Friedrich Nietzsche náboženskou otázku smrtí Boha nevyřešil

Francouzský historik Didier Rance se ve své knize Nietzsche et le Crucifié: Turin 1888 věnuje pobytu německého filozofa Friedricha Nietzscheho v Turíně, jenž v lednu 1889 vyústil v duševní chorobu.

Německý filozof Fridrich Nietzsche v roce 1899. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Německý filozof Fridrich Nietzsche v roce 1899. | foto: Foto Hans OldeReprofoto
Německý filozof Fridrich Nietzsche v roce 1899.

Německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) dodnes vyvolává diskuse nejen kvůli svému nihilismu, ale i vztahu k nacismu či ke křesťanství. Jak rozumět jeho kritice křesťanství, Ježíše Krista a církve? Co motivovalo jeho nenávist k Bohu, jehož smrt zvěstuje? Jak se vyrovnat s Nietzschem, zejména v akademickém prostředí, kde pro mnohé zůstává autoritou, prorokem, jehož nelze kritizovat ani zpochybňovat?

Francouzský historik Didier Rance se ve své knize Nietzsche et le Crucifié: Turin 1888(Nietzsche a ukřižovaný. Turín 1888) věnuje Nietzscheho pobytu v Turíně v roce 1888, který v lednu 1889 vyústil v duševní chorobu. Turín je ideální pro toho, kdo hledá napětí mezi vírou a světem – velcí světci, například don Bosco, a především turínské plátno s otiskem Kristova těla po ukřižování. Nietzsche možná přišel o rozum na místě, odkud lze spatřit věže katedrály, kde je toto plátno. Možná byla poslední, co viděl, než zešílel.

Samotářství

Rance ukazuje Nietzscheho příjezd do Turína a jeho zvyky. Zachovaly se totiž jeho poznámky a korespondence. Nietzsche si pochvaloval aristokratického ducha a starobylost Turína, což je však pravda jen částečně – byl v té době industriálním městem se sociálními problémy a značně proletářský. Nietzsche se však o těchto problémech nezmiňuje, přestože v kavárnách četl noviny se zprávami z politiky i ze společnosti. Nikdy však nediskutoval se zákazníky a nejraději seděl sám.

Nietzsche žil v Turíně samotářsky, téměř nikdo ho nenavštěvoval, a tuto samotu přisuzoval své radikální filozofii. Současně však chodil na veřejné akce, zajímala ho aristokracie a účastnil se pohřbů, ale jen jako pozorovatel.

O tehdejším Nietzschem vypovídá následující příhoda. Musel vytopit místnost, v níž bydlel, proto si koupil kamínka na uhlí. Ta však nestačila, proto si pořídil větší od firmy Nieske. Jeho matka se však dozvěděla, že jsou nebezpečná, a svého syna varovala. A ten je reklamoval, aby dostal nazpět 68 marek. Jako by se jeho myšlení na pár dní zastavilo a zůstal mu jen tento praktický problém. Nietzsche si koupil plynová kamna, ale neřešil, může-li je ve svém turínském pokoji používat.

Nietzsche žil v Turíně samotářsky, téměř nikdo ho nenavštěvoval, a tuto samotu přisuzoval své radikální filozofii. Současně však chodil na veřejné akce, zajímala ho aristokracie a účastnil se pohřbů, ale jen jako pozorovatel. Podobal se univerzitnímu profesorovi, který má tvůrčí volno. V Turíně byl ve svém živlu, protože v knihkupectvích se prodávaly knihy minimálně ve třech jazycích.

Dva druhy génia

Nietzsche rozlišoval dva druhy génia – který chce vytvořit vše sám, a který se nechává ovlivnit druhými. Nietzsche patřil do druhé kategorie a napsal, že jeho filozofie je neustálý dialog. Ve své knize Lidské, příliš lidské přiznává, že ho ovlivnily čtyři dvojice myslitelů, které se vydal hledat do „pekla“.

Nietzsche rozlišoval dva druhy génia – který chce vytvořit vše sám, a který se nechává ovlivnit druhými. Nietzsche patřil do druhé kategorie a napsal, že jeho filozofie je neustálý dialog.

