Lidovky.cz

Fyzika končí – ve 21. století by měla dominovat biologie

  18:22
Ve vědeckém výzkumu lidského vědomí se naráželo a naráží na fyzické zákony či jejich nepoznatelnost, respektive proměnlivost. Dosavadní potíže má překonat biologie, již je třeba postavit nad jiné vědecké obory. Stačí k tomu korekce nastavení: z dosavadního pozorovatele okolí učinit jeho tvůrce.

Robert Lanza, Bob Berman, Biocentrismus. Život a vědomí jako klíče k pochopení skutečné povahy vesmíru foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Zatímco jedna část vyspělé civilizace hledá černé díry na dně golfových jamek, druhá – méně nápadná – směřuje ve vědě k novým objevům. A zdá se, že jejich význam je zásadní – obecné povědomí se s dalšími poznatky pomalu, ale jistě proměňuje.

Nejen věda a technologie, ale i samotná mysl začaly být v uplynulých letech nově nahlíženy a definovány. Výsledky vědeckého úsilí rychleji opouštějí „laboratoře“ a stávají se veřejnými informacemi. A zájem o ně ukazují i knihy, jako je Biocentrismus. Život a vědomí jako klíče k pochopení skutečné povahy vesmíru, již napsali americký lékař a vědec Robert Lanza a americký astronom Bob Berman.

Senzační témata a závěry

Když se Lanza a Berman rozhodli napsat společně knihu, vyvolalo to v odborných kruzích velké očekávání. Nejde totiž o „šarlatány“ vezoucí se na vlně zájmu o vědeckou duchovnost či duchovní vědeckost, ale o mistry svého oboru. Robert Lanza je vědec, ale i osobnost s mezinárodní pověstí – americký týdeník Time ho zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí světa.

V současnosti je šéfem Ústavu pro vyspělé buněčné technologie i univerzitním profesorem na lékařské fakultě Wake Forest University. A jeho texty o tkáňovém inženýrství, respektive kmenových buňkách, jsou světoznámé. Pro svou nejnovější práci si přizval Boba Bermana, „nejčtenějšího astronoma na světě“, který vedle své publikační činnosti je mimořádným profesorem astronomie na Mary Mount College.

Lanzovy a Bermanovy závěry jsou senzační, nikoliv však bulvární – se svou knihou vstoupili do situace, kdy fyzika (kvantová či jiná) zůstala stát před branami kýženého poznání, tedy „teorie všeho“

Nástin „vážených profesorů“ je na místě, neboť jejich témata a závěry jsou senzační, nikoliv však bulvární – se svou knihou vstoupili do situace, kdy fyzika (kvantová či jiná) zůstala stát před branami kýženého poznání, tedy „teorie všeho“. Alespoň tak to Lanza a Berman vidí:

„Naše chápání vesmíru jako celku uvázlo na mrtvém bodě. O ,významu‘ kvantové fyziky se diskutuje od třicátých let 20. století, kdy byla objevena, ale k porozumění tomu, co znamená, máme dnes stejně daleko jako tehdy. Slibovaná ,teorie všeho‘, která byla údajně už na dosah, zůstala na desetiletí trčet v abstraktní matematice teorie strun s jejími nepotvrzenými a nedokazatelnými předpoklady.“

Radikální odklon

Lanzův a Bermanův je tedy sebevědomým příspěvkem v novém stadiu, kdy, astrologicky řečeno, epochu dvou Ryb střídá dvojjediný Vodnář. Možná také proto, že 21. století má být na rozdíl od předchozího věku, v němž dominovala fyzika, stoletím biologie. A je pravdou, že „struny“ imaginárních, a nikdy nespatřených dimenzí neodpovídají již zcela duchu transformující se doby.

Lanzovo a Bermanovo úsilí může vypadat jako zásadní, ba radikální odklon od dosavadního pojetí vesmíru, ale náznaky se objevují už několik desetiletí

Lanzovo a Bermanovo úsilí může vypadat jako zásadní, ba radikální odklon od dosavadního pojetí vesmíru, ale náznaky se objevují už několik desetiletí v podobě například přijímané východní filozofie, New Age či celostní medicíny. Jejich kniha však není, ani nechce být filozofická, nýbrž striktně vědecká a je vyústěním práce řady výrazných myslitelů-badatelů. Jejich závěry se „zakládají na ověřených poznatcích vědy“.

„Vesmír je nejen podivnější, než si představujeme, ale i než si vůbec dokážemepředstavit,“ prohlásil již v roce 1927 britský evoluční biolog John B. S. Haldane (1892–1964), předchůdce i prorok současného uvažování. Tento expert na genetiku opustil univerzity v Cambridgi, Berkeley i Londýně a pracoval a žil v Indii. Jeho důvody byly politické, morální i zdravotní – nakonec přijal indické občanství, zajímal se o hinduismus a stal se vegetariánem.

Návrat k Hérakleitovi

V tomto myšlení nyní pokračuje Lanza a Berman a pomyslnému řečišti současné energie „jiného“ vědomí vytvářejí druhý břeh. Tím prvním, a stále inspirativním, jsou díla dokládající vztah či dokonce shodu vědění a vidění. Nejvlivnějším a nejznámějším původcem těchto syntetizujících pohledů je americký fyzik Fritjof Capra, autor knihy Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou z roku 1975.

Zdá se, že se současná epocha historickým obloukem vrátila k Hérakleitovi

Poukazuje v ní také na počátek osudného rozštěpení evropské-antické filozofie na duch a hmotu. S popřením Hérakleitova „vše plyne... jako dvojice protikladů ve své jednotě“ přišla Elejská škola v 5. až 6. století před naším letopočtem přisuzující obrovský význam logickému myšlení a následně rozvíjející dialektiku a moderní filozofii.

A zdá se, že se současná epocha historickým obloukem vrátila k Hérakleitovi. A nejen to: „Oba základní pilíře fyziky 20. století, kvantová teorie a teorie relativity, vedou ke světovému názoru velmi podobnému hinduistům, buddhistům a taoistům... Moderní fyzika nás vede k pohledu na svět, který je velmi podobný pohledům mystiků všech dob a tradic,“ uvádí Capra.

Vědomí

Také v Rusku dospívají vědci k podobným závěrům. Kniha Fyzika víryvědců Taťjany Tichoplavové a Vitalije Tichoplavova rovněž na prahu nového tisíciletí shrnula nové fenomény: „Všichni se začínáme probouzet, ale jde to pomalu, bolestivě, nedůvěřivě a nesměle. Cesta duchovní obrody a mravní očisty není jednoduchá... Je absurdní, že významné vědecké poznatky posledních desítek let, jež převratně mění náš pohled na svět, chybějí v učebnicích až dodnes.“

Podle nich má snaha spojit vědu s náboženstvím oprávnění, přičemž se především opírají o výzkum člena Ruské akademie přírodních věd G. S. Šipova. V jeho okruhu vzniklo na konci 20. století nové pojetí na základě teorie fyzikálního vakua – pralátky, která je podstatou všeho, co můžeme v přírodě pozorovat.

Do popředí výzkumu se dostává vědomí, jeho podstata a fungování

Ruským vědcům se podařilo završit program Sjednocená teorie pole, jehož výsledky vedly k vytvoření rovnic fyzikálního vakua: „Tyto rovnice nepopisují pouze elektronové, gravitační a jaderné (silné a slabé) pole, ale navíc i nové pole torze neboli pole deformace kroucením, které je nositelem informací v jednohmotném světě... Navíc bylo objeveno páté vzájemné působení – informační souvztažnost.“

Do popředí výzkumu se dostává vědomí, jeho podstata a fungování. Ruský tým však ve svém zkoumání stále vychází z myšlenek Alberta Einsteina. Šipov a Institut teoretické a aplikované fyziky tedy rovněž, byť jinak, přispívají k zakotvení nového vědeckého paradigmatu – systému pojmů, jež vyjadřují nové podstatné rysy skutečnosti.

Lidský mozek a zákony přírody

Již tvůrci kvantové mechaniky Niels Bohr (1886–1962) a Werner Heisenberg (1901–1976) věnovali pozornost blízkosti východního pojetí světa a kvantové mechaniky. O tom, jak bylo prozíravé spojovat intuitivní a vědecké poznatky, není třeba mluvit. A není náhodou, že Bohr byl nositelem Nobelovy ceny za fyziku (1922) i myslitelem a známým filantropem, Heisenberg, který formuloval „princip neurčitosti“ (hranice měřitelnosti) rovněž nositelem Nobelovy ceny za fyziku (1932) a při své genialitě pokorný.

