Zjizvené dílo filozofa Heideggera

Svět je v přestavbě. Člověk stojí na novém počátku. Tyto dva motivy se jako ozvěny vracejí úvahami německého filozofa Martina Heideggera (1889–1976), které byly zveřejněny letos v březnu a jež jsou součástí jeho Gesamtausgabe: IV. Abteilung: Hinweise und Aufzeichnungen, Band 94 (Schwarze Hefte 1931–1938) a Band 95. (Schwarze Hefte 1938/1939) (Sebrané spisy. IV. část. Glosy a poznámky, svazek 94 /Černé sešity 1931–1938/ a svazek 95 /Černé sešity 1938/1939/).

Tyto zhuštěniny, jak Heidegger své filozofické úvahy označoval, se nazývají Černými sešity, protože si je zapisoval do sešitů s černými obaly. Jejich obsah je ale také značně temný. Dokonce natolik, že už před zveřejněním vyděsily zájemce o Heideggerovu filozofii.

Výzva k přehodnocení

Převládalo-li dosud mezi odborníky na Heideggerovo dílo přesvědčení, že německý filozof propadl kouzlu Adolfa Hitlera jen na krátkou dobu a následně nacionálněsocialistickou ideologii zavrhl, stává se tato teze po zveřejnění Černých sešitů jen obtížně obhajitelnou. Heidegger se totiž explicitně zabývá sepětím vlastní filozofie s „duchovním“ nacionálním socialismem.

Kvůli této skutečnosti vyzývá Peter Trawny, vydavatel Heideggerových Souborných spisů, k přehodnocení celého díla německého filozofa. Touto výzvou se Trawnymu podařilo rozpoutat bouři, kterou nazývá obtížně zvladatelnou hysterií. Na jedné straně následovalo odsouzení Heideggera coby filozofa nacismu ještě dříve, než si kdokoliv mohl příslušné části zařadit do celkového kontextu Černých sešitů, na druhé zlehčování Heideggerových myšlenek – prý nejde o výjimečný projev zástupce německé elity třicátých let 20. století.

Navíc se začali heideggeriáni přít, kdo je kompetentní se k textům vyjádřit. Trawny si v této souvislosti stěžoval, že je nejen obětí diskreditační kampaně, ale že mu heideggeriáni, kteří brání svého duchovního učitele za každou cenu, vyhrožují zničením vědecké kariéry.

Myšlenkově propracované texty

Hysterie okolo Černých sešitů vyrůstá z velikosti Heideggerovy filozofie. Jeho dílo Bytí a čas z roku 1927 se stalo jedním z nejvlivnějších v dějinách filozofie. Není proto divu, že Trawnyho výzva k přehodnocení Heideggerovy filozofie vyvolal rozruch, je-li filozofie 20. století tomuto německému filozofovi natolik zavázaná.

Martin Heidegger (1889–1976)

Problému na závažnosti pak dodává, že Černé sešity nejsou žádnými příležitostnými, ale naopak myšlenkově propracovanými texty, které byly pečlivě připraveny k zveřejnění. Navíc Heidegger na nich nechtěl ani s velkým časovým odstupem několika desetiletí nic měnit. Přál si totiž, aby Černé sešity byly zveřejněny až po jeho smrti jako poslední slovo jeho Sebraných spisů. Toto přání se mu nyní splnilo.

První dva svazky Černých sešitů, které se váží k období let 1931 až 1939, začal Heidegger psát čtyři roky po zveřejnění svého přelomového díla Bytí a čas. Po jeho zveřejnění se sice stal hrdinou pro následující generace myslitelů, ale Černé sešity ukazují mimořádně zklamaného myslitele. Dle něho totiž jeho filozofičtí kolegové vůbec nepochopili poselství díla Bytí a čas.

Dvě inovace

Jedinečnost tohoto Heideggerova díla spočívala v tom, že v něm kritizuje způsob, jímž filozofie pojednává bytí – výhradně jako jsoucno uchopované teoretickým rozumem. Veškerý význam bytí je tím jednak redukován na přítomné jsoucno, jednak na to, co se ukazuje v teoretickém přístupu.

