Jak hrát své role žen a mužů

Nemálo lidí tvrdí, že pro člověka je mnohé „přirozené“. Tím většinou míní, že jde o geneticky dané, biologicky determinované chování. Například pro ženu je přirozené být matkou, pro muže naopak není přirozené věnovat více času a pozornosti péči o děti a domácnost než kariéře a obživě rodiny.

Pro diskusi o přirozenosti se sexualita stává vděčným tématem – kdo by pochyboval, že právě v ní se lidská, ač spíše nízká až zvířecí, přirozenost ukazuje. Mnoho lidí se domnívá, že pro muže je přirozené být sexuálně aktivnější než ženy a že je jim přirozená i nemalá agresivita až hrubost. Žena je prý naopak „od přirozenosti“ pasivnější, více citová než sexuální a i v sexu jí jde primárně o emoční prožitek.

Utváření sexuality společností

Považovat lidskou sexualitu za přirozenou a nezměnitelnou může vést k mnoha potenciálně nebezpečným závěrům – třeba tolerovat mužům sexuální agresivitu, protože je jim přirozená, a proto s ní nemohou příliš dělat, či ženám ukládat mít potomky, protože nemít je není pro tyto primárně mateřstvím se realizující bytosti přirozené.

Proti těmto a podobným stereotypům, které bývají součástí diskuse o „lidské přirozenosti“, vystupuje mnoho sociologů. Podle nich lidskou přirozenost – existuje-li vůbec – do značné míry utváří společnost, v níž lidé žijí, což platí i pro sexualitu. Představa, že lidská sexuální aktivita je vyvázaná ze společenských a kulturních norem, je pouhou iluzí. Tvrdí to například olomoucký sociolog Martin Fafejta ve své knize Sexualita a sexuální identita. Sociální povaha přirozenosti, v níž analyzuje sociální povahu sexuality.

Na rozdíl od biologizujícího názoru, že lidská sexualita je geneticky daná a nezměnitelná, se Fafejta domnívá, že neexistuje mimo sociální normy a pravidla, jimiž jsou strukturovány jiné lidské vazby. Nezastává však extrémní názor, že přirozenost je výhradněsociálním konstruktem, který nemá s lidskou biologickou daností nic společného.

Podle Fafejty se v sexualitě setkávají biologická a sociální stránka a navzájem se ovlivňují. Lidská sexualita je sice konstituována přirozeností, ale společnost ji modifikuje, a proto nás naše genetická výbava nezvratně nedeterminuje.

Sexuální scénáře

Ovlivňování biologické, pudové stránky člověka společenskými konvencemi a očekáváními si lze představit tak, že v sexualitě ho společenské normy především omezují – jeho pudy jsou korigovány, formovány do přijatelných podob. O tom byl přesvědčen i otec psychoanalýzy Sigmund Freud, který barvitě popisuje, jak společnost potlačuje lidské primitivní sexuální pudy.

Tento pohled však dle Fafejty také zjednodušuje, neboť sociální konvence mohou sexuální chování vynucovat. Například když se od mužů očekává agresivní, dobývající chování vůči ženám nebo je-li sexuální akt využíván jako ujištění partnera, že je vztah v pořádku.

Společenská modifikace sexuálního chování se podle Fafejty odehrává zejména sexuálními scénáři, souborem sociálních pravidel, která určují, „kdo s kým se může účastnit sexuální aktivity, kdy, kde, jak a proč tak činí a co do této aktivity zúčastnění zapojují“ a jež nejen říkají, jak a s kým máme a můžeme sexuální aktivity provádět, ale i co k tomu vede a proč se v této oblasti angažujeme. To může znamenat pochopení, že se sexuální akt občas uskutečňuje kvůli udržení intimity vztahu nebo že „nezávazný sex“ nemá vážné emocionální důsledky.

Díky těmto sexuálním scénářům však také víme, jak se při sexuálních aktivitách cítit, co je „normální“ v situacích prožívat a jak dávat najevo emoce. Například při sexuálním styku s někým jiným než se stálým partnerem bychom měli cítit vinu, i když se nám sexuální aktivita sama o sobě líbila – vinu máme dávat buď najevo před partnerem, nebo se jí sami vnitřně trápit. Díky scénářům také víme, co je romantické, kým být sexuálně přitahováni – jsou jimi tedy konstituovány i romantické emoce.

Interpretace emocí

Na tuto teorie lze namítnout, že se heterosexuál zamilovává do jedinců opačného a homosexuál stejného pohlaví – jedině bisexuál má obě možnosti. Takto jednoduché to ale není. Experimenty psychologů, jak lidé interpretují své emoce, totiž ukázaly, že tatáž fyziologická reakce může být v různých situacích interpretovaná odlišně – zvýší-li se například fyzickou aktivitou nebo strachem hladina adrenalinu, lze tento stav chápat nejen jako fyzické nabuzení, ale i jako sexuální přitažlivost.

