Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Fantaskní vize Aléna Diviše

  7:56
S každou výstavou Aléna Diviše se potvrzuje, že jeho výtvarný odkaz je trvalejší, než se zdálo. Divišova výstava v Galerii Smečky to potvrzuje.

Alén Diviš, Zvěřinec (1946) foto: Česká pozice

Výstava v pražské Galerii Smečky je citlivým průřezem díla Aléna Diviše (1900 – 1956). Rovněž si zde lze opatřit zcela novou umělcovu monografii. Jedná se o výsledky soustředěné práce žijícího klasika českých dějin umění Jaromíra Zemína. Diviše navrací na místo, které mu bezpochyby náleží. V nelehké rehabilitaci hrály svou roli rovněž tři Divišovy výstavy: v letech 1948 (Vilímkova galerie v Praze), 1974 (Dům pánů z Kunštátu v Brně) a 2005 (v pražském Rudolfinu). Poslední jmenovaná expozice byla dosud nejrozsáhlejší, neboť shromáždila a poprvé v celku představila dochovanou tvorbu z nejrůznějších státních muzeí i soukromých sbírek.

Alén Diviš, rodák z Blatě u Poděbrad, začínal jako úředník, jisté místo však opustil a vydal se do Paříže. Navštěvoval tu hlavně přednášky slavného krajana Františka Kupky. Záhy si ho oblíbil legendární obchodník s uměním Daniel-Henry Kahnweiler, který jeho tvorbu pozorně sledoval, a začal ho podporovat. Kahnweiler byl zaníceným obhájcem (a mecenášem) revolučního kubismu, čehož dokladem jsou činy jeho Galerie Simon, a udržoval kontakt s podobným českým osvícencem Vincencem Kramářem. Právě jemu Kahnweiler v roce 1928 o Divišovi píše: „Váš krajan Diviš mi řekl, že žádá u vašeho ministerstva o stipendium. Řekl mi, že mu můžete pomoci, a požádal mě o doporučení. Dávám mu ho ze srdce rád. Znám jej i jeho dílo už nějaký čas – od té doby, co je v Paříži. Je to jistě toho času nejzajímavější český malíř v Paříži. Pracuje v těžkých podmínkách se zápalem a pěknými výsledky. Myslím, že od té doby, co je v Paříži, udělal velký pokrok. Jistě bude v Československu patřit k nejvýznamnějším umělcům své generace. Jsem přesvědčen, že bude-li mu stát nápomocen, jedná tak ve svém nejvlastnějším zájmu.“

Svízelná existence

Divišova existence byla i přes dílčí úspěchy svízelná. Do Prahy píše: „Jsem nucen vydělávati si drobnými pracemi (dekorace, návrhy na látky, kulisy pro fotografy apod.). Jsou to práce velmi špatně placené, vyžadují mnoho času, takže pro moji vlastní práci zbývají mi noce a neděle.“ Do Kahnweilerova okruhu v čele s Picassem, Braquem či Derainem se, jak se zdá, nakonec nedostal. Jistě i proto, že se nezařadil k žádné výtvarné skupině ani vyhraněnému trendu. Surrealismus – nespoutaná imaginace, psychický automatismus i experimenty s Freudovou psychoanalýzou – nebyl Divišovým gustem. Na počátku třicátých let se jeho pozornost obrátila k expresi a nikdy neztratil ze zřetele realitu. Maluje to, co vidí, na co si může sáhnout, co sám prožil. Abstrakce mu je cizí. Jak tvoří? Odpověď je těžká. Jeho předválečná tvorba se buď nezachovala, nebo je těžko dostupná (a té je málo). Ani na svědectví krajanů-návštěvníků nemůžeme zcela spoléhat, neboť jsou ojedinělá a většinou emotivní. Diviš byl už tehdy zjevně plachý, uzavřený do sebe a vyhýbal se společenskému ruchu, i když se rozhodl zůstat v Paříži delší čas.

Na počátku třicátých let se jeho pozornost obrátila k expresi a nikdy neztratil ze zřetele realitu. Maluje to, co vidí, na co si může sáhnout, co sám prožil. Abstrakce mu je cizí.

Pražská výstava naznačuje, že Diviš vstřebával podněty i mimo výtvarnou oblast. Atmosféra jeho tvorby, které je cizí malířské experimentování, je prostoupena četbou Dostojevského, Célina, Sartra, Poa i prokletých básníků. Jde o literaturu ponurou, existenciálně zabarvenou, osobně introspektivní. V Paříži se seznamuje rovněž se skladatelem Bohuslavem Martinů a stává se jeho přítelem, snad i důvěrníkem. Vydává se duchovnější cestou. Upíná se k východním naukám, zvláště k hinduismu: „Zákon karmy (příčin a jejich následků) přináší lidem to, co zaslouží. Uctívejte a milujte jednoho boha, ochránce, mistra, jakoby byl vaším jediným spasitelem, a dosáhnete osvobození prostřednictvím lásky – bhakti.“

Pražská výstava předkládá práce, které působí vesměs temně, monochromně – bezbarvě. To připomíná Divišovo založení a tvoření bez zbytečně přidaných efektů, ale podporuje i nejedno zajímavé svědectví: Diviš prý maloval jen v noci, což mu zůstane po celý život.

