Lidovky.cz

Feminismus může být vtipný aneb Návrat k ideálům ženského hnutí

  17:17
Libertariánská feministka Camille Paglia ve své knize Svobodné ženy, svobodní muži. Eseje o pohlaví, genderu a feminismu kritizuje současnou genderovou ideologii ovládající americké univerzity.

Demonstranti na shromáždění pro rovnost pohlaví a proti násilí na ženách. MDŽ v Kyjevě na Ukrajině foto: Reuters

Camille Anna Paglia (1947), americká akademička, sociální a umělecká kritička a emeritní profesorka University of Arts ve Filadelfii s italskými kořeny, k nimž se hrdě hlásí, nesmlouvavě praví: „Od dob lovců a sběračů existuje racionální dělba práce, jež má své kořeny nikoli v mužské touze podmaňovat si a uvězňovat, nýbrž v prokreativním břemeni, které na ženu doléhá od přírody. (…) Feministická teorie byla k mužům groteskně nespravedlivá, neboť odmítala přiznat obrovskou péči, již většina mužů věnovala ženám a dětem.“

Její kniha Svobodné ženy, svobodní muži. Eseje o pohlaví, genderu a feminismu, soubor článků, esejů a přednášek z let 1990 až 2016, zahrnuje myšlenkový vývoj této svérázné autorky. Prostřednictvím volně řazených kapitol Paglia reflektuje a kritizuje vývoj feminismu uplynulých 30 let, který je poznamenán omezenou vzdělaností a mizivým obecným rozhledem svých ideoložek. Společným rysem, který je zřetelný ze všech jejích textů, je rozhodné přihlášení se k individuální svobodě.

Biologická předurčenost

Knihu otvírá skvělá předmluva Bianky Bellové, jež je Paglii názorově blízká a má osobní zkušenost s atakem českého militantního feminismu. S jejím tvrzením, že kniha „přináší racionální odpovědi na to, kde jsou slabiny a slepá místa současného feminismu, dosud jen instinktivně tušená“, nelze než souhlasit. Témata knihy lze shrnout pod tři společné jmenovatele – nesouhlas s akademickým feminismem, pěstovaným na katedrách „ženských studií“ v USA, odpor k radikálnímu feminismu a odmítání jednostranně genderového pohledu a z něj pramenící politické korektnosti.

Paglia se hlásí k tezi, že historická a mytologická identifikace ženy s přírodou je správná. Řečeno kategoriemi tenderu – primární je biologické pohlaví, které nás určuje, i když nám biologické skutečnosti nemusejí být po chuti. Tato biologická předurčenost prý ovlivňuje ženy nejen, co se týče jejich fyzické výkonnosti, ale i intelektuálně.

Současný akademický feminismus (ten, „podle nějž jazyk ustavuje vědění a zkušenost“) se stal „takovým univerzálním šuplíkem, do nějž si banda ubrečených, vzájemně citově závislých sestřiček může odkládat své plesnivé neurózy“. Jako správná rebelka se Paglia ztotožňuje s aktivitami, které feministky zatracují – baví ji americký fotbal, móda, rocková hudba, popkultura. Odmítá legislativní zásahy proti prostituci. Přimlouvá se za snížení věkové hranice legálního pohlavního styku. Nemá problém s drogami a pornografií. Nevadí jí soutěže typu Miss World…

A nemyslí si, že by USA měly mít prezidentku. Za skutečnou feministku považuje Madonnu, která je díky svému obrovskému vlivu na mladé ženy na celém světě „budoucností feminismu“. Na vysvětlenou uveďme, že esej zmiňující tuto zpěvačku a tehdejší sexuální symbol je z roku 1990; dnes víme, že se Madonna „budoucností feminismu“ nestala (a že to zjevně nebylo ani její ambicí), byť jí statečné a provokativní postoje nelze upřít.

Paglia se hlásí k tezi, že historická a mytologická identifikace ženy s přírodou je správná. Řečeno kategoriemi tenderu – primární je biologické pohlaví, které nás určuje, i když nám biologické skutečnosti nemusejí být po chuti. Tato biologická předurčenost prý ovlivňuje ženy nejen, co se týče jejich fyzické výkonnosti, ale i intelektuálně. V eseji z roku 1995 Rozvolněné kánony: proč se nenarodil žádný ženský Shakespeare oponuje tvrzení, že se „v literárních dějinách nachází řada neuznaných ženských géniů, kteří jen čekají na to, až je někdo objeví“.

Hrubá urážka mužů

Odpor Paglii k militantnímu feminismu (ten, „který je posedlý politicky korektním jazykem“) je dán přesvědčením, že jeho obsah i aktivity jsou výrazem nebezpečné touhy po zásazích státní moci do soukromého světa individua. Účty, které má Paglia s feministkami typu Catharine MacKinnonové a Andrey Dworkinové, nebudou zjevně splaceny nikdy. Podle Paglii byla Dworkinová „nepříčetná fanatička, sebedestruktivní žena tak sžíraná nenávistí vůči mužům, že to hraničilo s psychózou“, zatímco právnička MacKinnonová je „puritánská ostřelovačka Andrey Dworkinové“.