V experimentu psychologů Donalda Duttona a Arthura Arona v roce 1974 měli mladí muži přecházet vratký můstek, kdy hrozil pád do řeky, a poté pevný, bezpečný most. V obou situacích se k nim v jednu chvíli přiblížila atraktivní asistentka, která jim dala za úkol doplnit příběh k nejednoznačnému obrázku ženy a vyzvala je, že ji mohou v případě dalšího zájmu o výzkum kontaktovat. Když muži přecházeli vratký můstek, obsahovaly jejich příběhy mnohem více sexuálních motivů a asistentce po skončení experimentu častěji telefonovali.

Dutton a Aron to vysvětlili tak, že při přechodu vratkého můstku vzniká emoce strachu i s jejím fyziologickým doprovodem, tedy s fyzickou excitací, kterou muži v případě přiblížení atraktivní ženy interpretují jako sexuální přitažlivost. V případě heterosexuální přitažlivosti lze tedy říct, že tutéž tělesnou reakci nabuzení bude heterosexuál v přítomnosti atraktivní ženy interpretovat jako sexuální přitažlivost, zatímco v kontextu sportovního utkání s kamarády stejného pohlaví pouze jako fyzickou excitaci při sportu.

Stejná nejistota

Interakce mužů a žen a společenské role, které od sebe očekávají, dominují sexuálním i dalším sociálním scénářům, jež určují pravidla v lidských vztazích. Fafejta se domnívá, že žijeme v komplexní společnosti, v níž existuje extrémně mnoho, často protikladných scénářů – od téhož jedince se mohou v téže situaci chtít na základě různých scénářů odlišné věci. Z toho vyplývá velká nejistota, jak máme jednat a jak se cítit nejen v sexualitě, ale i v partnerských a rodinných vztazích.

Podle Fafejty jsou této nejistotě vystaveni zejména muži, a dokonce v několika rovinách. Jsou nejistí v tom, jak se mají chovat v milostných a partnerských vztazích, protože ženy od nich často očekávají protikladné jednání. Mnoho žen stále občas předpokládá, že je muži budou dobývat – jde o tradiční scénář, který italské socioložky Chiara Bertoneová a Raffaella Ferrerová Camolettová nazvaly predátorským.

Existuje však také respektující scénář, dle nějž muži mají v partnerském vztahu nechat agresivitu a dominanci typické pro predátorský scénář stranou a klást důraz na úctu a zodpovědnost vůči partnerce očekávající rovnocenné jednání. Predátorský scénář někdy podporuje mužovo agresivní, dominantní chování vůči ženě, respektující scénář však nemusí ženám vyhovovat, protože některé chtějí mít občas pocit, že je muži dobývají – třeba proto, že si tím chtějí nebo potřebují potvrdit, že jsou pro ně (stále) atraktivní.

Ženy jsou tedy vystaveny stejné nejistotě jako muži – chtějí být občas dobývané, ale současně nevědí, zda mají dominantně-dobyvatelské chování mužů akceptovat, protože to může znamenat, že nejsou v komunikaci považované za rovnocenné partnerky.

Problém mužů-otců

Mužskou nejistotu ve společenských rolích Fafejta ukazuje na otcovství, které mužům činí nemalé problémy, což detailně analyzuje ve svém textu Deinstitucionalizace otcovství: posílení, nebo úpadek otcovské role? Po mužích-otcích se toho chce mnoho – a často protikladného. Na jedné straně je téměř glorifikováno „aktivní otcovství“, kdy se muž zapojuje mnohem více do péče o dítě i o domácnost, ale na druhé je stále hodnocen primárně na základě své schopnosti ekonomicky zajistit rodinu a být správným „živitelem“.

Po muži se tedy chce, aby byl živitelem rodiny i láskyplným pečujícím otcem. Ženy jsou vystaveny podobnému problému – mají být sice primárně matkami, ale zároveň se po nich často požaduje, aby nemalou měrou přispívaly do rodinného rozpočtu. Ideální super-žena je dokonalá matka a současně žena s úspěšnou kariérou.

