Hledání rodinné historie aneb Jak se vyrovnat s holocaustem

Hned v úvodu knihy Krysí stezka. Láska, lži a zločiny nacistického uprchlíka je zmíněn film Nejvyšší nabídka Giuseppa Tornatoreho. Největším uměleckým úspěchem tohoto italského režiséra byl snímek Bio Ráj s Philippem Noiretem, i když možná více v paměti širší divácké obce utkvěla Maléna s Monicou Bellucciovou v hlavní roli. Lze říct, že italské prostředí hraje důležitou roli i v příběhu Krysí stezky, ale je tu ještě jedna podstatnější spojitost.

O Nejvyšší nabídce je v knize zmínka v souvislosti se zámkem, kde bydlí jeden z potomků vrcholného nacisty, jímž se Philippe Sands v Krysí stezce zabývá – a součástí příběhu je i spousta ukradeného majetku v průběhu druhé světové války, který si rakouská rodina přivlastnila, včetně uměleckých děl. Film Nejvyšší nabídka nemá jinak s touto válkou ani s nacistickými pohlaváry nic společného, nicméně je v něm okamžik, kdy musí každému jen trochu vzdělanému přijít toto období na mysl.

Impozantní schopnost

Hlavní hrdina snímku, znalec starého umění a dražitel, prostřednictvím svého přítele na dražbách, kde vyvolává částky, skupuje řadu uměleckých děl, většinou za zlomkovou cenu, aby následně přítele vyplatil, obraz si vzal, vstoupil ve svém bytě skrze šatní skříň do velkého trezoru-místnosti, kde jsou stěny zcela zaplněné obrazy… A to je okamžik, kdy musí tato postava připomenout Hitlerovy pohůnky rabující evropské galerie, aby si tučnou kořist odvezli domů. Mít to, co by měli mít možnost vidět všichni, pouze pro sebe…

Už v tom se odráží zrůdnost všech „kulturymilovných“ nacistů. Krysí stezka se zabývá Ottou Wächterem (1901–1949), jenž to dotáhl na krakovského a později lvovského guvernéra. Nicméně skoro by šlo říct – a čtenář nemusí být paranoidní feminista –, že hlavní postavou je spíš jeho žena Charlotte. Její schopnost všechno přežít a cokoli překroutit, jak se to zrovna hodí, je impozantní. Za války totiž byla nesmírně shánčlivá a rozpínavá, přičemž jako matka šesti dětí mezi porody stihla tři dobrovolné potraty.

Po válce, když se dostala do defenzivy, náhle apelovala na milosrdnost ostatních. Jakmile se však vyhrabala z nejhoršího a otrnulo jí, byla opět schopná s jinou zasloužilou nacistickou fenou u kafíčka kdákat o Hitlerově velikosti. O tom, jak zpupní byli a v jakém bludu tito lidé s mozkem vymytým Hitlerovým řevem žili, svědčí kniha Kaput italského spisovatele Curzia Malaparta (1898–1957), jenž se ve válečném Krakově potkal i s Wächterem.

Ten v Kaputu pronáší: „Polský národ nás bude všechny nakonec jistě milovat.“ Jeho nadřízeným byl Hans Frank (1900–1946), vládce Generálního gouvernementu, jak se tehdejší zbytek Polska nazýval. Malaparte mu říká: „Hovořil jsem s mnoha králi, obědval jsem s mnoha králi v jejich palácích a zámcích. Ale žádný z nich mi nikdy neřekl: Já jsem král.“ To je reakce na Frankovo buransky spokojené prohlášení, že je „der deutsche König von Polen“. V roce 1946 byl popraven.

Niklas Frank, syn Hanse Franka, je známý jako otcův nesmlouvavý kritik. I on v Krysí stezce vystupuje jako parťák Horsta, syna Otta Wächtera. Ten se snaží ze všech sil otce a matku hájit, což se tváří v tvář Niklasi Frankovi a především důkazům, jež mu snáší Sands, zdá neudržitelné. Navzdory tomu je Horst v tomto příběhu ale z druhé strany kladným hrdinou, protože je jediným z rodiny, kdo je ochotný se o minulosti bavit.

