Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jak nově filozoficky uchopit politiku

  15:12
Filozofie se vždy snažila politiku zničit a podle její současné situace – postdemokracie – se jí to téměř podařilo. Proto je třeba nově filozoficky promyslet pojmy tradiční politické teorie a pokusit se nastolit nový vztah filozofie a politiky bez vzájemné redukce. Klíčem k zachování odlišnosti obou je neshoda jako princip politiky.

Jacques Rancière, Neshoda. Politika a filozofie. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Jacques Rancière je jednou z mála současných filozofických celebrit, jejíž dílo je dostatečně a se zájmem přijímáno i v České republice, například nedávná návštěva Prahy a přednáška s hojnou účastí ve Veletržním paláci, televizní či novinové rozhovory a překlady textů, případně rozhovorů v českých médiích. Proto je škoda, že z Rancièrovy rozsáhlé tvorby vyšlo česky pouze jediné dílo Neshoda. Politika a filozofie v roce 2011, přičemž francouzský originál již v roce 1995.

To je přelomové, protože v politické filozofii nově artikuluje politické a filozofické kategorie a neotřele uvádí současné politické dění do filozofických souvislostí, respektive se ho snaží filozoficky a kriticky postihnout. Cílem je vystihnout a definovat vztah filozofie a politiky na základě diferenciace a specifikace, přičemž zachování diference tvoří primární předpoklad, aby oba koreláty zůstaly samy sebou.

Mluvní situace

Podle Rancièra se filozofie vždy snažila politiku zničit a dle její současné situace definované Rancièrem jako postdemokracie se jí to téměř podařilo. Proto nově filozoficky promýšlí pojmy tradiční politické teorie a snaží se nastolit nový vztah filozofie a politiky bez vzájemné redukce. Vrací se „za konstitutivní konflikt moderní politiky, stejně jako za konflikt politiky a filosofie“, aby nechal politiku i filozofii nově svébytně vystoupit. Klíčem k zachování odlišnosti obou je Rancièrovi neshoda jako princip politiky.

Rancière se především snaží postihnout politiku a filozofii jako typy mluvní situace, v níž se v obou projevují odlišné způsoby racionality, ačkoliv filozofie často usilovala o vytyčení racionality společné

Rancière se především snaží postihnout politiku a filozofii jako typy mluvní situace, v níž se v obou projevují odlišné způsoby racionality, ačkoliv filozofie často usilovala o vytyčení racionality společné. Racionalitou politiky je neshoda – na agoře se setkávají různé promluvy nikoli proto, aby spolu souhlasily, ale aby v diskusi určily své odlišné identity a současně ustavily společnou věc. (Přinejmenším tu, která je předpokladem vzájemného porozumění.)

Oproti tomu filozofie se vždy snažila tento typ racionality regulovat, neshodu eliminovat, a proto vstupovala na místo rozepře a teoreticky ji popírala. Toto teoretické i reálné historické popírání Rancière sleduje a vysvětluje, čímž odhaluje vlastní pojetí filozofie a politiky, jež vychází z klasických politických filozofií (Platón, Aristotelés, Hobbes, Marx), na nichž ukazuje způsoby eliminace politiky filozofií.

Obec

Předpokladem popírání politiky a vzájemného prolínání filozofie a politiky je, že definují člověka ze schopnosti promluvy – je jediným živočichem, jemuž vedle hlasu náleží také řeč. Filozofie různými způsoby specifikuje obecnost řeči, zatímco politika, jak se snaží Rancière ukázat, ji zakládá.

Obec se vždy skládá z těch, kteří mají moc a finanční prostředky (oligarchie), těch, kteří disponují ctnostmi (aristokracie), a zbytku, který nemá nic (démos). Až na prostor spolu nic nesdílejí, pokud společné není ustaveno.

Zatímco filozofie používá fakt společného logu a řeší jeho možnosti, politika ho ustavuje. V politice jde o samotné vymezení (politické) existence těch, komu logos náleží, a o vymezení toho, co ještě k řeči náleží a co již nikoli (co ne/bude řečí). Hlas (foné), který se mění v řeč (logos), představuje ústřední princip neshody (mésentente). Subjekt, který řeč do obce přináší, je lid, ale aby jako subjekt a mluvčí (démos) vystoupil, je třeba aktu celé obce, protože někdo musí řeči rozumět a jako takovou ji uznat.

To není nic samozřejmého. Obec se vždy skládá z těch, kteří mají moc a finanční prostředky (oligarchie), těch, kteří disponují ctnostmi (aristokracie), a zbytku, který nemá nic (démos). Až na prostor spolu nic nesdílejí, pokud společné není ustaveno. Démos je hučící masou lidí bez vlastností a finančních prostředků a jedinou možností, jak se jako lid identifikovat, je určit se.

