitol dle volebních období francouzských prezidentů, od Charlese de Gaulla (1890–1970) na konci padesátých let po Jacquese Chiraka (1932–2019) na začátku nového tisíciletí.

Již v tomto románu též můžeme vidět Duboisovu příchylnost k automobilům – Paulův otec je prodejcem vozů značky Simca –, jež je ještě výraznější v Na světě žijeme každý jinak. Paul žije v běžné rodině, ale o štěstí či absenci osamělosti lze mluvit jen stěží, ostatně, je spíše pozorovatelem, než že by do děje svého života výrazně zasahoval.

Moderní život tradičním způsobem

Podobnou „rozlomenost“ lze vidět i v Duboisově tvorbě – vypráví sice o moderním životě, ale způsobem, řeklo by se, tradičním. Je to pohled věcného sociologa, který rád zdůrazňuje rozličné dobové detaily, protože není natolik naivní, aby si myslel, že literární nesmrtelnost si zajistí tím, že bude psát o komsi, kdo žil kdysi kdesi s kýmsi. Respektive ví, že dobové detaily dodávají příběhu plnokrevnost. Život po francouzsku je tak románem „pro celou rodinu“, po němž se v současnosti volá, aniž by ale konejšil:

„Myslel jsem na všechny blízké. V tom nejistém okamžiku, ve chvíli, kdy tolik věcí záviselo na mně, mi nijak nepomohli, nijak mě neposílili. Neudivovalo mě to: život není nic jiného než iluzorní vlákénko, jež nás spojuje s druhými a umožňuje nám věřit, že po čas života, který považujeme za podstatný, jsme přece jen něčím byli.“

Duboisova tvorba sice vypráví o moderním životě, ale způsobem, řeklo by se, tradičním. Je to pohled věcného sociologa, který rád zdůrazňuje rozličné dobové detaily, protože není natolik naivní, aby si myslel, že literární nesmrtelnost si zajistí tím, že bude psát o komsi, kdo žil kdysi kdesi s kýmsi. Respektive ví, že dobové detaily dodávají příběhu plnokrevnost.

Mezi dvěma oceněnými romány se k českým čtenářům z Duboisoy bibliografie protáhla ještě próza To nemyslíte vážně, pane Tanner, jež zachycuje patálie majitele nemovitosti – křestním jménem rovněž Paul –, které najatí řemeslníci považují za lapálie. K čemu to jen přirovnat… Zkuste si představit, jak by vypadala rekonstrukce domu, kdyby se do ní pustili Bouvard a Pécuchet – dva písaři, jak je hráli Horníček se Sovákem, předchůdci večerníčkových Pata a Mata – s panem Lorencem z Na samotě u lesa.

Jako třetí z rozsáhlého Duboisova díla se nyní v českém prostředí objevil román Na světě žijeme každý jinak především proto, že získal zmíněnou Goncourtovu cenu. Při vědomí toho, jak sympaticky vyznívají dosud do češtiny převedené Duboisovy prózy, napadá, že je možná škoda, že jich není víc. Ovšem s vědomím řady podobností – především mezi Životem po francouzsku a Na světě žijeme každý jinak – je třeba též připustit, že to tak je asi lepší.

Oceněný román je položkou z třetí desítky Duboisových knih, proto pravděpodobně mnozí francouzští čtenáři, kteří ho sledovali od počátků v osmdesátých letech, po cestě odpadli. A třeba se i diví, proč Goncourtovu cenu získal jeho nejnovější počin, když předchozí texty byly stejné, ne-li lepší. Tohoto potenciálního pocitu je český čtenář ušetřen.

Ideální titul

Je třeba říct, že – a tak je to u všech literárních ocenění – Goncourtovou cenou byla ověnčena řada z hlediska literární historie mnohem významnějších děl, za všechny druhý díl Hledání ztraceného času Marcela Prousta (1871–1922). Řada významných francouzských literátů a děl však na tuto cenu nedosáhla – namátkou Cizinec Alberta Camuse (1913–1960) či Pěna dní Borise Viana (1920–1959). Naopak se jejími nositeli staly tituly, které jí na cti výrazně ubírají – například před třemi lety vyvolený Tagesordnung Érica Vuillarda.

Ovšem Na světě žijeme každý jinak je ideální titul, aby si takzvaní obyčejní čtenáři pomysleli, že taková literární cena může ještě poukázat na román, který si člověk zkrátka rád přečte – a který si v jeho rodině může, jak již bylo řečeno, přečíst každý. Což je mimochodem typ románu, jejž léta marně hledají tuzemské knižní ceny Magnesia Litera. Hlavní hrdina románu Na světě žijeme každý jinak se jmenuje Paul Hansen. Je rovněž toulouským rodákem a narodil se o pět let později než Dubois.

Na světě žijeme každý jinak je ideální titul, aby si takzvaní obyčejní čtenáři pomysleli, že taková literární cena může ještě poukázat na román, který si člověk zkrátka rád přečte – a který si v jeho rodině může, jak již bylo řečeno, přečíst každý. Což je mimochodem typ románu, jejž léta marně hledají tuzemské knižní ceny Magnesia Litera.

Opět se setkáváme s nekompatibilním manželstvím, tentokrát Paulových rodičů – dánského pastora a francouzské ženy, jež zdědí v Toulouse kino, kde promítá spoustu dobových hitů. A jak prostředí natéká revolučním kvasem, radikalizuje se a zároveň se stává okázale nonkomformním, uvede i slavný pornosnímek Hluboké hrdlo, což je příčinou, že je její manžel zbaven místa. Paul vypráví pomalu, srozumitelně, takže jeho hlasu důvěřujeme. Je nicméně pravda, že z odstupu či nadhledu se leccos jeví poněkud jinak.

U každého příběhového rozcestí lze totiž zapochybovat, zda jde o pravděpodobné pokračování životní pouti, či zda to tak autor chtěl nebo potřeboval, ale příliš realisticky to nevyznívá. Rodiče Paulovy matky zemřou při autonehodě, to se stává… Ale proč se Paulovi rodiče brali? Proč Paulův otec potom odešel z Francie až do Kanady? A proč náhle tak snadno podlehl sázkařskému démonu? Proč Paulova matka spáchala sebevraždu?

Proč Paul, nekonfliktní člověk, později v Montrealu neodejde z místa správce bytového komplexu, přestože dlouho ví, že mu nový nadřízený nevyhovuje? Proč se najednou zachovává tak prudce, až skončí za mřížemi? A proč nejdřív musí při letecké nehodě zemřít jeho milovaná žena? Opět je tu navíc otočení mužské a ženské role – zatímco Paul je obyčejnou „holkou pro všechno“, jeho Winona pilotkou… A proč, zrovna když je Paul ve vězení, musí náhle zemřít i jeho milovaná fenka, poslední blízká bytost, jež mu zbyla?

Něco neobyčejného?

Hodně sugestivních otázek, navzdory tomu je nelze brát jako jednoznačné odsouzení románu, protože se tak odkrývá nebývalá síla Paulova důvěryhodného hlasu, jenž vše zachraňuje. Dubiosovy romány jsou tedy příběhem obyčejného, sympatického hlavního hrdiny, který se musí vyrovnat s řadou prudkých zvratů a zvláštních náhod. Chce Dubois naznačit, že i v obyčejném životě se musí přihodit něco neobyčejného? Nebo jde pouze o srážku jeho osobních dispozic a snahy psát pozoruhodné, dojemné příběhy?

Je totiž třeba si všimnout i podstatné maličkosti – Dubois sice nasměruje Paula do vězení, ale v cele je s rozkošně upřímným omezencem, který mu neubližuje, naopak ho chrání. Protože to, aby Paulovi někdo ubližoval, by asi ani Dubois nesnesl… Údržbářská práce Paulovi rovněž zajistí alespoň jednoho přítele, který při něm stojí, když je ve vězení, a též po propuštění. Další Duboisovou libůstkou je přidělování slavných jmen vedlejším postavám.

Chce Dubois naznačit, že i v obyčejném životě se musí přihodit něco neobyčejného? Nebo jde pouze o srážku jeho osobních dispozic a snahy psát pozoruhodné, dojemné příběhy?

Je tu správce domu jmenující se jako rekordman ve skoku o tyči Sergej Bubka a zednický učeň Bob Woodward, jeden z novinářů, kteří odhalili Watergate. V Životu po francouzsku se setkáváme se zubařem, jenž se jmenuje jako dlouholetý šéf FBI Edgar Hoover. V románu Na světě žijeme každý jinak se píše o Montrealu i o referendu o odtržení Quebeku od Kanady, což dá vzpomenout na mistrovské završení celoživotního díla kanadského prozaika Mordecaie Richlera (1931–2001) románem Barneyho verze.

Temná bažina sázek, v níž Paul ztratí zbožného otce, z paměti vyvolá román Kanada Richarda Forda, kde je hlavní hrdina ponechán zločinnému polosvětu na kanadském vystrkově v mnohem mladším věku než Paul. A závěrečný návrat do Dánska se překrývá s románem Nahoře je ticho nizozemského spisovatele Gerbranda Bakkera.

Pro jeho hrdinu Helmera je ovšem cesta do Dánska naplněním celoživotního snu o opuštění rodného statku, zatímco u Paula zřejmě jde o pokus dožít tam, kde kdysi začal život jeho otce. Tyto tři romány jsou pro Na světě žijeme každý jinak nesmírně silnou konkurencí, v níž nedominuje, ale ani z ní nemusí zbaběle prchat se směšně spuštěnými kalhotami.

Jean-Paul Dubois, Na světě žijeme každý jinak

Na světě žijeme každý jinak

Tous les hommes n’habitent pas le monde de la même façon, L’Olivier 2019

AUTOR: Jean-Paul Dubois

VYDAL: Odeon 2020

ROZSAH: 256 stran

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...