Ceska Pozice

Jak dostát útoku mistra esejů na čtenáře

Ve prospěch knihy o Karlu Krausovi, rakouském novináři a dramatikovi z přelomu 19. a 20. století, svědčí, že se její tři slavní autoři vydali nejobtížnější cestou. Díky tomu americké veřejnosti představili vídeňského nelidu v celé jeho nekrásné obtížnosti.

Jonathan Franzen, The Kraus Project: Essays by Karl Kraus | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jonathan Franzen, The Kraus Project: Essays by Karl Kraus | foto: Česká pozice
Jonathan Franzen, The Kraus Project: Essays by Karl Kraus

S novinářem a dramatikem vídeňského fin de siècle Karlem Krausem (1874, Jičín–1936, Vídeň) je spojená řada pozoruhodných charakteristik. Pro jedny to byl buřič v tradici starozákonních proroků, který sice píše o dnešku, nikoliv však pro něj. Pro jiné nenávistný kanibal, jehož není radno mít za nepřítele. A pro další nelida, který založil nový humanismus.

Výstředním Krausovým dílem se zabývají dva současní spisovatelé – americký Jonathan Franzen a rakousko-německý Daniel Kehlmann – a americký germanista Paul Reitter. Franzen se zařadil mezi nejuznávanější současné spisovatele svým třetím románem z roku 2001 Rozhřešení. Jeho román z roku 2010 Svoboda je pak považován za jeden z nejzdařilejších popisů dnešní americké společnosti.

Kehlmannův román Vyměřování světa je řazen v Německu mezi nejlepší po druhé světové válce. Paul Reitter zase zveřejnil nejuznávanější anglicky napsanou Krausovu monografii – The Anti-Journalist: Karl Kraus and Jewish Self-Fashioning in Fin-de-Siecle Europe (Antinovinář. Karl Kraus a vlastní židovský styl ve fin de siècle Evropě).

Tito tři Krausovi obdivovatelé vydali knihu The Kraus Project: Essays by Karl Kraus (Projekt Kraus. Eseje Karla Krause), jež představuje dílo zřejmě nejslavnějšího německy píšícího novináře a autora divadelní hry Poslední dnové lidstva americké veřejnosti.

Ševelení věčnosti v ruchu každodennosti

Franzen přeložil s Kehlmannovou pomocí dva nejdůležitější Krausovy eseje – „Heine a jeho následky“ a „Nestroy a další generace“ – a dále dva krátké dodatky k eseji o Heinovi a báseň „Nikdo ať se neptá“ z roku 1933 reagující na Hitlerův mocenský vzestup. Podstatnou část knihy pak tvoří rozsáhlé poznámky rozvíjející Krausovy myšlenky.

Výsledkem je experimentální kniha – výstřední počin přibližující se Krausovým atentátům na čtenáře – jeho cílem totiž bylo konfrontovat ho s cizostí jak v případě formy, tak obsahu. Franzenovi, Kehlmannovi i Reitterovi se podařilo obojí nejen díky Krausovým esejům, ale i svým experimentem. V poznámkovém aparátu v rozsahu Krausových esejů se mísí několik rovin výkladů, přičemž Franzen se navíc pokouší o vlastní krausovské zhodnocení současnosti.

Franzenovo přesvědčení, že Krausovo dílo nepatřilo pouze pozoruhodné době první poloviny 20. století ve Vídni, v níž žil od svých tří let až do své smrti v roce 1936, ale vyslovoval ho při každé příležitosti i Kraus. Jeho texty sice tematizovaly události daného dne, šlo mu však – jak zdůrazňoval – o zachycení ševelení věčnosti v ruchu každodennosti.

Obavy o nezávislost

Z fascinace mnoha myslitelů Krausem lze říct, že se mu to skutečně povedlo. Mezi čtenáře jeho textů patřili třeba filozofové Walter Benjamin (1892–1940) a Theodor Adorno (1903–1969) nebo spisovatel Elias Canetti (1905–1994). Ten použil název Krausova časopisu Die Fackel (Pochodeň) v názvu své přelomové knihy Pochodeň v uchu. Příběh života 1921–1931. O tom, že Kraus dokázal čas v prchlivosti novinových článků zastavit, svědčí i Projekt Kraus, na němž spolupracují dva nejvýznamnější světoví spisovatelé současnosti.

Pohnutka, která vedla Krause k založení legendárního časopisu Die Fackel, je však srozumitelná i v přítomnosti. Současní čtenáři novin se sice stejně jako Kraus nemusejí obávat monopolního vlivu židovských vydavatelů, ale nezávislost médií je v kontextu jejich obrovského dopadu na společnost klíčovým tématem veřejného prostoru i dnes (anebo právě dnes).