Hromů a blesků se dočkala i Susan Faludiová, výrazně ovlivněná „diletantským“ marxismem, ideoložka, jež „dostala ránu z milosti“ rozpadem Sovětského svazu. Těmto akademičkám se „příčí sexualita“ – a odtud pramení jejich záštiplná nenávist vůči mužům. Svět za hranicemi „ženských studií“ je mimo rozlišovací schopnosti těchto osob. Paglia rovněž odmítá fenomén „znásilnění na schůzce“ („kulturu znásilnění“), kanonické téma militantního feminismu, které po určitou dobu hýbalo americkými univerzitami.

Paglia rovněž odmítá fenomén „znásilnění na schůzce“ („kulturu znásilnění“), kanonické téma militantního feminismu, které po určitou dobu hýbalo americkými univerzitami. Ohrazuje se proti představě, že feministky by byly „první skupinou v dějinách, která kdy odmítla znásilnění“. To je dle Paglli „hrubá urážka mužů“.

Ohrazuje se proti představě, že feministky by byly „první skupinou v dějinách, která kdy odmítla znásilnění“. To je dle Paglli „hrubá urážka mužů. Ctihodní muži odmítají znásilnění po celé dějiny. Ctihodní muži nevraždí, ctihodní muži nekradou, ctihodní muži neznásilňují. To se táhne celými dějinami.“ Což je hluboká pravda. Ženská studia, „pohodlný, přátelský marasmus skupinového myšlení“, jejichž mantrou je gender, jsou dalším z terčů Paglii.

Jejich programy, vznikající na amerických univerzitách jako houby po dešti počátkem sedmdesátých let, začaly coby politické buňky – a už jimi zůstaly. Ženská studia tak přispěla ke vzniku „policie politické korektnosti“, což mělo devastující vliv na kvalitu akademického prostředí, především humanitních oborů. Dle Paglii je gender dnes „tendenční a prudérní krycí jméno pro sociální inženýrství“. V této souvislosti si povšimněme faktu, že v knize nefiguruje jméno obecně respektované feministické historičky Joan W. Scottové.

Škoda, pak by možná Paglia naznala užitečnost kategorie gender pro historickou analýzu, abychom připomněli titul dnes už klasické studie na téma první dámy gender history. Ani ona ovšem netvrdí, že genderová analýza je v historickém bádání metodou jedinou. Navzdory tomu se Paglia k modernímu feminismu, konkrétně k jeho liberální („libertariánské“) formě, hlásí. Feminismus je podle ní „jedním z velkých pokrokových hnutí inspirovaných revolucemi v Americe a Francii“.

Moderní kultura

Vrcholnou fázi liberálního feminismu vidí Paglia v meziválečných letech, kdy „se na veřejné scéně objevil obrovský počet žen, které úžasně stylově a vkusně ukazovaly, co to znamená, být moderní ženou, osvobozenou od okovů minulosti. (…) Existoval zde sice odpor vůči všemu, co ženám bránilo v rozletu, ale rozhodně se na muže všeobecně neútočilo ani se posměšně neshazovali, což se později stalo výrazným rysem druhé vlny feminismu.“

Ještě bych dodala, že na konci této – stále první – vlny feminismu stojí nejen dosud nepřekonaná esej Virginie Woolfové Vlastní pokoj (v knize rovněž nezmíněný), ale patří sem i kultivovaný feminismus první Československé republiky. Lze tedy souhlasit, že demokracie kapitalistické společnosti měla pro vznik moderního individualismu, tudíž i feminismu, klíčový význam.

Generace Paglii „měla svůj vlastní příběh a vlastní bitvy. (…) Naším vrozeným výrazem byla populární kultura – Elvis Presley, Beatles, Rolling Stones.“ Právě tato moderní kultura – nikoli feministické hnutí – měla podle Paglii rozhodující roli v proměně rolí pohlaví.

Za zdroj druhé vlny feminismu, která se objevuje v šedesátých letech, považuje Paglia dva kanonické texty: Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové z roku 1949 a jím inspirovanou knihu Feminine Mystique Betty Friedanové z roku 1963 (do češtiny byla tato kniha skutečně uvedena pod původním anglickým názvem, nikoli jako Ženské tajemství, jak překlad mylně uvádí).

Na rozdíl od existencialistické francouzské intelektuálky zůstala Friedanová, která roku 1967 spoluzakládala Národní ženskou organizaci, z níž byla později svými zradikalizovanými družkami vyštvána, „vždy pevně zakořeněná v každodenním životě normálních (!) manželek a matek“. Představovala starší generaci feministek, zatímco generace Paglii „měla svůj vlastní příběh a vlastní bitvy. (…) Naším vrozeným výrazem byla populární kultura – Elvis Presley, Beatles, Rolling Stones.“

Právě tato moderní kultura – nikoli feministické hnutí – měla podle Paglii rozhodující roli v proměně rolí pohlaví. Za konec druhé vlny feminismu považuje Paglia objevnou práci Germaine Greerové Eunuška z roku 1970, nemilosrdnou analýzu situace, v níž se nacházela žena ve svobodném světě na konci šedesátých let 20. století, kde se její tělo stalo objektem populární kultury a stále vlezlejší reklamy.

Přitakání prostituci

Uvedený opus hodnotí Paglia jako zdařilý, nicméně pak všechno, jak se domnívá, „šlo z kopce“. Feminismus degradoval v ideologii, která se vzdalovala životům drtivé většiny žen. Za jednu z příčin považuje Paglia ostouzení a znehodnocování role mateřství. Tento postoj se pak rozvíjí především v průběhu třetí vlny feminismu, kdy role matky začala být „zobrazována jako historie mužského útlaku a ženské viktimizace“. To Paglia považuje za hrubé zkreslení a poukazuje na skutečnost, že ve feministickém diskurzu jsou zcela eliminovány kategorie jako „manžel“ nebo „otec“.

Některé provokativní výroky, které kniha obsahuje, jsou dokonce v příkrém rozporu se svobodou individua, k níž se Paglia tolik hlásí. Přitakání prostituci je jedním z takových příkladů, i když je třeba spolu s Paglií připustit, že představa feministek o možnosti vymýcení obchodu se sexem je „pouhým sebeklamem“.

S Paglií budeme asi sotva souhlasit bezvýhradně; byl by to ostatně postoj více než troufalý, založený na poněkud neuspořádaném souboru esejů, v němž se často opakují už jednou vyřčená fakta, a kde v podstatě chybí zobecňující soudy a závěry. Některé provokativní výroky, které kniha obsahuje, jsou dokonce v příkrém rozporu se svobodou individua, k níž se Paglia tolik hlásí. Přitakání prostituci je jedním z takových příkladů, i když je třeba spolu s Paglií připustit, že představa feministek o možnosti vymýcení obchodu se sexem je „pouhým sebeklamem“.

Pornografie, dnes jeden z největších světových byznysů, je dalším jevem, jenž je zpravidla v rozporu nejen se svobodou, ale především se sebeúctou individua. A skutečně: „Je na čase nechat teenagery znovu pít?“ V této eseji Paglia volá pro snížení věkové hranice legální konzumace alkoholu a tvrdí, že „naučit se pít je základní lekcí dospívání“. Je to provokace, nebo skutečně „svérázný“ výchovný přístup?

Paglia zavrhuje francouzský poststrukturalismus. Ne že bychom Michela Foucaulta (podle ní je to „nonšalantní hráč, který dokázal neobyčejně nafouknout velmi omezený výzkum“) podezírali, že jeho odvážné závěry vycházejí z bůhvíjak rozsáhlého archivního studia, nicméně – alespoň pro historii – nabídl užitečné a skvěle použitelné koncepty. Jak ostatně dokládá řada objevných historických prací uplynulých desetiletí, mimo jiné i české provenience.

Schopnost obrany

Každopádně nelze pochybovat, že zpřístupnit tuto knihu českému čtenáři byl dobrý nápad. Je radost ji číst – nejen pro pádnou argumentaci, provokativní a neotřelé soudy. Paglia je navíc vtipná – i v tom se feminismu, kde smysl pro humor není právě převažujícím postojem, vzdaluje. Na některých místech bude čtenář možná trochu tápat a namáhavě hledat kontext, vždyť kniha urputně bojuje s feminismem amerických univerzit, o němž v Česku mnoho nevíme.

Ženy jsou samostatné a nesporně schopné bránit se legislativními prostředky proti genderovému útisku, který nevymizel (a patrně nikdy zcela nevymizí) ani v civilizované společnosti. Pokud to ženy nečiní, je to jejich volba, možná pohodlnost. Ale nikdo, ani stát jim nepomůže.

Také neúplná orientace v podrobnostech amerických kulturněhistorických reálií může být překážkou okamžitému porozumění. I tak četba stojí za to. Feminismus Camille Paglii, byť provokativní a občas drsný, se hlásí k původním ideálům ženského hnutí za rovnoprávnost. Paglia dobře ví, že nerovnosti světa nelze zcela napravit, aniž bylo omezeno to, co je skutečně podstatné – lidská svoboda.

Ženy mají možnost volit (v USA, podobně jako v Československu, jim bylo volební právo uděleno po první světové válce), mohou těžit z rovnosti před zákonem a mají přístup ke všem formám vzdělání. Jsou samostatné a nesporně schopné bránit se legislativními prostředky proti genderovému útisku, který nevymizel (a patrně nikdy zcela nevymizí) ani v civilizované společnosti. Pokud to ženy nečiní, je to jejich volba, možná pohodlnost. Ale nikdo, ani stát jim nepomůže.

Camille Paglia, Svobodné ženy, svobodní muži. Eseje o pohlaví, genderu a...

Svobodné ženy, svobodní muži. Eseje o pohlaví, genderu a feminismu

Free Women, Free Men: Sex, Gender and Feminism, Pantheon 2017

AUTOR: Camille Paglia

VYDAL: Argo 2019

ROZSAH: 288 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.