Fafejta má pravdu, že muži mají ve své roli otců ještě jeden problém, jehož jsou ženy ušetřeny – není totiž jasné, jak má aktivní, láskyplná mužská péče o potomky vypadat. Fafejta v této souvislosti uvádí šokující výrok francouzské socioložky Elisabeth Badinterové v její knize XY. O mužské identitě: „Ve skutečnosti není dobré otcovství možné bez akceptování (...) špetky pedofilie! Je načase, aby bylo otcům přiznáno to, co se matkám povoluje odjakživa.“

Aktivní otcovství

Mají být tedy tatínci pedofilní? Naštěstí nikoli. Jde o to, že péče o dítě zahrnuje i úzký tělesný kontakt s dítětem – psychologové již dlouho vědí, že zejména pro malé děti má fyzický kontakt s rodiči zásadní pozitivní emočnívýznam. Fyzický kontakt je však považován za přirozený a žádoucí pouze v případě matek. Pokud je příliš tělesně angažovaný otec, působí to „divně“ a může vzniknout podezření z jeho „nekalých úmyslů“.

Nedávná kauza na internetu to potvrzuje. Americká fotografka Heather Whittenová zveřejnila na svém facebookovém profilu fotografii svého nahého manžela, jak chová v náručí ve sprše jejich tehdy vážně nemocného syna. Fotografie byla z Facebooku několikrát odstraněna a mnoho lidí pohoršila. Když však australská fotografka Kelli Bannisterová zveřejnila o něco později podobnou vlastní fotografii, jak nahá chová svou dceru ve vaně, reakce byly téměř výlučně pozitivní.

Existuje tedy dvojí metr – otcům je upíráno to, co je matkám dovoleno. Aktivní otcovství ale intimní péči o dítě obsahuje, a proto i pro tyto situace bude třeba vytvořit nový scénář, který otcům řekne, jak moc mohou intimně pečovat o své malé děti, aniž by se stali podezřelými.

Nejistí, jak hrát svou roli, jsme tedy do značné míry zřejmě všichni. Nevíme, jak hrát role partnerské, abychom vytvářeli vztah dvou rovnocenných individualit, jak hrát role rodičovské, abychom byli současně dobrými živiteli a aktivními, pečujícími rodiči. A to jde jen o heterosexuální vztahy, pro které existují scénáře téměř pro všechny situace, přestože občas značně matou nebo jsou dokonce protikladné.

Forma útlaku

Důležité jsou i Fafejtovy analýzy, co se vymyká takzvané hetero-normativitě, tedy chování, vztahů a pocitů, které překračují to, co je ve společnosti považované za sexuálně normální. A objevuje se mnoho otázek například o homosexuálních vztazích a svazcích, intersexuálních jedincích (lidech se smíšenými pohlavními znaky) a jejich tělesném „znormálňování“, pedofilech a jejich právech, asexualitě či polyamorii.

Ve všech případech jde především o roli, kterou hrají v minoritních sexualitách a sexuálních identitách sociální scénáře. Dokud neexistovaly ty, které by ženám říkaly, jak se může odehrávat lesbický sex, tato sexuální aktivita pro lesbické ženy v podstatě neexistovala. Podle Fafejty šlo o nedostatek představivosti – lesbické ženy si nedokázaly představit, že spolu mohou sexuálně žít. Teprve sexuální scénáře, v nichž se vyskytovaly pouze ženy, byly schopné lesbický sex „vytvořit“.

Z toho vyplývá, že nejefektivnější formou útlaku menšinového sexuálního chování není jeho odsouzení, ale to, že se o něm vůbec nemluví. Tvrzení, že až sexuální scénář může vytvořit sexuální chování, se sice může zdát přehnané, ale má něco do sebe – stačí si uvědomit, nakolik heterosexuální většinu společnosti ovlivňují média, včetně pornografie, v tom, co jí připadá atraktivní a sexuálně přitažlivé nebo co považuje za sexuálně možné či dokonce žádoucí.

Heterosexuální vztahy

Lidem s menšinovou sexuální orientací sociální scénáře často chyběly a zřejmě stále chybějí. Scénářů jednání je pro ně málo – není jednoznačně dáno, jak mají své role hrát homosexuální páry, jak žít v partnerském vztahu s asexuálním nebo intersexuálním partnerem, což však může do značné míry osvobozovat.

Fafejta ukazuje, že heterosexuální vztahy jsou zahlceny mnoha scénáři, přičemž mnozí nevědí, podle kterého „hrát“ svou roli. Současně však nepřekvapuje, že svobodná volba není snadná. Pokud člověk každé své jednání ve vztahu promýšlí a partneři si musejí nebo chtějí stanovovat stále znovu pravidla hry, musejí do vztahu investovat mnohem více energie.

Zároveň konstantní vyjednávání o sexuálním a partnerském vztahu pravděpodobně povede k nárůstu konfliktů. Naučit se pracovat se sociálními scénáři tedy není snadné. Martinu Fafejtovi je však třeba poděkovat, že české veřejnosti toto téma zajímavě a čtivě otevřel.