Pevnina a moře zásadně ovlivňují lidské bytí a chování, státoprávní uspořádání a způsob vedení války. Odlišné představy národů a politických elit o válce, politice, nepřátelství, právu nebo o humanitě mají původ v jejich svébytném vztahu k prostoru.
To je hlavní teze knihy Land und Meer: Eine weltgeschichtliche Betrachtung (Pevnina a moře. Úvaha o světových dějinách) Carla Schmitta (1888–1985), konzervativního německého právního a politického myslitele. Tato kniha sice byla poprvé zveřejněna v roce 1942, ale Schmittovy geostrategické úvahy mají vliv i dnes.
Schmitt se kvůli své spřízněnosti s nacistickým režimem Hitlerova Německa ocitl po druhé světové válce v nemilosti. Navzdory tomu, že z autoritativních pozic kritizoval liberální demokracii, však ovlivnil řadu levicových i pravicových politických teoretiků, například:
- německého literárního kritika a filozofa židovského původu Waltera Benjamina (1892–1940);
- současného italského filozofa Giorgia Agambena (1942);
- francouzského filozofa Jacquese Derridu (1930–2004);
- Leo Strausse (1899–1973), nesmírně vlivného amerického myslitele židovského původu a konzervativního kritika moderní filozofie. Tomu Schmitt na začátku třicátých let 20. století pomohl získat stipendium v zahraničí, což Straussovi umožnilo dostat se z Německa.
O Schmittovi se po druhé světové válce na veřejnosti téměř přestalo mluvit – jako by neexistoval – a podobného osudu se dočkaly i jeho práceO Schmittovi se po druhé světové válce na veřejnosti téměř přestalo mluvit – jako by neexistoval – a podobného osudu se dočkaly i jeho práce. To se však změnilo po ukončení studené války – od začátku devadesátých let zájem o jeho dílo začal narůstat.
Což je pozitivní trend, protože jeho odborné práce patří k tomu nejlepšímu, co německá státoprávní teorie může nabídnout. V češtině byly dosud zveřejněny čtyři z několika desítek Schmittových knih – Pojem politična, Teorie partyzána, Politická theologie a Římský katolicismus a politická forma.
Dopad lidského poznání
Schmittova práce Pevnina a moře začíná stručnými dějinami konfliktů námořních a pevninských mocností. A uvádí například knihu Théories stratégiques (Strategické teorie) z roku 1929 francouzského admirála a vojenského teoretika Raoula Castexe (1878–1968), jejímž jedním z témat je pevnina a moře. Podobně dle Schmitta v případě expanze Vikingů nebo benátských a nizozemských obchodníků existuje přímá souvislost mezi jejich schopností plavby po moři a osídleními na pevnině, od nichž si slibovali tučnou kořist, pokud je ovládnou.
Tuto část dějin však z evropského centristického hlediska omezovalo tehdejší lidské poznání. Země nebyla kulatá, ale placatá, a její střed představovalo Středozemní moře a přední Asie. Do východní Asie se tenkrát neplulo po moři, ale chodilo pěšky po souši, například italský cestovatel Marco Polo.
Podobně o vztahu země a moře uvažuje i důstojník námořnictva USA Alfred Thayer Mahan (1840–1914), významný námořní teoretik a geostratég. Jeho nejznámější prací je The Influence of Sea Power upon History: 1660–1783 (Vliv námořní mocnosti na dějiny. 1660–1783) z roku 1890, jíž se proslavil a přinesla mu přezdívku Clausewitz moře, dle pruského generála a válečného stratéga a teoretika.
V případě expanze Vikingů nebo benátských a nizozemských obchodníků existuje přímá souvislost mezi jejich schopností plavby po moři a osídleními na pevniněMahanovy geostrategické úvahy, dle nichž patří USA mezi námořní státy, mají dodnes vliv nejen v jeho rodné zemi, ale i v zahraničí. Od konce 20. století se na ně odvolává rovněž například indické a čínské námořnictvo.
Prostorová revoluce
Schmitt se domnívá, že životní prostor je záležitostí lidské interpretace – rybář potřebuje jiný než operní zpěvák, matematik jiný než psycholog. Mocnosti a politické síly si však svým jednáním vytvářejí vlastní. S každou expanzí v dějinách vyvolanou uvolněnou politickou a kapitálovou energií se do lidského vědomí dostávají další části Země a prostor se historicky mění. Vznikají nové státy a národy, což nutí k posunu dějinného horizontu i ke změně politických kritérií.
Objevení Ameriky bylo skutečnou, s ničím nesrovnatelnou prostorovou revolucí, protože součástí prostoru se stala celá zeměkoule. Lidstvu však nejen kvantitativně rozšířila geografický horizont, ale i odstranila dosavadní antické a středověké myšlenkové koncepce o formě Země a uspořádání vesmíru. Koperníkova teorie, že se Země otáčí okolo Slunce, a z toho vyplývající její hranice, byla jen začátkem. Následovalo myšlenkové rozšíření na vesmír a jeho vnímaní jako nekonečného prostoru.
Každé státoprávní uspořádání je i prostorové, protože platí pro daný ohraničený prostor. A pokud se posunují hranice, pak s nimi i toto uspořádání. Expanze Evropanů v Novém světě se odehrávala za náboženské reformace. A v jejím rámci patřili k nejaktivnějším novým obyvatelům severní Ameriky ti, jejichž denominace byly myšlenkově nejvyhraněnější. Osidlování pak posilovaly námořní tradice národů, k nimž se hlásili – francouzští hugenoti či nizozemští a angličtí puritáni.
