Příběh otce umírajícího na rakovinu, který se zoufale snaží zaopatřit své děti, by mohl dopadnout jako kýčové melodrama, nebo šedivý festivalový příspěvek. Ne pokud vyšel z dílny Alejandra Inárritua. Film Biutiful je přímý úder na solar podaný s elegancí, rytmem a surealistickou vizuální poezií. Není nikdy tak špatně, aby nemohlo být hůř, zdá se být mottem, kolem kterého se příběh otáčí.
Uxbal, protagonista příběhu, hraný Javierem Bardemem (Tahle země není pro starý) je bývalý narkoman, který se živí ne právě legálním způsobem a ne právě výnosně. Možná proto, že bere příliš ohledů. Když se dozví, že mu zbývá pár měsíců života, nemůže se spolehnout na nikoho, kdo by se postaral o jeho dvě malé děti. Jejich dysfunkční matka jede v drogách, a když nešlape ulici, pobývá v ústavu se svou bipolární poruchou. Kšefty v uličním prodeji nejdou, jak by měly, a aby věci dostaly opravdu spád, Uxbal se nechtěně stane spoluviníkem smrti dvacítky čínských ilegálů.
Působivost a otřesnost snímku nespočívá v zobrazování brutality a násilí. Naopak, autor se těmto laciným efektům záměrně a důsledně brání. Tím, že je pouze naznačuje, je ve skutečnosti umocňuje. Mnohé jsou nástroje filmového umění, Alejandro je zná a dovede použít. Od malování světly velkoměsta, záběry, které se vyvíjejí s působivou a nepostižitelnou choreografií, po surealistické výjevy a téměř podprahové rychlé střihy. Jsme vrženi do barcelonských bytů, dílen a zákoutí, záběr je neustále v pohybu, téměř cítíme jejich pach a bezvýchodnost situace jejich obyvatel. Sledujeme děj ne jako diváci, ale jako přímí účastníci a spoluviníci.
„Když jsem byl malý, rádiová stanice vysílala zvuk moře,“ říká Uxbal, „vždycky jsem se toho zvuku bál. Moře, a těch stvoření která žijí na jeho dnu.“ S Uxbalem prožíváme, jaké to je existovat právě na tomto dně moderního velkoměsta, kde mezi nepřátelskými stvořeními někteří dokáží neztratit smysl pro základní lidské hodnoty a v sobě najít opravdovou krásu.
Ne všechny filmy mohou dostat Oskara, a ty, které ho dostaly, si jej bezesporu zasloužily. Pro mne, za nejlepší vyjádření empatie a zobrazení světa čtyř miliard lidí, kteří žijí pod čarou ponoru, vítězem je Biutiful.
