Lidovky.cz

Hudba bez globální hvězdy aneb Roztříštěná pop music

  0:39

Všemi pády propíraní The Beatles, The Doors a další dokázali přijít s něčím novým, ale hranice hudby byly i tehdy trochu jinde než dnes.

foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Hudební svět se decentralizuje a tříští. Obrovská transformace hudebního odvětví, která probíhala v prvních deseti letech 3. tisíciletí a dosud se neustálila, vynesla na světlo pozoruhodný jev: současné populární hudbě chybí globální hvězda, jejíž jméno by skloňovali (nebo minimálně znali) zástupci všech generací – od školáků až po důchodce.

Samozřejmě, nelze hodnotit předčasně, jestliže současné umělce neprověřil čas. Nicméně v hudební oblasti zeje už poměrně velká mezera a odborníci i laici vedou debaty, kdo byl vlastně posledním velikánem. Už to signalizuje, že máme situaci, která nemá v dějinách populární hudby obdoby. Hudební mašinerii se nedaří vygenerovat interpreta, jehož muzika by měla stejný celosvětový dopad, jako tomu bylo v případě The Beatles, Michaela Jacksona, Led Zeppelin či Boba Dylana.

Můžeme z této situace vinit interprety kvůli nedostatečné míře invence? Nebo spíše posluchače kvůli okázalé ignoraci pravého – nutno říct, že skrytého – hudebního bohatství? Obojí je velmi diskutabilní a pouštět se do podobných úvah je hra s ohněm. Odhlédneme-li od tekutého písku kvalitativních náhledů, za zamyšlení stojí dvě pravděpodobné příčiny.

Roztříštěnost

Vše se slilo do jednoho kotle. Nastavené hranice, ať už přirozené, či uměle vytvořené, byly vymazány a nahrazeny… čím? Ničím.Tou vůbec nejzávažnější je zřejmě roztříštěnost. Vztahy, jako je oficiální versus undergroundová kultura, popová versus rocková hudba či metalisté versus hiphopeři, jsou minulostí. Vše se slilo do jednoho kotle. Nastavené hranice, ať už přirozené, či uměle vytvořené, byly vymazány a nahrazeny… čím? Ničím. Žánry se slívají do sebe jako vodové barvy a s pomalostí evolučního procesu mění tvář populární hudby.

Navíc mezi samotnými umělci je velmi žádané křížení žánrů, v naději na originální výsledek. Metoda pokus-omyl není hybnou silou pouze ve vědeckém prostředí. V tomto ohledu je hudba alchymií – špatně namíchaný lektvar vás může na místě odstřelit.

Své o tom ví i Chris Cornell, zpěvák grungeové legendy Soundgarden, který před čtyřmi lety spojil své síly s producentem Timbalandem – a výsledkem byla uslizlá patlanice poprocku, r’n’b a taneční hudby, kvůli níž Cornell přišel o řadu ortodoxních fanoušků. Navzdory strašnému albu Scream je dobré interprety, jako je Cornell, ocenit alespoň za snahu o umělecký vývoj, vůbec nejhorší je hrát 40 let to samé (jako v případě australských AC/DC), protože přístup „fanoušci nás takhle mají nejradši“ rovná se rezignace.

Z roztříštěnosti pramení i fakt, že je pro hudební skauty oříšek najít interpreta, který by oslovil atomizovanou masu lidí. Existuje mnoho pokusů o skandálnost, oživování dřívějších struktur a kompozicí pod souhrnnou nálepkou „retro“ či atakování cílových skupin, které nedokážou na hudbu nahlížet kriticky – řeč je zejména o věkové kategorii malých dětí a teenagerů, jimž rodiče vždy pro radost koupí nějaký ten nosič, něco z merchandasingu nebo lístek na koncert.

I kapitáni hudebního odvětví si však musejí při současné situaci uvědomovat, že na tuto cílovou skupinu nelze spoléhat donekonečna a že je třeba nabídnout něco zajímavého (nejlépe neokoukaného) i těm ostatním.

A jak by vlastně měla vypadat?

Pokud bychom chtěli mluvit o globálních hvězdách naší doby, bylo by na místě zmínit Eminema i AdeleJenže tam, kde není poptávka, nemůže být ani nabídka. Nikdo totiž příliš neví, jak by taková globální hvězda měla vypadat. Při pohledu na žebříček nejprodávanějších alb prvních deseti let 3. tisíciletí se nám naskytne zvláštní pohled: první místo patří výběrové kompilaci legendárních The Beatles, druhé boybandu *NSYNC, z jehož trosek vyrostla sólová kariéra zpěváka Justina Timberlakea, a třetí americké písničkářce Norah Jonesové. Zbytek desítky tvoří Usher, Linkin Park, Creed, Britney Spearsová, Nelly, dvakrát se zde objeví i rapper Eminem. Popularita těchto interpretů ale během posledních let značně ochladla, i když čest výjimkám.

