Jak multikulturalismem subtilně ovládat společnost

Snaha vládnout společnosti a ovlivňovat její mentalitu je stará jako lidstvo samo, liší se jen technikami a způsoby represe. Například ve 30. letech 20. století ve vzestupu nacismu v Německu hrálo roli tehdy nové médium rádio, díky němuž mohli Němci poslouchat Hitlerovy projevy.

Nacistický režim pronásledoval ty, kdo nové technologii a charismatu vůdce nepodlehli – a často končili v koncentračních táborech. Společnost měla být ideologicky i fyzicky jednotná, přičemž ideálem byl rasově čistý árijec. Komunistické diktatury postupovaly stejně a po cestě, na jejímž konci měl být nový člověk, trestaly různou mírou represe své odpůrce.

Otázce, zda lze ovlivnit mentalitu lidí, aby se autoritativní tendence, fašismus a antisemitismus neopakovaly, se věnovaly takzvané Macy konference v USA v letech 1941 až 1960. Jejich účastníci považovali za řešení náhradu dosavadních hodnot novými. Toto přeprogramování společnosti se mělo opírat o seberegulaci a kybernetiku.

V tomto přeprogramování společnosti zatím nejdál zřejmě dospěla Čína, jež chce od roku 2020 zavést bodovací systém regulující chování lidí. Kdo bude dodržovat zákony a povede správný morální a společenský život, získá kladné hodnocení. Kdo se nebude starat o rodiče nebo bude škodit životnímu prostředí, musí počítat se sankcemi. Západní model sociálního státu se rovněž snaží ovlivňovat společenské vědomí, ale používá k tomu mnohem subtilnější metody – od poloviny 20. století například multikulturalismus.

Křesťanský imperialismus bělochů

Na konci studené války se zhroutil nejen komunismus, ale levice přišla i o proletáře jako utlačovanou oběť. Jeho roli převzal migrant, s jehož pomocí se má společnost zbavit předsudků, a připomínat jí hanebnou imperiální minulost. Na politické úrovni je cílem soucit s diskriminovanými menšinami a odstranění nezdravých projevů části společnosti, například volby populistických politických stran.

Kritici boje proti rasismu, vykořisťování žen a genderově neutrálních toalet, z nichž se staly mocenské nástroje, musejí počítat nejen s obviněním z neonacismu, ale i s resocializací. Správné vnímání společenských procesů má přednost před pravdou a v kombinaci s vinou v protestantském pojetí se stává novým způsobem vládnutí. Ten se opírá o přesvědčení, že za nepravosti v minulosti je vinen křesťanský imperialismus bělochů, přičemž je neustále připomínán fašismus a holokaust.

Zločiny komunismu se však nezmiňují a na miliony jeho obětí se často zapomíná. V knize Multiculturalism and the Politics of Guilt: Towards a Secular Theocracy (Multikulturalismus a politika viny. Na cestě k sekulární teokracii) americký konzervativní filozof, historik a publicista Paul Gottfried analyzuje nový způsob vládnutí a posun od zaopatřovacího k terapeutickému státu s cílem změnit společenské vědomí.

Univerzální ideály

Západní zaopatřovací stát poskytuje řadu sociálních programů, za což však chce spolurozhodovat o životě lidí – od výše daňové zátěže přes odebrání dětí z problematických rodin až po vzdělání. Rozšiřování nároků, které může jedinec soudně vymáhat, zároveň posiluje vliv státu.

Tato politika však delegitimizuje tradiční sociální uspořádání a rodinu a podporuje nekonvenční způsoby života. Od jednotlivce se očekává, že bude vyznávat univerzální ideály, společnost bez hranic a homosexuální rodiny a považovat pluralitu kultur za samozřejmost, jež se nekritizuje. Pokud v důsledku kritiky této politiky začnou růst preference populistických stran, je odsouzena jako předsudek, projev fašismu, který je třeba nekompromisně potírat.

V moderním demokratickém státě by měli mít všichni stejná práva, ale stát a média považují některé skupiny za oběti diskriminace, a proto je vědomě upřednostňují před jinými skupinami. Původní obyvatelé by měli akceptovat, že jejich způsob života je problematický a zvykat si na multikulturalismus. Současná multikulturní společnost by se však neměla zaměňovat za multietnickou, jako byl New York nebo Vídeň na začátku 20. století.

