Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jak být nekompromisní k sobě samému

  18:36
Dadaista a surrealista Arthur Cravan (1887–1918) byl nejen básník, umělecký kritik a vydavatel vlastní revue, ale i vrcholový boxer, excentrik a nihilista. Během svého krátkého života stačil rozčeřit již tak neklidné vody nastupující umělecké avantgardy. Jeho útočné, ale mnohdy trefné články vyvolávaly veřejné přestřelky i soudní pře.

Arthur Cravan, Dílo. Básně, články, dopisy foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Arthur Cravan byl osobností umělecké avantgardy v prvních dvou desetiletích 20. století. Není sic stejně slavný jako jeho druzi Francis Picabia (1879–1953), André Breton (1896–1966) či Marcel Duchamp (1887–1968), ale ve své době se stal podnětnou a pozoruhodnou „neřízenou střelou“.

Dnešní kulturní povědomí si Cravana, když už vůbec, spojuje s bohémským životem a tajuplně tragickým koncem. Kniha Dílo. Básně, články, dopisy pak konečně v českém překladu přináší soubor jeho básní, článků a dopisů. A také je k ní přiložen fotografický doprovod.

Život na hraně

Arthur Cravan (1887–1918) byl nejen básník, umělecký kritik a vydavatel vlastní revue, ale i vrcholový boxer, excentrik, nihilista a vyznavač radikálního způsobu života. Během své krátké existence stačil rozčeřit již tak neklidné vody nastupující avantgardy. Jeho útočné, ale mnohdy trefné články vyvolávaly veřejné přestřelky i soudní pře. Život se tomuto synovci dramatika a esejisty irského původu Oscara Wilda (1854–1900) stal výzvou a tvorbou na hraně – mnohdy daleko za konvencemi.

Život se Arthuru Cravanovi, synovci dramatika a esejisty irského původu Oscara Wilda, stal výzvou a tvorbou na hraně – mnohdy daleko za konvencemi

Dosud jsme se mohli dozvídat o Cravanově působení – dadaistickém či surrealistickém – jen z odborných úvah či z kusých vzpomínek jeho současníků a přátel. Kritická Cravanova pojednání jsou dnes „zakonzervována“ v nečetných, ale unikátních šesti číslech jeho revue Maintenant, kterou vydával v letech 1912 až 1915. Jako jediný přispěvatel se stal i kolportérem s plně naloženým dětským kočárkem.

„Letos byla kritika básníků knokautována. Jistý boxer prodával svůj článek jako skutečnou kritiku před vstupem do Salonu. A bez jakéhokoli balamutění popravil průměrné malíře. Jeho čin vypadá v době zbabělosti odvážně. Většina čtenářů mu sice vyčítá jeho neomalenost, avšak jasnozřivé osoby nejsou nikterak šokovány nelíčenou brutalitou tohoto skvělého kritika,“ uvedl pařížský tisk.

(Sebe)vražedná kombinace

Také Cravanova poezie se zdá dodnes svěží – zbavena nánosu sentimentality či zbytečných dobových proklamací je osobní a nesena vlastní, byť skeptickou zkušeností: „Jak růže planoucí/ když přijde září chladné/ ucítíte i vy, že vaše maso chřadne/ nic víc z vás nezbude než ořezaný peň,/ jenž teprve na jaře zas bude ošacen./ Chcete snad milovat? Kde je však ona víla,/ jež by vám něžný cit svou láskou oplatila,/ kratší a rychlejší je vůbec netoužit,/ tak srdcím ztrýzněným lze nejlíp posloužit./“

Cravanovi bylo souzeno mít schopnost (nutnost) v sobě svářit mimořádnou citlivost s pohledem zbaveným iluzí, což je (sebe)vražedná kombinace

Cravanovi bylo souzeno mít schopnost (nutnost) v sobě svářit mimořádnou citlivost s pohledem zbaveným iluzí, což je (sebe)vražedná kombinace. „Něha a zármutek přichází o poledních/ a z jejich úbočí, bledých a velmi všedních/ bez konce hovoří k duši, jež ve spánku/ naslouchá. Záclona se zvedá ve vánku/ a den, než dokoná, shazuje svoje listí/ a ve své zralosti beze vší nenávisti/ žaluje nádobě, jež v rusém zápachu/ klesá hloub a hloub a bortí ohradu/.“ Tak končí Cravanova manifestační báseň.

Na první pohled se zdálo, že je na životní „boj zblízka“ dobře vybaven inteligencí, rozhledem a zejména konstitucí, respektive kondicí. Francouzský kritik André Salmon (1881–1969) v roce 1913 nadšeně zvolal: „Byla to brutální záležitost ta jeho přednáška, není to druhý génius ála Alfred Jarry?“

Přitažlivý účastník

Cravan žil v Paříži od roku 1909, kde vstoupil do společnosti zdejších bohémů. A zde také začíná jeho vzrušující legenda. „Objevil se v La Rotonde, mimořádně plecitý i opovážlivý, ochotně urážející muž, krásný jako Modigliani, ale v očích měl cosi řídkého a nejistého, co zneklidňovalo. Vydával se za básníka a boxera,“ vzpomíná francouzský novinář a spisovatel Jean-Paul Crespelle (1910–1994).

Obrovská postava zvaná přáteli „Kolosos“ se stala záhy přitažlivým účastníkem excentrických sešlostí. Cravan při svém představování neblafoval, ani nepřeháněl.

Obrovská postava zvaná přáteli „Kolosos“ se stala záhy přitažlivým účastníkem excentrických sešlostí, zejména u přítele a dnes slavného nizozemského malíře Keese van Dongena (1877–1968) na jeho pověstných „maškarních večírcích“. Cravan při svém představování neblafoval, ani nepřeháněl.

Jako básník a kritik byl stále více čtený a vyhledávaný a navíc nebyl ani ledajaký boxer. V roce 1910 byl dokonce vyhlášen francouzským mistrem v polotěžké váze a připravoval se na souboj se samotným mistrem světa Jackem Johnsonem. Také jeho literární projevy upoutávaly pozornost – zejména na stránkách jeho revue Maintenant.

Odchod do New Yorku

Utkával se nejen v ringu, ale i prostřednictvím literárních polemik, což mu vynášelo nemalé problémy. Po „urážkách“ malíře Roberta Delaunyae dokonce dostal osm dní „natvrdo“, ale po odvolání byl zproštěn viny. Jeho bytostné zásady to však nenarušilo. „Ať je známo jednou provždy: nechci se nechat zcivilizovat,“ prohlašoval tento dadaista dávno před tím, než bylo toto slovo francouzským básníkem Tristanem Tzarou (1896–1963) pro umění vynalezeno.

Cravan odplouvá před válečným konfliktem do New Yorku, kde se opět setkává s Picabiou a Duchampem a nově s dalšími aktivními protagonisty avantgardy

Cravanovo tažení, boj básníka, boxera a Francouze s anglickým pasem, však fatálně ohrozila blížící se první světová válkaq. Boxerský duel Cravan–Johnson se proto musel odehrát 23. dubna 1916 v Barceloně. Dlouho netrénující básník a „mistr Evropy“ podlehl v šestém kole k. o., čímž se rozplynula Cravanova naděje na tučnou finanční odměnu, kterou neustále strádající borec potřeboval.

Cravan odplouvá před válečným konfliktem do New Yorku, kde se opět setkává s Picabiou a Duchampem a nově s dalšími aktivními protagonisty avantgardy. Ihned se zapojuje do příprav výstavy „nezávislých“, na které přednesl přednášku Nezávislí umělci Francie a Ameriky. A svou nekompromisností opět na sebe upoutává pozornost. Deníku The Sun zveřejnil reakci s podtitulem Arthur Cravan, básník a pěstní zápasník, šokuje i zvířenu v Greenwich Village.

