Lidovky.cz

G-nula: Svět, ve kterém nikdo nestojí u kormidla

USA

  9:36

Jak vypadá Země, pokud žádný stát není dostatečně silný, aby převzal po USA světovou vůdčí roli?

foto: © Portfolio HardcoverČeská pozice

Skončilo americké století a začalo čínské? Jakou roli budou hrát USA a Evropa, až se Čína stane dominantní světovou velmocí? V jakém stadiu je úpadek USA a nezadržitelný vzestup Číny?

Tyto a podobné otázky jsou tématem mnoha článků a knih vycházejících z předpokladu, že USA ztratí vůdčí roli ve světě a převezme ji Čína. Ian Bremmer, americký politolog, profesor Kolumbijské univerzity a zakladatel a šéf poradenské společnosti pro politická rizika Eurasia Group, se ve své knize Every Nation for Itself: Winners and Losers in a G-Zero World (Každý národ sám za sebe. Vítězové a poražení ve světě G-nula) ptá: Jak vypadá svět, v němž žádná země není dostatečně silná, aby převzala po USA světovou vůdčí roli?

Od G7 ke G-nula

V sedmdesátých letech 20. století po první ropné krizi a zhroucení brettonwoodského měnového systému vznikla skupina sedmi ekonomicky nejvyspělejších zemí světa G7 – USA, Spolková republika Německo, Kanada, Japonsko, Velká Británie, Francie a Itálie –, jejímž cílem bylo diskutovat o globálních problémech. Po konci studené války se rozšířila o Rusko na G8 a na začátku nového tisíciletí vzniklo G20, sdružení 19 zemí a Evropské unie, jehož iniciátorem byl Paul Martin, v letech 2003 až 2006 kanadský premiér.

Předtím než skupina G7 přestala být relevantní, určovala pravidla a poháněla světové hospodářství. Oproti ní je G20 nefunkční.

Martin jako jeden z prvních světových politiků pochopil, že nadvláda západních, ekonomicky vyspělých zemí se chýlí ke konci, a proto je třeba rozšířit G8 o hospodářsky se rozvíjející státy. Jeho cílem bylo vyměnit prvotřídní postavení Kanady na potápějící se lodi za méně privilegované, ale jistější místo na větším plavidle. Problémem G20 však je, že nemá jednoho respektovaného kapitána, a spíše připomíná obrovský hrací stůl, u kterého si každý hráč bedlivě střeží své žetony.

Předtím než skupina G7 přestala být relevantní, určovala pravidla a poháněla světové hospodářství. Oproti ní je G20 nefunkční, protože její členské země neakceptují jednotný světový řád, nýbrž každá sleduje vlastní zájmy. Tato neschopnost nacházet společná řešení je dnes všudypřítomná a tvoří podstatu světa G-nula, v němž mezinárodní politice vládne mocenské vakuum.

Příkladem mohou být setkání věnující se klimatickým změnám, na nichž se země rozcházejí, aniž by dosáhly nějakého výsledku. Za prvé proto, že hospodářsky rozvinuté i rozvíjející se státy nemají dostatek společných zájmů, aby se dohodly, což vyžaduje ústupky od všech. A za druhé proto, že žádná země nebo jejich skupina nemá dostatečnou moc nějaké řešení prosadit.

Ústup USA

Politické a ekonomické síly jsou v dnešním světě rozloženy tak, že jimi sice lze zabránit mezinárodnímu společenství, aby odstartovalo jednání a dospělo k dohodě, ale nikdo jich sám nemá dost, aby současný stav změnil. Řečeno jinak, nikdo nestojí u kormidla.

USA přestávají být stejnou dominantní velmocí jako ve druhé polovině 20. století a světová finanční krize v roce 2008 tento trend posílila

USA přestávají být stejnou dominantní velmocí jako ve druhé polovině 20. století a světová finanční krize v roce 2008 tento trend ještě posílila. Americká vojenská přítomnost v Evropě a Asii byla zárukou bezpečnosti a námořní síly USA zajišťovaly na celém světě obchodní cesty. Pro Američany však mají pracovní místa, bydlení a zdravotní zabezpečení přednost před exportem amerických hodnot. A čím dál víc jich přestává být přesvědčeno, že globalizace – svobodná výměna myšlenek, informací, kapitálu, zboží a služeb – jim přináší prospěch.

Ochota USA angažovat se v zahraničí tudíž neustále klesá. V Sýrii se již více než rok válčí a podle různých odhadů tento konflikt přinesl již sto tisíc obětí, navzdory tomu není mezinárodní společenství schopné ani ochotné zasáhnout. USA se stahují z Afghánistánu, nevyvíjejí přílišnou snahu vyřešit izraelsko-palestinský problém, neustále snižují kapacitu svých námořních sil, a pokud se rozhodnou intervenovat, pak jen omezeně, aby udržely současný mezinárodní řád.

Kandidáti na vůdčí postavení

Otázkou je, kdo by měl ve světovém společenství převzít vůdčí roli. Evropská unie zatím hledá společnou řeč a z odlišných představ jejích členských zemí, jak vyřešit finanční a hospodářskou krizi eurozóny, vyplývá, že má před sebou dlouhé období vnitřních konfliktů.

Globální vedení nepřevezmou země společenství BRICS – Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika

Ani Japonsko se zřejmě neujme role lídra. V důsledku imperiální a koloniální minulosti mu jeho sousedé nedůvěřují a ostražitě sledují každou japonskou politickou nebo vojenskou iniciativu. Navíc japonská ekonomika 20 let stagnuje a potýká se s obrovským vnitřním dluhem.