Na tom, že Kraus založil z obav o nezávislost vlastní časopis, není nic pozoruhodného. Taková však důslednost je, která charakterizuje celé jeho dílo. Dospěl totiž k přesvědčení, že chce-li někdo být kritikem nezávislostí médií, musí být sám stoprocentně nezávislý. A toho lze docílit, jen sáhnete-li do vlastní kapsy. Podmínky Krausovi přáli jako málokomu jinému – nemusel totiž sahat do vlastní kapsy, ale svého bohatého otce, který šťastnou shodou okolností podnikal v papírenském průmyslu.

Znechucuji pouze já

Časopis Die Fackel, který vycházel od 1. dubna 1899, si čtenáři díky ostrosti komentářů a sžíravým satirám zamilovali. Kraus proto brzy dosáhl takového věhlasu, že do jeho časopisu přispívala duchovní elita té doby – například spisovatel Franz Kafka (1883–1924), rakouský malíř Oskar Kokoschka (1886–1980), švédský umělec August Strindberg (1849–1912) či anglický dramatik Oscar Wilde (1854–1900).

Hyperkritický Kraus však nebyl se svou galerií myslitelů spokojený. Se všemi přispěvateli proto deset let po založení časopisu ukončil spolupráci s pozoruhodným zdůvodněním – odpuzují čtenáře, které si chci znechutit pouze já. Od roku 1910 proto vydával časopis sám – s výjimkou krátké spolupráce s filozofem Ludwigem Wittgensteinem (1889–1951), jemuž za první světové války dovolil zpracovat několik novinových výstřižků, které Kraus následně komentoval. Také sám prováděl veškeré redakční práce, přičemž v časopise téměř nebyly překlepy.

Kraus ve svých textech věnoval největší pozornost vládě médií nad současností. Dle něho deformuje jejich pokleslý jazyk lidskou mysl, a proto není schopná rozlišit mezi skutečností a mediálním obrazem. Vše trvalé se dnes nemění v páru, jak napsal Marx, ale v inkoust. Již nežijeme ve skutečnosti, kterou novinář komentuje, ale naopak ji ve svých textech vytváří. Na počátku proto nebylo slovo, ale noviny, a až poté svět.

Fejeton – zločin na lidské mysli

Závislosti událostí na mediálním ztvárnění si Kraus často všímá v souvislosti s rozpoutáním první světové války. Považuje ji za tragický důsledek zpovykaných médií a v nich se vyjadřujících nesoudných intelektuálů, kteří vítali válku jako očištění, osvěžení a naději na posílení kultury národa.

Toto válečné nadšení nejen expresionistických básníků, ale i například německého spisovatele Thomase Manna (1875–1955) okomentoval Kraus v jednom ze svých aforismů: „Místo aby sváděli boj s vlastní nekulturností, vyhlásili válku veškeré kultuře.“ Dle Krause s ochotou nechat se médii bezmyšlenkovitě strhnout souvisí degradace jazyka, čehož jsou noviny výmluvným svědectvím.

Kraus za největší zločin na lidské mysli považuje svébytný novinový žánr fejeton. Této hanebnosti se měl dopustit německý básník Heinrich Heine (1797–1856), jehož Kraus v eseji „Heine a jeho následky“ tvrdě pranýřuje. Proč právě fejeton rozkládá lidskou mysl? Protože kvůli němu se vkrádá do každodenního jazyka kýč a přesné vyjadřování nahrazují úhledný styl, manýrismus a sentimentalita. V Krausově zkratce – psát fejetony je jako čechrat kudrliny na pleši.

Úpadek představivosti

Všechny pokleslé formy vyjadřování svědčí o úpadku představivosti. Ten pak Kraus dával do souvislosti téměř s každým jevem, o němž referoval – ať už šlo o vraždu, první světovou válku či o neschopnost většiny lidí naučit správně používat interpunkci. Nepřesné vyjadřování a úpadek představivosti – viditelné na práci novináře a rozšířené v celé společnosti – se dle Krause odrážejí v morální pokleslosti. Soudné jednání je totiž nerozlučně spojené s jazykovou soudností.

Zarážející nedostatek představivosti, který se opět nejviditelněji projevil na intelektuálech v době před první světovou válkou, pak vedl k jejich nadšení nad válečnou vřavu. Do této oblasti patří jeden z nejpamátnějších Krausových výroků: Co si člověk není schopný představit, musí prožít.

Právě proto cvičil Kraus na mučivě složitých textech své čtenáře. Chtěl po nich, aby rozhýbali své myšlení a díky tomu se odnaučili přivolávat katastrofy, které by je vysvobodili od jejich životů zploštělých neschopností jasného myšlení a práce s představivostí. To, co si totiž nejsme schopní představit, se musí stát.