Osudová žena

Cravanovy umělecké kritiky byly cílené i zábavné. Již v Paříži například reagoval na spor okolo Salonu následovně: „Pane, vzhledem k tomu, že mám v sobě jen velice málo ješitnosti, prohlašuji, že na rozdíl od toho, co mohlo zanechat takový dojem v mém článku o Výstavě nezávislých v revue Maintenant, pan Guillaume Apollinaire není žid, ale římský katolík. Abych se v budoucnu vyhnul možným přehmatům, dodávám, že Guillaume Apollinaire není hubený, má naopak velký břich a podobá se víc nosorožci než žirafě.

Se svou osudovou ženou Minou Loyovou si Cravan pravidelně a vášnivě psal, přičemž i v dopisech probleskuje cosi alarmujícího, jemu bytostného: „Vyznávám extrémy a sebevraždu, totální destrukci“

Využívám této příležitosti, abych opravil i výrok, který jsem napsal o malířce slečně Marii Laurencin: ,Zase jedna, která by potřebovala, aby jí někdo vyhrnul sukni a prozkoumal její tučnou paleontologii ve Varieté.‘ Pane, račte přijmout výraz mé dokonalé úcty. V Paříži 6. března 1914, Arthur Cravan.“

V New Yorku se věčný, ale převážně věcný skandalista seznamuje s britskou básnířkou a malířkou Minou Loyovou (1882–1966) považovanou za jednu z nejdůležitějších literárních osobností své generace. „Neklidný obr“ však nepřestává cestovat po celé Americe, svádět ženy, pít a torpédovat zatuchlé poměry. Se svou osudovou ženou Minou Loyovou si Cravan pravidelně a vášnivě psal, přičemž i v dopisech probleskuje cosi alarmujícího, jemu bytostného: „Vyznávám extrémy a sebevraždu, totální destrukci.“

Zmizení beze stopy

Cravan nebyl schopný zapadnout do konvencí a přetvářky života „na jistotu“. Loyová, jeho pozdější manželka, ho popisuje: „Nechtěl slyšet o civilizaci. Ze slova ,pokrok‘ se dusil smíchem. Jediné hrdinství, které uznával, bylo hrdinství mravní, ztělesňované člověkem, jenž nemá strach, že bude považován za zbabělce.“

V osudném roce 1918 čekala Mina Loyová svého manžela marně několik týdnů. Zmizel však beze stopy.

Mina Loyová se kvůli němu rozvedla. Odcestovali společně do Mexika, kde se mohli rychle a bez problémů vzít a kde se chtěli dočasně usadit. Cravan přemlouval Loyovou, aby své štěstí naplnili „společným zmizením ze světa“, z chudoby, válčení a beznaděje.

Úřední protokol v New Yorku z 2. března 1946 o okolnostech Cravanova zmizení, vlastním jménem Fabiana Lloyda uvádí: „Níže podepsaný Henri Robert Marcel Duchamp, umělec malíř, místopřísežně prohlašuje, že se znal s Fabianem Lloydem, jehož odchod v roce 1918 způsobil ve světě umění velké vzrušení. Očekávali jsme mnoho od jeho básní, jejichž rukopisy zmizely spolu s ním. Znal jsem ho dobře a tvrdím, že pouze smrt mohla být příčinou jeho zmizení.“

V osudném roce 1918 čekala Mina Loyová svého manžela marně několik týdnů. Zmizel však beze stopy. Později se jen podařilo zjistit, že vyplul na svém chatrném člunu do Mexického zálivu hemžícího se žraloky. Nekompromisní byl nejen k jiným, ale i k sobě samému.

Dílo. Básně, články, dopisy

AUTOR: Arthur Cravan

VYDAL: Academia 2015

ROZSAH: 308 stran

Autor: