Jak se neproměnit v krysy

Tvrdil-li Karel Marx, že filozofové dosud svět jen různě interpretovali, zatímco je třeba jej změnit, zesnulý britský historik Tony Judt jako by svými eseji dokazoval, že občas stačí jej pouze interpretovat..

Tony Judt, When the Facts Change: Essays 1995–2010. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tony Judt, When the Facts Change: Essays 1995–2010. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Tony Judt, When the Facts Change: Essays 1995–2010.

K jakému typu auta lze přirovnat současné USA? V Londýně narozený potomek východoevropských Židů, který více než 20 let strávil v této zemi, historik Tony Judt (1948–2010), má jasno: současné USA jsou „esúvéčko“ globálního vozového parku.

USA i vozidlo SUV jsou příliš velké, příliš silné, konzumují příliš nerostných surovin a navíc je pramálo zajímá zátěž, již představují pro životní prostředí. Výměnou za falešný pocit bezpečí své okolí nepřiměřeně ohrožují. Pod vzletnými slogany se skrývá jen příliš velké auto neboli USA vtělené do frajerského vozidla.

Neschopnost vidět alternativy

Posmrtně zveřejněná sbírka Judtových esejů When the Facts Change: Essays 1995–2010 (Když se fakta mění. Eseje 1995–2010) dosvědčuje, že jeden z nejvýznamnějších historiků druhé poloviny minulého a počátku současného století, který napsal monumentální dílo Poválečná Evropa, byl zároveň skvělým esejistou.

Podle Tonyho Judta velká část zoufalství a nejistoty našeho věku spočívá v neschopnosti vidět alternativy. Nebyl to ale jen intelektuální zápal, kterým dosvědčoval svou odhodlanost hledat východiska z beznadějných situací.

Tvrdil-li německý myslitel Karel Marx (1818–1883), že filozofové dosud svět jen různě interpretovali, zatímco je třeba jej změnit, Judt jako by svými eseji dokazoval, že občas stačí, když jej jen interpretujete. Ostatně již ve své knize Zle se vede zemi podotýká, že velká část zoufalství a nejistoty našeho věku spočívá v neschopnosti vidět alternativy. Právě nová interpretace totiž dokáže „provzdušnit“ tíživou skutečnost tím, že ukáže nové možnosti.

Nebyl to ale jen intelektuální zápal, kterým Judt dosvědčoval svou odhodlanost hledat východiska z beznadějných situací. Uvedená kniha je totiž rozšířenou verzí přednášky z doby, kdy již byl odkázán na dýchací přístroj. Amyotrofická laterální skleróza ho postupně zbavovala vlády nad tělem a podepsala se i na tomto díle.

Judt nemohl svědectví o hledání nových možnostech napsat vlastní rukou, a proto ho diktoval svému příteli Eugenu Rusynovi. Navzdory vážné nemoci dokončil během posledních dvou let svého života dvě knihy a rozsáhlý knižní rozhovor s americkým historikem Timothym Snyderem Intelektuál ve dvacátém století.

Léčebná kúra

Kniha Zle se vede zemi je věnována mladým lidem a toto věnování je pro Judtovo dílo příznačné – až do své smrti byl neustále v kontaktu se studenty a nepřestával opakovat, že si váží jejich zájmu o současný svět a že ho zraňuje jejich beznaděj. Zájem o svět přisuzoval jim a za beznaděj vinil generaci jejich rodičů.

Vysmívat se mladým lidem za jejich ideály považoval Judt za projev bezmezné hlouposti. Mladické podlehnutí ideálům není bláznivá pomatenost, ale léčebná kúra pro svět.

Podle Judta jeho generace věřila v právo na sny o lepším životě, hledání nových cest i v pocit, že jí svět fandí. Sám byl v mládí zapáleným sionistou, který podlehl židovskému sociálnědemokratickému idealismu. Mnoho z jeho spolužáků uvěřilo v komunismus nebo propadli jiným ideálům.

Vysmívat se mladým lidem za jejich ideály považoval Judt za projev bezmezné hlouposti. Mladické podlehnutí ideálům není bláznivá pomatenost, ale léčebná kúra pro svět – podlehnou-li mladí lidé ideálu, získají tím odstup od současné situace, a díky tomu mohou objevit možnosti, které ostatním zůstávají skryté.

Úloha rodiče

Samozřejmě, že nikdy nikdo své ideály neuskutečnil. Jenže kdo to považuje za námitku proti ideálům, usvědčuje se z nepochopení smyslu ideálu. Abychom totiž měli ideály, musíme stát pevně na zemi – horizont totiž spatříme pouze z ní. Cesta však díky ideálům nabývá smyslu.

Úloha rodiče nespočívá jen v tom, aby dítě či mladého člověka nakrmil, oblékl a vyslal do světa. Možná ještě je důležitější, aby svému dítěti ukázal cestu.

Úloha rodiče nespočívá jen v tom, aby dítě či mladého člověka nakrmil, oblékl a vyslal do světa. Možná ještě je důležitější, aby svému dítěti ukázal cestu. V tom případě mu však musí nabídnout ideály – nikoli proto, aby překryly realitu, ale aby mladí lidé byli schopní realitu snášet a žít v ní a pokoušeli se ji měnit. Judt totiž věděl, že se spolu s možnostmi neotvírá jen nová perspektiva, ale i spousta zloby.

Ilustrativní je v tomto ohledu Judtův esej Israel: The Alternative (Izrael: Alternativa), který zveřejnil nejprve v roce 2003 americký čtrnáctideník The New York Review of Books a nyní znovu vychází jako součást jeho posmrtně vydané knihy. Popisuje v něm své zklamání z neúspěšných pokusů o mírové řešení na Blízkém východě a dospívá k přesvědčení, že jeho současná konstelace nemá budoucnost. Izrael sehrál dějinnou roli, ale nyní se stal nefunkčním státem.

Spor o Izrael

Judt navrhuje odvážit se myslet dosud nemyslitelné: Co kdyby na Blízkém východě vznikl jeden sekulární stát, který by byl domovem dvou národů – Židů a Palestinců? Svou úvahou strhl lavinu nevole v USA i v Izraeli. Týdeníky, které s ním spolupracovaly a tuto spolupráci hrdě inzerovaly na svých titulních stranách, Judtovo jméno stáhly a instituce rušily jeho přednášky.

Judt vysvětloval, že nikdy nevyzýval, aby byly bezprostředně uskutečněny kroky k založení nového izraelsko-palestinského státu

Judt v navazujících článcích vysvětloval, že nikdy nevyzýval, aby byly bezprostředně uskutečněny kroky k založení nového izraelsko-palestinského státu, neboť v současnosti totiž nepochybně jde o řešení utopické. Jenže dle Judta právě promýšlení scénářů, které se jeví topické, mohou již dnes odlehčit situaci a třeba vést k úplně novému řešení. Utopie totiž obrušují dogmatická postoje a osvobozují jejich zastánce od představy, že není jiné řešení než to jejich.

Esej „Izrael: Alternativa“ je jedním z těch, v němž Judt nezůstal nic dlužen výroku britského historika Erika Hobsbawma (1917–2012): „Historici jsou profesionálními ‚upomínači‘ na skutečnosti, na něž společnosti chtějí zapomenout.“

Kritika Čechů

Pokud by si český čtenář myslel, že se Judtova pozornost vyčerpá poznámkami o Izraeli a USA, bude přinejmenším jedním jeho esejem nemile překvapen – recenzí na knihu Dereka Sayera The Coast of Bohemia: A Czech History (Pobřeží Bohemie. Historie Čech). Judt v ní označuje státy, jako je Česko, za „imaginární společenství“. Objevily se totiž na mapách poté, co se odlouply z příběhu většího státu a vyznačují se tím, že v průběhu dějin vznikaly, zanikaly a v závislosti na pozici pozorovatele byly více či méně reálné.

Češi zakládají svou identitu na teskném příběhu o krušné minulosti a bezpráví. Poznámku, že se do role oběti často stylizovali sami, si však nechávají pro sebe. Judt nešetří kritikou ani výstavní skříň naší minulosti – první republiku a Tomáše Garrigua Masaryka. První československý prezident měl ve svém „pedagogickém“ spisu Česká otázka oportunisticky využít náboženské předsudky a národní mytologii, aby Čechům stvořil rodový původ.

Judt vytýká Čechům obrozenecké sny o čistém češství, které se vyplnily poté, co nacisté vyvraždili židovskou menšinu a Češi po válce vyhnali menšinu německou

Judt vytýká Čechům obrozenecké sny o čistém češství, které se vyplnily poté, co nacisté vyvraždili židovskou menšinu a Češi po válce vyhnali menšinu německou. Země jako by předjímala sovětskou lekci konformity. Dojímají-li se i dnešní Češi nad těžkým osudem, neměli by zapomínat, že konformní mysl je jedním z kořenů českého národa.

Za provinciální až přihlouplý pak Judt považuje výrok „malé, ale naše“ – právě zdůrazňování toho, co je naše a co cizí, je bolestí českého národa, který nechápe, že uzavíráním se neochuzuje v první řadě druhé, ale sebe sama. Judt si uvědomuje ostrost svých slov, ale namítá, že existují věci, které smí vyslovit jedině člověk zvenku. Tato slova nejsou nepravdivá, protože ten, kdo je vyslovil, promlouvá zvenku.

Úpadek USA

Ještě tvrději Judt hodnotí USA, jejichž největší slabost dle něho spočívá v jejich síle. Z první i druhé světové války vyšly se ztrátami stovek tisíc životů. Za těmito čísly se sice skrývají obrovské osobní a rodinné tragédie, ale ztráty evropských států se počítají na miliony. Nikoliv USA, ale Evropa pocítily tyto války jako národní katastrofy.

Tato zkušenost je nepřenosná – zatímco Evropa dobře ví, že válka je ztělesněním zla, USA v ní vidí řešení problému. Nelze se potom divit, že v USA je nadále přítomný kult válečnických ctností a armády. Evropa zažila, že válka mění lidi ve zločince, USA si myslí, že plodí hrdiny. Odlišná historická zkušenost vede dle Judta ke specifické dělbě práce – USA území bombardují, Evropa je sanuje.

