Jak nabourat mýty o zahalování muslimek a islámu

Česká republika se stává další evropskou zemí, kde se do popředí zájmu politiků a občanů dostává zahalování muslimek. Nedávno vyvolaly diskusi dva případy ve zdravotnictví. V prvním pražská střední zdravotnická škola zakázala muslimské studentce nosit šátek. Ombudsmanka Anna Šabatová se jí zastala a dospěla k závěru, že řád školy odporuje Ústavě, školskému i antidiskriminačními zákonu. Ve druhém Fakultní nemocnice Motol zakázala vykonávat praxi dívce v hidžábu. Postoj nemocnice podpořil ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček.

Výroky politických představitelů svědčí o tom, že svá stanoviska zakládají na stereotypních, a především mylných představách o zahalování muslimek. Jinak by ministr zdravotnictví nemohl prohlásit: „Neměli bychom péči o pacienta přizpůsobovat tomu, že někdo chce vyjadřovat, že je muslim.“ Rovněž výrok prezidenta republiky Miloše Zemana nesvědčí o znalosti věci: „Začíná to hidžábem a končí to burkou a je to šikmá plocha. Když po ní kloužete, tak už se nezastavíte.“

Podobné výroky nejen nepodporují dobré klima ve společnosti, ale jsou i založené na tom, že se islám například rovná zahalování žen, utlačuje je či nařizuje jejich obřízku. Jak se může kus látky stát natolik žhavým a citlivým tématem jak pro nemuslimy, tak pro muslimy?

Běžný zvyk

Zahalování v mnoha západních lidech vyvolává strach, úzkost, roste v nich obava z šíření islámu v Evropě spolu s pocitem hrozby pro západní „civilizaci“, obzvlášť po 11. září 2001. Zahalování se spojuje s národní bezpečností, dotýká se imigračních zákonů, a především ho nelze oddělit od základních lidských práv a svobod. Zahalování však má v islámu mnoho podob, zdůvodňuje se rozmanitě a v náboženských textech islámu pro něho lze objevit jen neurčitou oporu.

Potíž pak tkví v tom, že mnoho lidí se na základě šíření mediálních obrazů mylně domnívá, že centrem islámu je Afghánistán či Írán, že se muslimské ženy musejí od hlavy k patám zahalovat a jsou jim upírána jejich lidská práva a svobody. Takové a podobné představy na sebe nabaluje zahalování.

Jednu z mála knih o zahalování v islámu – What is Veiling? (Co je zahalování?) – zveřejnila na konci září Sahar Amerová, profesorka arabských a islámských studií na University of Sydney. Nabízí v ní nevšední pohled na dějiny a současnost zahalování a snaží se zbourat mýty tradované v médiích a mezi lidmi.

Především poukazuje na fakt, že islám nevymyslel zahalování – šlo totiž o běžný a dávný zvyk ve Středomoří, jejž převzal v době svého vzniku a přizpůsobil si jej. Zahalování se týkalo mužů, žen, posvátných míst a objektů a přejal ho nejen islám, ale i judaismus a křesťanství.

S jeho obdobami se lze dodnes setkat na území Evropy a nikdo se nad nimi příliš nepozastavuje – sekulární ozvěnou těchto starých zvyků je například svatební závoj. Rovněž naše babičky vycházely na veřejnost s vlasy zakrytými šátkem. Navzdory tomu západní lidé zahalování spojují pouze s islámem a dokonce ho považují za jeho charakteristický znak.

Symbolické vydělení

První dochované zmínky o zahalování máme z asyrských textů ze 13. století před naším letopočtem, kde tento zvyk získal oporu v zákonech, jež stanovovaly, aby si ženy zahalovaly vlasy. Zejména vdané ženy a svobodné dívky z vyšších tříd se na veřejnosti pohybovaly zahalené, což je odlišovalo od otrokyň a prostitutek, jimž se naopak zahalování zakazovalo.

Za Sasánovců se zahalování plně prosadilo jako znak žen z vyšších společenských tříd, jež nemusely pracovat. Podobně tomu bylo ve všech starověkých kulturách Středomoří, kde zahalování sloužilo coby symbolické vydělení žen vyšších společenských tříd od prostitutek, otrokyň a dalších žen špatné pověsti. Tento zvyk převzal judaismus, křesťanství a jako poslední islám.

Církevní otcové považovali ženské vlasy za nepřijatelný vpád materiálna do posvátného prostoru, proto zakazovali ženám vstupovat do kostelů s odhalenými vlasy. Dokládá to například První list Korintským (11,5). Pannu Marii umělci zpravidla rovněž znázorňovali zahalenou.

Zamyslíme-li se z tohoto hlediska nad výrokem ministra zdravotnictví Němečka, měli bychom i řádové sestry vyloučit ze služby ve zdravotnických zařízeních, pokud neodloží své řeholní oděvy. V euramerické oblasti se zahalování nespojuje s řeholními oděvy různých křesťanských denominací, ale s islámem.

Příklad Koránu

Islám si vypůjčil, přizpůsobil a přijal četné kulturní zvyky, jež dlouho existovaly v široce chápaném středomořském prostoru. Za svého vzniku změnil některé v té době obvyklé negativní postoje vůči ženám. Například přijal spirituální rovnost pohlaví, zakázal infanticidu a zavedl právo žen dědit. Ohledně zahalování v islámu se musí odlišit jeho původní význam jako společenské etikety od konzervativních a ortodoxních interpretací, které vznikly až dlouho po Prorokově smrti.

Pro zahalování se obecně užívá slovo hidžáb, tedy ukrýt či oddělit. V Koránu se objevuje celkem sedmkrát, přičemž v pěti případech nemá nic společného s oděvem a ženami, ale znamená separaci lidí či skupin, například v súře 17, verš 45: „Když přednášíš Korán, spouštíme mezi tebe a ty, kdož nevěří v život budoucí, závěs zahalující.“

Pouze ve dvou verších Koránu se objevuje slovo hidžáb v souvislosti se ženou (19: 16–17, 33:53), ale nesouvisí s odíváním. První případ se týká Marie, jež se uchýlila do samoty („a spustila závěs mezi sebou a jimi“), kde se jí dostalo zvěstování o neposkvrněném početí. Druhý případ se často považuje za východisko zahalování oděvem jako islámské povinnosti: „Když žádáte manželky prorokovy o nějaký předmět, žádejte o to přes závěs, to bude čistší pro srdce vaše i srdce jejich.“

Amerová zdůrazňuje, že původní význam se vztahuje ke snaze zajistit soukromí Proroka a jeho žen pomocí opony či závěsu. Navíc odpovědnost za toto prostorové oddělení nesou ti, kteří k ženám přistupují, nikoli ony samotné. Podle Amerové někteří konzervativní interpreti Koránu zachovávají prostorovou separaci pohlaví, čímž následují vzor v uvedeném verši. Jiní se pak dovolávají stejného verše, aby zdůvodnili prostorovou separaci muslimských žen a mužů v mešitách během modliteb.

Pravidla pro cudnost

Tento verš se však netýká ženského oděvu, k tomu se vztahuje jiný: „Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy. A Bůh je odpouštějící, slitovný“ (33:59). Podle dobových informací šlo o reakci na situaci, kdy muži obtěžovali v Medíně ženy, jež nenosily oděv odlišující je od prostitutek a žen pokleslých mravů.

Podle Amerové se nejde o předpis nového oděvu pro muslimské ženy, ale doporučení nosit oděv, jenž je odliší od otrokyň a nevěstek, aby je muži neobtěžovali na ulicích Medíny, tedy odívat se jako ženy vyšších společenských tříd, jak bylo ve středomořském prostoru mnoho století běžné.

