Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Generace identity: Vyhlášení války přistěhovalcům a vlastním rodičům

  11:58

Dle hnutí mladých lidí západní společnost nepřežije, nevrátí-li se do ní důvěra v tradici, evropské hodnoty a kulturu, církev i stát.

foto: © Arktos Media LtdČeská pozice

V uplynulých letech se ve Francii začalo na pocitu strachu, znejistění a odcizení uvnitř vlastní společnosti postupně utvářet uskupení mladých lidí, jež si říká Hnutí za identitu. Jeho základ tvoří dva pilíře – vnější a vnitřní nepřítel. Vnějšího nepřítele představují přistěhovalci, vnitřního a mnohem obtížnějšího vlastní rodiče. Dle příslušníků tohoto hnutí totiž vytvořili svět, v němž je přistěhovalec vítaným hostem.

Díky sociálním sítím a happeningům upozorňujícím především na „muslimský problém“ Hnutí za identitu už dávno překročilo francouzské hranice. První stopy Generace identity, jak se hnutí také nazývá, lze zaznamenat i na českém internetu. Bojuje proti všemu, čím se současná západní společnost vyznačuje – globalizaci, konzumerismu a uvolněným rodinným vztahům. Tyto tři dnešní klíčové problémy totiž poškozují osobní i národní identitu.

V globální vesnici nemáme místo pro svou nezaměnitelnou identitu. Konzumní způsob života nás činí plytkými, a proto o žádnou identitu ani neusilujeme. Přijímáme za své vše, co je vhodně marketingově zpracované, a rozbité rodinné vazby nám berou prostředí, na němž bychom mohli svou identitu založit.

Ohrožení prázdnotou

Boj za identitu by ale ohrožovala určitá prázdnota, kdyby neexistoval vnější i vnitřní nepřítel, které je třeba potírat a lze se vůči nim vymezovat. Vnějším nepřítelem jsou zmínění přistěhovalci, především muslimští, kteří parazitují na nedostatku odvahy a ráznosti západní společnosti včas a jasně vymezit hranice, co je naše a nenecháme si vzít. Vnitřním nepřítelem jsou takzvaní intelektuální teroristé neboli multikulturalisté, kteří dávají přednost právům přistěhovalců před právy Evropanů.

Boj za identitu by ohrožovala určitá prázdnota, kdyby neexistoval vnější i vnitřní nepřítel, které je třeba potírat a lze se vůči nim vymezovat

Hnutí však má ještě niternějšího nepřítele. Vedle dvou hlavních skupin – přistěhovalců a multikulturalistů – vyhlašuje válku všem tradičním autoritám, nejen politikům a učitelům, ale i vlastním rodičům. Uskupení je totiž založeno na poměrně výlučném půdorysu generace v současnosti ve věku od 18 do 25 let, která odmítá žít ve světě, jejž stvořila takzvaná generace roku 1968. S věkem pak souvisí organizace hnutí.

V jednotlivých zemích se nejprve začíná formovat na sociálních sítích, následně tvoří volně propojené buňky a posléze vystupuje z virtuálního prostředí do veřejného prostoru, kde organizuje happeningy upozorňující na rizika spojená s přistěhovalci. Francouzská odnož Hnutí za identitu například na sebe upoutala pozornost v říjnu 2012, kdy obsadila střechu mešity v Poitiers. Poselství tohoto činu je zřejmé: v roce 732 porazilo v bitvě u tohoto francouzského města francké vojsko pod velením Karla Martela muslimskou armádu.

Nové impulsy

V současnosti získává Hnutí za identitu nové impulsy především z německy mluvících zemí. O největší pozdvižení se postaral 21letý rakouský student historie a politologie Markus Willinger svou knihou Die identitäre Generation: Eine Kriegserklärung an die 68er (Generace identity. Vyhlášení války generaci roku 1968), kterou označuje za vyhlášení války vnějšímu i vnitřnímu nepříteli.

Ve svém válečném prohlášení Willinger útočí na generaci současných čtyřicátníků a padesátníků, kteří měli způsobit, že se Západ stal kořistí muslimů a že se nyní zmítá v hluboké duchovní krizi. A právě Willingerova generace má být odpovědí na palčivé otázky současnosti.

V současnosti získává Hnutí za identitu nové impulsy především z německy mluvících zemíVe svých příznivcích pak uskupení vyvolává přesvědčení o vlastní vyvolenosti a jedinečnosti. V tomto ohledu je pozoruhodný Willingerův projev příznačně nazvaný „Jsme nejdůležitější generace v dějinách Evropy“. Z čeho vyplývá, že o osudu evropské budoucnosti má rozhodnout právě Willinger a jeho souputníci?

Nacismus a intelektuální terorismus

Willingerova generace je první, která se vymanila z traumat druhé světové války, jež svedla evropskou civilizaci na scestí. Nacismus nebyl nebezpečný jen kvůli zlu, jež spáchal za této války – snad ještě horší způsobil po ní. Dostal totiž celou Evropu do duchovní krize, ze které se možná – nezasáhne-li Generace identity – nevzpamatuje. Znesvětil nejen mnoho ctností a hodnot, ale i společenská opatření, která jsou naprosto legitimní a pro společnost nezbytná.

Problém spočívá v tom, že v důsledku přílišné zběsilosti nacistů vznikly dvě poválečné generace vyplašených lidí, jejichž hlavním životním cílem bylo hlásat pravý opak toho co Hitler. Tento reagující způsob myšlení pak vedl k vytvoření ideologie multikulturalismu a relativismu neboli intelektuálního terorismu. Dle Willingerova (nepodloženého a nijak vysvětleného) hodnocení lze tyto teroristy co do brutality jejich chování srovnat s nacisty.

Nacismus se podílí na zpustošení Evropy druhou světovou válkou a na několika milionech mrtvých, ale usmrcoval fyzicky a zpustošil tento kontinent materiálně. Na rozdíl od něj intelektuální teroristé – jacísi teroristé naruby – vraždí duchovně a pohřbívají evropské duchovní dědictví, a dokonce Evropu bez boje a odporu přenechávají přistěhovalcům.

Pestrost jen zpovzdálí

Vinu za tuto tragédii nese pouze generace roku 1968, která nabyla přesvědčení, že rozdíly mezi národy a etniky neexistují. A pokud se občas objeví názorové spory, určitě je jejich příčinou nedorozumění, které lze vhodnou komunikaci rychle odstranit. V současnosti dle Willingera zjišťujeme, že to je velký omyl – multikulturalismus nefunguje právě proto, že národy a etnika se podstatně liší. Ostatně tak to má být, vždyť pestrost je krásná. Tu však lze uchovat, jen budeme-li ji sledovat zpovzdálí – nebudeme-li do mozaiky národů zasahovat tím, že dopustíme jejich mísení.

Willinger připouští, že nacisté jednali nepřiměřeně a zavrženíhodně, když Židy odvezli do plynových komor. Dle něho stačí, budou-li dnešní nevítaní hosté rozvezeni pouze na základě své příslušnosti – například Afričané do Afriky, Turci do Turecka či Číňané do Číny. A ať si poté žijí ve vlastní zemi podle své kultury. Muslimové si můžou zavést islámské náboženské právo šaría, Afričané třeba lézt po stromech a Číňané zacházet se svými politickými odpůrci, jak sami uváží.

Nehrajme si na chytráky a nikoho neobtěžujme lidskými právy. Vždyť sami vidíme, k jakým koncům jsme dospěli. Po rozvozu cizinců budeme mít plné ruce práce, abychom se dostali z vlastní duchovní krize, obnovili tradice a funkční rodinu. V ideálním případě provedou tyto „restaurátorské“ práce příslušníci Generace identity. Proč jsou tito mladí lidé dle Willingera povolaní k natolik zásadnímu úkolu, jako je záchrana evropského kontinentu, jeho tradic a morálních kritérií?

Podezřelý řád

Willinger se domnívá, že tato vyvolenost spočívá v osvobození se této generace od traumat druhé světové války. Nemá zapotřebí reagovat na Hitlera. Dějiny ji nezajímají, protože ví, že ve hře je dnešek. A právě díky tomuto „duchovnímu odstupu“ dokáže Willinger a jeho souputníci natolik břitce pojmenovat problém a nabídnout na něj recept.

Generace identity je sice první, jež není zatížená druhou světovou válkou, ale to neznamená, že by její příslušníci nesmírně netrpěli

Generace identity je sice první, jež není zatížená druhou světovou válkou, ale to neznamená, že by její příslušníci nesmírně netrpěli. Právě naopak. Žijí v pekle vytvořeném svými rodiči zhýčkanými štědrým sociálním státem a luxusem úplných rodin. Ti své životy prožili v ráji, ale svým dětem vytvořili svět, v němž se musejí obávat, že je násilný a nezvladatelný spolužák Mustafa o přestávce probodne nožem, který je však jen symptomem usilovné práce zašlapat vše, co dává řád. Ten se totiž stal podezřelým.

Kvůli řádu je třeba rozlišovat, oddělovat a vylučovat. Právě toto jednání, jež tvoří základ každé společnosti, se však jevilo nepřípustné. „Nepostupoval právě tak nějak i Hitler?“ ptaly se poválečné generace. A raději řád zavrhly ve prospěch nepřehledného chaosu a údajně blahodárného mísení ras.

Prohra ve všem

Willinger hodnotí výsledek tohoto chování, přičemž dospívá k závěru, že jeho rodiče a jejich vrstevníci prohráli ve všem, o co se pokusili. Zničili ekonomiku, jejíž zadlužení bude muset splatit Willingerova generace, svou zaslepenou tolerancí víru ve společné evropské dědictví, kterým je údajně třeba opovrhovat, protože kdysi žil jistý pan Hitler, a ideologií rovnoprávnosti vztah muže a ženy.

Jejich otevřenost k přistěhovalcům položila základ multikulturní společnosti, ve které Markus nesmí doma říct, že Mustafa je negramotný násilník, jenž ho o přestávkách šikanuje. Podobná vyjádření jsou totiž nehoráznými předsudky, které si koledující si o pár facek. Ekonomická, společenská, morální a demografická krize představují pro Willingera pádné důvody, proč generaci svých rodičů nenávidí i opovrhuje jí. Navíc jeho nastupující generaci zanechala ekonomické, a zejména kulturní a morální dluhy, které se zdají nesplatitelné.

Markus Willinger dospívá k závěru, že jeho rodiče a jejich vrstevníci prohráli ve všem, o co se pokusili

Za největší drzost pak Willinger považuje škodolibou poznámku, že si jeho generace bude muset na důchody svých rodičů pořádně máknout, protože není příliš početná. S tím Willinger souhlasí: „Ano, je nás málo. Vždyť naše sourozence maminka potratila. Žádná předchozí generaci neprošla stejnými ,předporodními‘ čistkami a selekcemi nevyhovujících jako ta naše.“

I to vypovídá o generaci Willingerových rodičů – kvůli vlastní zábavě oddělila pohlavní styk od plození dětí. Pak ať však nefňukají, že nebude na důchody, konstatuje lakonicky Willinger. Současně však ujišťuje, že navzdory všemu, čím si jeho generace musela projít, nenechala se zlomit.

Rozbitá společnost

Příslušníci Willingerovy generace si uvědomili, že nedostatkem opory, lásky a úcty, který bolestivě pociťovali v domácím prostředí, trpí celá společnost. A tyto vyprahlé a zklamané bytosti nenávidějící své rodiče pochopily, že společnost nepřežije, nevrátí-li se do ní důvěra v tradici, evropské hodnoty a kulturu, církev i stát. Problémy rozvrácených rodin jsou jen odleskem rozbité společnosti, kterou může uzdravit pouze odhodlání bojovat za svět, jenž mizí a jehož jediná naděje spočívá v nepočetné a křehké Generaci identity.

V tomto kontextu se pak odehrává útok na přistěhovalce. Evropané nemohou mít vlastní identitu, bude-li ji soustavně napadat a rozkládat odlišná kultura, na niž bereme ohled v mylném přesvědčení, že by nás každé jiné jednání usvědčilo z nekulturnosti. Tím se však ujišťujeme, že nejkulturnější bude, když svou kulturu necháme zničit muslimskými přistěhovalci.

Willinger zdůrazňuje, že není rasista. Právě naopak, kulturní pestrost obdivuje. Rád ji bude sledovat, ale zpovzdálí. Proto ať se Turci, Afričané či Číňané odeberou do svých domovů, ve kterých mají – v příhodném prostředí pro sebe – ideální podmínky k rozvoji vlastní kulturní kreativity. A uvádí klíčové doporučení pro obnovu evropanství i národních identit – identitu si zachováme, jen pokud se do určité míry uzavřeme do sebe, přičemž toto uzavření se musí týkat rodiny i společnosti. Jen tak totiž budou schopné plnit svou funkci – vytvářet pocit bezpečí pro vlastní příslušníky.

Podmínka dobrého života

Willinger tím brojí nejen proti přistěhovalcům. Nešťastný je i z rodin s otevřenými partnerskými vztahy, ve kterých se děti každou chvíli musejí setkávat s novými (vlastními i nevlastními) sestrami a bratry a s přechodnými, v pravidelných intervalech se obměňujícími maminkami a tatínky. Dle Willingera by si všichni měli uvědomit, že nelze žít ani ve vztahové, ani v rasové a kulturní pestrosti.

Podmínkou dobrého života, a možná i přežití, je, aby si každý člověk mohl vytvořit vlastní identitu

Podmínkou dobrého života, a možná i přežití, je, aby si každý člověk mohl vytvořit vlastní identitu. K tomu je však nezbytný vnější odstup a také spolehnutí se na naše nejbližší, že nás při první příležitosti neopustí. Pokud musí dítě bojovat o náklonnost svých rodičů, nemůže se z něj stát zdravý a životaschopný dospělý člověk. Musí-li občan bojovat o to, aby si stát všiml, že se cítí být ohrožen přistěhovalci, nemá klid ani na správu věcí veřejných, ani na své zaměstnání, ani vlastní rodinu.

Willinger má pravdu, že jeho kniha není manifestem, ale vyhlášením války. Promlouvá z něho velká nenávist, vztek i sebelítosti. Pozoruhodné pak je, že se tato nenávist zaměřuje spíše na rodiče, učitele a politiky než na muslimy. Tedy na osoby, které by měly být autoritami, jež ale v této roli dle Willingera zcela selhaly. Proto nabádá k povstání proti zrádcům, kteří nejen neuchránili Evropu před přistěhovalci, ale ani neuspěli jako rodiče.

Zoufalství bez empatie

Willinger je zoufalý za světa, který se stal nezvladatelný a v němž neplatí žádná pravidla a mladý člověk v něm nemá místo. A úpěnlivě volá po uzavřené společnosti a rodině. Z jeho knihy však není zřejmé, jak by tohoto cíle chtěl v globalizovaném světě dosáhnout. Jedna věc se mu však už podařila – uzavřel se sám do sebe a vnímá jen vlastní trápení, aniž by pociťoval sebemenší empatii k druhým lidem.

Markus Willinger vyzývá svého spolužáka Mustafu, aby se sbalil a odjel do Turecka. Problém spočívá v tom, že ten se možná narodil v Rakousku a považuje ho za svůj domov. Nejen Markus, ale i Mustafa má rodiče, kteří mu zasáhli do života. Mohli si totiž myslet, že spolu se svým synem budou mít lepší život, když se stanou gastarbeitery na Západě. Je také možné, že i Mustafa cítí znejistění.

Příslušníci Generace identity by měli co nejusilovněji pracovali na zahlazení stop, které do jejich duší vypálili krutí a sebestřední rodiče

Rozdíl spočívá v tom, že Markus má domov, zatímco Mustafa se ocitl v zemi, která jím má dle jeho rodného listu být, ale v níž je občas považovaný za občana druhé kategorie. Strávil-li však celý život v Rakousku, doma se necítí ani v Turecku. Stěžuje-li si na vykořeněnost Markus, co by měl říkat Mustafa.

Výzva k zahlazení stop

Mladí lidé, kteří se nechají svést radikální ideologií, ukazují, že není snadné opustit vlastní zemi či se narodit jako potomek přistěhovalců. Často přitom nejde o první, ale právě o druhou generaci přistěhovalců, která podobně jako Willinger nechápe své rodiče, proč je zatáhli do takového ohavného světa. A místo aby se naučili bojovat v přítomném světě, vysní si vlastní s pevným řádem, kde má každý své nenapadnutelné postavení. Touha po oběti, kterou ve své knize vyjadřuje i Willinger, pak může nabýt nejbarbarštější podoby.

V přítomném světě nechce bojovat ani Willinger. Současnost je dle něho totiž natolik zkažená, že je třeba se od ní rázně odstřihnout. Proto své vrstevníky vyzývá, aby co nejusilovněji pracovali na zahlazení stop, které do jejich duší vypálili krutí a sebestřední rodiče. Jen to je může osvobodit k nezatíženému vystupování ve veřejném prostoru a k obhajobě evropských hodnot a národního státu. Čím odvážnější budou, tím dříve se ocitnou ve svobodnějším, tedy uspořádanějším domově.

Problémem je, že Willinger sice dští síru na vše přítomné, ale co se týče konkrétních řešení, je poměrně skoupý. Podstatné pak je, že neuvádí vlastní představu přestavby globalizované společnosti do uzavřených společností pěstujících ve své izolované stabilitě národní ctnosti a tradice. Můžeme jen spekulovat, zda se má ideální uzavřený stát podobat třeba Severní Koreji.

Není divu, že představitelé Generace identity odmítají poskytovat rozhovory. Někdo by se jich totiž mohl zeptat, jak nejelegantněji očistit dané státy od cizinců. Horší než kdyby na tuto otázku nedokázali odpovědět, by bylo, kdyby odpověď znali.

Die identitäre Generation: Eine Kriegserklärung an die 68er
(Generace identity. Vyhlášení války generaci roku 1968)
AUTOR: Markus Willinger
VYDAL: Arktos Media 2013
ROZSAH: 106 stran