Jak nedobýt nebe

Italský prozaik Paolo Giordano (1982) svým debutem Osamělost prvočísel před 12 lety překonal asi všechna očekávání – stal se nejen velmi úspěšným titulem, ale i získal nejprestižnější italské literární ocenění Premio Strega. Od té doby se Giordano snaží překonat, či alespoň dorovnat úspěch své prvotiny. Nejnověji rozsáhlým románem Dobývání nebe. Můžeme chytit italského prozaika za slovo, přesněji za název románu, protože i literární příběh Paola Giordana by šlo označit za dobývání nebe.

Dokonce se zdá, že obrovský úspěch Osamělosti prvočísel by se obešel i bez tohoto ocenění, a pokud měl někdo pocit, že takový dobový hit na Premio Strega dosáhnout neměl, pak lze podotknout, že tato cena už má od roku 1947 natolik silnou pozici, že i kdybychom se shodli, že Giordano neměl být v roce 2008 tím vyvoleným, prestiž italského ocenění by to nemohlo ohrozit. Cenou, kterou získal například Cesare Pavese, Giorgio Bassani, Primo Levi či Umberto Eco, totiž podobný „omyl“ nemůže jakkoli otřást.

Zásadní otázka

Osamělost prvočísel je značně jiný typ literatury než třeba román Osm hor (2016) Paola Cognettiho, který byl Premio Strega ověnčen před třemi lety. Osamělost prvočísel je literárním dílem, jež má blíž ke čtenářům a vysokým prodejům než k literárním cenám. Giordano tak už v 26 letech dobyl italské literární nebe, mimochodem stejný věk, v němž Thomas Mann vydal románový debut Buddenbrookovi (1901), což byl úchvatný první počin nikoli pouze do literární kariéry lübeckého rodáka, nýbrž i do začátku 20. století.

Dnes vidíme, že Buddenbrookovi nebyli přeceněni, zůstávají vynikajícím románem. Ale zároveň také víme, že německý nositel Nobelovy ceny za rok 1929 nezůstal u tohoto románu. Šlo o jeden z vrcholů jeho tvorby, ne o vrchol jediný. U Giordana však zůstávají všechny tyto otázky stále otevřené. Bude Osamělost prvočísel jediným vrcholem jeho díla? A bude tento román ceněn i s odstupem desítek let? V doslovu k úspěšnému debutu nabídla Alice Flemrová ještě jinou, ryze italskou paralelu.

Zmiňuje Alberta Moraviu, který ve 22 letech publikoval románovou prvotinu Lhostejní (1929), a přestože poté vydal řadu populárních titulů – Konformista (1951), Horalka (1957) či Nuda(1960) – debutový román dle překladatelky už nikdy umělecky nepřekonal. K tomu třeba vzít v úvahu, že Moravia dnes hodně ustoupil ze čtenářského povědomí, a proto se zdá spisovatelem výrazně spjatým s dobou, kdy psal, a publikoval.

Byly zmíněny výjimky potvrzující pravidlo – zdařilé romány autorů v mladém věku –, kdo však má povědomí o literární historii, asi bude souhlasit, že vrchol prozaiků přichází většinou po čtyřicítce a málokdy překračuje padesátku. Zásadní otázka, co se týče komet typu Giordana, zní, zda bojují s ostatními spisovateli na literárním kolbišti a snaží se o nesmrtelnost, či pouze sami se sebou a pokoušejí se překonat úspěch svého slavného titulu – či alespoň se udržet stejně vysoko, v případě Giordana po Osamělosti prvočísel.

Zdatný vypravěč

Paolo Giordano má od té doby za sebou vydání románu Tělo (2012) a novelu Čerň a stříbro (2014), v nichž se pokusil o změnu tématu i žánru. Před dvěma lety následoval další pokus ve formě rozsáhlého románu Dobývání nebe. Opět lze spekulovat, zda se tímto dílem mladý italský autor pokoušel literárně zválcovat svou prvotinu, anebo se jím spíš pokoušel vrátit na nejvyšší příčky literárního věhlasu a společenského povědomí.

Tento román vydal v 36 letech, lze proto znovu pro srovnání s nejlepšími z 20. století připomenout, že například nositel Nobelovy ceny za rok 1976 Saul Bellow vydal Dobrodružství Augieho Marche (1953) v 38 letech, přičemž je možné tvrdit, že jde o umělecký vrchol tohoto amerického spisovatele. Jeho třetí román byl ještě dostatečně syrový a spjatý se životem, následující díla už jsou výrazně literátská. Důležitým detailem ovšem je, že Dobrodružství Augieho Marche je nejen rozsáhlým, ale i velkým románem.

Není totiž nic smutnějšího – a to snad nelze přát ani největšímu nepříteli –, než když si někdo po několikaleté lopotě myslí, že napsal velký román, ale ve skutečnosti jde jen o text roztekle nezvládnutý, případně nateklý ambicemi. A tak Dobývání nebe potvrzuje, že Giordano je zdatný vypravěč nešetřící slovem a větami, ale zároveň schopný trousit detaily, které jeho románovému světu přidávají na důvěryhodnosti.

Příběh se odehrává v Apulii, v podpatku italské kozačky, takže nejde o to nejproslulejší a nejatraktivnější z hojně literárně využívané země. Nicméně buď je Giordano v tomto směru dobrý autor, nebo každá část Itálie má podmanivost, jelikož při čtení Dobývání nebe má člověk chuť do těchto odlehlých končin okamžitě vyrazit. Méně přesvědčivé však jsou některé další komponenty románu.