Korán dále stanovuje pravidla pro zachování cudnosti, a to jak pro muže, tak ženy (24: 30–31). Podrobný výčet se však týká žen, jež si mají zahalovat ňadra a ozdoby odhalovat jen vybraným pokrevním či afinním příbuzným. Podle Amerové lze v dějinách islámu zaznamenat růst restrikcí ve vztahu k odívání žen a jejich zahalování. Stalo se to na základě teologických interpretací islámských textů, jež vedly ke zformování ortodoxního a autoritativního pohledu na islám.

Korán však na žádném místě nepředepisuje ženský oděv a jeho barvu a zůstává také neurčitý ohledně zahalování konkrétních partií ženského těla. Ani hadíthy dle Amerové neobsahují žádnou zprávu, jež by se explicitně věnovala zahalování žen či ženských vlasů. Pro úplnost dodávám, že hadíthy se v tomto ohledu týkají rovnou měrou mužů i žen.

Fantazie malířů

Přinejmenším od překladů knihy Tisíce a jedné noci, jež se poprvé v Evropě objevily na počátku 18. století, podněcovaly harémy a zahalené ženy Orientu a tamější břišní tanečnice fantazii literátů i výtvarníků. Fascinace muslimskými ženami se projevovala v touze odhrnout závoj a odhalit jejich tvář.

V 19. a 20. století si Evropané zahalené „Orientálky“ a ženy v harémech spojovali se sexualitou a smyslností. Dokládají to díla výtvarného umění, fotografie i filmy. Za prototyp lze označit obraz Alžírské ženy z roku 1832 od Eugèna Delacroixe (1798–1863), na němž ztvárnil tři Alžířanky v harému. Evropané jej považovali za soukromý prostor, jejž obývají ženy sloužící pro potěchu jednoho muže.

Obraz Turecké lázně z roku 1862 od Jeana Augusta Dominiqua Ingrese (1780–1867) je založen na stejné tradici. Ukazuje skupinu nahých žen, z nichž se některé nacházejí v pozicích naznačujících erotické hrátky. Do harému ani do lázní neměli cizinci přístup, mohli pouze nahlédnout pomyslnou klíčovou dírkou či špehýrkou, již naznačuje kruhový tvar obrazu.

V obou případech jde o čirou fantazii malířů. U Ingrese to dokládá skutečnost, že Turkyně mají modré oči a světlou barvu pleti. Ženy na těchto a dalších obrazech nejsou zahalené, právě naopak, ale zahaluje je samotný pobyt v harému či lázních, kam nemají neoprávnění muži přístup.

Stereotypy fotografií a filmů

Touha nadzvednout závoj se projevila i na fotografiích a pohlednicích z počátku 20. století. Na mnoha z nich jsou zachyceny „Orientálky“ v nikábu či hidžábu, jimž se „náhodou“ v okamžiku expozice smekl oděv, a proto fotograf zachytil jejich odhalená ňadra.

Amérová s odkazem na knihu alžírského literárního kritika Maleka Adoula z roku 1981 Le harem colonial (Koloniální harém) upozorňuje, že nešlo o muslimky ani o ženy z harému, ale o prostitutky či sirotky, kteří jediní byli ochotní se nechat v těchto nepřijatelných pózách za úplatu fotografovat. Takové fotografie a pohlednice posílali Evropané domů. Demonstrovaly exotiku a zaostalost kolonie a ospravedlňovaly úsilí kolonizátorů „civilizovat“ domorodé obyvatelstvo.

Filmy vycházejí ze stejných stereotypů, jejich příběhy jsou založené na obrazu „Orientálek“ coby smyslných a žádostivých žen podrobených tyranskému manželovi, utiskujícímu náboženství a zaostalé kultuře. Tím se dostává ke slovu role „bílého“ hrdiny, jenž přichází zachránit orientální krásku ze spárů despotického muže a kultury.

Emeritní americký profesor masové komunikace Jack Shaheen si všiml, že tento filmový obraz se v šedesátých letech 20. století začíná měnit, evidentně v reakci na změnu geopolitické situace, již způsobila například nezávislost Alžírska, íránská islámská revoluce či intifáda. Muslimky přestávají být ve filmech zobrazované jako pasivní objekty touhy a stávají se z nich aktivní členky odporu.

Tyto západní fantazie a obavy lze podle Amérové chápat jako snahu o ospravedlnění euramerických mocenských aspirací a postkoloniální nadvlády. Především zobrazování muslimských žen coby utlačovaných, smyslných či násilných pomáhá zajistit pocit morální a kulturní svrchovanosti Západu, kde jsou ženy svobodné a nezávislé. Je možné tím ospravedlňovat boj za záchranu těch, kdo žijí pod kuratelou represivního náboženství a státu.

Politicky silné téma

Nikdo nezpochybňuje existenci muslimských států a režimů, v nichž nejen ženy nemají svobodu a základní lidská práva. A to ani Amérová, upozorňuje však na optický klam způsobený mediálními obsahy, jež se globálně šíří. Kvůli zpravodajství lidé často nabývají nesprávného dojmu, že islám rovná se Afghánistán či Írán. Média podněcují obavy Evropanů z islámu, kteří si z nich často odnášejí nesprávný závěr, že islám je spojený s násilím, terorismem, ženskou obřízkou či zahalováním žen od hlavy k patě.

Zahalování se v Evropě považuje za symbol islámu a jde nepochybně o politicky silné téma, protože zajišťuje mnoho voličských hlasů. Dosud však v ní nevznikl konsenzus, jak se postavit ke zvyku muslimských žen zahalovat se na veřejnosti. Podle statistik žije v kontinentální Evropě asi šest milionů muslimů, z čehož přibližně tisíc žen nosí nikáb – závoj zahalující celý obličej kromě očí.

Takto zahalenou muslimkou lze sice na evropských ulicích Evropy potkat jen výjimečně, ale většina Evropanů v průzkumech veřejného mínění uvádí, že by podpořili zákaz zahalování obličeje – 71 procent Němců, 62 procent Britů a 59 procent Španělů. Oproti nim je 65 procent Američané proti takovému zákazu.

Případ Francie

První evropskou zemí, která zakázala zahalování, byla Francie. V ní diskuse na toto téma začala již v roce 1989, kdy tři středoškolačky odmítly odložit ve škole své šátky. Jde tedy o analogickou situaci, která se v současnosti řeší v České republice. Tehdy vedení školy vyloučilo dívky ze školy s odůvodněním, že porušují princip sekularismu a neutrality veřejných škol.

Francie vychází z principu absolutní rovnosti občanů, z čehož vyplývá, že žádná skupina ani jedinec se nemohou dožadovat uznání výlučnosti na základě etnického původu, náboženství či společenské třídy. Nošení šátku se vykládalo jako nedostatečná integrace imigrantů, kteří přicházejí do Francie a ohrožují místní integrované muslimy.

Poté, co se před více než deseti lety obnovila ve Francii diskuse o zahalování, vzešel z ní zákon, jenž zakazoval ve školách nosit jakýkoli nápadný náboženský znak. Obsahoval sice také křesťanské kříže či jarmulky, ale veřejnost zákon chápala pouze jako zákon zakazující nošení muslimských šátků. Nakonec byl v roce 2010 téměř jednohlasně přijat i zákon zakazující nošení nikábu. Zdůvodňovalo se to národní bezpečností v době války s terorismem, kdy je nezbytné moci kontrolovat identitu kohokoli.

Opět se v politické rétorice nesprávně vyzvedávalo zahalování jako symbol útlaku muslimských žen. V politických diskusích se zahalování totiž dávalo do souvislosti s ženskou obřízkou, vynucenými sňatky či kamenováním žen. Na povrch se tím dralo 19. století se svou touhou zachránit muslimské ženy z područí tyranské kultury ovládané krutými muži.

Evropští politici svými výroky nepochybně přispívají ke stigmatizaci muslimů v Evropě na základě zveličování zvyku zahalovat si tvář, na němž lpí přibližně tisíc žen. Navíc politici budí dojem, že rozumějí zahalování a jeho důvodům lépe než sami muslimové. Připouští si někdo, že se mohou muslimské ženy zahalovat, protože chtějí, že je k tomu nikdo nenutí?

Přibližování se Evropě

V Afghánistánu či Saúdské Arábii je zahalování povinné, což je v muslimských státech spíše výjimečné. Navzdory tomu je nadále zahalování žen spojováno s útlakem a popíráním lidských práv a svobod. Představa muslimského feminismu hájeného zahalenými ženami se jeví jako oxymóron. Nejde však o fikci.

Mnoho islámských zemí se začalo již v první polovině 20. století programově přibližovat Evropě. Dokladem je například úsilí Mustafy Kemala Atatürka (1881–1938), jenž v Turecku podnítil sekularizační reformy, které měly dopad i na zahalování – bylo zakázáno na všech úředních místech. Obdobně Rezá Šáh Pahlaví (1878–1944) po Atatürkově vzoru usiloval o modernizaci Íránu – i on zakázal hidžáb.

Vyšší sekularizované společenské třídy tuto snahu podporovaly, příslušníci nižších tříd a konzervativci však tento trend považovali za ztrátu respektu k tradicím. Mnozí v této modernizaci spatřovali dozvuky evropského koloniálního úsilí. Od čtyřicátých do sedmdesátých let 20. století se zahalovaly především příslušnice nižších vrstev a zahalování bylo spíše na ústupu.

V průběhu islámské revitalizaci, jež v sedmdesátých letech nastala v řadě muslimských společností, začal narůstat počet zahalujících se žen. Tentokráte šlo o modernizované ženy vzdělaných elit, které získávaly pracovní pozice, jež dříve zastávali muži, a zahalování považovaly za osobní volbu, jež jim umožňuje volně vstupovat do veřejných prostor a pohybovat se v nich.

Rozvoj módního průmyslu

Vedlejším produktem revitalizačního islámského hnutí je rozvoj módního průmyslu, v němž se otáčejí miliardy dolarů. Ten prezentuje zahalenou ženu jako moderní, jež si vybírá střih a vzor hidžábu s ohledem na společenskou situaci a aby jí slušel, a inspiruje se v západních trendech. Muslimské ženy si chtějí vlasy zahalovat slušivě a podle módy.

Nabízejí se i plavky burkini (kombinace slov burka a bikiny), pořádají módní přehlídky, vycházejí časopisy, jako je Hijab Fashion či Muslim Girl. O rozmanitostech islámské módy si lze udělat představu pomocí muslimských panenek Razanne či Fulla, obdobě americké Barbie. Také ony mají také bohatý šatník, z nějž si mohou vybírat vhodný oděv pro modlitbu, sport či zaměstnání lékařky nebo učitelky.

Takové informace se z médií nedozvíme a nepoužívají se ani v politických diskusích. Nelze je totiž interpretovat jako projev zpátečnictví, konzervatismu a utlačování lidských práv a svobod. Neumožnily by formulovat názory, jako má ministr zdravotnictví Němeček, jelikož je dle Amerové vztah mezi zahalováním a islámem spíše neurčitý. Zahalováním se totiž dává najevo především cudnost a dobré mravy.

Neumožnily by ani názor, že „to začíná hidžábem a končí burkou“. Ten je totiž založen na předpokladu, že zahalování je vždy a všude symbolem utlačování žen v islámu. Posiluje jen falešný obraz islámu a stigmatizuje plně integrované muslimské komunity v Evropě. Nelze chápat současné snahy zakázat muslimkám zahalovat se jako ozvěnu 19. století, jež se vyznačovalo latentní erotickou touhou Evropanů svléknout „Orientálky“?