Celek

To se děje na základě vyzdvižení jediné společné „vlastnosti“, jíž je prázdná svoboda, jako všeobecné a jejího prohlášení za společné vlastnictví. Tím se lid ztotožní s celkem (svoboda je vlastní všem) a identifikuje se jako lid, respektive díl lidí bez podílu. Identifikace nastává ztotožněním se s celkem a současně poukazem na bezpráví, jež celek na lidu páchá, když mu nedává žádnou moc na správě věcí společných. Lid se tím vydělí jako kolektivní subjekt a současně ustaví společnost jako celek a společenství rovných, je-li uznán zbytkem.

Celek nikdy nebude součtem různých částí, protože ti, kdo se k celku hlásí, jím ve skutečnosti nikdy nejsou, stejně jako moc, o níž svádí souboj, nebude rozdělena spravedlivě, tedy rovným dílem

Uznání spočívá v rozpoznání lidu jako řeči. Ten vznáší nárok na celek v důsledku nahodilé prázdné „vlastnosti“, aby se z celku kladeného jako celek rovných vydělil jako znevýhodněná a bezprávná část. Tím vnáší do obce bytostně politický akt, respektive zakládá politiku, když zbylí rozpoznají jeho akt jako promluvu a uznají lid jako mluvící subjekt. Tím se lid stává „dílem lidí bez podílu“. O identifikaci hlasu jako řeči tak v politice vždy jde.

Podstatou takového aktu (přihlášení se k celku a uznání celku a části) je aritmetika. Celek však nikdy nebude součtem různých částí, protože ti, kdo se k celku hlásí, jím ve skutečnosti nikdy nejsou, stejně jako moc, o níž svádí souboj, nebude rozdělena spravedlivě, tedy rovným dílem.

Bezpráví

Počty nikdy nevycházejí a filozofie se podle Rancièra s takovou nepřesností a nahodilostí obtížně smiřuje. Eliminuje konflikt a smiřuje strany sporu tak, že obec strukturuje dle řádu užitečnosti a spravedlnosti – přerozděluje spravedlivě skupiny a jejich podíl na moci. S mluvícím lidem nepočítá, protože jejím principem nejsou počty, nýbrž geometrie.

Principem politiky, tvrdí Rancière, není spravedlnost, nýbrž rovnost, a poukázání na bezpráví je to, co činí z hlasu řeč, a vyděluje ty, kteří se k ní hlásí, jako lid (kolektivní subjekt), společně s novou strukturací celku, jenž řeč jako řeč uznává

Spíše jej konejší, když rozděluje správu věcí společných spravedlivě, tedy dle „přirozenosti“ jednajících, podle jejich skutečného podílu na společných částech (podle skutečného vlastnictví). Tak mohli Platón, Aristotelés i Hobbes říci, že obci vládne spravedlnost, jež vylučuje bezpráví.

Principem politiky, tvrdí Rancière, není spravedlnost, nýbrž rovnost, a poukázání na bezpráví je to, co činí z hlasu řeč, a vyděluje ty, kteří se k ní hlásí, jako lid (kolektivní subjekt), společně s novou strukturací celku, jenž řeč jako řeč uznává. Ta přitom není něco, co označuje předem danou skutečnost. Ta se s řečí ustavuje současně s tím, že ji někdo na základě konkrétního vztahu k celku pojmenovává (a někdo jiný toto pojmenování uznává).

Racionalita neshody

Proto je politika vždy sférou jevení a jejím principem může být neshoda. Řeč totiž nepoukazuje na nespravedlivé rozvržení moci a uspořádání podílů na moci, ale nechává tento stav vyvstat, když definuje lid jako díl lidí bez podílu a ustavuje situaci pře. Neshoda se odehrává jako pře o uznání vlastního významu (podílu).

Racionalitou neshody není objevit společný logos či skrytý význam, ale otevřít tuto situaci a identifikovat, zda osoby skutečně mluví

„Tam, kde se filozofie setkává současně s politikou a poezií, se neshoda vztahuje na to, co znamená být bytostí používající promluvy za účelem diskuse. Struktury neshody jsou takové, že diskuse o nějakém argumentu odkazuje ke při ohledně předmětu diskuse a ohledně vlastností těch, kdo z něj předmět činí.“

Neshoda tedy otvírá vztah mezi předmětem diskuse, subjektem jeho určení a jinými, odlišným subjektem neboli celkem, vůči němuž a v němž subjekt vyvstává a určuje předmět. Racionalitou neshody není objevit společný logos či skrytý význam, ale otevřít tuto situaci a identifikovat, zda osoby skutečně mluví.

Tři politiky

Aby Rancière tuto při vlastní politice odhalil, identifikuje tři typy „politik“ (politických filozofií), které s řečí nakládají jinak než jako s bytostně politickým aktem. A předpokládají dané filozofie, druhy vědění, které se snaží doběhnout zpozdilost filozofie za politikou a potlačit při, respektive zrušit bezpráví spočívající v jádru politiky.