Nedávní i současní teoretici komplexivity a chaosu se vesměs zaměřovali na otázku, proč má být lidský mozek schopný postihnout fundamentální zákony přírody i kosmu

Nedávní i současní teoretici komplexivity a chaosu se vesměs zaměřovali na otázku, proč má být lidský mozek schopný postihnout fundamentální zákony přírody i kosmu. Právě tím se zabývá teorie všeho. Ponecháme-li stranou teorie mystického křesťanství v čele s odkazem Rudolfa Steinera (1861–1925), záhada lidského vědomí a jeho časování zůstává. Teorie všeho nemůže obsáhnout vše a komplexně.

Výstižně tento „problém“ shrnul filozof Miloš Raban (1948–2011) ve své knize Duchovní smysl člověka dnes. Od objektivního k existenciálnímu a věčnému: „Psychické fenomény často překračují vědecká paradigmata, jako je logičnost, persistence, prokazatelnost, reprodukovatelnost. Jsou často náhodné, jedinečné, nelogické, a proto dostávají ze scientistického hlediska, které by chtělo být kompetentní i v oblasti psychiky, nálepku vzpurnosti, bláznivosti, schizofrenie, paranormality.“

Sedm tezí

Od tohoto spirituálně zbarveného uvažování je blízko k poznatkům dnes ve světě nejznámějšího českého, nyní amerického vědce Stanislava Grofa a jeho pojetí kosmického vědomí. Coby „vynálezce“ holotropního dýchání nechává nahlížet do změněného stavu mysli, a tedy celistvosti, prostřednictvím transpersonální psychologie,což jsme opět, i když z jiného úhlu, u teorie biocentrismu, která rovněž dokládá zásadní stanovisko – vítězství ducha nad hmotou.

Prostor stejně jako čas není objekt nebo věc. Je další formou našeho animálního chápání, nemá nezávislou realitu. Neseme si prostor a čas s sebou jako želvy krunýř.

Ve vědeckém výzkumu lidského vědomí se naráželo a naráží na fyzické zákony či jejich nepoznatelnost, respektive proměnlivost. Dosavadní potíže všech teorií zastřešených teorií všeho má překonat překvapivě biologie, již je třeba postavit nad jiné vědy. Tak to aspoň vidí Lanza, který slučuje „fyzikální a živý svět“. A zdá se, že jeho metoda je geniálně „jednoduchá“. Stačí k tomu korekce nastavení: z dosavadního pozorovatele okolí učinil jeho tvůrce. Řečeno jinak, pozorovatel vytváří realitu, a nikoliv naopak. Projektuje si ji.

Každá interpretace biocentrismu by byla neúplná a zavádějící. Proto se omezím na sedm tezí, které jsou v knize rozvedené a průkazné.

  • To, co vnímáme jako realitu, je proces, který zahrnuje naše vědomí.
  • Naše vnější a vnitřní vjemy jsou natolik propleteny, že je nelze rozplést. Jsou různými stranami téže mince a nelze je oddělit.
  • Chování subatomárních částic – vlastně všech částic a objektů – je nerozlučně spojeno s přítomností pozorovatele. Bez přítomnosti vědomého pozorovatele by existovaly přinejlepším jen v neurčitém stavu vln pravděpodobností.
  • „Hmota“ bez vědomí prodlévá ve stavu pravděpodobnosti. Každý vesmír, který může předcházet vědomí, existuje jen ve stavu pravděpodobnosti.
  • Sama struktura vesmíru je vysvětlitelná jen biocentrismem. Vesmír je dobře přizpůsoben životu, což je pochopitelné, jen pokud život vytváří vesmír, a nikoli naopak. Vesmír je ucelená časoprostorová logika já.
  • Čas nemá reálnou existenci mimo živočišné smyslové vnímání. Je to proces, jímž vnímáme změny ve vesmíru.
  • Prostor stejně jako čas není objekt nebo věc. Je další formou našeho animálního chápání, nemá nezávislou realitu. Neseme si prostor a čas s sebou jako želvy krunýř. Neexistuje žádná absolutní matrice sama o sobě, v níž by se odehrávaly fyzikální události nezávisle na životě.

Biocentrismus. Život a vědomí jako klíče k pochopení skutečné povahy vesmíru

Biocentrism: How Life and Consciousness Are the Keys to Understanding the True Nature of the Universe, BenBella Books 2009

AUTOŘI: Robert Lanza, Bob Berman

VYDAL: Barrister and Principal 2016

ROZSAH: 220 stran

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.