Komornější galerie výtvarného umění se svým programem zpravidla výrazněji profilují. Sází buď na komerci, nebo naopak hledají a prezentují pozoruhodné projevy mimo hlavní proud. Pražská galerie Petr Novotný (se zázemím v moravské Kuřimi) náleží již řadu let k druhé variantě a nabízí pravidelně výstavy inspirativní. (Nutno však poznamenat, že s rostoucím přehledem či citem kulturní veřejnosti se náročnější kvalita s dobrým prodejem nevylučuje.)
Válečky, spreje, pisátka
V pražských Holešovicích, v těsné blízkosti Veletržního paláce, probíhá výstava Petra Pastrňáka (*1962). Původem ostravský výtvarník dělí svůj čas a pobývání mezi ateliér v naší metropoli a indický ašram i pronajatý byt v jižním vnitrozemí Indie. Zde pobývá vždy několik měsíců: hospodaří, pracuje a medituje. Avšak příliš nemaluje – a když, tak dělá jen drobné akvarely.
Petr Pastrňák: Kosmický tanec (2012), akryl, plátno, 95 x 65 cm.
Na obrazech se pak tato zkušenost bezprostředně neprojevuje, žádné odkazy či citace východní filozofie či náboženství divák nenalezne – tedy žádné násilné roubování na evropské tradice a vnímání. Spíše než narativní hinduismus či buddhismus bychom mohli v tomto projevu vystopovat asijskou kaligrafickou lehkost (avšak cílenost) komponovanou z lehkých barevných dotyků a gest vyjadřujících podstatu dané atmosféry.
Pastrňákova současná výstava je ohlédnutím za jeho dosavadní cestou, skládající se z celkem čitelně odlišných etap. Těm je společná spíše intimně laděná duchovnost (občasné křesťanské náměty) a uvolněná, nikoliv však povrchní imaginace.
Petr Pastrňák: Frigo I (2000), akryl, plátno, 85 x 75 cm.
Ozvláštněním jsou jistě i civilní portréty (Frigo, Adina Mandlová). Jejich autor, jako snad první u nás, začal kombinovat tradiční malbu s nevšedními (a mnohdy objevnými) postupy a technikami. Do tvůrčího procesu zapojoval válečky (známé to propriety malířů pokojů), stříkané spreje, různá „pisátka“ a také vlastní utajované technologie umocňující jemné valéry a struktury pláten.
Pastrňák je svobodomyslný člověk a umělec, svůj postup na výsluní české scény si však hlídá; ten je ostatně typický pro veškeré „urputné“ ostravské osobnosti dobývající trhy a galerie v Praze. Vždyť Pastrňákova cesta nebyla jednoduchá a přímočará. Vyučil se zámečníkem, pracoval v ostravsko-karvinských dolech, spolupracoval s „krajany“ zvučných jmen Jiřím Surůvkou či Petrem Lysáčkem, ale plánoval stát se řemeslníkem a opravovat nábytek.
Petr Pastrňák: Jarní les (2012), akryl, plátno, 150 x 200 cm.
Až roku 1990 ho zlákala popřevratová akademie v Praze, kde studoval u profesorů Milana Knížáka a Jiřího Davida. Projevoval se pak různými médii, například fotografiemi a videem. Malířská linie košaté Pastrňákovy práce prošla několika tematickými i formálními podobami. V devadesátých letech to byla především série abstraktních obrazů (v našem kontextu ojedinělých), kterými se proslavil, s decentními monochromními vrstvami, válečky či multiplikovanými molitanovými razítky konkrétních vzorů. I takové projevy – volně inspirované drátěnými objekty Karla Malicha – jsou na výstavě zastoupeny.
„Východní“ uvažování
Umělec se stal brzy oblíbeným malířem důležitých sběratelů, na Václavském náměstí sdílel ateliér se světově proslulým Jiřím Georgem Dokoupilem a ostravským kumpánem a malířem Jakubem Špaňhelem (oba také začali používat techniku válečků a cyklických otisků). V tomto rozjezdu se však Pastrňák náhle rozhodl ke změně: „Odstěhoval jsem se do přírody a v Praze jsem se neobjevoval, tak jsem i postupně přestal vystavovat. Mám za to, že nemá smysl se někam tlačit, protože jestli budete dělat kvalitní věci, tak si vás stejně někdo všimne a bude je prosazovat. A jestli ne, tak žádná škoda,“ komentuje své „východní“ uvažování Pastrňák.
Petr Pastrňák: Bez názvu (1997), akryl, plátno, 130 x 125 cm.
Na výstavě převažují k abstrakci směřující malby atmosfér proudů, energií, jakýchsi kosmologických map. Co je jejich smyslem a obsahem? Sám umělec k tomu dodává: „Začal jsem si stále víc uvědomovat, že celý svět je jen podobou energie – pro to je pak abstraktní malba ideálním prostředkem… vyjadřuji barevné pohyby energií v prostoru… jakési podoby harmonie nemající nic společného s něčím konkrétním.“
Pastrňák stále prahne po poznání – ovlivněn četbou o józe a védantách –, hledá a nalézá prožitek a přesahy. „Já vlastně ani nejsem umělecký typ. Baví mě poznávat, to mě opravdu naplňuje. To, co mě na vlastní malbě a hudbě přitahuje, je spontánní akce a vytržení, ve kterém se to odehrává,“ Říká Pastrňák, který se tentokrát kvůli pražské výstavě na chvíli vrací do vlasti.
Petr Pastrňák: Pieta II (2002), akryl, plátno, 100 x 70 cm.
Obrazy na expozici jsou jakýmsi autorským deníkem a přes svou různorodost vykazují „cosi“ společného. Malby působí lehce a většinou se vyhýbají manýře, mnohdy se opírají o prvek náhody a formálního experimentování. Zatím poslední pražská Pastrňákova výstava se odehrála v Galerii Václava Špály pod názvem Hořící les. Jak název napovídá, téma zahrnulo konkrétní východiska i emotivní abstraktní gesta s až expresivní žhavostí. V této monotematické přehlídce v roce 2011 se přeci jen místy proměňovala „mystická kaligrafie“ s líbivou opakující se manýrou.
Současná výstava Kosmický tanec retroaktivního rázu z let 1997–2014 je sestavena pod kurátorským vedením Petra Novotného z různých časových, a tedy i tematických částí. Stává se tak pestřejší a zajímavější a vyhýbá se rozmělňování, do kterého Pastrňákovy „partitury“, otisky a záznamy někdy zabíhají.
Petr Pastrňák – Kosmický tanec Petr Pastrňák: Bez názvu (2003), akryl, plátno, 50 x 65 cm.
|