Francie: Islám se sekularizovat může

Hakim El Karoui vystudoval prestižní francouzskou školu École normale supérieure, poté byl vysokoškolským učitelem, od roku 2002 je poradcem předsedy francouzské vlády, od roku 2006 pracuje pro banku Rothschild, v roce 2011 se stal konzultantem společnosti Roland Berger a v roce 2016 se osamostatnil a založil poradenskou firmu Volentia.

Vedle toho zveřejnil tři knihy: v roce 2006 L’Avenir d’une exception (Budoucnost výjimky), v roce 2011 Réinventer l’Occident: Essai sur une crise économique et culturelle (Znovu objevit Západ. Esej o ekonomické a kulturní krizi) a v roce 2013La Lutte des âges(Boj věků). Loni pak think thank Institut Montaigne vydal El Karouiho sociologickou studii na základě průzkumu mezi muslimy o současném islámu ve Francii Un islam français est possible (Francouzský islám je možný).

Vedla k ní neschopnost intelektuálních elit řešit problémy s islámem, jak ukázala polemika o burkinách. Přitom tato neschopnost je důsledkem nedůvěryhodných informací o islámu ve Francii. Navíc mnoho informací a průzkumů rychle zastarává, protože francouzská islámská komunita se dynamicky vyvíjí.

Čtyři překážky

Muslimové tvoří 5,6 procenta francouzské populace nad 15 let a průzkum se prováděl na 15 459 z nich – se statistickou chybou okolo dvou procent. Tato skupina je mnohem méně vzdělaná, než činí francouzský průměr, a její část považuje náboženskou identitu za důležitější než národní a naslouchá sloganu „čím více jste fundamentální, tím lepší jste muslim a tím více sám sebou“. Co se týká islámu, situace je jasná – existuje tichá většina a agresivní menšina.

Organizace Conseil français du culte musulman (Francouzská rada muslimského kultu, CFCM), jež sdružuje muslimy a slouží ke komunikaci se státními institucemi, má limity – nedokáže zabránit financování ze zahraničí a projevům radikalizace, jako je antisemitismus, a neumožňuje porozumět významu současných institucí.

Studie uvádí čtyři hlavní překážky pro integraci islámu do francouzské společnosti. První je geopolitická – islám je spojený se zeměmi Maghrebu a s Tureckem a vztahy Francie s nimi nejsou v současnosti jednoduché. Druhou překážkou je neexistence jedné komunity muslimů ve Francii – existuje mnoho komunit, které jsou rozdělené jak národnostně, tak duchovně i z hlediska náboženských praktik.

Třetí překážka spočívá ve financování francouzské muslimské komunity – ze zahraničí není průhledné a od francouzského státu zase nerovnoměrné. Čtvrtá překážka je instituční – jmenovaní Jeana-Pierra Chevènementa šéfem CFCM není projevem důvěry k muslimským intelektuálním elitám. Zná sice islám dobře, ale nepatří do francouzské muslimské komunity. Navíc jeho vysoký věk nedává velkou šanci na dlouhodobé řešení.

Nedostupné údaje

Podle El Karouiho islám musí vyjít při řešení současné krize z menšiny – tato muslimská skupina nemá spoléhat na ochranu a finanční pomoc ze zahraničí. Současně by měla vytvořit vlastní intelektuální elitu, jež bude odpovídat na výzvy a problémy vyplývající z integrace islámu do francouzské společnosti, tedy nespoléhat se na ni, ale předkládat vlastní řešení a brát za ně odpovědnost. Zajistit například průhledné financování, bojovat proti fundamentalismu nebo nepodporovat aktivity či zvyky v rozporu s francouzskou ústavou.

Francouzská média často prezentují islám jako násilný a nenávistný, což si džihádisté přejí. Studie se ptá, zda je to věrný obraz muslimů ve Francii. Média uvádějí počty Francouzů bojujících za Islámský stát, přičemž mnoho praktikujících muslimů a jejich každodenní život zůstávají skryté. O této skupině jsou údaje prakticky nedostupné. Neznalost struktury islámu ve Francii brání hledání metod k boji s radikalismem a vede ke spojování fanatiků a běžných věřících.