Nikdo z uvedených kromě Eminema, prvního bělocha, který stanul na vrcholu hiphopové hudby, však v sobě nenese symbol změny a bourání klišé. Právě ten totiž dělá ze superstar globálního velikána. Nebudeme daleko od pravdy, když budeme tvrdit, že nedokonalý vzhled a obtloustlá postava v kombinaci s vynikajícím zpěvem byly aspekty, které kariéru britské zpěvačky Adele vykoply do hvězdných výšin.

Pokud bychom chtěli mluvit o globálních hvězdách naší doby, bylo by na místě zmínit Eminema i Adele. Jednotlivce bychom měli, ale kapely? Dovoluji si tvrdit, že v tomto případě na žádné jméno nepřijdeme. Nevím o žádné kapele, jejíž popularita by eskalovala během uplynulých třinácti let, a zároveň by byla nositelkou nových myšlenek nebo pořádků v hudebním odvětví. Být slavným totiž ještě neznamená být výrazným a důležitým.

Oslabení vůdců

Druhým závažným důvodem neschopnosti najít globální hvězdu jsou rozdílné způsoby, jimiž si hudba v současné době razí cestu k posluchačům. Ty přestává zajímat, co jim dřívější opinion-leadeři naservírují. Role televizních kanálů, které prostřednictvím hitparád a dalších již téměř mrtvých žánrů vířily vody populární kultury, je dnes takřka zanedbatelná.

Prim přebraly internetové zdroje, jejichž ústředním heslem se stalo „čím více, tím lépe“. Internetové obchody s hudbou dnes nabízejí ke koupi několik desítek milionů skladeb (letos v únoru například americký gigant iTunes oznámil, že během své desetileté činnosti prodal více než 25 miliard skladeb).

Do popředí se dostal server YouTube, na který je každou minutu nahráváno sto hodin různých záznamů včetně hudebních. Ačkoli i v tomto prostoru existují určité možnosti se zviditelnit, zejména prostřednictvím reklamy, nicméně jde o demokratičtější prostředí, než tomu bylo dříve u hudebně specializovaných televizí, které určovaly, co stojí, a co nestojí za poslech.

Hudby je příliš...

Obrovská kvanta uploadovaných informací vedou i k mnoha negativním vedlejším účinkům, z nichž nejvážnější je obecný pocit, že hudby je příliš. I dříve existovalo například mnoho kapel, jejichž sláva nikdy nepřesáhla hranice rodného okresu, nicméně nebyla šance se k podobné skupině dostat, když jste žili na druhé straně zeměkoule.

Na internetu neexistuje kvalitativní síto, čímž nastává obrovská demokratizace popularity, a zároveň dezorientaceTím, že na internetu neexistuje kvalitativní síto, nastává obrovská demokratizace popularity, zároveň však absence jakýchkoli bariér vede u hudebního laika k pocitu dezorientace a řečem, jako je tato: „Co bych hledal něco novýho, když je toho stejně tolik. A vůbec, kdo se v tom má vyznat.“ Tento typ posluchačů proto nadále věří svým časem prověřeným oblíbencům a začarovaný kruh se v poklidu točí dál.

Říká se, že argument, že se dnes nic nového nedá vymyslet, je scestný. Ne tak docela. Všemi pády propíraní The Beatles, The Doors a další dokázali přijít s něčím novým, ale hranice hudby byly i tehdy trochu jinde než dnes. Jejich současníci to mají zkrátka těžší, což ale není obhajoba. Tendence objevovat nové obzory je silně spjatá s vyháněním hudby a zvuků do extrémů, což je prvek, který může jen stěží zapadnout do rovnice masově sledované populární hudby.

Co bude muset další velká hvězda nabídnout posluchačům?

  • Pocit sounáležitosti a porozumění;
  • profesionalitu (pozor, nemíchat s konformitou);
  • nezvyklou, v ideálním případě inovátorskou hudební formu;
  • a zajímavé myšlenky a vize, protože přece nejde pouze o zvukový podkres, který si lze pustit v autě cestou do práce.

Pak už jen zbývá zaobalit vše do silných marketingových formulí, které pouze nekopírují zajeté vzory, a budeme blízko tomu, abychom měli konečně interpreta, který má šanci vstoupit do dějin.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.