Za symbol amerického úpadku považuje Judt válku v Iráku a v Afghánistánu, věznici Guantánamo či nelegální odstřelování jedinců podezřelých z terorismu

Ve svém eseji Its Own Worst Enemy (Jak si být svým nejhorším nepřítelem) z roku 2002 Judt poznamenává, že Evropská unie vydává celosvětově desetkrát více na udržení míru než USA – 55 procent nákladů na humanitární pomoc v zemích postižených válkou nese EU, která rovněž poskytuje dvě třetiny subvencí státům potýkajícím se s následky války.

Za symbol amerického úpadku považuje Judt válku v Iráku a v Afghánistánu, věznici Guantánamo či nelegální odstřelování jedinců podezřelých z terorismu. K tomu Judt připojuje varování: žádný stát si nemůže myslet, že se smí imperialisticky chovat v zahraničí, zatímco si doma pěstuje republikanismus. Na pozadí této kritiky vyvstávají hodnoty, k nimž se Judt hlásí.

Obdiv poválečné Evropě

Judt již ve své knize Zle se vede zemi vyslovil obdiv poválečné Evropě. Právě ona mu ztělesňuje vzmach, který dosvědčuje, že víra ve společenství je jedinou cestou, jak zajistit nejlepší šance co nejvyššímu počtu lidí. Symbolem kultury je pro Judta mimo jiné rozvinutá evropská veřejná doprava, jež je sepětím společného a jednotlivého – jednotlivci sdílejí cestu za svými partikulárními zájmy.

Veřejná doprava je však jen jednou podobou veřejných statků, které jsou stěžejní, protože se člověk při kontaktu se společným učí upozaďovat vlastní zájem ve prospěch obecného. Judt sice obdivuje vývoj poválečné Evropy, ale o EU si iluze nedělá. Dokonce ji považuje za poslední výhonek snah o uskutečnění osvíceného despotismu. Ten stejně jako dnešní Brusel usiloval o sepětí racionalismu, efektivity a centralismu.

Judt sice obdivuje vývoj poválečné Evropy, ale o EU si iluze nedělá. Dokonce ji považuje za poslední výhonek snah o uskutečnění osvíceného despotismu.

Problémem však je, že žádná nadnárodní organizace nemůže nahradit sdílený prostor. Přitom právě politika představuje funkci sdíleného prostoru, v němž vyvstávají společné cíle. Proto je Judt přesvědčen, že v následujících letech bude úkolem znovu promyslet funkci státu, jehož role v době ekonomické, politické i mezinárodní nejistoty začne posilovat.

Pro Judta je stát společným cílem. Sounáležitost se společenstvím vychovává k odstupu od vlastních zájmů. Jak zaznívá v jeho knize Zle se vede zemi: když nebudeme klást veřejné zájmy nad soukromé, je jen otázkou času, kdy přestaneme chápat, proč upřednostňovat právo, které je nejdůležitější z veřejných statků, před násilím.

Fascinace Camusem

Judt napsal většinu svých textů u stolu, na němž stála soška francouzského filozofa a romanopisce Alberta Camuse (1913–1960). Nejnovější anglický překlad Camusova románu Mor dokonce vyšel s Judtovou předmluvou. Na Camusovi ho fascinoval odpor k heroičnosti, který neústil v cynismus – hlavní hrdina románu se nevyznamenává velkými gesty a vzletnými řečmi, ale ztělesňuje zázrak člověka, který jen dělá, co je právě třeba, a nežádá žádný aplaus.

Judta na Camusovi fascinoval odpor k heroičnosti, který neústil v cynismus. Skuteční mistři jsou laskaví ve své každodennosti, aniž by ztráceli ze zřetele, že neustále balancují nad propastí.

Toto obyčejné hrdinství se řídí třemi základními principy. Nejprve je třeba si uvědomit, že svět nečeká na dokonalé řešení a velké plány, ale žádá neutuchající úsilí ve zvládání každodennosti, což chtě nechtě dělá většina lidí. Ti obdivuhodnější se nevyznačují důmyslnějšími způsoby zvládání, ale tím, že kolem sebe při lopotném úsilí bez ustání neprskají, ale jsou laskaví, neúspěchy nerozviklávají jejich hodnoty a neposmívají se ideálům.

Skuteční mistři jsou laskaví ve své každodennosti, aniž by ztráceli ze zřetele, že neustále balancují nad propastí. O rozkolísanosti všeho lidského pak promlouvají poslední slova z Camusova Moru, která Judt rád citoval: „Možná přijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva, probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného města.“ Ve své předmluvě pak Judt upozorňuje: krysy nejsou metaforou vnějšího ohrožení, ale nebezpečí, že se při čekání na krysy sami v krysy proměníme.

When the Facts Change: Essays 1995–2010

Když se fakta mění. Eseje 1995–2010

AUTOR: Tony Judt

VYDAL: Penguin Press 2015

ROZSAH: 400 stran

Počet příspěvků: 3, poslední 16.7.2015 08:53 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.