Islám je po křesťanství druhým nejrozšířenějším náboženstvím ve Francii – mezi lidmi do 25 let má desetiprocentní zastoupení. Věřící také dokážou předávat islám z generace na generaci, což neplatí pro křesťanství – 85 procent současných muslimů mělo alespoň jednoho rodiče této víry, přičemž počet konvertitů k islámu tvoří sedm procent. Dynamika islámu je úměrná odchodu od křesťanství a nárůstu osob bez náboženské příslušnosti.

Co se týká zaměstnání u islámské populace, 24 procent vykonává dělnické profese, 22 procent jsou zaměstnanci, 30 procent nezaměstnaní, další jsou bez pracovní aktivity nebo studenti a pouze čtyři procenta zastávají řídící posty. Toto rozložení lze vysvětlit průměrným věkem muslimů ve Francii 35,8 roku, zatímco u křesťanů 53 let a u osob bez náboženské příslušnosti 43,5 roku.

Šest kategorií

Studie také předkládá údaje o národnostním složení muslimů ve Francii – 50 procent dotázaných jsou Francouzi od narození, 24 procent francouzskou národnost získalo a 26 procent má jinou národnost. Většina francouzských muslimů je neevropského původu, tedy alespoň jeden z rodičů nemá francouzskou národnost – například 38 procent je z Alžírska, 25 procent z Maroka, osm procent z Turecka a devět procent ze subsaharských zemí.

Studie ukazuje i praktikování islámu. Muslimové byli rozděleni do šesti kategorií, které mohly být upřesněny, ale pro zjednodušení a přehlednosti zůstalo jen u nich. První kategorie – 18 procent – nevede žádný náboženský život a nemá žádné požadavky na společnost, nevyžaduje například, aby školní jídelny vařily halal.

Druhá kategorie muslimů – 28 procent – vyznává stejné hodnoty jako předchozí skupina, považuje například, aby polygamie byla zakázána zákonem, a souhlasí s tím, že zákony republiky jsou důležitější než náboženské, ale zdůrazňuje konzumaci pouze masa halal a požaduje pracovní podmínky přizpůsobené muslimům. Třetí kategorie muslimů – 14 procent – odmítá nosit nikáb i polygamii, ale kritizuje republikánské zřízení a laickou společnost.

Čtvrtá, dvanáctiprocentní kategorie muslimů je naopak vstřícná k laické společnosti, ale kritizuje zákaz polygamie a současně odsuzuje nošení nikábu. Pátá kategorie – 13 procent – se vyznačuje náboženským autoritářstvím – náboženské zákony upřednostňuje před zákony státu a její velká část souhlasí s nošením nikábu. Poslední, šestá kategorie muslimů – 15 procent – je nejtvrdší v náboženských praktikách, ale považuje víru za soukromou, nikoliv veřejnou záležitost.

Na základě těchto údajů tedy 46 procent muslimské populace tíhne k sekulární společnosti a 28 procent je proti současnému státnímu zřízení a požaduje stát podle islámského práva. Tento názor převažuje u nejmladších muslimů.

Otázka autority

Studie ukazuje i každodenní vztah k islámu a nejrozšířenější muslimské zvyky. Za hlavní znak je považována konzumace masa halal – dle 40 procent dotázaných patří mezi pět pilířů islámu, což není pravda, a odhaluje, že velká část muslimů nezná základy své víry. Význam halal ukazuje i to, že 70 procent muslimů si ho kupuje vždy a pouze šest procent nikdy. Dalším znakem islámské náboženské praxe je šátek u mladých žen – se zahalováním souhlasilo 60 procent dotázaných. A 35 procent žen přiznalo, že nosí šatek denně, což je nárůst oproti roku 2003, kdy jen 23 procent.

Pro muslimy je důležitý i vztah k autoritě, což přestavuje jeden z problémů při začleňování islámu do francouzské společnosti. Vnitřní roztříštěnost islámu vyjadřuje jen devítiprocentní vztah k CFCM jako autoritě. O mnoho lépe na tom nejsou ani dvě nejznámější autority francouzského islámu – rektor mešity v Bordeaux Tareq Oubrou a rektor mešity v Paříži Dalil Boubakeur, jež za náboženské autority považuje 16 procent francouzských muslimů.

Nejlépe si vedl spisovatel a islamolog Tariq Ramadan, kterého považuje za autoritu 37 procent muslimů. Je však spíše politickým představitelem než duchovní autoritou. V tomto ohledu studie potvrzuje obavy z takzvaného politického islámu.