Podle Bremmera globální vedení nepřevezmou ani země takzvaného společenství BRICS – Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika –, jež se začínají prosazovat ve světovém řádu, protože je na plný úvazek zaměstnávají problémy spojené s jejich ekonomickým vývojem. Mezi nově se angažující státy ve světě patří i Saúdská Arábie, Írán nebo Turecko, které ve svém geopolitickém prostoru usilují o postavení regionálních lídrů.

Jediný požadavek států BRICS

Státy společenství BRICS pořádají konference a vydávají společná prohlášení, navzdory tomu však kvůli své různorodosti mají málo společného. Například Čína a Indie ropu dovážejí, Brazílie a Rusko naopak vyvážejí, a proto mají odlišné představy o její ceně. Čína a Rusko jsou autoritativními režimy, zatímco Indie a Brazílie demokratickými. Brazílie je z těchto zemí jediná, jež nemá s ostatními nevyřešený hraniční konflikt. Čína jej má jak s Ruskem, tak s Indií, navíc si tyto tři státy v Asii konkurují.

Státy společenství BRICS sjednocuje požadavek většího vlivu na rozhodování mezinárodního společenství, a nic víc

Státy společenství BRICS sjednocuje požadavek většího vlivu na rozhodování mezinárodního společenství, a nic víc. Dle obecného přesvědčení by z těchto zemí pouze Čína mohla převzít dnešní vůdčí postavení USA, protože k tomu má nejlepší předpoklady. V uplynulých letech Peking skutečně významně investoval v zahraničí – nejen v Africe, ale i ve vyspělých západoevropských zemích.

Na mezinárodní scéně se sice čínští představitelé projevují čím dál sebevědoměji a díky 1,3 miliardě obyvatel má Čína dostatečnou váhu, aby převzala vedení světa, ale dosud stále platí, že i když se USA postupně zbaví zátěže ochrany námořních obchodních cest, nemá nikdo, ani čínská armáda, přestože se její rozpočet neustále zvyšuje a zdokonaluje svou výzbroj, potřebné schopnosti a kapacity vůdčí roli zaujmout.

Chimerika

Jednou z možností, o níž se diskutuje v případě vůdčí role ve světě, je dvojice Čína a USA, takzvaná skupina G2 – britský historik Niall Ferguson používá pojem Chimerika. Dle Bremmera však problém spočívá v ekonomickém propojení obou zemí, který je stále viditelnější.

Jednou z možností, o níž se diskutuje v případě vůdčí role ve světě, je dvojice Čína a USA, takzvaná skupina G2

Během studené války se rivalita Západu a sovětského bloku projevovala především v ideologii a ve zbrojení. Odhlédneme-li od sovětského exportu ropy a plynu, jejich hospodářská výměna byla v podstatě zanedbatelná. V případě Číny a USA se však jejich ekonomické systémy poté, co se značně propojily, od sebe stále více vzdalují.

Narůstajícím problémem americké tržní ekonomiky je kontrola zadlužení země, přičemž největším věřitelem USA je Peking. Čínský centrálně řízený státní kapitalismus musí zase vyřešit mnoho potíží, přičemž zcela závisí na konzumentech v západních zemích, především v USA. Tento rozpor se může vyostřit a posílit hlasy, jež vyzývají k protekcionismu nebo dokonce k obchodní válce.

Vítězové a poražení

Bremmer se domnívá, že mocenské vakuum v mezinárodní politice vyvolá soupeření na regionální úrovni. Neochota USA být světovým policistou vyhrotí lokální konflikty o dominanci ve světových regionech. Ty se budou odehrávat mnohem častěji, než je tomu v současnosti, a občas se kvůli nim povede i válka.

Neexistence vůdčí role USA bude mít nepříznivý dopad především na malé země sousedící se silným státem

Na globální úrovni pak bude v podstatě nemožné najít společné řešení problémů, jako je šíření atomových zbraní, světová rezervní měna, technické standardy nebo klimatické změny. Ve světě, v němž nebude existovat žádná vůdčí velmoc, vzniknou noví vítězové a poražení. Vítězné státy se stanou bohatšími a bezpečnějšími, budou moci určovat vlastní pravidla a ve své sféře vlivu získají větší rozhodovací prostor. Poražené země naopak zchudnou a ztratí veškerý svůj vliv.

USA sice díky své ekonomické a vojenské síle zůstanou velmocí, ale zvýší se potenciál jejich konfliktů s ambiciózní Čínou. Tento střet se ukazuje již dnes v kyberprostoru a v ekonomice. Agresivita Pekingu bude narůstat úměrně s jeho snahou vybudovat moderní hospodářství 21. století a současně zachovat politický režim z minulého století, což je v rozporu.

Bremmer nahlíží na svět z perspektivy vůdčí role USA, již považuje za přirozenou. Její neexistence bude mít nepříznivý dopad především na malé země sousedící se silným státem. Bremmerovým záměrem však ani tolik nejsou katastrofické scénáře jako otázky spojené s budoucím mezinárodním řádem. O něm lze téměř jednoznačně říct, že se mění, a určitě ještě změní.

Every Nation for Itself: Winners and Losers in a G-Zero World
(Každý národ sám za sebe. Vítězové a poražení ve světě G-nula)
AUTOR: Ian Bremmer
VYDAL: Portofilio Hardcover 2012
ROZSAH: 240 stran

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.