Jak civilizace rostou i kolabují

Pokud byste žili ve starém Egyptě jako muž, měl by váš životní příběh dvojí základní podobu. Buď byste se narodili do chudé zemědělské rodiny a bez ohledu na to, je-li všední den, či svátek, byste obstarávali hospodářská zvířata a obdělávali pole; a jednou z hlavních starostí by bylo, aby vaše rodina měla v době každoroční nilské záplavy potřebné množství vody na zavlažení pozemků...

Anebo byste měli více štěstí a váš pláč nemluvněte by se nesl temnými uličkami Mennoferu, kudy byste o několik let později spěchali brzy ráno do písařské školy. Nejpozději ve 14 letech byste začali svou úřednickou kariéru a ve věku 20 až 30 let, po svatbě a s několika dětmi v domě, byste začali pomýšlet na to, kde si postavíte jakou hrobku...

Otázky filozofie kultury

Tak před devíti lety začínala skvostně vypravená kniha Život a smrt ve stínu pyramid, v níž se egyptolog Miroslav Bárta zabýval čtenářsky atraktivní částí staroegyptských dějin: trochu lidskými životy v éře faraonů – v době 3. tisíciletí před Kristem– a hodně hrobkami, smrtí, pohřby a vírou v posmrtné žití.

Monografie navázala na to nejlepší z tradic zdejší egyptologie, v linii jmen Františka Lexy, Jaroslava Černého, Zbyňka Žáby, Miroslava Vernera i dalších. Pakliže se chce čtenář ponořit do mytických dob dávné společnosti, toulat se v představách „stíny pyramid“ a snít o bozích se šakalí hlavou, měl by si rozhodně opatřit tehdejší knížku. Nejnovější Bártova kniha Příběh civilizace je jiná – má mnohem větší přesah, byť se též soustřeďuje na starý Egypt.

„Podíváme-li se blíže na jeho historii, zjistíme, že trval bezmála 5000 let. S výjimkou čínské civilizace žádný společenský útvar na této planetě neexistoval tak dlouho. Celkem logicky tedy starý Egypt, nejstarší teritoriální stát, přitahuje pozornost společenských, přírodních i technických věd.

Jejich partikulární zájmy jsou přirozeně oborově specifické, ale mají jeden společný jmenovatel: všechny usilují o pochopení toho, jak tato civilizace vznikla, fungovala, jaké byly cesty jejího vývoje, jak se vyrovnávala s krizemi i změnami klimatu – a konečně, jak také zanikla. To z ní činí obrovskou laboratoř pro moderní vědu,“ píše profesor Bárta, jenž se z delty Nilu dostává k poznávání obecných zákonitostí vývoje civilizací. Nejde tu už „jen“ o zkoumání historie, ale o větší téma – otázky filozofie kultury, filozofie civilizací.

Až v konečné fázi...

Co učinilo Egypt tak silným (a stále přitažlivým)? Co jej „civilizovalo“? Hlavními rysy jsou:

teritorium a hájení vlastních hranic; ekonomická síla, přičemž hospodářský zisk vedl až ke specializaci práce a sociální diferenciaci; vlastní komunikační systém a uchování informací – písmo; růst státní byrokracie a výběr daní; hierarchizace společnosti; existence měst a částečná urbanizace; obecně uznávané normy chování; dálkový obchod s cílem importu vzácností pro posílení postavení elit; propracovaný náboženský systém s dominantní ideologií; dvorská kultura, monumentální architektura a umění; schopnost vést externí války i monopol na násilí v rámci vlastního teritoria; existence právních institucí.

Bárta v žádném případě nezůstává u suchopárného popisu dynastií, dat, výměn panovníků, uměleckých stylů nebo válek, ale zajímá ho, co a proč civilizací (civilizacemi) doopravdy hýbe, kdy jsou na vrcholu, kdy drhne jejich vnitřní dynamika a kdy dospívají do kritické fáze, ve které poslouží nějaká rádoby banální událost coby „spouštěč“ (trigger), jenž uvede nashromážděné síly k náhlé ztrátě komplexity, rozpadu – a kolapsu.

„To, že nastává kolaps, si lidé obvykle uvědomí až v jeho konečné fázi, kdy je na všechno zpravidla pozdě,“ opakuje už více než šest let Bárta, s historikem Martinem Kovářem spolusestavitel úspěšných sborníků Kolaps a regenerace, Civilizace a dějiny či Povaha změny. Přestože si za to Miroslav Bárta občas v tisku nebo na sociálních sítích vyslouží nálepku „kolapsologa“ či „zvěstovatele apokalypsy“, není to fér. Kritici často nedočítají doušku k oněm kolapsům:

„Kolaps v našem kontextu znamená mnohem spíše zásadní a rychlou změnu a transformaci, které tvoří líc mince, jejíž rub je ve znamení obnovy a nového vzestupu. Právě nebo zejména proto je svým způsobem nesmysl ptát se, zda je kolaps špatný, či dobrý. Kolaps, respektive zásadní transformace a přechodná ztráta složitosti systému, jsou nedílnou součástí vývoje každé civilizace,“ vysvětluje Bárta.

Člověk a životní prostředí

Do nového opusu – vybaveného spoustou snímků Martina Frouze, dvorního fotografa Českého egyptologického ústavu – vepsal Bárta osobní noticku: na „jeho“ Gymnáziu Jana Nerudy se před rokem 1989 vyučoval nezvyklý maturitní obor – ložisková geologie. V nadsázce lze říct, že ke zkoumání vztahu mezi společností a přírodními podmínkami (nejen klimatickými změnami na Sahaře) byl přiveden záhy... a dobře svůj vklad rozvinul.

Knižní Příběh civilizace zaujme šíří znalostí, jež Bárta komponuje v koherentní celek – od citací antropologických klasiků Rappaporta (výzkumy na Nové Guineji) a Chagnona (pobyty v Amazonii) či Taintera (studujícího kolapsy v rozvinutých společnostech) přes slavné „teoretiky civilizace“ Vica, Spenglera, Toynbeeho až po geology a přírodovědce. A archeology, to samozřejmě.

Známý egyptolog suverénně uplatňuje vše, co zná z vlastních terénních výzkumů rozličných egyptských období a lokalit: z dávného Gilf Kebíru s jeho fascinujícím skalním uměním, ze slavné koncese v Abúsíru anebo z oáz El-Héz či Bír Šovíš, kde Češi pracovali. Kniha je žitá, rozhodně není kabinetní příručkou; čiší z ní znalost i pochopení míst a procesů, jež ve zkratce popisuje. Respekt též budí svou – nikoli jen módně proklamovanou – interdisciplinaritou.

Už léta totiž naši egyptologové využívají k poznávání egyptské civilizace nejen historické texty a jimi odhalené památky (včetně hrobek kněze Inpunefera či princezny Šeretnebti), ale i geofyzikální metody, paleoekologii a satelitní záběry, dejme tomu, částí Sakkáry, aby porozuměli vztahu člověka a jeho výtvorů k životnímu prostředí včetně změn klimatu. Není náhodou, že již před více než deseti lety vydal Bárta s geodetem Vladimírem Brůnou Satelitní atlas pyramid.

Dominantní idea

Sečteno a podtrženo: síla nové knihy, jíž by slušela i anglická verze, tkví samozřejmě nejvíce v pasážích o starém Egyptě, kde je Bárta „doma“, ovšem bez teoretického entrée o dynamice civilizací či takzvané teorii přerušovaných rovnovah by sdělení nebylo úplné. Kladem je též Bártova sdílnost, umění zaujmout soudobé zájemce (jeden z mezititulků zní Ptahšepses, praotec všech lobbistů) a popularizace milované disciplíny. Ostatně není přísnějšího kritéria než čtenářského zájmu – a Příběh civilizace se dobře prodává.

Vůdčí ideou staroegyptské říše byla koncepce božského řádu Maat o uspořádání světa, jehož stěžejním obhájcem byl na Zemi syn bohů, panovník, jenž svůj lid chrání před silami zla i nepřáteli. Čteme o ní:

„Dominantní myšlenka starých Egypťanů určující charakter jejich civilizace přetrvala všechny změny a trvala několik tisíc let. S jejím vymizením končí i svět starých Egypťanů. Z toho svým způsobem vyplývá také obecnější poznání, totiž že civilizace trvá, pokud žije její dominantní idea, zajišťující její identitu, kterou uznává celá komunita napříč časem i sociálními vrstvami. V okamžiku, kdy se tato idea vyčerpá, zanikne, zaniká i civilizace, a to i přes to, že na daném území přežije převážně stejný populační substrát.“ A co je vlastně tou naší ideou?