Lidovky.cz

Jak rozlišovat mezi lží a pravdou

  17:57
Neříkáme-li nejbližším pravdu o tom, co cítíme, drží nás to uzamčené v mentálním vězení. Čím déle v tomto uzamčeném vězení zůstáváme, tím rychleji náš život upadá do šedi a vytrácí se z něj radost. Máme na výběr se buď z tohoto vězení vysvobodit, nebo pomalu umřít. Cestou, jak se z tohoto vězení můžeme dostat, je stát se upřímnými.

Brad Blanton, Radikální upřímnost. Jak může říkání pravdy změnit váš život. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Pravda je ošidná a s (ne)upřímností se potýkáme každý den. Vedeme neustále dialog se sebou i s okolím a toto věčné téma nás přitahuje, ale také se ho bojíme. Je nepohodlné a v mnoha ohledech relativní, věcí veřejnou a ještě více soukromou. Svět pravdy jako takový byl a je zpochybňován mnohými zištně, jinými poctivě coby fenomén filozofický (Arthur Schopenhauer, Svět jako vůle a představa) nebo duchovně psychologický (Don Miguel Ruiz, Pátá dohoda).

Také současní vlivní hlasatelé „duševní hygieny“ upozorňují při vnímání reality na nedorozumění. „Nevidíme věci, jaké jsou, vidíme je takové, jací jsme my,“ opakuje nově starou pravdu Eckhart Tolle ve své knize Moc přítomného okamžiku. Kniha duchovního osvícení. Ale je tomu tak, nebo si mnohé z vlastní pohodlnosti či neznalosti namlouváme?

Vztah mysli, emocí a nezaujatého úsudku je zapeklitý. Konečný soud o objektivní skutečnosti (pokud existuje) se zřejmě nikdy nedozvíme, ale touha, pochybnosti a neklid v nás zůstávají. Možná i proto si knihu Radikální upřímnost. Jak může říkání pravdy změnit váš život amerického psychologa Brada Blantona od jejího anglického vydání v roce 2005 přečetlo tolik lidí.

Nabádání k sebereflexi

Blanton je radikální, a proto i kontroverzní. Tne do živého, hovoří o našem více či méně frustrujícím sebeklamu. Opírá se o svou dlouholetou praxi psychoterapeuta a míří přímo k věci, přičemž zneklidňuje i fascinuje. Mnohdy nevybíravě, někdy až vulgárně, uvádí do lhaní a následného stresu, kterým si ničíme zdraví i sebeúctu. A nabádá k sebereflexi a revizi – máme sobě i ostatním říkat jen pravdu a být upřímní v lidských vztazích.

Blanton mnohdy nevybíravě, někdy až vulgárně, uvádí do lhaní a následného stresu, kterým si ničíme zdraví i sebeúctu. A nabádá k sebereflexi a revizi – máme sobě i ostatním říkat jen pravdu a být upřímní v lidských vztazích.

„Když neříkáme našim nejbližším lidem pravdu o tom, co cítíme, drží nás to uzamknuté v našem mentálním vězení. Čím déle v tomto uzamčeném vězení zůstáváme, tím rychleji náš život upadá do šedi a vytrácí se nám z něj radost a život. Máme na výběr se buď z toho vězení vysvobodit, nebo pomaloučku umřít. Cestou, jak se z toho dostaneme, je stát se upřímným.“

Blanton vystudoval psychologii a většinu svého života působil jako psychoterapeut ve Washingtonu. Pořádá workshopy, napsal osm knih a je aktivistou. Jako malý kluk přišel o otce a vyrůstal v rodině alkoholiků. Svou upřímností si v kariéře vysloužil uznání i kritiku. Jeho knihy byly přeložené do více než 15 jazyků, jsou v USA bestsellery, aniž by se podbízely a zjednodušovaly. Blanton nešetří čtenáře ani sám sebe a je upřímný a provokativní:

„Píšu tuto knihu, protože chci být slavným. Působí mi potěšení, když si představuji, že věcem rozumím lépe a mám větší moc než vy, pitomci okolo. Kromě toho chci být dobrým člověkem. Chci pomáhat druhým. Tyto věci, které chci, jsou zároveň klamné a lživé, neexistují. Jsou to sračky. Jestliže vám lžu, abych vám ukázal, že jsem výjimečný, a vy mi nato skočíte, možná to dokážu i sám sobě. Potíž je v tom, že osobně znám toho šmejda, který vás o tom přesvědčil.“

Prožívání namísto domnívání

Blanton ironizuje, je sarkastický, ale pravdy o nás se dotýká. Má zkušenosti i naději: „Deprese je stav, který nastává, když se člověk ve svém fantazijním světě dostane do slepé uličky. Abychom dokázali vědomě najít rovnováhu mezi denním sněním a skutečným žitím, musíme jasně rozlišovat mezi lží a pravdou.“ Blanton si nebere servítky, žene nás i sebe k upřímnosti, a je na nás, jakou porci jeho „medicíny“ si vezmeme.

Jeho soudy jsou možná vyhrocené, v praxi ne vždy použitelné, ale rozhodně inspirativní. „My lidské bytosti, se během dospívání ztrácíme ve vlastní mysli, která nás časem zabije, pokud včas nenajdeme cestu ven. A právě to je ústřední poslání této knihy,“ píše Blanton. Nezaměřuje se jen na problémy (nemoc) naší duše, ale lidské potíže nahlíží i v souvislostech a osvětluje jejich kořeny – především v rodinné výchově, školách i v náboženských institucích.

Terapeut Blanton zdůrazňuje prožívání (smysl) namísto domnívání (mysl) – a návrat k sobě (do dětství) bez neupřímných masek a naučených rolí. Jen tudy podle něho může vést cesta zbavená tíživých a pokřivujících předsudků – život k radostnému naplnění.

„Jako psychoterapeutovi mi křesťanské a právnické školy zajišťují velké množství nešťastných klientů. Vytrháváme děti z bezprostředního prožívání skrze smysly, z jejich důvěry ve svět a činíme z nich moralisty. Moralismus a lhaní jdou totiž ruku v ruce. Svědomitá snaha ,být hodný‘ a ,vypadat dobře‘ vede přímo ke lžím.“

Blanton je radikální, ale ví, že proměna k zásadní upřímnosti může být nebezpečná: „Abyste mohli potlačit své ego, musíte ho nejdřív mít. Děsivé stejně na tom celém je, že nikdo neumí předpovědět, co se stane s námi, když se pokusíme svému moralismu tolik nepodléhat.“

Navzdory tomu je to prý jediná cesta k vnitřní i mezilidské harmonii. Terapeut Blanton zdůrazňuje prožívání (smysl) namísto domnívání (mysl) – a návrat k sobě (do dětství) bez neupřímných masek a naučených rolí. Jen tudy podle něho může vést cesta zbavená tíživých a pokřivujících předsudků – život k radostnému naplnění.

Ztráta identity

Cíl knihy je zjevný z jejích čtyř kapitol – Prožívající bytost; Mysl; Osvobození bytosti od její mysli; Co jsem se naučil ze souboje mezi bytostí a myslí. Vyplývá z nich, že pravda je nejen důležitá, ale i proměnlivá, a že život posuzujeme spíše dle vlastních domněnek, vedeme jej dle okolních (cizích) pravidel a staré zobecňující soudy zaměňujeme za současné prožitky. A abychom spokojeně (nekonfliktně) mohli ve společnosti existovat (přežívat), neřídíme se svými upřímnými (pravdivými) smysly.

Abychom podle Blantona mohli spokojeně (nekonfliktně) ve společnosti existovat (přežívat), neřídíme se svými upřímnými (pravdivými) smysly. Důsledkem je ztráta identity, nárůst vnitřního nesouladu, zraňování, potlačování Já a větší stres.

Důsledkem je ztráta identity, nárůst vnitřního nesouladu, zraňování, potlačování Já a větší stres. Často se bojíme opustit pravidla, abychom neztratili kontrolu sami nad sebou, zaštiťujeme se obecnou a povrchní morálkou, božskou autoritou či omezujícími konvencemi a sociálními závislostmi namísto kreativity.

Neradi se prý měníme a nejsme otevření vznikajícím konstelacím (a hodnotám?) – málo si uvědomujeme, že „my jsme svět“, nedostatečně meditujeme, příliš myslíme, možná někteří hledají (pod)vědomě původní nevinnost a jednotu, ale nejsme důslední a vytrvalí.

„Náš způsob smýšlení o používání pravidel se v současné kultuře trošičku mění. Tato změna je pro nás velmi obtížná. Osobně jsem sledoval její počátky, a v této knize vám povídám několik příběhů, v nichž se tento proces odráží. I tato publikace sama je výsledkem toho, jak se pomalu mění kolektivní mysl naší kultury,“ zamýšlí se Blanton nad duchem civilizované (západní?) společnosti. Radikální upřímnost je v tomto procesu nezbytná.

Relativizace pravidel

Blanton cílí především na jedince a jeho okamžité soudy, které nemá skrývat. Zatracuje církev („nevěřím v Boha“), zaměňuje neupřímné právníky za právní systém a pravdu prosazuje na úkor ohleduplnosti, relativizuje pravidla („Moralismus je onemocnění, při kterém se kategorie ,správný‘ a ,špatný‘ stávají důležitější než ,živý‘ a ,mrtvý‘. Tato nemoc je živena bolestí.“) a činí z jedince v dobré víře střed spíše emotivního než duchovního světa.

Blanton prosazuje pravdu na úkor ohleduplnosti, relativizuje pravidla a činí z jedince v dobré víře střed spíše emotivního než duchovního světa

Možná lze polemizovat i s Blantonovým pohledem na člověka, jehož vnímá bez duchovních přesahů a společných (společenských) zájmů, tedy kompromisů. Pro nápravu a hodnotové nastavení je to sice dobrý začátek, ale chce po něm „rychlou“ pravdu reagující na situace. Osamocenou duši moderního člověka však vidí přesně a diagnózu podává bez obalu. Už to je osvobozující a poučné. A ještě v jednom lze s Blantonem-léčitelem polemizovat. Lež totiž mnohé nebolí a vůbec je nestresuje. Ve společnosti dokonce tato „nemoc“ převládá.

Blantonova kniha je navzdory tomu podnětná a výborně přeložená Sebastianem Jamesem, psychologem a psychoterapeutem, lektorem workshopů vedených podle Blantonových myšlenek, jenž k tématu dodává: „Radikální upřímnost nevnímám jako ideologii nebo dogma. Slovo ,radikální‘ je pro mě spíše vymezením proti současné realitě, která se dá někdy označit jako radikální předstírání. Z vlastní zkušenosti vím, že upřímnost představuje zdravější a zábavnější způsob života.“

Radikální upřímnost. Jak může říkání pravdy změnit váš život

Radical Honesty: How to Transform Your Life by Telling the Truth, Sparrowhawk Publications 2005

AUTOR: Brad Blanton

VYDAL: Maitrea 2016

ROZSAH: 264 stran

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.