Manipulace postavami

Za prvé, je to základní příběh čtyř mladých lidí, kteří se potkávají na venkově v této části Itálie. Je tu vypravěčka Teresa a tři kluci – její celoživotní láska Bern, Nicola a Tommaso. Vedle vypravěčského umu Giordana z Dobývání nebe trčí i ta nepříjemnost, že v románu tahá od motivu k motivu – a ty jsou většinou značně ohrané. Je to především snaha těchto mladých lidí o alternativní způsob života.

Nejprve vyrůstají v čemsi na způsob náboženské sekty, později se na tomtéž statku snaží o soběstačnost, o pěstování a chování všeho, co jim zajistí dostatek potravy, a nějaký výdělek. Dalším problémem je – patrným již v Osamělosti prvočísel – Giordanova svévole, s níž hýbe s postavami. Manipuluje s nimi, jak potřebuje, i když to ne vždy dává smysl, a proto se lze do jejich počínání mnohdy obtížně vžít.

Nejde ani tak o to, že když Giordano potřebuje román občerstvit, zahustit či posunout, najednou přijde s výrazným, fatálním zásahem, což vytváří téměř melodramatická klenutí, jež zřejmě stojí za jeho popularitou u širšího čtenářstva. A nejde ani o to, že v rozpětí let proti sobě staví dva problémy s otěhotněním. Nejprve je tu jedno nechtěné, potom zas jiné marně vyhlížené, i když se kvůli tomu utratí spousta peněz a letí řešit až do Kyjeva. Je to podstatný nedostatek Dobývání nebe.

Že jsou jeho postavy třeba nesympatické, to by ještě tolik nevadilo. Ale to, že jsou ovládané Giordanem, registrujeme… Potíž spočívá v tom, že jsou nevýrazné nebo vnitřně prázdné, jsou to duté tělesné schránky. Je těžké uvěřit, že někdo takový existuje. Jeden příklad za všechny: Proč by Teresa měla tolik milovat zrovna Berna? Nepomáhá tu, ani když si řekneme, že láska bývá slepá.

Historie jednoho přátelství

Mnohem víc péče věnuje Giordano zmíněným dramatickým zvratům, případně je k nim dohnán, když dospěje do určitého bodu, a neví, jak pokračovat. Proto se Nicola ze svobodomyslného mladíka, jenž chtěl stejně jako ostatní stát co nejvíc mimo společnost, najednou stává policistou.

Giordanovi se to hodí jak vzhledem k rozvíjení příběhu, tak především proto, že může bývalé přátele, ba téměř bratry, postavit proti sobě v případu, kdy „ochránci přírody“ brání v kácení olivovníků, zatímco Nicola se jako policista snaží – abychom to řekli úřednickým ptydepe – zamezit zabránění odstranění stromů, které bylo posvěceno pochopitelně díky korupci. Což je situace, k níž se musíme pročíst desítkami a desítkami stránek víceméně lineárního vyprávění v podání Teresy.

A tady přichází další velký otazník, protože v ten moment se nad Dobýváním nebe připomene román Williama Styrona Zapal tento dům (1960), jehož děj je umístěn naproti, na holeň italské kozačky – do Sambuca. Jižanský prozaik vypráví příběh neodvratné srážky dvou mužů, přičemž láká na postupně uvolňované detaily, čímž oddaluje nasvícení příčin celé té hrůzné story.

Kdyby Giordano stejně pojal Dobývání nebe – jako historii jednoho přátelství s temnou předzvěstí, kdy později bývalí souputníci stojí nesmyslně proti sobě jako ti, kdo hájí zdravý rozum, a ti, kdo hájí zákon, takzvané právo –, mohl to být možná lepší i originálnější román.

Aby to ale nevypadalo, že současná nedokonalá literatura je neustále bičována díly staršími, nutno férově dodat, že ani Styron kompozici zcela nezvládl. Zapal tento dům je totiž v celkovém vyznění román příliš zbytnělý, a tedy spíše nudný než napínavý. Proto nepatří k jeho vrcholům.

Nedostatečný důvod

Při hodnocení Dobývání nebe lze vypíchnout diagnózu současných mladých lidí, kteří dospívali plus minus v devadesátých letech. Z chování Giordanových mládežníků vidíme, že se neumějí vyrovnat se svým životem, a proto se pokoušejí spasit celý svět. Později můžeme sledovat i to, že všechen „konzum“ je zlem pouze do té doby, než jej člověk potřebuje. Pak už se o dřívějších provoláních raději mlčí a dělá se, že nikdy ani nezazněla.

Je však třeba si také uvědomit, že Giordano sice píše román o mladých lidech, kteří se snaží žít alternativně, ale jde pořád o román mainstreamový. Proto když je v něm řeč o hudbě devadesátých let, je příznačně zmíněna píseň od Roxette. Navíc nic z toho, co Giordanovy postavy provádějí, není nové ani dostatečným důvodem pro takový opulentní román. Nedá se říct, že by šlo o dílo nezvládnuté, i když téměř freudovské islandské finále nepůsobí tragicky, nýbrž spíš komicky.

Jako kdyby Giordan už nevěděl, jak se dostat výš, aby bylo románové nebe skutečně dobyto… Také se nakonec nepodařilo. Z hlediska slavného debutu je novinka italského spisovatele jen oplácaným bratříčkem. Ale jak již jsme řekli, Giordanovi je teprve 38 let, takže má ještě dost času tuto nepříznivou situaci vytvořenou až příliš příznivým vstupem do literárního světa zvrátit.

Musí se však soustředit na literární tvorbu, ne na literární úspěch, protože talent nepostrádá. Snad v tomto směru půjde aspoň ve šlépějích jmenovaného Alberta Moravii, a nezůstane „autorem jediné knihy“. I když i to může Paolu Giordanovi řada literátů tiše závidět. Pouze hrstka vyvolených totiž má to štěstí, že v jejich bibliografii figuruje kniha, jež je slavnější než oni sami.