Zatuchlý rakouský vzduch

Tady jako by Krysí stezku opanoval zatuchlý rakouský vzduch známý například z próz Thomase Bernharda (1931–1989). Je to silný zápach, neboť se léta nesmí vyvětrat – o minulosti se nesmí mluvit. A teď je třeba vytyčit Sandsovu pozici – britský odborník na mezinárodní právo, jenž se začal zabývat historií své židovské rodiny, a tak vznikla nejdřív East West Street (Východo-západní ulice) a následně Krysí stezka. Rodinná historie ho dovedla do Vídně a Lvova a výrazně se propletla s kroky – spíše rozkazy – Otta Wächtera.

Zatímco členové Wächterovy rodiny mají až na čestnou výjimku pusinku na zámeček, Sands patří k širokému proudu hledačů rodinné historie, historiků holocaustu či romanopisců, kteří toto atraktivní téma zpracovávají, aby se s ním vyrovnali, v horším případě ho využívají, aby na sebe tím nejsnadnějším způsobem upozornili. Jen v Krakově se příběh Krysí stezky kříží se Schindlerovým seznamem i se Sophiinouvolbou.

Při té příležitosti si čtenář uvědomí, jak úmorné musí být dnes takový text psát už jen proto, že spisovatel neustále naráží na příběhy, místa či postavy, které již potkal v jiných knihách –, proto by na všechna tato díla měl odkázat, aby nevypadal nevzdělaně nebo že je chce zamlčovat záměrně. Je pravdou, že Krysí stezka má 50 stran poznámkového aparátu, ale samotný text působí, jako by většinu písemného kontextu spíš potlačoval a jen nerad připouštěl.

Při čtení Krysí stezky si každý musí vzpomenout například na rámcově podobný příběh z knihy rakouského spisovatele Martina Pollacka Mrtvý v bunkru. Zpráva o mém otci, jež je zmíněna pouze v pramenech a v níž se rovněž vrcholný nacista snaží na konci války spasit útěkem přes hory do Itálie. Je ovšem zastřelen převaděčem. Po letech se však syn zastřeleného dozví od převaděčova bratra odlišnou verzi – údajně se převaděč pouze bránil, když na něho jeho otec vytáhl pistoli.

Každopádně velmi poučné je to, co podotýká Pollack na konci této pasáže: „Můj bratr byl vždycky dobrý a slušný člověk, řekl nakonec ještě jednou, znělo to vyzývavě. Myslel jsem na babiččina slova o mém otci. Byl vždycky čestný a slušný.“ Mějme se na pozoru před těmi, kdo o sobě nebo o někom ze své rodiny říkají, že je slušný člověk. To totiž slušného člověka nenapadne říkat.

Jinak nakládat s fakty

Stejně je v Krysí stezce okrajově zmíněna kniha Gitty Serenyové (1921–2012) Do temnoty o Franzi Stanglovi (1908–1971), veliteli vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka, jež je nejen otřesným svědectvím, ale především vzorovou, špičkově odvedenou prací. Krysí stezka je také pozoruhodným textem – po jejím přečtení si člověk určitě počká i na český překlad Sandsovy prvotiny Východo-západní ulice –, nicméně má určité problémy, které vedou k jasnému pocitu, že mohla být mnohem lepší.

A to, kdyby se Sands na začátku rozhodl, co chce psát. Krysí stezka je totiž jako tři desky položené na sebe. Vypráví příběh Otta Wächtera, jenž skončil v římské nemocnici podivnou a náhlou smrtí jako krimithriller? Bohužel ne, to by hned druhá kapitola nezačínala větou jako ze slohové práce žákyně z 5. B: „Otto Gustav Wächter se narodil 8. července 1901 ve Vídni.“ Z tohoto pohledu Krysí stezka trpí tím, že je příliš „bohatá“, často jsou podávané pro příběh nadbytečné informace.