Chybné potlačování

Dalším znakem praktikování islámu je účast na modlitbách – 30 procent muslimů nikdy nenavštívilo mešitu a dalších 30 procent ji navštíví pouze při ramadánu, 15 procent se chodí modlit alespoň jednou týdně a pouze pět procent každý den. Z toho však nevyplývá, že by se muslimové nemodlili, většina dotázaných totiž uvedla, že se modlí soukromě pětkrát denně.

V případě politické orientace 30 procent muslimů zaujímá středové názory. To je však možná způsobené tím, že levice ani pravice nesplňují jejich očekávání od politiky. Levicoví muslimové – jedenáct procent – převažují nad pravicovými – čtyři procenta –, zatímco 21 procent nemá vyhraněný politický názor.

Na základě těchto údajů o muslimech ve Francii El Karoui vyvozuje, že příčina neúspěchu integrace je jak sociální, tak identitní a vinny jsou obě strany. Rozmělněná francouzská identita totiž není schopná předložit model společnosti, do níž by se muslimové chtěli začlenit. El Karoui považuje potlačování náboženských symbolů za chybné, protože „čím více se bojuje proti identitním znakům, tím více se tato identita utvrzuje“.

Turecká verze salafismu

Studie se věnuje i organizaci islámu shora. Islám se ve Francii vyvíjel ve třech etapách. Od roku 1950 se mluvilo o islámu v rodinách, od roku 1970 o islámu v městských čtvrtích a od roku 1990 se proměňuje v instituční, provázaný s institucemi v zahraničí. Tyto vlivy jsou analyzovány ve vztahu k Alžírsku, Maroku a k Turecku.

Nejproblematičtější je islám turecký, který vyvinul síť společenství upevňujících tradiční hodnoty ovlivněné osmanstvím, nacionální ideologií, jež vidí v Turecku dědice Osmanské říše. Turecký islám se snaží brzdit integraci do francouzské společnosti a zároveň je jedním z hlavních propagátorů turecké verze salafismu, radikální formy náboženského života, která chce obnovit islám, jak se praktikoval za proroka Mohameda a jeho prvních učedníků.

Studie analyzuje i vliv Saúdské Arábie na islám, a to především v podpoře poutí do svatých míst a v rozvoji univerzitního islámského vzdělávaní. Saúdská Arábie se podílí na financování výstavby mešit průměrně 750 tisíci eur ročně a platí 14 imámů z celkových dvou tisíc ve Francii. Katar svůj vliv uplatňuje prostřednictvím médií – televizní stanice Al-Džazíra vysílá pořad Šaría a život pro francouzské muslimy hovořící arabsky.

Studie se zabývá i vzděláváním – v současnosti má 56 soukromých muslimských škol, většinou zcela nezávislých na státu, okolo pěti tisíc žáků. Velká část studie o organizaci islámu ve Francii ukazuje historii institucionálních vztahů islámu a Francouzské republiky a srovnává je s jinými evropskými zeměmi.

Širší pohled

Studie se dívá na islám i zdola, z pohledu běžného věřícího – ukazuje jeho vztah k imámům a mešitám a znalosti o islámské víře a předpisech. A věnuje se také islámu v tradičních mediích i na internetu, kde se objevují přenosy z mešit a kázaní. Podle El Karouiho má většina z nich triviální obsah a postrádá hloubku islámské teologie a zabývá se především láskou, manželskými a sexuálními vztahy, úspěchem a penězi. Odpovědi imámů jsou v souladu se sociálním náboženstvím – zdůrazňují správnou míru, porozumění druhému a disciplínu.

Studie představuje v současnosti, kdy na internetu a sociálních sítích koluje obrovský počet hoaxů a dezinformací, seriozní zdroj údajů o islámu ve Francii. El Karoui neskrývá problém v podobě třetiny muslimské populace nakloněné radikálnímu islámu. Lze za této situace mluvit o možnosti sekulárního islámu?

Sociolog El Karoui se domnívá, že to možné je, přestože seznam podmínek a reforem je dlouhý. Z hlediska údajů je možné skoro vše, je však třeba širšího, především teologického a filozofického pohledu, aby se ukázalo, že sekulární islám není jen zbožným přáním v dnešním neklidném a válkou zmítaném světě.