Byly jimi Epikuros (341–270 před naším letopočtem) a Michel de Montaigne (1533–1592), Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) a Baruch Spinoza (1632–1677), Platón (427–347 před naším letopočtem) a Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), Blaise Pascal (1623–1662) a Arthur Schopenhauer (1788–1860). Kromě nich pak například Ralph Waldo Emerson (1803–1882), Jacob Burckhardt (1818–1897), Josquin Desprez (1450–1521) a další.

V letech 1887 až 1888, těsně před zešílením, Nietzsche četl spíše autory zabývající se křesťanstvím, židovstvím nebo orientálními náboženstvími než klasické filozofy a spisovatele, jako byl Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881), Charles Baudelaire (1821–1867) nebo Guy de Maupassant (1850–1893).

V turínských kavárnách četl nejen knihy, ale i noviny a časopisy, a dospěl k závěru, že v důsledku nadměrné četby posledních dvou čeká německý národ úpadek. Měla jej však také způsobit nadměrná konzumace piva a hudby, především Richarda Wagnera (1813–1883), kterou Nietzsche nejprve obdivoval, ale později kritizoval. Ve svých dopisech a zápiscích pak ukazuje přehled o aktuálním dění, což u toho, kdo se ve svém díle Soumrak model označil za neaktuálního, překvapuje.

První známky šílenství

Díky rozsáhlé korespondenci se členy rodiny (23 dopisů matce), přáteli a obdivovateli lze zmapovat vývoj Nietzscheho nemoci. Během svého turínského pobytu napsal 250 dopisů, přibližně jeden denně, a nesl se ve znamení neúspěchu magnus opus, které mělo završit jeho celoživotní dílo – Antikrist nesplnil jeho očekávání, protože se mu nepodařilo dokončit kapitolu o křesťanství. Navíc se v roce 1888 jeho prací prodalo šest až 6,5 tisíce výtisků.

Rance se věnuje posledním Nietzscheho dnům při zdravém rozumu a stejně jako mnoho jiných si klade otázku, kdy se u něho objevily známky šílenství. Podle něho již v dopisech z listopadu 1888, kdy se Nietzsche prohlašoval za spasitele. A i dříve.

Zajímavá je pak Nietzscheho korespondence s jeho nakladatelem Fritzschem. Nietzsche od něho požadoval zálohy, handrkoval se o peníze a vyčítal mu omezenost a zaslepenost, protože nevěří, že se jeho díla budou prodávat v milionových nákladech. Nietzsche měl pravdu, ale mýlil se v době svého úspěchu – přišel o několik desítek let později, než očekával.

Rance se věnuje posledním Nietzscheho dnům při zdravém rozumu a stejně jako mnoho jiných si klade otázku, kdy se u něho objevily známky šílenství. Německý filozof Karl Jaspers (1883–1969), který působil jako psychiatr, považoval za počátek ztráty rozumu 27. prosinec 1888, kdy v dopise příteli Franzi Overbeckovi vyhlásil německému císaři válku.

Podle Rance se Jaspers mýlí, protože se známky šílenství projevovalyjiž v dopisech z listopadu 1888, kdy se Nietzsche prohlašoval za spasitele. A i dříve. Například v kapitole Historie chyb v díle Soumrak model vyhlásil nutnost popřít zdánlivý i skutečný svět, navzdory Nietzsche nevyrovnanosti je však koherentní.

Původ šílenství

Ještě více otázek vyvstává při stanovení původu Nietzscheho nemoci. Už před svým turínským zhroucením trpěl megalomanií, kterou lze považovat za duševní chorobu – měl ambici založit nové náboženství. V letech 1868 až 1869 ho sužovaly zvukové halucinace, ve kterých k němu promlouval zesnulý otec. Co se týče původu nemoci, byla vyloučena hypotéza jeho sestry, že byl otráven. Spekuluje se o syfilidě, maniodepresi, hysterii a v poslední době o autismu.

Rance hledá původ Nietzscheho šílenství v jeho postoji ke křesťanství a Ježíši Kristovi. Dle něho pomůže porozumět Nietzschemu před vypuknutím nemoci jeho korespondence.

Tyto diagnózy si však odporují a je otázkou, zda by se o nich mluvilo, kdyby ho nepotkal tragický osud. Rance přebírá závěr francouzského lékaře: „V čem mohou ti velmi chytří lékaři jak v současnosti, tak v jeho době pomoci vysvětlit a pochopit důvody Nietzscheho zhroucení? Odpověď zní: v ničem.“ Navíc je možné, že šlo o několik nemocí. Mnohem důležitější je Nietzscheho filozofie, která se na jeho zdravotním stavu také podepsala, a bez její znalosti nelze jeho šílenství pochopit a interpretovat. Doktoři mohou vysvětlit fyziologickou, nikoliv však vnitřní příčinu.

Rance hledá původ Nietzscheho šílenství v jeho postoji ke křesťanství a Ježíši Kristovi. Dle něho pomůže porozumět Nietzschemu před vypuknutím nemoci jeho korespondence. Dne 11. prosince 1888 napsal svému příteli Carlu Fuchsovi: „Nyní odcházím řídit svět.“ K tomu Rance dodává verš z Markova evangelia: „K čemu je člověku, když získá celý svět, avšak ztratí svoji duši?“ Ten vystihuje osud Nietzscheho díla po jeho onemocnění – jako by šlo o někoho naprosto jiného.

Zjednodušující výklad

Paradoxem Nietzscheho slávy je, že ho nejprve proslavila kritika jeho filozofie. Spisovatel Max Nordau (1849–1923) zveřejnil v roce 1892 knihu Entartung(Degenerace), ve které kritizoval úpadek doby a chválil Nietzscheho diagnózu – dekadenci společnosti – a jeho řešení vytvořit novou hierarchii. Nordau však současně tvrdě kritizoval Nietzscheho filozofii a prohlásil ji za falešný intelektualismus a aristokratismus. To, že mohl Nietzsche založit vlastní filozofický směr a školu, považoval za znak úpadku německého intelektuálního života.

Díky této kritice však Nietzsche začal být v Německu známý. Velkou roli v šíření jeho odkazu hrála také jeho sestra Elisabeth Förster-Nietzscheová, která svůj život zasvětila propagaci díla svého bratra. Dvoudílnou oslavnou biografii se značně podílela na vzniku nietzschovského mýtu, dle něhož byl prorokem, věštcem i novodobým svatým od dětství povolaným zlepšit osud lidstva. V tomto boji za lepší budoucnost si Nietzscheho přivlastnil například rakouský filozof Rudolf Steiner (1861–1925), který v něm viděl bojovníka proti své době.

Jednou z knih, které z Nietzscheho udělaly idol nacistů, je Nietzsche a nacionální socialismus Heinricha Hartleho z roku 1937. Ukazuje ho jako kritika demokracie, osvoboditele od morálních principů a židovsko-křesťanské morálky, toho, kdo oslavuje násilí a válku, a předkládá vizi štěstí, jež spočívá v síle a moci. Takový výklad Nietzscheho je zjednodušující, protože opomíjí jeho kritiku germánství a nenávisti k Židům.

Němci a Rakušané bojující v první světové válce ho považovali za apoštola vůle k moci i za jednoho z myslitelů nacionalismu a pangermanismu, přestože Nietzsche oba směry kritizoval – v průběhu první světové války se prodaly miliony výtisků jeho knih, jak očekával. Po válce Nietzscheho stále více četli nacionalisté. Goebbelsova revue Kunst der Nation o něm tvrdila, že je prorokem nové doby.

Jednou z knih, které z Nietzscheho udělaly idol nacistů, je Nietzsche a nacionální socialismus Heinricha Hartleho z roku 1937. Ukazuje ho jako kritika demokracie, osvoboditele od morálních principů a židovsko-křesťanské morálky, toho, kdo oslavuje násilí a válku, a předkládá vizi štěstí, jež spočívá v síle a moci. Takový výklad Nietzscheho je zjednodušující, protože opomíjí jeho kritiku germánství a nenávisti k Židům.

V tohoto ohledu vyvolává zájem vztah Nietzscheho a německého filozofa Martina Heideggera (1889–1976). Heideggerův rektorský projev v roce 1939 byl plný nietszchovských pojmů síla, boj, vůle či úděl, přičemž přednáškový kurz v letech 1936 až 1941 je často považován za jeho projev odporu vůči nacismu. Po zhroucení nacistického režimu skončilo i Nietzscheho dominantní postavení a vliv na německou filozofii.

