Jak rekonstruovat socialistické Polsko přijatelně pro pamětníky

Psát o románu Tomasze Jedrowského se může zdát zradou polské literatury. Psát o Plavci ve tmě se nicméně může zároveň jevit jako moderní či spíše módní krok, protože se tím podporuje LGBT+. To není nový signál televizního vysílání, to je DVB-T2. LGBT+ je zkratka pro homosexuály, lesbičky, bisexuály a další sexuální a genderové identity. A takové otázky to v katolickém Polsku nemají snadné, což vidíme nyní u potratů.

Proč se psaní o Plavci ve tmě může jevit jako zrada polské literatury? Protože na tomto místě mohl být pojednán polský román, přitom se píše o románu, jenž byl napsán anglicky a vrací se do polské historie. Mimochodem, pokud opakujeme, že historie 20. století je dnes příběhovou bankou pro mladé autory, kteří nejsou ani pamětníky, natož přeživšími, pak v souvislosti s románem Tomasze Jedrowského lze dodat, že východní Evropa je příběhovou bankou pro západní spisovatele.

Dva důkazy

V tomto směru lze dokonce charakterizovat ideál – vybrat si nejděsivější příběh odehrávající se na nejnehostinnějším místě a dát mu románovou podobu na nejpohodlnějším místě v nejblahobytnějším prostředí, kde je spousta literárních stipendií a tvůrčích pobytů. Příběh, že mladý literát se narodil v Německu polským utečencům, vystudoval Cambridgeskou univerzitu a poté napsal debut o komunistickém Polsku anglicky (a tato prvotina slavila v anglicky mluvícím světě úspěch), je pozoruhodný.

Ale především je pozoruhodnější než fakt, že Jedrowski napsal výborný román o Polsku… To je mediální realita – čím více zákrut příběh má, tím je přitažlivější. Plavec ve tmě však nabízí ještě další příběhy. Třeba může sloužit jako důkaz, že malé polské záležitosti mohou zajímat i někoho mimo Polsko. I když hrdá polská literatura pocitem malosti tolik netrpí a ani jím trpět nemusí – už jen vzhledem k počtu nositelů Nobelovy ceny za literaturu.

Stejně může být román Jedrowského nahlížen jako důkaz, že kdybychom psali anglicky – kdyby se naše texty nemusely nákladně, složitě a možná i ne dost přesně překládat –, leckdo z nás by to těm namyšleným Angličanům či Američanům nandal. Každá literatura se přece občerstvuje cizími vlivy. Ovšem ve valné většině jde jen o malé boční zpestření, v němž hraje hlavní roli zmíněná příběhová krusta kolem samotného díla.

A především nesmíme podléhat zkreslení – jakýkoliv zahraniční úspěch zdejšího tvůrce bývá značně přifouknut, proto čelíme značnému zkreslení – díváme se do dalekohledu z druhé strany. Sami jsme to nedávno zažili, když české literární prostředí čelilo nájezdu údajného úspěchu Jaroslava Kalfaře s jeho anglicky psaným a v USA vydaným románem Kosmonaut z Čech. Jsou to pro tuzemské literáty velmi hořké chvíle. Najednou o takového autora mají zájem média, která se nikdy předtím o literaturu nezajímala.

Ona je nezajímá literatura, ale blýskavý příběh „světového úspěchu“. Takže tam, kam se český spisovatel – léta trpící společenskou přezíravostí – nikdy nedostane, najednou pronikl někdo, kdo si přijel z New Yorku a tvrdí, že je tam úspěšný. O to větší důvod pak český překlad jeho románu přehlížet či bagatelizovat… V nastalé atmosféře i snaha některých recenzentů o upřímné zhodnocení této literární komety vyznívá jako česká malost – zavrtáme tomu „velikánovi“ do zad s rozkoší pár zamindrákovaných projektilů.

Opatrné našlapování

Je tu však ještě jeden vážný problém spojený s potenciálním psaním jedním jazykem, kde by se všichni literáti světa mohli utkat za rovných podmínek. Globální propojování totiž má nevyhnutelné důsledky, vše slije do jedné chuti – univerzální omáčka s příchutí Velká literatura. Stačí uvést křiklavý příklad současné hvězdičky Sally Rooneyové, jež slaví obrovský úspěch, i když na jejích knihách není nic typicky irského, natož kvalitního. Jedrowski přikládá do svých románových kamen hned ze dvou stran.

Nejenže se vrací do komunistického Polska, a to až po výjimečný stav na začátku osmdesátých let, ale jeho hlavní hrdina Ludwik musí též řešit svou sexuální nepřijatelnost. Zatímco komunističtí funkcionáři se na letištích olíbávali ostošest, mladí kluci se na veřejnosti líbat nesměli. Čímž se zpětně osvětluje, jak byl tento režim dusivý – i když dnes víme, že nešlo pouze o důsledek komunistických dogmat, nýbrž výraznou roli hrál i silně katolický pohled na svět. U tohoto bodu stojí za to se zastavit.

Čím dál jsme totiž od doby, kdy se zhroutily komunistické režimy ve východní Evropě, tím častěji si na fungování společnosti a chování lidí můžeme uvědomovat, že co jsme mnohdy považovali za specifikum přežívání v totalitním režimu, jsou obecné vzorce, jež se naplňují i jindy a jinde. Zejména u těch, kteří komunistický režim nezažili, či u těch, kteří jsou zatlačeni do kouta ekonomickými okolnostmi. Plavec ve tmě je příběhem, řekněme, křehce vyprávěným.

Román opatrně našlapuje, což lze přičíst jednak naturelu Jedrowského, jednak tomu, že se bojí, aby ohledně historických reálií nešlápl vedle. Týká se to i místopisu. Někdy máme dokonce pocit, že si cesty svého hrdiny poctivě odkrokoval na studijních cestách do Polska, neboť jejich popis je nápadně detailní. Čtenář je vůbec často sváděn, aby si nad stránkami Plavce ve tmě představoval, jak by byl román nahlížen, kdybychom neměli k dispozici biografické informace o Jedrowském.

Co kdyby Plavce ve tmě napsal Polák, který popisovanou dobu zažil a nikdy pořádně nevytáhl ze své domoviny paty? Mohl by stvořit něco takového? A pomohlo by toto vědomí při hodnocení románu, zdál by se věrohodnější a méně uštrikovaný? Pozornosti neunikne, že autor Plavce ve tmě na jednu stranu s obavami hledí do zpětného zrcátka, zda bude jeho dílo shledáno věrohodným.

Působivé popisy prostých dějů

Na druhou stranu se nebojí občas s mladickou sveřepostí šlápnout na plyn, a tak po vzoru vlaštovčích hnízd nalepí do svého románového příběhu všechno atraktivní a problematické. Ludwik vyrůstá ve Vratislavi, takže se dozvídáme o posunutí poválečných polských hranic a také lidí z východních území, nyní obsazených Rusy, do bývalých německých měst. Do Ludwikova dětství je dále umístěna ztráta kamaráda, jenž náhle odejde s rodinou do Izraele. Což je odkaz na antisemitské výpady polských komunistů vrcholící v roce 1968.

Zároveň – aby to nevypadalo, že Jedrowski je nevšedně odvážným výsadkářem, jenž skrze anglicky psaný román pašuje na nepřátelské polské území homosexuální motivy – je třeba podotknout, že i polská literatura toto téma zpracovává (jak se v dnešní pragmatické době zvyklo říkat). Jako důkaz lze zmínit do češtiny přeložený román Michała Witkowského Chlípnice.

Některé zápletky, k jejichž zapojení byl Jedrowski v Plavci ve tmě dotlačen, pokud chtěl sestrojit dostatečně napínavý a pozoruhodný příběh, by se možná daly označit za krkolomné. Nicméně žádná není natolik nepřijatelná, aby člověk znechuceně knihu odložil. Každopádně je tu evidentní rozpor: zatímco hlavní hrdina Ludwik se snaží si s komunistickým režimem nezadat, Jedrowski je značně pokorný.

Ostatně to vychází už ze skutečnosti, že se vrací do historie a vytěžuje ji – to není práce literárního odvážlivce, ten by minulost zryl jako stádo divokých kanců. Autor Plavce ve tmě se naopak snaží ze všech sil zrekonstruovat tehdejší dobu, aby byla přijatelná pro pamětníky. Jedrowski je nejpůsobivější tam, kde popisuje prosté děje, jako je večerní koupání na studentské brigádě či následná výprava mladých milenců na bohapustý palouček lásky na břehu jezera.

A rovněž při zachycení šedivé, neutěšené reality vyjedeného socialistického ráje plného front. Plavec ve tmě tak dává vzpomenout na atmosféru polských filmů z tehdejší doby, například Ochranného zbarvení Krzysztofa Zanussiho či Náhody Krzysztofa Kieślowského. Dále se nabízí srovnání s nedávným snímkem, se Studenou válkou Pawła Pawlikovského. Ovšem ta se pokouší o ještě dramatičtější příběh s pomocí mnohem většího množství někdy těžko uvěřitelných dějových zvratů.

Návrat do komunismu

Studená válka je vědomě mnohem modelovější, nesnaží se být věrná v detailu, spíše zachytit Evropu rozdělenou železnou oponou v impozantní fresce. Je tu i Klér Wojciecha Smarzowského, ale tuto nyní konjunkturální ingredienci, tedy sexuální obtěžování v církevním prostředí, kupodivu autor Plavce ve tmě pomíjí. Nicméně nelze si však nevšimnout, že se Jedrowski náležitě pozastavuje u popisů mladých mužských těl a jejich milostného zaklesnutí.

Nejproblematičtěji, i když pořád únosně – jak již naznačeno –, proto román vyznívá, když je třeba posunout děj nějakou zápletkou či konfliktem. Například když odbojného Ludwika staví ve Varšavě proti svému milenci, jenž se konformně zapojí do byrokratické státní mašiny, navíc jako cenzor. Někdo se hrbit nechce a někdo se hrbí dobrovolně… Vyústění příběhu – jak se Ludwik dostane do newyorského exilu – naštěstí takto černobílé není.

Na začátku byla zmíněna zkratka LGBT+ označující sexuální menšiny, které nemají v katolickém Polsku na růžích ustláno. Proto je s touto zkratkou spojován i Plavec ve tmě. Lze to považovat za něco, co tomuto románu dává kladné body. Takové nahlížení literatury dnes začíná být pro mladší ročníky opět běžné. Jenže tím se vracíme do dob komunismu. Protože literatura je užitečná někomu a něčemu. Někomu a něčemu slouží či sloužit má. Což bývá též důvodem pro vzedmutí se vlny časově omezené slávy těchto děl.

Sluha nikoho

Představíme si svazácky rozzářené oči řady dehistorizovaných lidiček, kteří tuto funkci literatury ohodnotí „úplně super“. Copak by se ale někdo opovážil degradovat texty kupříkladu Virginie Woolfové či Trumana Capota tím, že jsou podporou komunitě LGBT+? Umělecké dílo není sluha nikoho. Obdobně se proměnila atmosféra ve společnosti. Veškeré zkratky a anglické termíny totiž znějí mnohem lépe než tradiční označení. Být single zní světově, ale běda když vám někdo řekne, že jste zůstali na ocet…

Proto si takoví lidé a menšiny dávají ony nálepky sami. A nejen proto, že si tím zajistí korektnost – žádné „staré panny“ nebo „buzny, mužatky a další úchyláci“ –, nýbrž i proto, aby měli vše pod kontrolou. Je to důsledek tradiční kombinace psychického nastavení – sebestřednost a nejistota.

Každý chce svou sebestřednost otisknout do faktu, že bude značkový, a zároveň za tu značku skrýt vlastní nejistotu. Na závěr lze jako hudební doprovod k četbě Plavce ve tmě doporučit píseň Nightswimming. Nikoli však proto, že zpěvák R. E. M. Michael Stipe „to má taky trochu jinak“.