Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jak o sexu nic netajit ani zbytečně nerozmazávat

Sex není tabu ani v pokročilém věku. foto: pixabay

Kanadská spisovatelka Alice Munroová neposouvá literární tvorbu revolučními výboji o mílové kroky vpřed, na to není dostatečně okázalá. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2013 pouze nabízí nenápadné úchvatné sondy do všedních životů. Což potvrzuje i její kniha Přítelkyně z mládí, v níž všechno vnímá a vůbec nic neretušuje.
  17:25

Možná to není nejlepší úvod, ale proč tak nezačít. V knize Přítelkyně z mládí kanadské spisovatelky Alice Munroové najdeme i větu: „Nikdo neví, že jednou napsala i Lazar je čurák, protože se vzápětí vrátila (vzkazy píše v noci) a rukávem nápis smazala.“ Jinde zase popěvek: „Protože věděl, že kulatej je svět, / na její prcinku chtěl si sáhnout hned!“

Už se sice nenacházíme v časech, kdy bychom si museli dokazovat otevřenost a nepředpojatost značnou frekvencí vulgarismů, ale do nich by kniha nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2013 spadala, neboť vyšla v roce 1990. V souvislosti s Munroovou jde o něco jiného. Tyto vulgarismy ukazují, že se žádné vrstvě života ani jazyka nevyhýbá. Všechno vnímá a nic neretušuje – je maximálně ponořena v kádi s nápisem Lidský život. To je podstatné si uvědomit hned na začátku.

Chyby jen zamlada

Alice Munroová (1931) není žádná upjatá panička vytvářející apartní prózy, které se tváří, že jsou plné života, ale přitom je píše ten, kdo je od života na distanc, a proto o něm nic neví. Ne, pokud chcete zažít ryzí okouzlení ze setkání s uměleckým dílem a skrze něj i s umělkyní, Přítelkyně z mládí je další dobrou příležitostí. Český čtenář se mohl s Munroovou poprvé seznámit až v roce 2003 díky výboru Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky.

Od té doby vyšly další překlady a jde o její nejčerstvější soubory – Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel, Útěk, Příliš mnoho štěstí a dosud poslední Drahý život. Před osmi lety obdržela Nobelovu cenu, a tak se v překládání pokračovalo proti proudu času – Láska dobré ženy, Veřejná tajemství a nyní Přítelkyně z mládí, více než 30 let stará. A to jsme teprve někde za polovinou titulů, které Munroová během svých tvůrčích let publikovala…

Jako kdyby Alice Munroová veškeré chyby udělala zamlada, ale jako zralá žena se jich v literární tvorbě již nedopouští, pouze o nich píše. A pokud se objeví náznak pocitu, že všechno neladí, dává to dopředu na vědomí.

Přitom debutovala až v 37 letech, kdy už byla dávno vdaná a porodila čtyři dcery. Opožděný debut se u ní zdá logický. V jejích prózách se totiž o nezralosti často píše, ale rozhodně o ní nelze mluvit v souvislosti s texty, jimž vládne rozvaha a klid. Můžeme si tu rovnou odkrýt velký munroovský paradox – její díla jsou plná obyčejných lidí a přetékají neokázalou lidskostí.

Zároveň máme při čtení jejích próz a souborů těchto próz zvláštní, schizofrenní pocit. Stvořil je někdo, kdo má záviděníhodné vidění i cítění, nicméně všechny prózy, všechny soubory stojí v jedné řadě, jako by je vyráběl stroj. Nenajdeme tu žádné nezapomenutelné povídky typu Dáma s psíčkem Antona Pavloviče Čechova (1860–1904), Kopce jako bílí sloni Ernesta Hemingwaye (1899–1961) či Dobrého člověka těžko najdeš FlanneryO’Connorové (1925–1964), ale ani žádné propady.

Kdybyste se mě zeptali, jaký text se mi z knihy Přítelkyně z mládí zdá nejlepší, neuměl bych odpovědět. A stejně by to dopadlo, kdybyste se mě zeptali, kterou knihu Munroové bych doporučil jako nejlepší… Jako kdyby veškeré chyby udělala zamlada, ale jako zralá žena se jich v literární tvorbě již nedopouští, pouze o nich píše. A pokud se objeví náznak pocitu, že všechno neladí, dává to dopředu na vědomí.

Propojení životních bodů

Povídka Jinak například začíná nevinně vypadající informací: „Georgia chodila před lety do kurzu tvůrčího psaní a lektor jí tehdy řekl: Máte tam toho moc. Děje se toho moc najednou; a taky je tam moc postav.“ A čtenář má za chvíli pocit, že tam Georgia má moc postav – přátel a milenců. Když si to shrneme, Munroová nabourává dvě literární maximy, jež mají frekventovaně oporu v autorských biografiích a bibliografiích.

Za prvé, tvůrce potřebuje žít sám, nevyrušován denním provozem rodiny. Za druhé, dílo každého literáta má v určitém textu vrchol. O krátkých prózách Munroové pro zjednodušení mluvíme jako o povídkách. A i v nejnověji přeložené knize třeba najdeme pasáž, kde si protagonisté předčítají povídku z Dubliňanů Jamese Joyce (1882–1941) – podle načrtnutí děje jde o Mráček.

Obvykle jde v příbězích Munroové o propojení životních bodů, které jsou od sebe poměrně daleko. Jako by se naznačovalo, že to, co bylo rozehráno, bude jednou dohráno, ať se k tomu po letech ve vzpomínkách upínáme, nebo se v představách děsíme.

Munroová navazuje na bohatou tradici světového povídkářství, zároveň si však vytvořila vlastní metodu, jejímž výsledkem nejsou ani povídky, ale ani novely. Není to totiž ani krátká návštěva, ani, řekněme, příběhová bystřina. Jde spíš o něco na způsob zavinovačky. Obvykle jde totiž v příbězích Munroové o propojení životních bodů, které jsou od sebe poměrně daleko. Jako by se naznačovalo, že to, co bylo rozehráno, bude jednou dohráno, ať se k tomu po letech ve vzpomínkách upínáme, nebo se v představách děsíme.

Člověk sám před sebou neuteče. V prózách Munroové hrdinové či spíše hrdinky pocítí nejdřív pohlazení a vzápětí políček, případně obráceně. Při čtení takových textů je prověřeno i svědomí a minulost toho, kdo drží knihu v ruce. Přičemž je nutné se zmínit ještě o jednom zvláštním efektu svérázných próz Munroové – nejde o košaté příběhy, spíš o zachycení plynutí času na planině všedního života. V paměti z nich nezůstává dojem celku, častěji uvízne jen momentka – postřeh či situace.

Navzdory tomu se ve čtenářově hlavě neustále nad těmito vyprávěními odehrává podivný vnitřní souboj. Samozřejmě, že chceme vědět, jak to dopadne, ale zároveň si uvědomujeme, že je nám dobře uvnitř, protože dokud jsme uprostřed textu, setkání s tou úžasnou ženou, jež to napsala, trvá. Munroová je moderní, aniž by obtěžovala s jakoukoli moderností. A je chytrá, aniž by zdržovala s chytračením.

Nikoli konec sexuálního života

Proto když jedna z ženských postav čelí výtce „ty si musíš pořád něco myslet“, máme pocit, že to Munroová adresuje sobě. Ale pravdě bližší bude říct, že už tuto výtku dávno zpracovala proto, aby nic podobného z jejích próz netrčelo. Když chce naznačit, že se mezi manželi cosi nenávratně přelomilo, udělá to následovně: „Joan ještě sama nechápe, že si do Ottawy nechce nic vzít proto, že doma už dlouho nezůstane. Období shromažďování, pořizování a zařizování, obrušování hran vlastního života, pro ni končí.“

A o tom, jak to bylo dál, stačí také pouze naznačit: „V tyto dny Joan navštěvuje svoje děti – jsou už dospělé a odpustily jí… A co jí vlastně mají odpouštět? Spousta manželství se rozvádí, většinou ztroskotají na nevěře, zhruba po stejné době.“ Munroová vyniká především analýzou partnerství, přičemž si střízlivý náhled zachovává jak při popisu mladých manželství, tak při líčení jejich rozpadu za účelem nového, lepšího života:

Munroová naznačuje, že odchod z manželství neznamená konec sexuálního života, jak se domnívají některé ženy, neboť si nedokážou představit, že by se dokázaly svléct i před někým jiným než bývalým manželem, před někým úplně cizím…

„Byli s Benem tak mladí, když společně vstoupili do světa řádu, bezpečí, vnějších gest a přetvářky. Laskavého předstírání. Víc než předstírání. Laskavého podvádění. (Když z manželství odešla, myslela si, že už nikdy nebude muset podvádět.) Byla v něm i šťastná, občas. Byla ublížená, nespokojená, zmatená, ale i šťastná. Přesto teď tvrdila: Ne, nikdy, nikdy jsem nebyla ani trochu šťastná. To říkají lidé vždycky. A pak odejdou, obrátí celý svůj dosavadní život naruby, ale nikdy nic nezmění tak, jak si představují.“