Archépolitika, parapolitika a metapolitika tvrdí, že politika je uskutečňováním principu ztělesněného ve společnosti společností. Vykonávání politiky se redukuje na objevování zákonů/přirozenosti společnosti.

Všechny tyto „politiky“ představují „takový režim, způsob života a druh politiky, v němž je politika životem organismu ovládaného svým zákonem, dýchajícího ve svém rytmu, napájejícího každou ze svých částí životním principem, který ji předurčuje k vlastní funkci a k jejímu vlastnímu dobru“. Jde o režimy, které racionalitu politiky ztotožňují s racionalitou vědění, již usilují ustavit jako princip života.

Takové formy „politiky“ popírají bezpráví vlastní politice a splývají s policií, neboli s technikou udržování řádu společnosti dle přerozdělení moci. Jde o archépolitiku, parapolitiku a metapolitiku, které tvrdí, že politika je uskutečňováním principu ztělesněného ve společnosti, společností. Vykonávání politiky se redukuje na objevování zákonů/přirozenosti společnosti.

Utužování společenství

„Platonská politeia je režimem interiority společenství.“ Podle archépolitiky jsou zákony politiky/společnosti dány a snaží se je objevit a uskutečnit. Politickou rovnost ztotožňuje se sociální spravedlností, již v politickém aktu uskutečňuje. Politická/sociální spravedlnost je definována podle funkce neboli místa části společnosti v jejím celku. Moc se přerozděluje podle schopností, neboli dílu, který části v celku náleží. Schopnosti (funkce) jednotlivého jsou tak fixovány a přiděleny k místu strukturovaného celku.

Každý člen společnosti dělá to, co mu v rámci místa náleží, to, v čem vyniká. Tak politika/policie utužuje společenství plné, strukturované, a popírá prostor pro realizaci svobody.

Praxe politiky se děje jako policejní stvrzování ustavující či vynalézající funkci jednotlivin z hlediska celku a jeho původního smyslu, ať již apriori či aposteriori. Každý člen společnosti dělá to, co mu v rámci místa náleží, to, v čem vyniká. Tak politika/policie utužuje společenství plné, strukturované, a popírá prostor pro realizaci svobody (ta je kontingentní, neboť kolektivně promlouvající subjekt není něčím, co „má své místo“).

Aristotelská parapolitika oproti tomu netrvá na významu či smyslu společnosti, ale tvrdí, že společnost se na svém společenském uspořádání dohodla a od toho odvíjí svůj politický řád. Fixuje zákony jako předmět společenské/politické smlouvy. Podobně jako Platón Aristotelés proměňuje „aktéry a formy jednání v politické při na strany a formy distribuce v policejním dispozitivu“.

Vládnutí

Zákon pak distribuuje moc podle telos společnosti a začleňuje formálně lid do procesu distribuce moci ve vládě zákona. Přiděluje mu nějaký výraz, nějakou formu, s níž v rámci výkonu spravedlivého zákonodárství operuje. Vládnutí znamená spravedlivé určování vztahů mezi částmi společnosti a jejich podílů na moci dle jejich „přirozenosti“. Archépolitika i parapolitika zakrývají rovnost jako předpoklad možnosti politiky a omlouvají vládu jedné skupiny nad druhou pomocí vytyčení arché či telos společnosti.

Vládnutí znamená spravedlivé určování vztahů mezi částmi společnosti a jejich podílů na moci dle jejich „přirozenosti“

Marxistická metapolitika toto odhaluje a formy výkonu politik (policie) odhaluje jako lež. Namísto toho každý politický akt jako „lež společenského“ redukuje na sociální předpoklady, o něž se zajímá. Stejně jako u Platona se zde pravdou obce stává pravda rodiny a politické poznání jako ideologické zaniká.

Všechny tyto formy „politik“ odstraňují z politiky válku tříd a eliminují konflikt majetných s nemajetnými, mocných s bezmocnými. Současně tyto politiky ruší rozdílnost lidu od sebe samého tím, že mu nabízejí sociální identifikace, a začleňují jej podle formy do strukturovaného celku distribuce moci. Skutečný díl lidí bez podílu z těchto politik podle Rancièra mizí.

Zabsolutnění úlohy společnosti

Pro všechny tyto typy „politik“ je zásadní spolupráce s vědou, respektive systémem vědění, zejména se společenskými a humanitními vědami, které pomáhají ustavit formy vlády a udržet (vysvětlit) policejní řád. V archépolitice má věda formu výchovy. Přivádí jednotlivce k jeho místu a vysvětluje nutnost určité identifikace části k celku. Nabízí příběh či náboženství, kterému odpovídá organické rozvržení společenství souhrou a fungováním různých funkcí společnosti.

