Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jak najít zdravou filozofii daní

  18:02
Díky digitalizaci stát zná finanční toky, a proto má údaje o platbách. Stává se inkvizicí, jež byla ve své době nenáviděná, a totéž hrozí moderním státům. Jsou nepřítelem toho, kdo je platí. Daně sice stále rostou, nikoli však kvalita služeb, jež stát zajišťuje.

Philippe Nemo, Philosophie de l’impôt. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Filozofická reflexe daní prakticky zmizela. O daně se v první řadě zajímají ekonomové nebo právníci, nikoli však o jejich podstatu. Všechny politické strany v západní Evropě se totiž po druhé světové válce rozhodly pro sociální systém, který vyžaduje zdanění populace. Německý filozof Peter Sloterdijk sice tvrdí, že „fiskální stát se nevysvětluje“, ale je třeba vědět, proč si stát přivlastňuje polovinu majetku občanů. Zatímco po druhé světové válce daně ve Francii tvořily 20 až 25 procent HDP, v současnosti je to 50 procent.

Z filozofického hlediska existují dva postoje k daním. Za prvé, liberální, založený na smlouvě státu s občanem. Stát poskytuje občanovi služby, které by si jen obtížně zajistil sám. Výše daní by však měla být přímo úměrná těmto službám. Druhý postoj je socialistický – stát přerozděluje finanční prostředky – být bohatý je amorální, respektive nelegitimní. Stát už není služebníkem, ale vybírá poplatky za nepřiměřené osobní vlastnictví. Daňový poplatník platí dle výše svých příjmů, a nikoli na základě ceny služeb státu.

Francouzský filozof Philippe Nemo ve své knize Philosophie de l’impôt (Filozofie daní) vysvětluje tyto dva filozofické postoje a seznamuje s historií daní, jež se mimořádně zvýšily po druhé světové válce.

Sociální stát jako náboženství

Před Francouzskou revolucí daně tvořily pět až deset procent HDP. Starý režim dával přednost nepřímým daním před přímými, protože nepřímé se týkají věcí, zatímco přímé lidí. Odváděly se především z domů nebo polnosti a jejich výše nezávisela na příjmech vlastníka. Daňový systém se opíral o tři principy. Za prvé, daně byly reálné, nikoliv osobní. Platilo se za věci, jež poskytují příjem, například z pronájmu. Za druhé, daně byly poměrné, ale nikoli progresivní. Za třetí, daně byly přerozdělované do regionů a měst, přičemž existoval 20procentní daňový strop.

Ze sociálního státu se stalo náboženství, jehož cílem je změna společnosti, a jeho náboženský základ se projevuje i v intelektuální oblasti – je jediný správný a každé jeho zpochybnění kacířstvím

Jakobínská vláda přechodně zavedla progresivní daň podle příjmů, z nichž bylo odečteno životní minimum. Toto opatření vyhovovalo rovnosti, protože bránilo bohatým hromadit majetek, čímž se měl vymýtit luxus a zahálka. A upřednostňovala přímou daň před nepřímou. Jakobínský teror však trval jen krátce a Francie se po něm vrátila k původnímu daňovému systému. V 19. století se znovu otevřela debata o progresivním zdanění zejména díky stoupencům Karla Marxe, nikoli však jako o sociální spravedlnosti, ale jako o prostředku k transformaci společnosti.

Přerozdělování změnilo směr po druhé světové válce kvůli sociálnímu pojištění, jež mělo odstranit chudobu. Tento ušlechtilý cíl je však ideologický, protože chudí budou ve společnosti existovat vždy. Ze sociálního státu se stalo náboženství, jehož cílem je změna společnosti, a jeho náboženský základ se projevuje i v intelektuální oblasti – je jediný správný a každé jeho zpochybnění kacířstvím.

Přerozdělování

Nemo se věnuje principům sociálního pojištění, které jsou proti zdravému rozumu. Tím hlavním je, že se platí poměrně k platu, zatímco sociální dávky většinou poměrné nejsou. Tento systém se někdy uplatňuje a jindy nikoli – pojištění velkého auta je vyšší než malého, zatímco v případě zdraví jsou stejné u bohatého i chudého. Člověk s vysokým příjmem odvádí ze svého platu vyšší částku na zdravotní pojištění, ale dostává stejnou službu jako ten s nízkým. Cílem není lepší zdravotní péče, ale přerozdělování.