A především je řada těchto informací servírovaná předčasně – ještě nás svými postavami nestačil zaujmout, a už nám o nich říká, kdy a kde se narodily… Pokud by chtěl Sands vyprávět napínavý příběh, potom by musel s fakty nakládat zcela jinak, déle je držet v rukávu a vytáhnout je až v pravou chvíli. A především je mnohem víc dávkovat, ne hned vysypat všechno, co v tom kterém rukávu má, co zjistil na určitém místě či z určitého zdroje, aby už na to nemusel myslet.

Přičemž nutno dodat, že nejen válečné období, ale i poválečné prostředí Říma plné špionů je pozoruhodné – a právě jemu se Sands mohl věnovat mnohem důkladněji, protože šlo o „otevřené město“ již v úplně jiném smyslu. Živě naopak působí další součást vyprávění, a to ta současná, setkávání s Horstem a další pátrání. Bohužel to nehraje dohromady s vrstvou původního historického příběhu, neboť ho tyto „přítomné“ vstupy zbytečně brzdí a celkově nabourávají.

Brzy též unaví opakování, neboť víme, že při každé konfrontaci s nepříjemnými důkazy bude Horst dětinsky hledat způsob, jak vše vysvětlit ve prospěch svého otce a matky, nikdy to není jinak. Takže pokud by chtěl Sands koncipovat Krysí stezku dejme tomu na způsob filmu Všichni prezidentovi muži, tedy zaměřit se na procesualitu, na pátrání a postupné odkrývání, nesměl by to mísit s původním příběhem.

Zploštění tématu

Chvílemi jsme totiž „tam“, ve válečném Lvově či v poválečném Římě, kde je to napínavé, a pak o desítky let dál, nad věcí a máme v rukou dokumenty. Jedno zabíjí druhé. A jelikož je v Krysí stezce přítomna tato pátrací, subjektivní vrstva, je evidentní, že nejde ani o historickou práci, jak by možná sugerovaly desítky stran poznámek. A ničemu ani nepomůže, že v přítomné vrstvě vyprávění Sands navštíví svého souseda Johna le Carrého (1931–2020) nejen jako pamětníka, ale i jako věhlasného literáta, jenž ho pochválí.

Když už byl zmíněn dojem, že Sands jako by měl v určitých chvílích sklon k podivnému tutlání... V textu mluví rovněž o svém příteli, slavném španělském spisovateli. Každého napadne, že jde o Javiera Cercase, od něhož česky vyšly romány Vojáci od Salaminy a Anatomie jednoho okamžiku. A komu to nedojde, zjistí to tak, že totéž, co říká uvnitř knihy, je zmíněno s Cercasovým jménem jako motto na začátku Krysí stezky. Nyní se často v souvislosti s vysokou frekvencí románů a filmů o holocaustu mluví o zploštění tématu.

Nejen proto, že ho zplošťují autoři v románových či filmových příbězích, ale i že hrozí, že se kvůli vysoké frekvenci holocaust stane běžný jako žvýkačka, natolik přežvýkávaný, až bude úplně vyžvýkaný. Krysí stezka ukazuje, že problém může nastat i u faktografické nebo historické literatury. Že její autoři budou stále častěji nepříjemně dopalovaní zjištěním, že o tom či o onom, co se týká jimi objeveného příběhu slibujícího originalitu, už byla kniha napsaná, a tudíž nebudou originální, jak se domnívali, případně budou muset titul zmínit...

Takže bude stále těžší najít si „svého esesáka“. Též bude stále těžší příběh odvyprávět, když bude nutné odkazovat na rostoucí řadu titulů, protože další možností už je jen tvářit se, že neexistují. Spoléhat se, že čtenář nemůže při současné záplavě knižní produkce znát všechno, nemusí být neúspěšná taktika, nicméně historik či poctivý autor má odhalovat, nikoli při odhalování určité výseče mnohem větší část pramenů zamlčovat.

Takový úskočný způsob, sloužící především tvůrcovu egu, by se totiž nakonec také dal označit jako „krysí stezka“. Jak napsat svou knihu o nacistickém vrahovi, a přitom se dostat z obklíčení všech titulů, které již o tomto tématu byly vydány? Svazky o holocaustu se dnes na sebe tlačí podobně jako všichni ti nebožáci, kteří byli tenkrát nahnáni do dobytčích vagonů a odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Který z nich přežije?