Posilování kontroly státem

Současné sociální inženýrství nesleduje koexistenci menšin žijících ve stejném organizačním rámci nebo právním uspořádání, ale spíše zdůrazňuje odlišný způsob života původních obyvatel. Ti by měli přijmout vinu za sociální nerovnost ve světě a vlastní minulost vidět pouze negativně.

Skupiny se statusem oběti jsou určovány selektivně a jsou z nich vyňata tradiční národní a etnická společenství, která vznikla ještě před zavedením sociálního státu. Přednost mají především nekonvenční způsoby života a menšiny z třetího světa, které elity zařadí mezi oběti západních předsudků.

Právo na kolektivní ochranu je sice v rozporu s liberálním individualismem, ale důsledek individuální autonomie a selektivního určování kolektivních identit paradoxně stejný – oslabují tradiční a příbuzenské vztahy skupin většinové kultury, což přispívá k fragmentaci společnosti a posiluje kontrolu státem.

Na rozdíl od militantních socialistických představ není nutné, aby stát kontroloval ekonomiku. Byrokratický aparát totiž není ani v zemích, jako je Velká Británie nebo USA, které svým občanům poskytují velkou ekonomickou svobodu, omezován v zásazích do životů obyvatel.

Akceptování migrace

V současnosti především levice požaduje neomezenou migraci, ale socialismus se od konce druhé světové války změnil. Ve 20. století patřilo mezi tradiční požadavky socialistů přerozdělování příjmů, znárodnění průmyslu a sociální programy pro pracující. Otevřené hranice, sexuální sebeurčení nebo volný trh nehrály v socialistické koncepci zaměřující se na vlastnictví výrobních prostředků a kapitálu v ohraničeném prostoru národních ekonomik hlavní roli.

Dnešní levice je k sociální nerovnosti benevolentní a rozdíly v příjmu nebo nezaplatitelné nájmy nepatří k jejím hlavním tématům. Stala se jimi liberální postoj k drogám, diskriminaci menšin a k migraci. To jí však nebrání, aby byla shovívavá vůči pronásledování disidentů v Číně nebo na Kubě, homosexuálů nebo konzumentů drog ve třetím světě.

Moderní zaopatřovací stát fungující ekonomiku potřebuje, protože společnost s určitou mírou blahobytu klade menší odpor státní kontrole a je spíše ochotná připustit zásahy do způsobu života nebo akceptovat migraci než v případě ekonomických problémů. Proto dnešní levice neútočí na kapitál nebo velké koncerny, ale tvrdí, že přijetí kulturních změn na úkor dosavadních svobod a sociálních zvyků je cenou, již musejí západní společnosti zaplatit za svůj blahobyt.

Omluva za špatné činy

Po druhé světové válce byly politické a vojenské organizace nacistického Německa postaveny mimo zákon a západoněmecké elity nemilosrdně potlačovaly každý postoj, který jen náznakem zpochybňoval demokracii a konsenzus o historické vině. Aby se již nikdy neopakovaly zločiny nacismu, jsou potlačovány všechny jeho symboly, znaky nebo pozdravy. Například z počítačové hry Wolfenstein II musely být v její německé verzi odstraněny hákové kříže, Hitler se jmenuje Herr Heiler a nemá knírek.

Je pochopitelné, že holokaust a válečné zločiny za druhé světové války hrají v postoji německých elit k migraci nebo diskriminaci hlavní roli. Proč však Velká Británie, která nebyla natolik zapojena do otroctví jako USA, prosazuje politickou korektnost stejně nekompromisně a odstraňuje z dětských knih nebo lidových písní vše, co by mohlo urazit nějakou etnickou nebo náboženskou skupinu s výjimkou křesťanských církví?

Vysvětlení akceptace této restrikce původním většinovým obyvatelstvem se nachází v protestantské tradici veřejného přiznání viny, pokud jde o hříchy spáchané v minulosti. V americké politice je dnes běžné omlouvat se za špatné činy spáchané v minulosti a veřejně je pranýřovat. Klíčovou roli hraje pocit provinění vůči menšinám.

Přiznáním viny se hříšník očišťuje a doufá ve spásu terapií. Bývalý demokratický prezident USA Bill Clinton sice čelil obviněním ze sexuálního obtěžování, ale považoval je za pouhá osobní selhání, a proto mohl bojovat proti sexismu, rasismu a sociální nerovnosti. Touha po moci je interpretována jako starost o blaho spoluobčanů.