Člověk s vysokým příjmem odvádí ze svého platu vyšší částku na zdravotní pojištění, ale dostává stejnou službu jako ten s nízkým. Cílem není lepší zdravotní péče, ale přerozdělování.

Jeho rozbujení ukazuje nárůst povinných odvodů. Zatímco v roce 1896 ve Francii dosahovaly devíti procent HDP, v roce 1920 20 a v roce 1965 dokonce 30 procent. Velký skok nastal za vlády socialistického prezidenta Françoise Mitterranda: v roce 1986 46 procent HDP. Francie má také nejvyšší podíl státní sféry na HDP – 57 procent.

Po druhé světové válce mohl tento model fungovat díky ekonomickému růstu, který se však v uplynulých deseti letech zastavil, přičemž daně rostly, v důsledku čehož chudne populace. Nemo se tím liší od Sloterdijka, nepovažuje za hlavní problém přerozdělování, ale jeho špatné používání, což rozevírá nůžky ve společnosti.

Veřejný pořádek

Funkce daní jsou tři – zajistit veřejný pořádek, poskytnout služby, které nemůže nabídnout trh, a zmenšit sociální nerovnost. Veřejný pořádek je v obecném zájmu, přičemž daně by měly být na soudní aparát, policii, diplomacii a armádu. Tyto služby jsou negativní, protože občan za ně nic nedostává. Stát má zabránit okradení nebo podvedení člověka či napadení země.

Veřejný pořádek je v obecném zájmu, přičemž daně by měly být na soudní aparát, policii, diplomacii a armádu. Tyto služby jsou negativní, protože občan za ně nic nedostává. Stát má zabránit okradení nebo podvedení člověka či napadení země.

Stanovit cenu toho, co se nestalo, však je obtížné, a proto je jediným spravedlivým výpočtem této daně vydělit výdaje na tyto služby počtem občanů. Při jakémkoliv jiném výpočtu má život bohatého jinou cenu než chudého. Tvrzení, že bohatý by měl platit víc stejně jako při pojištění majetku, je nesmyslné.

Pojišťovna vybírá vyšší částku, protože v případě ztráty majetku jej uhradí celý, ale úkolem státu není odškodňovat postižené, ale zabránit trestné činnosti. Justice pak má ukradený majetek vrátit nebo stanovit odškodné, neplatí tedy za pachatele. Totéž lze říct i o tvrzení, že chudí mají za svou bezpečnost platit víc, protože v jejich čtvrtích je vyšší kriminalita, a bohatí si bezpečnost často zajišťují soukromými agenturami. Tento argument je absurdní, protože v právním státě má stát monopol na použití síly.

Sociální spravedlnost

Podle druhé funkce jsou daně poplatkem za služby, které trh nemůže zajistit, ale jsou pro společnost důležité, například silnice, vybavení měst, ochrana památek, základní vědecký výzkum a vzdělání. Ukazuje se však, že u nich není hranice státní pomoci (z kapes daňových poplatníků) jasná. Některé dálnice například lze vybudovat ze soukromých peněz.

Bojovníkům za sociální spravedlnost nevadí, že rovností je okrádán druhý. Daně nejsou spravedlivé, protože jejich výše nezlepšuje službu pro toho, kdo zaplatil víc. Rysem těchto socialistických systémů je, že neexistuje žádný strop pro daně, a stát chce vědět, kolik kdo vydělává.

Podle Nema by stát měl pomoci, pouze pokud soukromá sféra nemůže situaci vyřešit, nebo by řešení bylo drahé. Navíc u těchto služeb daňový poplatník nemůže téměř nijak ovlivnit použití finančních prostředků státem. V civilizovaných zemích je sice může kontrolovat poté, co je stát použije, ale přímo jeho rozhodnutí ovlivnit nemůže, přičemž stát často vynakládá mnohem vyšší, než by musel.

Řešení Nemo vidí především ve zkrácení informačního řetězce mezi státem a daňovými poplatníky a v posilování lokálních politiků. Tyto výdaje a služby by stát měl hradit, pouze pokud jsou v zájmu většiny obyvatel. Zájmy menšin by měly uspokojovat neziskové organizace, které jsou placeny jen z kapes těch, kteří danou službu potřebují, nikoliv státem.

Třetí funkcí daní je sociální spravedlnost, která je vlastní socialistickým systémům. Nemo připomíná, že bojovníkům za sociální spravedlnost nevadí, že rovností je okrádán druhý. Daně nejsou spravedlivé, protože jejich výše nezlepšuje službu pro toho, kdo zaplatil víc. Rysem těchto socialistických systémů je, že neexistuje žádný strop pro daně, a stát chce vědět, kolik kdo vydělává.

Morální nabytí majetku

Nemo stanovuje čtyři doktríny pro daně bez protislužby: marxismus, rovnost obětí, solidarita a keynesiánství. Zdanění bohatých lidí, společný znak doktrín, má podle Nema psychologický základ – touhu a závist. Ta není pouze individuálním, ale společenským problémem, proto je třeba ji omezit. Závist motivuje stoupence rovnostářství ke zničení odlišností, a to i násilím, a nutí společnost najít si obětního beránka, jak ukazuje francouzský filozof René Girard (1923–2015). Projevuje se zejména v krizích, kdy je třeba najít viníka.

Neexistuje žádný důvod, proč by měli bohatí platit vyšší daně, pokud svůj majetek získali morálně. Jejich majetek nemá sloužit k odstraňování nerovností a jeho nabytí má posuzovat soud, nikoliv fiskální politika.

Nemo ukazuje provázanost fiskální politiky a nacházení obětního beránka, neboť západní společnosti se již dlouhou dobu potácejí v nezaměstnanosti nebo chudobě. Proto se obětním beránkem stávají bohatí, které je třeba zdanit. Vzít jim peníze neoprávněně je však krádež, přestože se to děje kolektivně, a tudíž je zmírněn pocity viny.

Cílem většího přerozdělování je zmenšení rozdílů mezi lidmi, čímž se často vyhýbá morálnímu problému zabavení majetku občana státem. Boj za odstranění nerovností končívá katastrofou. V moderních dějinách se o to pokusil Mao Ce-tung, čímž zbídačil čínskou populaci. Marxismus, který ospravedlňuje zdanění bohatých, protože okradli lid, není filozoficky akceptovatelný, neboť všichni bohatí majetek nezískali nepoctivě.

Není ani pravdou, že veškeré bohatství vytvořili dělníci, protože výroba potřebuje znalosti a management odpovědný za rozhodnutí. Neexistuje žádný důvod, proč by měli bohatí platit vyšší daně, pokud svůj majetek získali morálně. Jejich majetek nemá sloužit k odstraňování nerovností a jeho nabytí má posuzovat soud, nikoliv fiskální politika.

Solidarita

Nemo upozorňuje, že solidarita je vždy výjimečná: jsme solidární s lidmi, které postihla přírodní katastrofa nebo vážná nemoc. Nefunguje, pokud je vyžadovaná a považovaná za normální, a vyžaduje protislužbu nebo alespoň vděčnost. Socialistická solidarita taková není, protože je jednostranná. Navíc socialisté často mluví o chudých, jako by šlo o jiný lidský druh, což podle Nema hovoří proti rovnosti.

Solidarita je vždy výjimečná: jsme solidární s lidmi, které postihla přírodní katastrofa nebo vážná nemoc. Nefunguje, pokud je vyžadovaná a považovaná za normální, a vyžaduje protislužbu nebo alespoň vděčnost. Socialistická solidarita taková není, protože je jednostranná.

Podle Nemá v důsledku digitalizace stát zná všechny finanční toky, a proto disponuje nejen údaji o platbách, ale například i o komunikaci na sociálních sítích. Stává se inkvizicí, jež byla ve své době nenáviděná, a totéž hrozí moderním státům. Jsou nepřítelem toho, kdo je platí.

Dalším problémem je neustále rostoucí daňová zátěž, přičemž neroste kvalita služeb, kterou stát zajišťuje. Ve Francii se zhoršuje kvalita státních služeb, přestože daně neustále rostou a vznikají nové. Fiskální politika je pouze důsledkem filozofických teorií. Zdravou filozofii daní se podaří najít, pokud se intelektuálové vymaní z teorií, které nedávají prostor myšlení.

Philosophie de l’impôt

Filozofie daní

AUTOR: Philippe Nemo

VYDAL: Presses Universitaires de France 2017

ROZSAH: 240 stran

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...