Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jak francouzští džihádisté putovali do Sýrie a zpět do Francie

  17:21
Odhaduje se, že v Sýrii bojovalo více než tisíc francouzských džihádistů, přičemž přes 250 jich zahynulo a dalších 250 se vrátilo do Francie. Jejich uvěznění po návratu pak ukazuje, že nejde o nejlepší řešení, neboť čím více se cítí utlačovaní, tím víc jsou přesvědčení o své pravdě.

David Thomson, Les revenants: Ils étaient partis faire le jihad, ils sont de retour en France. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Francouzský novinář David Thomson se ve své knize Les revenants: Ils étaient partis faire le jihad, ils sont de retour en France (Navrátilci. Odešli dělat džihád, a teď se vracejí do Franice) věnuje bývalým příslušníkům Islámského státu (IS), kteří se rozhodli vrátit do Francie, a to detailně třem a stručně několika dalším.

Thomson se věnuje džihádismu už dlouho. S džihádisty se setkal v Tunisu, když natáčel bohoslužbu v salafistické mešitě, a po ní ho oslovili dva vousatí mladíci. Thomson si nejprve myslel, že chtějí, aby jim dal záznam, nebo vysvětlil, co tam dělá. Řekli mu však, že toto nejsou ti správní věřící, a bude-li chtít, ukážou mu ty pravé. Thompson souhlasil, a v důsledku toho mu džihádisté začali postupně důvěřovat, že jako novinář věrně zpracuje jejich výpovědi.

Sociální sítě

Jedna z překážek, jak zabránit vzniku nových džihádistů, spočívá v jejich odlišnosti. Nejočekávanější typ, mladík z předměstí s islámskou výchovou, který nedokončil základní školu a v podstatě nepracoval, není častý, přičemž motivace džihádistů bývají stejně různé jako jejich znalost islámu a představa, co je, za co a pro koho bojuje Islámský stát.

Odhaduje se, že v Sýrii bojovalo více než tisíc francouzských džihádistů, přičemž přes 250 jich zahynulo a dalších 250 se vrátilo do Francie. Tento návrat vždy vedl přes tureckou hranici a ve spolupráci s tureckými úřady. Džihádisté zavolali na francouzský konzulát v Istanbulu a diplomaté jim zaručili bezpečnost na tureckém území. Následovalo uvěznění v Turecku a poté cesta do Francie.

V pochopení francouzského džihádismu hrají významnou roli sociální sítě, většina bojovníků Islámského státu se spojila s džihádisty přes Facebook. Pro šíření džihádu byla důležitá kázání radikálních imámů, přístupná na YouTube a sdílená džihádisty.

Tajné služby sice džihádisty vyslýchají, ale jejich výpovědi lze obtížně ověřit, zejména obyčejných příslušníků Islámského státu. Navíc často jde o nezletilé, což přináší právní problémy. Mezí navrátilci jsou i ženy, které se teroristických akcí přímo neúčastnily. Věznění pak islámské bojovníky radikalizuje a vede i k šíření islámu. Návrat do života a práce je pro bývalé bojovníky IS téměř nemožný.

V pochopení francouzského džihádismu hrají významnou roli sociální sítě, většina bojovníků IS se spojila s džihádisty přes Facebook. Pro šíření džihádu byla důležitá kázání radikálních imámů, přístupná na YouTube a sdílená džihádisty. Thomson používá termín džihádosféra pro tuto virtuální komunitu, jež se však s růstem IS se stahovala do ústraní.

Nejdříve používala kódované zprávy a poté přešla od Facebooku k ruským sociálním sítím. Ty sice monitoruje ruská tajná služba, jež však s nikým své sledování nesdílí. Thomson upozorňuje, že hlavní chybou bylo podcenění informační války. Islámský stát rozšířil více než 800 videí a 15 tisíc fotek, měl jedenáct časopisů, které vycházely v 18 jazycích, zatímco francouzská vláda vytvořila jen dva klipy a problematice se věnoval jeden účet na Twitteru.

Příjemný život

První francouzský džihádista, jehož příběh Thomson ukazuje, je 27letý Bilel, který se vrátil se svou ženou a třemi dětmi, přičemž nejmladší je novorozenec, jenž nemá v podstatě žádné doklady, jen rodný list s razítkem IS, který však neuznává Turecko ani Francie. Bilel se vrátil přes francouzský konzulát v Turecku, maturoval na průmyslové škole a po ní nenašel trvalé zaměstnání. Jeho rodiče jsou důchodci, kteří se narodili v Maroku, ve Francii pracovali fyzicky a praktikují tradiční islám, velmi vzdálený jeho džihádistickému pojetí.

Život v IS označil za příjemný, neboť zajišťoval ubytování, stravu a dostával žold 50 dolarů měsíčně. Navíc podporoval sňatky 1500 dolary, což tvořilo nezanedbatelný příjem jednak proto, že mnoho manželů zahynulo v boji, jednak proto, že rozvod byl snadný.

Bilel se dostal k terorismu přes Facebook. Letěl z Casablanky do Istanbulu a přešel turecko-syrskou hranici s pomocí džihádistů, přičemž turecké pohraniční stráže tyto přechody umožňovaly. Jeho motivace byla ideová a přivydělat si za převaděčství. Život v IS označil za příjemný, neboť zajišťoval ubytování, stravu a dostával žold 50 dolarů měsíčně. Navíc podporoval sňatky 1500 dolary, což tvořilo nezanedbatelný příjem jednak proto, že mnoho manželů zahynulo v boji, jednak proto, že rozvod byl snadný.

Bilel začal pochybovat o IS po teroristických atentátech v Paříži 13. listopadu 2015. Odmítal účast na jakékoli teroristické akci IS, což podle Thomsona svědčí buď o jeho naivitě, nebo o lhaní, protože se chtěl zachránit. V době vzniku knihy byl Bilel ještě v Turecku, kde ho vyslýchala tajná služba, ale jeho manželka a děti již ve Francii.

Neschopnost francouzských úřadů

Druhý příběh Jassina je zajímavější. Pochází totiž z lékařské rodiny, v roce 2014 byl vážně zraněn a z polní nemocnice se mu podařilo kontaktovat rodiče, přičemž zkušenost z ní ho vyléčila z představ o džihádu – neměla kvalifikovaný personál ani vybavení. Pacienti, kteří se zotavovali z operací, museli absolvovat šest modliteb. Jassin za zranění obdržel 20 dolarů a poté, co kontaktoval rodiče, se zejména matka se upnula na jeho záchranu.

Jassin po návratu do Francie nešel do tradičního, ale jen do domácího vězení. Nosí elektronický náramek a nemá doklady. Jeho situace ukazuje neschopnost francouzských úřadů takové případy řešit. Jassin sice není ve vězení, ale ani se nemůže zapojit do běžného života.

Nejprve oslovili francouzské úřady, které jim jakoukoliv soukromou akci rozmlouvaly, což jeho matku neodradilo. Jelikož se ženy na území IS nemohou volně pohybovat, rozhodli se rodiče provést záchrannou akci společně. Otec-lékař mohl „zaměstnat“ u IS, protože se mu nedostávalo lékařů. Rodiče se bez problémů a s pomocí úplatku dostali na území Islámského státu. Otec získal místo v nemocnici v Rakka, kde ošetřoval především ženy a děti, a díky tomu zařídil převoz svého syna z nemocnice do domácího ošetřování.

Jassin vážil pouze 40 kilo, a jakmile se zotavil, rodina se připravila na útěk, k čemuž využila francouzskou ambasádu, a celá rodina se vrátila do Francie jen o několik desítek tisíc euro chudší. Rodinné příslušníky vyslýchaly i tajné služby, ale byli propuštěni, i když Thomson opět pochybuje, že vše probíhalo, jak popsali. Islámský stát totiž nově příchozí prověřoval, útěkům se snažil zabránit a trestal je smrtí.

Jassin po návratu do Francie nešel do tradičního, ale jen do domácího vězení. Nosí elektronický náramek a nemá doklady. Jeho situace ukazuje neschopnost francouzských úřadů takové případy řešit. Jassin sice není ve vězení, ale ani se nemůže zapojit do běžného života.

Finanční podpora džihádu

Třetí příběh ukazuje jinou cestu k džihádu. Zoubier se o něj začal zajímat v 15 letech a v 16 se už považoval za salafistu. Patřil k nejmladším bojovníkům, čehož dnes lituje a kritizuje džihádistické pojetí islámu. Na rozdíl od předchozích dvou příběhů, kde motivace byla především materiální, začlenění do společenství nebo touha po dobrodružství, se Zoubier zhlédl v džihádu jako odpovědi na existenciální krizi a západní konzumní způsob života.

Podle Zoubiera mnoho lidí džihád finančně podporuje, protože se jej nemohou sami účastnit, a proto dají peníze někomu, kdo se rozhodne bojovat. Zoubier dostal deset tisíc eur od člověka, kterého nikdy předtím ani potom neviděl a jenž mu je dal ve fast foodu.

Tichý mladík Zoubier z francouzské střední třídy přemýšlel o společnosti a čas trávil četbou. Jelikož byl osamocený a jeho úvahám nikdo nenaslouchal, začal sledovat sociální sítě. A zjistil, že příspěvky džihádistů mají mnoho lajků, přičemž stejně jako on často kritizují západní společnost. Časem se přes internet dostal na adresy mešit na pařížských předměstích, které hlásají radikální islám. V nich sice přímý kontakt na teroristy nezískal, ale vstřebával ideové základy islámské společnosti.

Zoubier tvrdě kritizuje západní intelektuály, protože nepochopili, že mírumilovný islám neexistuje a že džihád je jeho součástí. Toto tvrzení pak dokládá tím, jak se dostal do Sýrie. Jako nezletilý nemohl použít cestu doporučovanou IS, která spočívala v půjčce u banky, již však nesplatí. Tím zasadí Západu další ránu, protože mu banka v podstatě zaplatí cestu za džihádem. Kvůli věku mu však byla uzavřena, a proto využil džihádistického fóru k žádosti o příspěvek.

Podle Zoubiera mnoho lidí džihád finančně podporuje, protože se jej nemohou sami účastnit, a proto dají peníze někomu, kdo se rozhodne bojovat. Zoubier dostal deset tisíc eur od člověka, kterého nikdy předtím ani potom neviděl a jenž mu je dal ve fast foodu. Zoubier si tudíž mohl koupit letenku a odcestovat do Turecka, i když mu nebylo 18 let.

Velký pesimismus

Zoubierova představa islámu, který buduje spravedlivější řád, se však začala rozplývat. Zoubier vyzvedává víru v panny, které džihádista získá za odměnu při vstupu do ráje, což je pro něho alegorie, ale pro většinu jeho spolubojovníků reálná věc. Podporují ji historky, že bojovníci viděli, že džihádista, který padl v boji, měl na trenýrkách sperma, což je považované za důkaz jeho vstupu do ráje mezi panny.

Zoubierovy pochybnosti narůstaly zejména kvůli rozdílu mezi teorii a praxí, například zákazu krádeže. Toto pravidlo obecně neplatí a v případě nevěřících je doporučováno jako prostředek boje. Většina bojovníků jsou podle Zoubiera gangsteři, kteří se za džihád schovávají, a tento jev nazývá „LOL džihád“. Zoubier se rozhodl vyměnit IS za al-Káidu, ale i tam vládla stejná mentalita. A jelikož sílily útoky mezinárodní koalice i boj islamistických frakcí, rozhodl se vrátit do Francie.

Thomson je velmi pesimistický, a to navzdory vítězství mezinárodní koalice nad IS, protože mnoho bojovníků přešlo do podzemí a ilegality. Tuto strategii přijali i špičky IS, když po ztrátě města Manbij v Sýrií prohlásily: „Ztratili jsme bitvu, ale získali jsme generaci, která zná svého nepřítele.“

Zoubier utekl z boje, kde šlo o život, a po několika kilometrech byl v Turecku v bezpečí. Pohraničníci ho pohostili, díval se s nimi na fotbal a umožnili mu připojit se na Facebook. Jelikož byl terorista, strávil první měsíce v největší věznici v Evropě Fleury-Mérogis, kde ho překvapilo stejné prostředí jako v Islámském státu. Potkal v něm mnoho bývalých spolubojovníků, které ostatní vězni respektovali a kteří často se věnovali náboru nových věřících.

Uvěznění džihádistů ukazuje, že nejde o nejlepší řešení, protože čím více se cítí utlačovaní, tím víc jsou přesvědčení o své pravdě– jsou v podstatě nenapravitelní a nebezpeční pro společnost. Příkladem je Adel Kermiche, který vstával ve vězení ve čtyři hodiny ráno, aby se pomodlil. Navzdory tomu, že šlo o známého radikála, byl z vězení propuštěn a v červenci 2016 zavraždil 86letého kněze Jacques Hamela. Zoubier byl také z vězení propuštěn a přestal navštěvovat mešity.

Thomson nabízí i mnoho kratších příběhů džihádistů. A věnuje se ženám, které při návratu v podstatě nemají žádné problémy, přestože spolu se sňatky tvoří jedny z pilířů Islámského státu. Každá nevěsta dostala při obřadu pás s výbušninami nebo kalašnikov. Thomson je velmi pesimistický, a to navzdory vítězství mezinárodní koalice nad IS, protože mnoho bojovníků přešlo do podzemí a ilegality. Tuto strategii přijali i špičky IS, když po ztrátě města Manbij v Sýrií prohlásily: „Ztratili jsme bitvu, ale získali jsme generaci, která zná svého nepřítele.“

Les revenants: Ils étaient partis faire le jihad, ils sont de retour en France

Navrátilci. Odešli dělat džihád, a teď se vracejí do Franice

AUTOR: David Thomson

VYDAL: Le Seuil 2016

ROZSAH : 304 stran