Nekritické přebírání závěrů

Ve Francii se stal Nietzsche uznávaným o něco později než v Německu, ale možná o to více. Paul Amance zveřejnil v roce 1925 knihu Božství Friedricha Nietzscheho, zdroj evropského náboženství. Byl sice ateista, ale Nietzscheho srovnává s Ježíšem s tím rozdílem, že se o něm neví, zda skutečně žil a nebyl pouze mýtem, zatímco o Nietzschem tyto pochybností neexistují. Amance tvrdil, že Nietzsche umřel za nás za všechny, aby založil nové náboženství, které se bude jmenovat Evropa.

Nietzsche se sice dostal ve Francii do širšího podvědomí, ale ti, kdo se hlásí k jeho filozofii, ji znají jen povrchně, například jeho výrok „Bůh je mrtev“. Současné paradigma pak nekriticky přebírá některé Nietzscheho závěry, jako je agonie křesťanství, omezení myšlení na biologické procesy či kult těla, kterému se musí vše podřídit.

Po druhé světové válce Nietzsche ve Francii nezapadl jako v Německu, ale díky třem filozofům – Gilles Deleuze (1925–1995), Michel Foucault (1926–1984) a Jacques Derrida (1930–2004) – byl stejně slavný jako Karel Marx (1818–1883) a Sigmund Freud (1856–1939). Kult Nietzscheho, jenž předpověděl postmodernismus, vytvořili univerzitní profesoři a byl natolik silný, že v sedmdesátých letech 20. století se stal čtyřikrát tématem státní zkoušky z filozofie. Jen málokdo ho kritizoval, kromě marxisty Domenika Losurda a křesťanských filozofů Xaviera Tillietta a Philippa Nema.

Nietzsche se sice dostal ve Francii do širšího podvědomí, ale ti, kdo se hlásí k jeho filozofii, ji znají jen povrchně, například jeho výrok „Bůh je mrtev“. Současné paradigma pak nekriticky přebírá některé Nietzscheho závěry, jako je agonie křesťanství, omezení myšlení na biologické procesy či kult těla, kterému se musí vše podřídit.

Přesun od teologie k filozofii

Rance se také věnuje Nietzscheho vztahu ke křesťanství, v roce 1888 brojil proti němu a jeho hodnotám. Nietzsche se narodil v protestantské rodině a jeho otec zastával postoj, že v náboženství hraje důležitou roli utrpení. Rusko-německá spisovatelka Lou Andreas-Salomé (1861–1937), která Nietzscheho znala, prohlásila, že měl v dětství rád náboženství, ale opustil ho, protože ohrožovalo svět, který si vytvořil.

Nietzsche brzy přesunul své intelektuální úsilí od teologie k filozofii. V letech 1869 až 1886 se Ježíš v jeho dílech objevil pouze pětkrát, o křesťanství se zmiňuje častěji, ale v historických souvislostech. Výjimkou je Bůh, o kterém píše, aby ho popřel.

Nietzscheho intelektuální rozchod s náboženstvím ovlivnil americký filozof Emerson, který považoval křesťanství za odsouzené k zániku. Namísto něho nastoupí nové náboženství, které bude oslavou života a založené na kontrole sebe a svého osudu. O člověku nerozhoduje Bůh, ale prostředí, přírodní síly, psychologie a výchova.

Nietzsche se zhlédl ve vybudování ráje již na zemi vlastní sílou, přestože ještě v roce 1864 studoval teologii v Bonu s cílem stát se pastorem jako jeho otec. Nebyl sám, také například jeho přítel a učitel Overbeck, ateista, který přednášel teologii. Nietzsche však brzy přesunul své intelektuální úsilí od teologie k filozofii. V letech 1869 až 1886 se Ježíš v jeho dílech objevil pouze pětkrát, o křesťanství se zmiňuje častěji, ale v historických souvislostech. Výjimkou je Bůh, o kterém píše, aby ho popřel.

Na podzim 1881 napsal Nietzsche svou slavnou tezi Bůh je mrtev. Nepochybně při tom myslel na luteránský hymnus, v němž se tvrdí, že Bůh je mrtev, což není myšleno obecně, ale konstatuje se Ježíšova smrt na kříži za spásu lidstva.

