Lidovky.cz

Jak obnovit demokracii na základě bratrství

  18:12
Francouzský myslitel Alain de Benoist se ve své knize Contre le libéralisme: La société n’est pas un marché věnuje liberalismu. Ten je dle něho zodpovědný za změnu světa v jeden trh a důsledkem protestní hnutí.

Demokracie. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Francouzský myslitel Alain de Benoist má dar předvídat témata intelektuálních politických debat. Ve své knize Le moment populiste: Droite-gauche, c’est fini (Populistický okamžik. Konec pravice a levice) předpověděl konec rozdělení politiky na pravici a levici, přičemž nejen francouzští, ale evropští politici se snaží s touto situací vyrovnat. Ve své nové knize Contre le libéralisme: La société n’est pas un marché (Proti liberalismu. Společnost v pohybu) se pak věnuje liberalismu.

Ten je podle něho zodpovědný za proměnu současného světa v jeden trh a jeho důsledkem protestní hnutí, například žlutých vest ve Francii. Navíc je příčinou jednotného myšlení a víry v pokrok. De Benoistovým cílem je nejen kritika liberalismu, takových děl je mnoho, přičemž se opírá o myslitele, kteří jej již dávno kritizovali, ale umožňuje i pochopit dopady liberalismu – navzdory lákavému individualismu vede lidstvo do slepé uličky.

Ideologie

Nejprve je třeba si ujasnit, co je liberalismus. Liberální společnost není totéž co liberální ekonomika, vládne v ní individualismus, idea pokroku a lidských práv a vyznačuje se posedlostí hospodářským růstem a honbou za ziskem. Liberalismus je příčinou globalizace, která chce změnit svět v jeden volný trh. Ten pak předpokládá, že dominantním myšlením vládnoucího třídy bude liberalismus.

Liberalismus se nezabývá primárně morálními hodnotami. Je to ideologie, která prosazuje určité postoje. De Benoist kritizuje liberalismus především filozoficky, jeho největší slabinou je pohled na člověka.

Liberálové mají chybnou představu, co je liberalismus. Dnes se často prezentuje jako otevřenost, tolerance, svobodomyslnost a boj proti byrokratické omezenosti. Tyto hodnoty jsou úctyhodné a de Benoist podotýká, že v tomto případě se považuje za liberála. Jenomže liberalismus se nezabývá primárně morálními hodnotami. Je to ideologie, která prosazuje určité postoje. De Benoist kritizuje liberalismus především filozoficky, jeho největší slabinou je pohled na člověka.

Liberalismus není jediný současný myšlenkový směr, ale nejvíc reprezentovaný v médiích, politice i akademické sféře, a jde o nejpromyšlenější projekt moderního člověka. Tváří se jako pozitivní, když si každý může vytvořit své hodnoty, ale má i temnou stranu – vykořisťovaní, tvorba zákonů s cílem zvýšit zisk nadnárodních společností, osamocenost, diktát módy, mediální lhaní, ovládání společenských mas a manipulace s nimi.

Zrada levice i pravice

Liberalismus se netýká svobody, jak evokuje, ale je ideologií, jež slouží individualismu. Nové pojetí člověka má nahradit lidskou přirozenosti, jež nezdůrazňuje výjimečnost jedince, ale to, co mají všichni lidé společné. V antice tvořila základ politiky, dnes však nestmeluje, ale rozděluje, protože každý je od přirozenosti individuální. Liberalismus považuje svobodu za abstraktní koncept, který omezuje jen svobodné rozhodnutí. To je omyl, protože přemýšlet o svobodě především znamená tázat se po podmínkách svobodné volby a hledání hranice pro svobodu.

Levice zradila lid a pravice národ. Tato zrada spočívá především v tom, že si za spojence vybraly kapitál a finanční trhy, což je hlavní důvod, proč jsou na Západě v úpadku a jejich volební preference historicky nejníže. Tradiční strany budou jen obtížně získávat ztracenou důvěru voličů.

De Benoist vidí souvislost kapitalismu s liberalismem. Kapitalismus není pouze způsobem výroby a prodeje zboží, ale uvězněním člověka do uměle vytvořené a předem vykalkulované rovnosti. Nic jej neomezuje, protože sleduje jediný cíl – hromadit kvůli hromadění. De Benoist poznamenává, že jen málo současných liberálů, kteří prosazují rovnost, se věnuje ekonomické rovnosti a vykořisťovaným. Místo boje za chudé se vydali na ideologické bitevní pole.

De Benoist často používá formuli, jež vystihuje situaci věcí veřejných v Evropě – levice zradila lid a pravice národ. Tato zrada spočívá především v tom, že si za spojence vybraly kapitál a finanční trhy, což je hlavní důvod, proč jsou na Západě v úpadku a jejich volební preference historicky nejníže. Tradiční strany budou jen obtížně získávat ztracenou důvěru voličů.

Recept na vymanění se z područí liberalismu v politice není složitý – je třeba změnit vnímání svobody. Ta není únikem od politické autority nebo jejího nerespektování či vyhnutí se veřejnému životu a povinnostem, jež z něj vyplývají. Spočívá v podílení se na společenském životě a v jeho ovlivňování. Dobrá společnost neposkytuje svým obyvatelům prostředky k existenci, ale dává důvody pro ni žít a zemřít, jinak řečeno, dobrá společnost dává smysl.

Dva společné znaky

Liberální kapitalismus získal ve světě vliv ze tří důvodů – hospodářský růst, životní úroveň a konzum. V současné západní Evropě však tyto tři pilíře už dlouho nefungují. Kupní síla obyvatel klesá a roste nerovnost, a proto ochabuje víra v liberální kapitalismus. Programem všech antiliberálů je obnovit dobro ve společnosti.

Teoretici liberalismu často protichůdně vykládají, co je. Navzdory tomu existují dva společné znaky – samoregulace trhu jako paradigma všech společenských jevů a antropologie založená na individualismu

Každý, kdo chce studovat liberalismus, se musí vyrovnat s problémem, že není dílem jednoho autora. Teoretici liberalismu často protichůdně vykládají, co je. Navzdory tomu existují dva společné znaky – samoregulace trhu jako paradigma všech společenských jevů a antropologie založená na individualismu. Liberalismus odmítá holistický pohled na společnost, protože předpokládá vztah k historii. Ten je důležitý, protože je zdrojem norem a vzorců chování, které se nesmějí zanedbat, chce-li být společnost dobrá.

Tento postoj není u liberálů možný, protože jediným zdrojem hodnot a společenských norem je jedinec. Z filozofického hlediska jde o vlastnictví, nikoliv o bytí – důležitější je mít svobodu než být svobodný. Svobodu zaručují smlouvy a zákony. Hlavní společenskou starostí je regulace smluvních vztahů, nikoliv lidská svoboda. Vnitřní svoboda je minimalizovaná, protože není předmětem smluvních vztahů. Důraz na ně ukazuje pravou povahu vztahu liberalismu ke společnosti. Ta není nic jiného než trh.

Komunitarismus

De Benoist se věnuje i vztahu liberalismu a komunitarismu, který považuje společnost za přirozenou komunitu, často založenou na historickém kontextu. Mezi jeho stoupence patří filozofové Alasdair MacIntyre, Michael Sandel a Charles Taylor, z nichž každý má osobitý pohled. Komunitarismus překonává tradiční dělení na pravici a levici a jeho hlavním tématem je, na čem jsou založena společenství a v čem spočívají jejich principy. Jinak řečeno, vztah mezi politickou a morální filozofií je nezbytný.

Komunitarismus reaguje na rozpad pout ve společnosti. Čím více přirozené komunity, jako je národ či rodina, ztrácejí v liberální společnosti smysl, tím víc roste význam zájmových skupin a neziskových organizací.

Komunitarismus reaguje na rozpad pout ve společnosti. Čím více přirozené komunity, jako je národ či rodina, ztrácejí v liberální společnosti smysl, tím víc roste význam zájmových skupin a neziskových organizací. Z filozofického hlediska jsou neziskové organizace založené na společné vůli, nikoli na rozumu, čímž mnohem lépe zapadají do konceptu liberální společnosti, jež od francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua (1712–1778) považuje společnou vůli za základ všech společenských smluv. Neziskové organizace nahrazují přirozené struktury.

Rozdíl mezi komunitarismem a liberalismem spočívá v otázce, která ctnost je nejdůležitější. Liberalismus staví spravedlnost před společné dobro, proto každý podléhá kategorickému imperativu formulovanému německým filozofem Immanuelem Kantem (1724–1804). Komunitarismus se opírá o morálku založenou na dobru. V tomto případě neexistuje žádný kategorický imperativ, ale pouze náklonnost k dobru a jeho přitažlivost.

Dva chybné argumenty

Liberálové se opírají o dva argumenty. Za prvé, pouze jedinec ví, co je pro něho dobré. A za druhé, současná společnost je natolik rozdělená, že není možná shoda, co by mělo být společné dobro. Tyto dva argumenty jsou chybné, protože používají omezený pohled na společnost – je pouze prázdným rámcem bez schopnosti zvolit si společné dobro a hierarchii dober. V liberálním pojetí společnost není, protože společné neexistuje, je pouze prostorem, ve kterém se musí jedincům umožnit právo volby.

Liberálové se opírají o dva argumenty. Za prvé, pouze jedinec ví, co je pro něho dobré. A za druhé, současná společnost je natolik rozdělená, že není možná shoda, co by mělo být společné dobro. Tyto dva argumenty jsou chybné, protože používají omezený pohled na společnost – je pouze prázdným rámcem bez schopnosti zvolit si společné dobro a hierarchii dober.

Komunitaristé kritizují liberalismus z empirického hlediska. Liberální společnost vede k individualismu, který ničí tradiční společenské struktury, jako je rodina. Liberalismus nevede k založení rodiny, vymáhání rodinných povinností, službě své zemi, nedává přednost společnému dobru před individuálním zájmem. Společnost však nemůže přežít bez rodiny. Příčina chyb liberalismu spočívá v chybné koncepci Já, o kterém se uvažuje mimo jakýkoliv sociálně historický kontext.

Liberálové se brání zpochybňováním vztahu jedince k jeho historickému kontextu a sociálním a kulturním zvyklostem. Na tuto námitku kanadský filozof Charles Taylor odpovídá, že pro jedince není společnost externí věc, ale všechna jeho rozhodnutí a volby se odehrávají v jejím rámci. Liberální koncepce Já předpokládá, že společnost je vyprázdněná od smyslu a nemůže být prostředkem k tomu, aby jedinec uskutečnil svá přání.

Slabinou komunitarismu je jeho obtížná zařaditelnost do tradičního politického spektra, mezi jeho stoupence patří socialisté i členové národní pravice. Tato pestrost je zdrojem obtíží a rozepří myslitelů, kteří usilují o obnovu společného dobra a kritizují liberalismus.

Střední třída

De Benoist se také věnuje střední třídě. Náležitost k ní vyvolává posměch, přestože stále existuje, navíc její mentalita je přítomná a určuje způsob života. Historicky je tato třída spojená s úpadkem feudalismu v Evropě. Její vznik umožnila kumulace kapitálu a schopnost jej rozvíjet, pokud možno s co nejmenší námahou.

Buržoazie se ocitla v pasti, protože vytvořila svět věcí, které ji ovládají. Ve světě redukovaném na věci se člověk stává pouhou neosobní věcí. Francouzský filozof Emmanuel Mounier (1905–1950) považoval střední třídu zodpovědnou za to, že v moderní společnosti rozšířila nadvládu peněz, důsledkem čehož je anonymní společnost ovládaná neosobními silami.

Důraz na osobní vlastnictví není jediným znakem této třídy. Podle francouzského filozofa Jacquese Ellula (1912–1994) jejím cílem je proměna celé společnosti ekonomickými tlaky. Prostředky pro společenskou změnu vznikají honbou za penězi a důrazem na růst a pohyb. Svět musí být znovu zrozen penězi, průmyslem a technickým pokrokem. Smyslem života a štěstím se stává materiální přepych. To se odráží i v myšlení o společnosti – bohatší společnost je považovaná za „šťastnější“ a štěstí se váže na pokrok.

Metafyzickou povahu buržoazie vystihl ruský myslitel Nikolaj Berďajev (1874–1948), dle něhož střední třída věří pouze v materiální svět, uznává jen to, na co si může sáhnout. Neuvědomuje si však, že materiální svět je konečný a omezený, přičemž všeho nekonečného se bojí. Výjimkou je ekonomický růst, který jediný může být nekonečný.

Buržoazie se ocitla v pasti, protože vytvořila svět věcí, které ji ovládají. Ve světě redukovaném na věci se člověk stává pouhou neosobní věcí. Francouzský filozof Emmanuel Mounier (1905–1950) považoval střední třídu zodpovědnou za to, že v moderní společnosti rozšířila nadvládu peněz, důsledkem čehož je anonymní společnost ovládaná neosobními silami.

Nadvláda buržoazní mentality

V 19. století získal příslušník buržoazie jasné kontury – lpí na společenském postavení a jeho vnějším znakem je vlastnictví piana nebo přijímacího salonu v městském bytě. Spisovatelé se mu často vysmívali a kritizovali jeho lásku k penězům a materiálnímu komfortu, pocit maloměšťáckého bezpečí a nedostatek vkusu.