Německá říše (Německo) zůstávalo stranou, protože bojovná kalvinistická expanze opírající se o predestinaci byla luteránství cizí. Tomu byla naopak spíše bližší územní strnulost. Proto nijak nepřekvapuje, že úpadek Hanzy, svazku německých měst, která provozovala dálkový obchod, i mocenské postavení této říše v Baltském moři se odehrávalo ve stejné době, kdy byly Nizozemsko a Anglie jako námořní mocnosti na vzestupu.
Korzár, pirát a partyzán
Podle Schmitta v novém prostoru nevzniká nový stát, ale mocnost nového typu – USA –, jež svými idejemi ovlivňuje celou západní polokouli. Současně ztrácejí tradiční státy monopol na vedení války, protože se objevují noví účastníci válečných konfliktů – na moři korzáři a piráti.
Ti sice vykonávají stejnou činnost, ale z právního hlediska je mezi nimi obrovský rozdíl. Korzár jedná se souhlasem svého vládce a plaví se pod vlajkou vlastního státu, pirát však jedná vždy nezákonně. Jeho jedinou jistotou je, že v případě chycení ho čeká stejně jako korzára tvrdý trest bez ohledu na právní postavení.
V další své práci z roku 1963 – Teorii partyzána – k nim Schmitt přiřazuje partyzána. Tito bojovníci se „totálně“ ztotožňují s cílem své skupiny, přičemž jejich jednání nic neomezuje. Jsou ochotní likvidovat nezúčastněné, nevinné i sebe, čímž vstupují do oblasti totality ve smyslu absolutního nepřátelství.
Podle Schmitta se partyzán – dnes by se řeklo terorista – vyznačuje tím, že z hlediska pravidelné armády je nerozeznatelný od civilisty. Od piráta se však liší velkou politickou angažovaností. Díky své nerozeznatelnosti je značně mobilní, což mu umožňuje provádět bleskové přepadové akce. Organizační struktura těchto bojovníků není hierarchická, nemají žádné centrální vedení.
Působí decentralizovaně, přičemž se opírají o síť kontaktů – jejich akce se vztahují ke konkrétnímu místu, které brání. Podle Schmitta však partyzán začal toto rozlišovací kritérium ztrácet. Stal se totiž nástrojem centrálního vedení, jež se snaží ovlivnit světovou politiku – dle potřeby ho v otevřené nebo neviditelné válce použije, nebo nepoužije.
Námořní a kontinentální válka
Tradiční pozemní válka se od 16. století na evropském kontinentě řídí pravidlem, dle něhož ji vedou dva státy. Obě strany konfliktu mají organizované uniformované armády, jež spolu otevřeně válčí. Civilisté zůstávají stranou, dokud se na střetu nezačnou podílet. Pro námořní válku však platí jiné pravidlo – zasáhnout hospodářství a obchod protivníka. Proto se na obléhaném území stává nepřítelem každý – příslušník armády, civilista, či dokonce neutrální osoba –, kdo s druhou stranou hospodářsky spolupracuje či obchoduje.
U kontinentálních národů hrají hlavní roli území a vlast, v případě námořních mocností, jako jsou USA a Velká Británie, základny a týlPozemní válka bývá zákopová a usiluje o vítězství v rozhodující bitvě. Námořní válka používá blokádu a ostřelování nepřátelského pobřeží. To jsou nejen dvě odlišná státoprávní uspořádání, ale i světy. U kontinentálních národů hrají hlavní roli území a vlast, v případě námořních mocností, jako jsou USA a Velká Británie, však základny a týl.
Británie je ostrov a vlastně jakousi lodí na moři. Z tohoto hlediska je pro ni vše ostatní pobřežím, v extrémním případě mohou být dokonce celé státy pouhou náplavou vyvrženou mořem. Slovo „kontinentální“ bylo v Británii v určité době synonymem pro zaostalost a kontinentální Evropané považovaní za „zaostalé národy.“ Britská zkušenost je námořní, a proto nesrovnatelná a neslučitelná s kontinentální Evropou.
Vliv v USA
Schmitt ve své koncepci životního prostoru (Lebensraum) neboli geoprostoru vycházel z nacionálněsocialistické ideologie Blut und Boden (krev a půda). Dle něho by měl být multipolární svět států nahrazen multipolárním světem geoprostorů. A jeho teorie je i po 70 letech stále aktuální.
Poté, co USA získaly nezávislost, zastupoval je v Evropě po Georgi Washingtonovi druhý jejich prezident John Adams. Jedním z jeho úkolů bylo vyjednat s arabskými piráty ze severní Afriky výkupné, za něž by nenapadaly lodě plující ve Středozemním moři pod vlajkou USA. Geopolitika, pirátství a bezpečnost námořních cest byly u zrodu této námořní mocnosti a doprovázejí ji až do současnosti.
Dalším příkladem Schmittova vlivu v USA může být politický myslitel Samuel Huntington (1927–2008). Ten ve své knize Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu navrhl teorii geopoliticky soupeřících civilizací, přičemž použil podobné argumenty jako Carl Schmitt.
Land und Meer: Eine weltgeschichtliche Betrachtung
(Pevnina a moře. Úvaha o světových dějinách)
AUTOR: Carl Schmitt
VYDAL: Klett-Cotta 2011 (poprvé 1942)
ROZSAH: 107 stran