Zdůraznění úlohy společnosti a její zabsolutnění vylučuje při a upírá řeč těm, kteří by se chtěli definovat jako skupina ve stavu bezpráví, jako díl lidí bez podílu. Nejlépe se takové redukce dosahuje ve společnosti individualizované, rozdělené na masu jednotlivců s partikulárními zájmy.

Parapolitika používá vědu k vyjasnění cíle společnosti a k osvětlení stavu věcí jako společné dohody. Metapolitika se o vystižení politična nesnaží, protože ho chápe jako lež sociálna, čemuž věnuje pozornost. Zdůraznění úlohy společnosti a její zabsolutnění vylučuje při a upírá řeč těm, kteří by se chtěli definovat jako skupina ve stavu bezpráví, jako díl lidí bez podílu. Nejlépe se takové redukce dosahuje ve společnosti individualizované, rozdělené na masu jednotlivců s partikulárními zájmy.

V situaci, kdy byla „pravda sociálna redukována na nekonečné parazitování na prázdné pravdě“, se podle Rancièra nacházíme nyní, stojíme na nulovém stupni politiky. Proto kritizuje současnou formu policie nazývanou demokracie a nazývá ji postdemokracií. Odlišení spočívá v Rancièrově definici demokracie, kterou určuje jako trojsečnou.

Demokracie jako zjevování lidu

Primárně demokracie představuje společenství vymezené specifickou sférou zjevování lidu, neboli musí poskytovat možnost lidu, respektive jinému kolektivnímu subjektu, zjevit se. Zjevení však nesmí být identifikováno jako iluze proti skutečnosti. Za druhé, takto zjevený lid/subjekt nelze identifikovat s biologickými vlastnostmi, například etnicky, ani se „sociologicky určitelnou částí populace či se součtem skupin, které tuto populaci tvoří“.

Primárně demokracie představuje společenství vymezené specifickou sférou zjevování lidu, neboli musí poskytovat možnost lidu, respektive jinému kolektivnímu subjektu, zjevit se. Zjevení však nesmí být identifikováno jako iluze proti skutečnosti.

Jde o lid, který se nepřekrývá se sociologickou kategorií ani s částí státu, ale jenž se sám určuje jako díl lidí bez podílu, identifikuje se jako kolektivní subjekt. Za třetí možnost zjevení tohoto lidu poskytuje pře. „Formy demokracie nejsou ničím jiným než formami ukazování tohoto trojčlenného diapozitivu.“ Současná politická situace se však, jak tvrdí Rancière, příliš s takto vymezenou demokracií nepřekrývá, protože politika se uskutečňuje konsenzem.

Vládne přesvědčení o současné podobě demokracie na základě překonání totalitních režimů a víry, že „v jednom a témž procesu zajišťuje politické formy spravedlnosti a ekonomické formy produkce bohatství, slaďování zájmů a optimalizace zisků pro všechny“. Tato všeobecná, respektive jako taková předkládaná produkce bohatství činí z politik jen různé formy obchodního zastupování.

Kritika vlastních řad

Na takové produkci se zdánlivě všichni dohodli, ale údajně vládnoucí liberalismus podle Rancièra pouze přejímá „od marxismu, prohlašovaného za zastaralý, téma objektivní nutnosti, ztotožněné s omezeními a rozmary ze strany světového trhu“. Politika splývá se správou kapitálu a odcizuje se své podstatě. Konsenzus je popřením politiky. Rancière se zde připravuje na subtilnější analýzu vztahu rovnosti a spravedlnosti, a zejména demokracie a totality ve svém díle La Haine de la Démocratie (Nenávist k demokracii).

Rancièrova kritika současné demokracie, politiky a filozofie míří také do vlastních řad, kritizuje všechny pokusy o změnu ztvrzující status quo

Snad překlad tohoto či dalších Rancièrových děl na sebe nenechají dlouho čekat, protože to, co nabízí, není jen nová definice politiky a filozofie jako vědních disciplín, ale hledání nové ontologie ustavované v mluvní situaci a nové promýšlení vztahu vědění a jednání, v současnosti znemožněném neschopností kolektivní subjektivizace.

Rancièrova kritika současné demokracie, politiky a filozofie míří také do vlastních řad, kritizuje všechny pokusy o změnu ztvrzující status quo. Rancièrova filozofie jde ve stopách Michela Foucaulta (1926–1984), Gillese Deleuze (1925–1995) či Waltera Benjamina (1892–1940) a nabízí jednu z cest, jak nově (situaci) myslet. Naplňuje tak to, co se občas objeví jako philosophia prima.

Neshoda. Politika a filozofie

Le Mésentente: Politique et philosophie, Galilée, Paříž 1995

AUTOR: Jacques Rancière

VYDAL: Svoboda Servis 2011

ROZSAH: 136 stran

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.