Dalším poznávacím znamením próz Munroové je uvolněné psaní o sexu. Nedělá z něj vědu – nic netají, ani zbytečně nerozmazává: „Opravdu tam jeli. A opravdu chvíli seděli na kládách. Potom, přestože na pláž ještě nepadla úplná tma a stále tam byli nějací lidé, se v nedokonalém úkrytu pod křovím milovali. Když pak šla Georgia pěšky domů, cítila se silná a lehká, ani trochu zamilovaná, žena vyvolená vesmírem.“

Munroová naznačuje, že odchod z manželství neznamená konec sexuálního života, jak se domnívají některé ženy, neboť si nedokážou představit, že by se dokázaly svléct i před někým jiným než bývalým manželem, před někým úplně cizím…

Metoda „zavinovačky“

Zároveň narážíme na to, k čemu se Munroová opakovaně vrací – o nutnosti slevit, o nutnosti smířit se s tím, že jsme slevili: „Anitu napadlo, že Margot možná slevila ze své marnivosti, ale pravděpodobně se nevzdala svých nároků na sex. Zřejmě se dovedla smířit se sexem bez dokonalých těl a citových výlevů. Sexem pro zdraví.“ Ale to se zdaleka netýká pouze sexu. Ze všeho řečeného by mohlo pro někoho vyplývat, že tyto texty, které píše žena, a kde jsou v hlavní roli nejčastěji ženy, jsou rovněž určeny především pro ženy.

Metoda „zavinovačky“ Munroové připadá mnohým ženám drastická, obnažující příliš bolestné pravdy, proto nepříjemně atakuje čtenářčinu mysl a paměť. Není to pohodová, ale zneklidňující četba.

To však asi úplně neplatí. Metoda „zavinovačky“ Munroové totiž připadá mnohým ženám drastická, obnažující příliš bolestné pravdy, proto nepříjemně atakuje čtenářčinu mysl a paměť. Není to pohodová, ale zneklidňující četba. Dále tu je zřejmě největší literární paradox současnosti – vše je dnes rychlé, ale přitom jsou preferované nateklé romány před vyzáblými povídkami. Snad je to tím, že povídka je v ideálním případě jakýmsi kypřicím práškem, jenž má v mysli teprve nabobtnat.

Je nutné tento fiktivní svět domyslet, což je namáhavá a pro mnoho lidí tápavá činnost. Mají raději, když je jim v objemném románu vše vysvětleno, když nezbývají žádná „místa nedourčenosti“, žádný prostor pro osobité představy. Navíc je třeba si uvědomit, že žijeme v době blahobytu, hojnosti, proto se málokdo dobrovolně uskromní, něco oželí – nechápe, proč by se na něm mělo šetřit. Slov, vět i stránek je přece dostatek, tak proč se snažit psát úsporně?

Významná ocenění

Munroová sice začala psát poměrně pozdě a nepočínala si nijak výstředně, navzdory tomu má významná kanadská ocenění – Gillerovu cenu i Cenu generálního guvernéra, obě opakovaně. V roce 2009 obdržela Mezinárodní Bookerovu cenu, což lze považovat za předstupeň k Nobelově ceně. Nejvyšší ocenění pak bylo velkou satisfakcí pro celou kanadskou literaturu, která má sice výhodu, že je většinou psaná anglicky, ale spisovatelé z Kanady se vedle těch z USA dlouhodobě cítili jako chudí příbuzní.

Munroová sice začala psát poměrně pozdě a nepočínala si nijak výstředně, navzdory tomu má významná kanadská ocenění – Gillerovu cenu i Cenu generálního guvernéra, obě opakovaně. V roce 2009 obdržela Mezinárodní Bookerovu cenu, což lze považovat za předstupeň k Nobelově ceně.

Když se vrátíme ke Gillerově ceně, byla poprvé udělena až v roce 1994. Nemá sice dlouhou historii, ale získali ji všichni výrazní kanadští spisovatelé – vedle Munroové rovněž Margaret Atwoodové, nyní nejznámější díky Příběhu služebnice, Michael Ondaatje, autor Anglického pacienta a též již zesnulý Mordecai Richler (1931–2001), jenž se rozloučil mistrovským kouskem, humoristickým románem Barneyho verze.

Tak to má fungovat – pokud existují literáti, kteří jsou hodni ocenění, je dobré je ocenit, i proto, aby cena co nejrychleji získala co nejvyšší prestiž. Jsou však země, kde mají vždycky všichni především velkou péči, aby cenu nedostal někdo, kdo už jich má dost, či někdo, kdo by mohl být příliš nafoukaný… Řeč je například o národě, v jehož jazyce se nepříjemně rýmuje „elita“ a „jelita“.

Alice Munroová, Přítelkyně z mládí

Přítelkyně z mládí

Friend of My Youth, McClelland and Stewart 1990

AUTOR: Alice Munroová

VYDAL: Paseka 2021

ROZSAH: 275 stran

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...