Současný rozmach buržoazního myšlení je především důsledkem reklamy a televize. Od sedmdesátých 20. století let se ve Francii zesměšňuje venkov a lid a vyzvedávají obyvatelé měst. Současná buržoazní mentalita vládne společnosti. Otázkou zůstává, nakolik je udržitelná a jaké dědictví zanechá příštím generacím.

Tuto společenskou skupinu lze analyzovat buď sociologicky, nebo z hlediska dnes značně rozšířené mentality – rozhodování se vždy děje s ohledem na vypočítavý egoismus, ve všech životních situacích si vybrat jen to, co je výhodné. V tom spočívá vítězství střední třídy v současném politickém myšlení, protože politici si kladou v první řadě otázku, zda je to či ono pro ni výhodné. Vlastní zájem je pak příčinou nenávisti vůči všemu, co poukazuje na tuto intelektuální omezenost.

Současný rozmach buržoazního myšlení je především důsledkem reklamy a televize. Od sedmdesátých 20. století let se ve Francii zesměšňuje venkov a lid a vyzvedávají obyvatelé měst. V roce 1993 předseda vlády Édouard Balladur v rozhovoru pro týdeník Le Point prohlásil, že Francouzi hledají především bezpečí a materiální komfort, čímž oživují buržoazní hodnoty.

Oproti minulosti se však změnil způsob tohoto života. Americký státník Benjamin Franklin (1706–1790) byl především pracovitý a spořivý a neměl rád změny. Dnes se klade důraz na sport a bohémský způsob života, důležitým znakem je rozhazovačnost a život na dluh. Současná buržoazní mentalita vládne společnosti. Otázkou zůstává, nakolik je udržitelná a jaké dědictví zanechá příštím generacím.

Pokračování krize

Na závěr de Benoist analyzuje krizi politického systému zastupitelské liberální demokracie. Lid, který má být v každé demokracii suverénní, si volí zástupce, v důsledku profesionalizace politiky je mu však přístup k ní v podstatě znemožněn. Navíc v současných liberálních demokraciích je ke zvolení třeba mnoho poradců, tedy vysoký rozpočet. Kdo tyto finanční prostředky nemá, nemůže uspět.

Další příčina krize zastupitelské demokracie spočívá v politickém uvažování. Politici zaměnili legitimitu a legalitu. Každý politik se dnes ohání legalitou – jeho chování a program odpovídají zákonům. Ty se mají dodržovat, ale to není důvod, proč byl zvolen. Většina politiků se staví do pozice člena úřednické vlády, která dělá to nejlepší, protože jí to diktuje zákon. Politik by však měl usilovat především o legitimitu, tedy o cíle, kvůli kterým byl zvolen, a uskutečňovat je v souladu s vůlí voličů.

Globalizace přinesla rozdělení na velmi bohaté a velmi chudé, přičemž obě skupiny mají své politické zastoupení. To však postrádá střední třída, a proto je dezorientovaná. Krize liberální demokracie bude pokračovat, protože poroste pocit, že dříve bylo lépe.

Většina současných politiku je zvolena legálně, ale jen málokterý je legitimní. Řešením by mohla být změna zastupitelské demokracie v přímou neboli participativní. Ta by posilovala účast občana v rozhodování a veřejném politickém životě. Proto je třeba vytvořit reprezentaci, která by odpovídala rozložení společnosti.

Globalizace přinesla rozdělení na velmi bohaté a velmi chudé, přičemž obě skupiny mají své politické zastoupení. To však postrádá střední třída, a proto je dezorientovaná. Krize liberální demokracie bude pokračovat, protože poroste pocit, že dříve bylo lépe. Nový politický systém by měl být demokratický a vzpomenout si na třetí heslo Francouzské revoluce – bratrství.

Liberální demokracie si za své motto vybrala svobodu, což však nefunguje. Lidové demokracie usilovaly o rovnost, což také nefungovalo. Zbývá pokus o obnovu demokracie na základě bratrství, které každého respektuje a předpokládá vysokou sociální soudržnost, jež je však dobrovolná a spontánní, nikoliv nařízená nebo státem řízená.

Alain de Benoist, Contre le libéralisme: La société n’est pas un marché.

Contre le libéralisme: La société n’est pas un marché

Proti liberalismu. Společnost v pohybu

AUTOR: Alain de Benoist

VYDAL: Editions du Rocher 2019

ROZSAH: 348 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.