Heideggerova inovace byly v podstatě dvě. Za prvé, bytí lze pochopit jen z jeho vyjevování v čase, tedy jen ze sepětí minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Proto název Bytí a čas. Za druhé, bytí se původně neukazuje v teoretickém přístupu, ale v praktickém zacházení ve světě. Vždy se ocitáme v před-porozumění světu, z nějž se teprve získáváme.

Nejprve je tedy člověk chycen v anonymním „ono se“, jehož prostřednictvím se získává ve své autenticitě tím, že se probouzí k vlastním možnostem. Sem pak vstupují Heideggerovy úvahy o smrti. Zkušenost smrti a úzkosti vytrhává ze zapomnění sebe sama a otvírá možnost autentického sebeurčení.

Nové dějství času

Heideggerovi se sice podařilo napsat jeden z nejpůsobivějších textů filozofických dějin, ale jeho výkon ho zklamal. Zůstal totiž pouze fragmentem, první částí, po níž měla následovat druhá, kterou však Heidegger nikdy nenapsal. Ve svých úvahách se pak pohoršuje nad tupým čekáním na druhý díl, aniž by byl náležitě pochopen ten první. Lituje, že jeho fundamentální ontologie nevyvolala nový zájem o otázku bytí a jeho vztah k času, a namísto toho rozpoutala „existenciální hysterii“.

Nemohoucnost filozofů pochopit Bytí a čas spojuje Heidegger s obecným úpadkem. Dle něho je akademická filozofie stejně ubohá jako její doba, která se utápí v průměru, není schopná setrvat u otázky a nedočkavě hledá pobavení a rozptýlení. Heidegger pak svou filozofii včetně jejího nepochopení považuje za znamení doby.

Ve vznešené podobě dozrála otázka bytí v německém filozofovi, v méně ušlechtilé pak v nacionálněsocialistickém hnutí. Navzdory veškerému nepochopení, které k mase a veřejnosti patří, z kvasu doby vyplývá, že čas vstupuje do nového dějství. Stejně jako se ve starověkém Řecku otevřel nový počátek, jsou i nyní vidět první záblesky doby, jež otvírá horizont k novému společenství a myšlení. A Němci jsou národem, který ponese pochodeň nového bytí.

Role národních vůdců

Heidegger proti tomu, co označuje za „vulgární nacionální socialismus“, do kterého upadá masa, staví „duchovní nacionální socialismus“. Tento myšlenkový proud se opírá o několik výjimečných jedinců, kteří dosáhli probuzení, neboli se vymanili ze zapomenutosti bytí. Ta se však nyní váže na národní úděl – v těchto výjimečných jedincích se totiž získává celý národ.

Právě tito vůdci mají zlomit sklon doby utápět se v rovnostářství. Demokratický nešvar totiž vede k bezmoci a zkáze, jíž je průměrnost. Národní vůdci se proto nesmějí obávat „prohnat člověka veškerou cizostí bytí“ a vystavit národ i tomu největšímu strádání, protože jím získává odhodlanost k vzedmutí se k dějinnému úkolu. V čem tato národní podstatnost a autenticita spočívá?

Z díla Bytí a čase se lze dozvědět, že je člověk vržen do světa – je určen dříve, než se sám určil. Autenticita není získávána popřením této vrženosti, ale naopak jejím převzetím, čímž se otevírají nejvlastnější možnosti této určenosti. Analogická struktura je nyní uplatňována v úvahách o národu a rase. Národ má být probuzen k vědomému získání domova, vlastních kořenů, rasy, dokonce toho, co Heidegger označuje za „matčinu krev“. A právě v tomto zakořenění se vytvářejí podmínky pro zjevování bytí, pro jeho přítomnost.

Světové židovstvo jako překážka

Nyní však do děje vstupuje nejzákeřnější Heideggerova myšlenka. Jedna skupina obyvatel systematicky odvádí od soustředěnosti na zakořeněnost a na domov, od převzetí své minulosti a nalezení budoucnosti ve vlastní minulosti. A příliš nepřekvapuje, že touto překážkou ve zjevování nejvlastnějšího bytí jsou Židé, respektive „světové židovstvo“.

Do hry tím dle Trawny vstupuje antisemitská filozofie dějinnosti bytí. Židé jsou totiž představiteli novověkého ducha. Heidegger tím nemá na mysli, že by iniciovali novověké myšlení a jeho důraz na techniku. S tímto novověkým duchem se však zcela ztotožňují a svým celosvětovým působením vydávají civilizaci zkáze.

Novověk je pro Heideggera obdobím, v němž se v krystalické podobě ukázalo, že otázka bytí od jejího zrodu u Řeků soustavně upadá. Právě v novověku totiž bylo zredukováno na vypočitatelné jsoucno. Novověk také charakterizuje vydělení subjektu z jeho prostředí, nadvláda techniky nad přírodou i vítězství teoretického přístupu k objektu.

Souhlas s nacionálním socialismem

V Heideggerových dějinách bytí patří k výrazným představitelům tohoto úpadku Židé, což se mimo jiné projevuje jejich nezakořeněností – bezdomovectvím. Nestvrzují princip domova či přináležitosti, ale naopak jejich rasa rasový princip popírá. Navíc nežijí při zemi, nezpracovávají ji, ani k ní nejsou poutáni. Namísto toho přebývají ve druhém patře bytí, kam si zjednali přístup kalkulujícím uvažováním.

Tím se stali správci těch, kteří se starají o zemi, přičemž svým mechanismem práce, jímž je vykořeňování, strhávají všechny do záhuby, a to včetně nacionálních socialistů. I jejich jednání totiž má rysy typické pro nemocný výhonek upadlého židovstva. Právě v tom Heidegger spatřuje zákeřnost boje – nebezpečí nespočívá v hrozbě porážky, ale v závislosti na nepříteli, v připodobnění se mu.

Heidegger sice kritizoval i nacionální socialismus, ale ani to ho v kontextu Černých sešitů příliš nectí. Domnívá se totiž, že i těm, kdo chtějí proti židovské zkáze povstat, vládne židovské spiknutí.

V jedné z částí, v nichž Heidegger vyjadřuje odpor k technice a lásku k venkovu, si stěžuje, že nakonec i nacisté rozdávají sedlákům rádia, čímž je vyhánějí z jejich původní blízkosti bytí. Kážou sice krev a půdu, ale v podstatě venkov ničí, a to až donedávna nemyslitelně. Po této Heideggerově kritice následuje jeho ujištění, že navzdory tomu je třeba s nacionálním socialismem z „myslitelských“ důvodů souhlasit.

Nedůvěra k demokracii

Heideggerova nedůvěra k demokracii, jeho přesvědčení, že filozofie není určena pro veřejnost, ho vedla k tomu, že Černé sešity tajil. Veřejnost si totiž spojoval s průměrnosti a zcela jí pohrdal. V jedné úvaze v Černých sešitech se uvádí: „Největším nebezpečím není barbarství a úpadek, ale průměrnost.“

Černé sešity mimo jiné ukazují, jak pohrdání druhým a zaslepenost vlastním názorem mohou přivést i jednoho z největších myslitelů 20. století na scestí, a na něm pak celou svou filozofickou erudovaností podpořit myšlenkové dědictví Protokolů siónských mudrců.

Černé sešity sice nezmenšují velikost filozofa Martina Heideggera, současně však nelze tvrdit, že by zůstala nedotčena.

Oddělování myšlenkového života filozofa od jeho díla by se nelíbilo ani Heideggerovi. Upozorňoval totiž, že dílo vychází z života, z jeho vrženosti, do které se vrací a již filozoficky získává. Právě z ní jsou získávány nejvlastnější možnosti bytí. Život a dílo si odpovídají, nemohou se vzájemně nedotýkat. Jak uvádí Peter Trawny: Heideggerovo dílo zničeno nebylo, jen zjizveno.