Kritika základů křesťanství

Podle Nietzscheho je Bůh mrtev nejen proto, že lidé v něho přestali věřit, ale i kvůli neshodě lidského neštěstí a jeho lásky, vědy a teologie. Bůh je mrtev, protože si to přejeme. Mnoho argumentů proti Boží existenci, jejich neslučitelnost a občas až protichůdnost vedly Nietzscheho k tomu, že smrt Boha interpretoval jako dobrou i špatnou zprávu. Tato jeho teze bývá považovaná za základní ateistický postoj, je však třeba se ptát, kdo přijde po smrti Boha. Nietzsche viděl následníka v bohu se silnou vůlí v souladu s přírodními silami, v čemž se podobá Spinozovi.

Nietzsche považoval Ježíše za člověka, nikoliv vtěleného Boha, který umřel brzy a nešťastně, jinak by své učení opravil. Kritizuje základy křesťanství pokoru a poslušnost a vysmívá se katolicismu kvůli jeho mučedníkům, asketismu a celibátu.

Smrtí Boha však Nietzsche nevyřešil náboženskou otázku, protože křesťané zůstali křesťany. Navíc, jak chápat smrt Boha? Jde o smrt Ježíše? V tom tkví rozdíl mezi Nietzschem a Marxem. Jakmile Marx přijal ateismus, přestal se vyjadřovat k náboženským otázkám, zatímco Nietzsche se k nim neustále vracel. Rance se věnuje i Nietzscheho kritice Ježíše. Mnozí ji vysvětlují jeho kritikou církve, protože se její představitelé odchylují od původního Ježíšova učení. Tato snaha omezit Nietzscheho kritiku na odsuzování pokrytectví v církvi je mylná, protože zmenšuje jeho kritiku Ježíše.

Nietzsche považoval Ježíše za člověka, nikoliv vtěleného Boha, který umřel brzy a nešťastně, jinak by své učení opravil. Kritizuje základy křesťanství pokoru a poslušnost a vysmívá se katolicismu kvůli jeho mučedníkům, asketismu a celibátu. Na tuto kritiku poslušnosti jako servilního odevzdávaní nebo slabošství odpověděl papež Benedikt XVI., že existuje falešná pokora a poslušnost, které jsou karikaturami křesťanských hodnot, a křesťané o ně neusilují. Opakem pokory je pýcha, která ničí každé společenství, a pokud se s ní nebojuje, skončí násilím.

Otázka spásy

Nietzsche kritizoval křesťanské hodnoty, jež však představuje jen jako karikatury těch skutečných, a nemá svatého, který by je vyznával. Jeho kritika křesťanství je hluboká, což si uvědomoval, a jeho subjektivismus v protikladu k objektivitě ctností. Proto v díle Antikrist útočí především na křesťanské ctnosti víru, naději a lásku, které jsou projevem degenerace. Víru považuje za netečnost k pravdě, naději za ctnost slabých a ctnost lásky za potlačený sexuální instinkt. Láska je vlastnictví, největší vulgaritou rozumu a víra v ni naivní.

Rance si klade otázku, zda Nietzsche může být spasen. Nejde totiž o špatného člověka, který se dopouští zla především z nevědomosti a nezájmu o morální a metafyzické principy.

Nietzscheho útok na křesťanství vrcholí v jeho dodatku k práci Antikrist, který je plný nenávisti ke křesťanům. Rance uvažuje, jak Nietzscheho konfrontovat s Ježíšem, který chce spasit všechny lidi, tedy i Nietzscheho. A klade si otázku, zda Nietzsche může být spasen. Nejde totiž o špatného člověka, který se dopouští zla především z nevědomosti a nezájmu o morální a metafyzické principy.

Nietzsche je zakladatelem modernismu ve smyslu protikřesťanského postoje, který z člověka činí boha. Rance připomíná francouzského spisovatele Daniela Halévyho (1872–1962), který v roce 1909 vyzval k zamyšlení o Nietzscheho nesmrtelné duši. Napsal, že stejně jako každý jiný člověk, byl stvořen k věčnému životu, proto je třeba se věnovat jeho posmrtnému osudu. Nietzsche nepotřebuje kanonizaci ani diabolizaci, ale modlitby, jež ho svěří do Otcova milosrdenství.

Didier Rance, Nietzsche et le Crucifié: Turin 1888.

Nietzsche et le Crucifié: Turin 1888

Nietzsche a ukřižovaný. Turín 1888

AUTOR: Didier Rance

VYDAL: Ad Solem 2015

ROZSAH: 463 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 16.2.2020 03:03 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.