Zahalené terapeutické metody

Sociální hřích má původ v kalvinismu, který formoval mentalitu americké společnosti. Přiznání viny nespočívá v pokryteckém přiznání se ke zločinům v minulosti, které dotyčný nemusel vůbec spáchat, ale v demonstraci dobré vůle a čistých úmyslů. Terapeutický stát toho využívá a staví na pocitu sociální viny, který kontroluje politickou korektností vůči místním nebo importovaným obětem diskriminace.

Vývoj od zaopatřovacího k terapeutickému státu se odehrával celé 20. století a souvisí s materiálním a technologickým pokrokem, jenž neustále rozšiřuje oblasti, do nichž stát zasahuje. Terapeutické vládnutí se projevuje třemi způsoby. Za prvé, moc a státní opatření kvůli změně chování nejsou otevřeně represivní, ale subtilně pedagogicky vychovávají ve prospěch společnosti. Za druhé, rozděluje společnost na oběti a pachatele.

A za třetí politicky korektní postoj na základě reálné nebo subjektivní diskriminace menšin formuluje kritérium pro rozlišení přítele a nepřítele. Společnost rozdělená na oběti a pachatele, kdy se s každou další sexuální nebo etnickou diskriminací rozšiřují jejich řady, ale jen obtížně dosahuje konsenzu. Kult oběti je totiž spojen se státní mocí, jež rozhoduje, jak oběti zvýhodní, nebo pachatele potrestá.

Vzájemně si odporující požadavky „integrace“ a „různorodosti“ slouží ke kontrole a přeprogramování společnosti a jsou jádrem státní moci, která funguje, aniž by bylo její donucování viditelné. Terapeutické metody jsou zahalené do obav o společnost a jak levice, tak pravice lpěním na pravolevé ideologii z 20. století přispívají k tomu, aby zahalené zůstaly.

Souhlas občana

Multikulturalismus a politická korektnost platí univerzálně, a to i v případě sankcí. V roce 2000 se v Rakousku pravicově populistická Strana svobodných (FPÖ) stala součástí vládní koalice s konzervativními lidovci (ÖVP). Navzdory tomu, že se tehdejší šéf FPÖ Jörg Haider omluvil za výroky o nacionálním socialismu a slíbil, že nebude členem vlády, uvalili na Rakousko jeho západní partneři politickou karanténu a bezpečnostní poradce Billa Clintona Sandy Berger hrozil, že USA nebudou nečinně přihlížet, co se v Rakousku děje.

Nebezpečí populismu se západní média intenzivně věnují, přičemž se v těchto obavách často objevují srovnání s Hitlerem a nacistickým Německem nebo neliberální tendence některých evropských států. Na rozdíl od autoritativních režimů 20. století se však výsledky referend nebo voleb opírají o liberální princip souhlasu občana. Označovat odpůrce populismu za liberály a populisty za neonacisty nebo fašisty je proto zavádějící a neodpovídá skutečnosti.

Podle Gottfrieda nejde o střet liberálních a neliberálních sil, ale dvou postliberálních demokratických konceptů – multikulturně zaopatřovacího s plebiscitně národním nebo regionálním. Změnou je, že se elity považují za multikulturní a populisté za zastánce demokracie. Stoupenci multikulturalismu slibují krátkodobé výhody pro ekonomiku, přičemž opomíjejí dlouhodobou zátěž pro sociální systémy a na politické scéně hlasy budoucích voličů.

Obrana migrace pomocí multikulturalismu nebo jako řešení stárnoucí populace je třeba vidět i v kontextu zhoršujících se vojenských schopností některých evropských zemí. Jedním ze znaků suverénního státu totiž také je vést válku, což je však dnes v Evropě na národní úrovni omezené. Zaopatřovací stát je nucen poskytovat výhody sociálního zabezpečení i migrantům, aniž by po nich požadoval nebo si vynutil dodržování daných hodnot.

Gottfriedova analýza vychází z americké politiky formované protestantskou tradicí a například koncept hříchu v politice není pro evropskou politickou scénu typický. Západní společnosti na obou stranách Atlantiku ale společně prosazují multikulturalismus jako techniku moci a nástroj k subtilnímu ovládání lidí. Gottfriedova kniha pak je o to zajímavější, že vyšla již v roce 2002, dávno před migrační krizí nebo před kampaní Me Too.