Právě kvůli neschopnosti práce s vlastním myšlením získali novináři moc vytvářet skutečnost. Ta je totiž to, co jako skutečné uznáváme. Lidé neschopní samostatně myslet a pracovat s vlastní představivostí přejímají bezmyšlenkovitě mediální obraz jako skutečnost, čímž se z něj také stává. Z novinářů se staly „stíny, které vrhají těla“.

Odlišný emoční náboj

Drží-li se Franzen Krausova textu, který společně s Kehlmannem a Reitterem v poznámkovém aparátu vykládají a dávají do souvislosti s jinými jeho články, vyvstává pozoruhodný svět jednoho z nejvíce provokativních myslitelů 20. století. Franzen se však dostává do úzkých, když provádí vlastní krausovské zhodnocení současnosti.

Emoční náboj, občas na hranici hysterie, v Krausových textech mistrovsky tlumí napětí dlouhých souvětí, na jejichž začátek je třeba se neustále vracet, aby nabyla aspoň nějakého smyslu. Ostatně, sám Kraus varuje: „Než abyste mě četli jen jednou, raději mě nečtěte vůbec. S trávením blbce, který navíc nemá čas, nechci mít nic společného.“

U Franzenových poznámek se bohužel setkáváme pouze s velkým emočním nábojem, s nímž dští síru na neduchovní současnost. Vadí mu honba za technologickými novinkami, obchodní praktiky internetového obchodu Amazon, které ničí maloobchodníky a snižují cenu knih. A také čtečky, které v důsledku internetového připojení ničí zážitek z nerušené četby a kvůli odkazům proměňují stranu, do níž by se měl čtenář pohroužit, v jednu webovou stránku.

Všechny tyto skutečnosti pak působí, že dnešní člověk již není schopný představivosti, o níž hovořil Kraus. Dle Franzena nedokáže vůbec přemýšlet – degeneroval v číhající zvíře vyznačující se sice širokou, ale mělkou soustředěností. A protože nejsme s to přemýšlet, nemusíme se ani obávat žádné katastrofy. Ta je již s námi – lidstvo přežívá vlastní smrt, neboť se stalo nemyslícím doplňkem technologických výdobytků.

Obtížná nenapodobitelnost

Američtí recenzenti se pak značně škodolibě vrhli na nepříliš zdařilou část knihy, ve které se Franzen snaží propojit Krausův odpor k planému zkrášlování skutečnosti se současnou zálibou v produktech společnosti Apple. Dle Franzena tradiční počítač nijak nepřikrášluje písemnou činnost a spíše ji podává v neupravené syrovosti. Na rozdíl od něj má počítač Applu „fejetonistickou“ vlastnost – proměňuje sebevětší slátaninu téměř v kultovní text.

Franzen spíše nepřímou technikou předvádí, že Krausovo novinářské mistrovství je obtížně nenapodobitelné, a to i jedním z nejváženějších dnešních amerických spisovatelů, než že by na něho navazoval vlastní krausovskou kritikou současnosti. Tím nastává pozoruhodný efekt – dokonce Franzenova neschopnost dostát Krausovu esejistickému mistrovství činí z experimentální knihy Projekt Kraus fascinující počin.

V její prospěch svědčí i to, že se tři myslitelé vydali nejobtížnější cestou. Mnohem snazší než překlad dvou nejkomplexnějších Krausových esejů by bylo zveřejnit sbírku jeho proslulých aforismů složenou například z oblíbených výroků o ženách („nic nemá tolik hloubky jako ženská povrchnost“), zdánlivých ctnostech („jen se tolik neponižujte, nejste zase tak velký“) či o šovinismu („na šovinismu není ani tolik nesympatická nenávist k cizímu národu jako láska k vlastnímu“).

Taková sbírka by byla z čtenářského hlediska mnohem vděčnější, ale veřejnosti by byl představen zkrotlý a trochu „fejetonisticky“ přikrášlený Karl Kraus. Franzenovi, Kehlmannovi a Reitterovi proto patří uznání, že se touto líbivou cestou nevydali a veřejnosti představili nelidu Krause v celé jeho nekrásné obtížnosti.

The Kraus Project: Essays by Karl Kraus

Projet Kraus. Eseje Karla Krause

AUTOŘI: Jonathan Franzen, Daniel Kehlmann, Paul Reitter

VYDAL: Farrar, Straus and Giroux 2013

ROZSAH: 336 stran

The Anti-Journalist: Karl Kraus and Jewish Self-Fashioning in Fin-de-Siecle Europe

Antinovinář. Karl Kraus a vlastní židovský styl ve fin de siècle Evropě

AUTOR: Paul Reitter

VYDAL: University of Chicago Press 2008

ROZSAH: 256 stran

Tereza Matějčková
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.