Islamisté v Sýrii a Iráku hodlají založit sunnitský stát

Bojovníci v černých hábitech, sandálech a s kalašnikovem v ruce – banda hrdlořezů, kteří bez milosti likvidují vše, co jim přijde do cesty, a inscenují barbarské popravy rukojmí mediálně efektivním uřezáváním hlav. Tyto scény si západní pozorovatel spojuje s Islámským státem (IS), který dnes ovládá větší území než Velká Británie a jenž se označuje za novodobý chalífát.

Italská novinářka a expertka na terorismus Loretta Napoleoniová se stala známou díky své knize z roku 2003 Modern Jihad: Tracing the Dollars Behind the Terror Networks (Moderní džihád. Sledování dolarů za teroristickými sítěmi), ve které analyzovala ekonomické struktury mezinárodního terorismu.

Ve své zatím poslední knize The Islamist Phoenix: Islamic State (ISIS) and the Redrawing of the Middle East (Islamistické znovuzrození. Islámský stát /ISIS/ a nové uspořádání Blízkého východu) se věnuje současné situaci v Sýrii a Iráku, kde se IS snaží založit nový stát a zrušit sto let trvající uspořádání stanovené Západem.

Abú Músa Zarkáví

V červnu 2014, dva dny před ramadánem, zveřejnil Islámský stát prohlášení adresované muslimům celého světa, ve kterém oznámil založení chalífátu. Následně se na internetu objevilo video s názvem „Konec Sykesovy-Picotovy dohody“, na němž vystupoval vousatý chilský muslim Abu Safíja na nedávno zničeném hraničním přechodu mezi Sýrií a Irákem.

Sdělení prohlášení bylo jasné – konec ponižující francouzsko-britské dohody z roku 1916 o rozdělení území Osmanské říše po první světové války. S chilským džihádistou v hlavní roli se IS prezentoval celosvětové obci muslimů ummě jako globální organizace.

Po útocích al-Káidy na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 následovaly odvetné vojenské akce USA v Afghánistánu a Iráku. A byla to právě invaze do Iráku, která nechala zazářit brilantního stratéga džihádu Abú Músu Zarkávího. Ten otevřeně vystoupil proti nároku al-Káidy na vedoucí roli mezi teroristickými organizacemi a pobízel ke konfliktu sunnitů se šíity. Zarkáví nebyl ochotný bojovat s USA, jeho nepřítelem byla jordánská vláda a cílem islámský stát.

Abú Bakr al-Bagdádí

Po smrti Zarkávího v roce 2006 v důsledku amerického leteckého útoku byla jeho organizace oslabena, což se změnilo v roce 2010, kdy její vedení převzal Abú Bakr al-Bagdádí. Ten se narodil v irácké Samaře a tvrdí o sobě, že je přímým následníkem proroka Mohameda. Na Bagdádské univerzitě vystudoval islámské vědy, což posiluje nejen jeho výklad islámu, ale i představu o něm coby moderním prorokovi.

Al-Bagdádí je stejně jako Zarkáví přesvědčen, že boj proti nepříteli není možný bez vlastního území. V tom se jejich strategie liší od strategie al-Káidy, jež se zaměřuje na teroristické útoky proti USA, aniž by si činila územní nároky. Společným cílem Zarkávího a al-Bagdádího je založit chalífát dobyvačnou válkou proti místnímu nepříteli – zkorumpovaným šíitským elitám ovládajícím Sýrii a Irák. Pro mnoho sunnitů v Iráku proto představuje al-Bagdádí a IS islámské znovuzrození na základě Zarkávího mučednické smrti.

Problémem každé teroristické organizace jsou peníze, přičemž jejich obstarávání se po pádu komunismu změnilo. Během studené války vojenské konflikty v oblastech, jež nespadaly do přímé sféry vlivu obou supervelmocí, často zastupovaly střetávání USA se Sovětským svazem. Obě strany financovaly nestátní hráče, kteří místo nich spolu válčili, přičemž se občas některé organizaci podařilo finančně osamostatnit a vybudovat vlastní ekonomické struktury, například Organizaci pro osvobození Palestiny (PLO).

Dnes je na rozdíl od studené války řada států ochotná financovat teroristické skupiny, přičemž se jejich zájmy nejen liší, ale často jsou i protikladné. Al-Bagdádí si může vybírat z mnoha nabídek a navíc se jeho organizace dozbrojuje zbraněmi, jež ukořistila konkurenčním skupinám.

Zavádění státních struktur

Islámský stát získal relativně rychle finanční nezávislost, díky čemuž se mu daří zabránit zkorumpování vlastních bojovníků, které je příčinou rozpadu arabských režimů, a současně stabilizovat život obyvatel na svém území, jejichž podporu potřebuje k legitimizaci chalífátu. IS se nechová stejně jako jiné ozbrojené skupiny, které dobyté území vykořisťují, ale snaží se ho etablovat zaváděním státních struktur. Vybírá daně, obchoduje s ropou, financuje sociální programy, k čemuž mu šaría poskytuje zákonný rámec.

Veřejné popravy a drakonické tresty pak zakrývají velký pragmatismus veřejné správy IS, aby získal podporu obyvatel. Na místní úrovni dává přednost spolupráci s kmenovými lídry a například sňatkům svých bojovníků s ženami z dobytých území, čímž se má snížit agresivita ve společnosti a vytvořit pouta posilující legitimitu nového státu.

Může se to jevit paradoxně, ale podpora sunnitů chalífátu je projevem modernity. V této oblasti totiž dosud zakládaly státy zahraniční mocnosti, a založení vlastního státu je tudíž splněným snem o sebeurčení již na tomto světě, a nikoliv až po mučednické smrti.

Dalším paradoxem je Izrael, jejž založili židovští osadníci bojující proti britské správě teroristickými akcemi. Pro židy představuje Izrael zaslíbenou zemi chránící před pronásledováním, pro muslimy je pak chalífát státem, jenž přinese osvobození po staletích ponížení a porážek. Sionistické snahy vedly k vytvoření moderního státu pro židovskou diasporu na celém světě, IS se pak snaží vytvořit islámský stát pro všechny sunnity v 21. století.

Zakódovaná expanze

Al-Bagdádí je velmi dobrým stratégem. Využívá všech slabin Západu a používá brilantně sociální sítě, internet a vizuální média. Podobně jako USA vedly v blízkovýchodní oblasti několik válek kvůli šíření demokracie a svobody, i Islámský stát se odvolává na vyšší cíl – náboženskou povinnost bránit a šířit džihádem islám.

Existují dva druhy džihádu. Velký džihád znamená odolat každodenním pokušením a dostát náboženským povinnostem. Malý džihád pak představuje defenzivní nebo ofenzivní formu boje proti vnějšímu nepříteli na obranu a rozšíření islámského území. Defenzivní forma boje je povinnou obranou muslimů proti nepříteli a ochranou islámu, ofenzivní pak slouží k jeho šíření a může k ní vyzvat jen chalíf.

Al-Bagdádí jako následník proroka Mohameda si osvojuje nejen právo takové tažení vést, ale i požadovat po všech muslimech, aby se ho zúčastnili. Islámský stát má tedy v sobě zakódovanou expanzi, přičemž založením moderního chalífátu zpochybňuje nejen ostatní džihádistické organizace, ale i legitimitu všech muslimských vlád.

Příkladem zkorumpovanosti a zrady muslimské vlády byla mírová smlouvy mezi Jordánskem a Izraelem v roce 1994, která však zradikalizovala muslimy, protože oficiálně uznává Izrael na území považovaném za součást chalífátu. IS důsledně sleduje svůj hlavní cíl – vznik sunnitského státu –, a proto systematicky mění strukturu obyvatel na svém území – vyhání a vraždí šíity, jezídy i křesťany a snaží se založit homogenní národní stát.

Tři historické změny

Napoleoniová dává současnou situaci v Levantě do historického kontextu a vysvětluje ji jinak, než je v médiích obvyklé. Podle ní Západ již mnohokrát nepochopením událostí v této blízkovýchodní oblasti zhoršil situaci a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by začal jednat jinak. IS má na rozdíl od Západu jasně definovanou strategii pro Blízký východ, a pokud se mu podaří etablovat jako moderní (funkční) stát, představuje tři historické změny.

• Za prvé, změní se politické uspořádání Blízkého východu, jež vzniklo po první světové válce.
• Za druhé, poprvé se podaří nějaké organizaci založit nový stát s pomocí teroristických akcí.
• Za třetí, v sousedství Evropy vznikne stát s dostatečnou vahou a mezinárodní autoritou, aby byl brán vážně, a jehož imperiální ambice budou neustále ohrožovat ty v jeho okolí.