Na jaře 1939 se československá komunita v Paříži rozrůstá. Diviš, považovaný za starousedlíka, pomáhá svým prchajícím krajanům a sbližuje se s Antonínem Pelcem či Adolfem Hoffmeistrem. Divišovu situaci popisuje ve svých Podivných láskách Jiří Mucha: „Diviš už také dlouho žil v Paříži, třel bídu, chodil ve starém manšestrovém oděvu a Martinů byl jedním z mála jeho obdivovatelů, protože takřka žádnému své obrazy neukázal.“

Uvěznění

Pro Divišovu následující tvorbu má význam ještě jedna dramatická událost – zatčení francouzskou policií. S Hoffmeistrem a Pelcem padl za oběť politickým machinacím. Byli podezřelí – smýšleli levicově, byli cizinci a navíc měli v zádech organizovanou strukturu kolem Domu československé kultury, nad níž nebylo možné vykonávat patřičný dohled. Pro Diviše mělo zatčení fatální psychické i tvůrčí následky. Již tak pesimisticky založený umělec vstoupil přímo do existenciálního pekla. V jeho dochovaných zápiscích čteme: „Dne 18. září večer jsem byl v Paříži na Montparnassu zatčen a odveden na policejní ředitelství. Výslechy, které trvaly asi týden, mi připadaly jako hra na schovávanou. Vyšetřující inspektor jmenoval někoho z komunistické strany nebo nějaké místo schůzek, nějakou událost. Byly to léčky a nástrahy, mnoho otázek obratně položených, že jsem nemohl rozeznat, co skutečně ví o mé činnosti a jaké má důkazy.“

Diviš se s pár přáteli dostal do obávaného vězení s pozoruhodným názvem Santé (Zdraví). Vedle přísného řádu a poměrů ho fascinovaly zdejší cely. Na jejich zdech jej uchvátil svět kreseb a nápisů rozněcujících fantazii a vzpomínky na jejich autory.

Diviš se s pár přáteli dostal do obávaného vězení s pozoruhodným názvem Santé (Zdraví). Vedle přísného řádu a poměrů ho fascinovaly zdejší cely. Na jejich zdech jej uchvátil svět kreseb a nápisů rozněcujících fantazii a vzpomínky na jejich autory – minulé vězně. S obrazností sobě vlastní do nich dále „vstupoval“ a dotvářel je. Společně s trhlinami, plísněmi a mapami oprýskaných omítek je komponoval do nových celků. Vznikaly kostlivci, úzkostné krajiny, tlamy nestvůr, propasti či hlubiny. Kreslil, ryl, škrabal. Zpřítomňoval si chybějící dialog a vyprávění a dostával se až k halucinačním scénám. Diviš o tom píše: „Ve vězení prožiješ celý život s detaily, na které jsi dávno zapomněl, pod mikroskopem. Izolovaný, koncentrovaný na pokraj šílenství, to člověka změní, něco objeví – vidí život pod jiným zorným úhlem.“

Santé se pro Diviše stalo zásadní zkušeností. „Nástěnná malba“, kterou později opustil, zůstala natrvalo v jeho představách. Jeho tvorba – jakási posttraumatická terapie – pokračovala i po propuštění, když odešel do Spojených států. Divišovu činnost lze nazvat předchůdkyní graffiti ve stylu art brut, halucinacemi, které se časem promítly i do cirkusových témat.

Ústraní

Roku 1947 se Diviš konečně vrací do vlasti se stočenými rolemi pláten i papírů. Stýká se s okruhem kolem malíře Františka Tichého, který je mu blízký lidsky i umělecky. Již roku 1948 má výstavu ve Vilímkově galerii na Národní třídě. Úspěšná přehlídka však končila 22. února, tři dny před únorovým převratem. Nastal počátek konce všech nadějí. Osamocen „přestal existovat“. V ústraní svého holešovického ateliéru maloval sérii ukřižovaného Krista a jiná nadčasová témata. Také se dostává k ilustracím balad Karla Jaromíra Erbena, zvláště ke Svatební košili, kterou umí nazpaměť.

Alén Diviš je nadlouho umlčen, stává se neviditelnou legendou. V roce 1956 umírá na následky těžkého věznění. Až další ojedinělé výstavy si na něj vzpomenou. Divišovo dílo je mimořádné – ať jsou ukázky jeho práce vybírány jakkoliv. V případě výstavy v Galerii Smečky se jedná o koncepci umělcova novodobého znalce a objevitele Jaromíra Zeminy, který navíc přichází s poučenou interpretací a promyšlenou expozicí.

Autor: