Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Falešné metafory pokřivily vnímání nemocí a umírání

  17:53
V kontextu debat o vakcinaci podléháme iluzi, že existuje čisté tělo, jež je třeba hájit před nepřátelským prostředím i za cenu ohrožení jiného člověka. Naše imunitní systémy jsou sdílené prostory, v nichž se bezohlednost vůči druhému obrací proti nám. Náš vztah ke světu je odpovědnou bezradností.

Eula Biss, On Immunity: An Inoculation foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Americká esejistka a publicistka Susan Sontagová (1933–2004) napsala tři eseje, jež anglicky byly zveřejněny v roce 1978 názvem Illness as Metaphor (česky Nemoc jako metafora společně s esejem AIDS a jeho metafory, 1997), když podstupovala chemoterapii. Byly odpovědí na zátěž, které čelí pacienti s rakovinou. Dle Sontagové nebyla hlavní zátěží nemoc sama, ale způsob, jak o ní přemýšlíme. Rakovina je považovaná za zrcadlo zkažené doby a pacienti za její komplice.

Nemoci byly odpradávna chápané jako tresty za mravní úpadek. Dle Sontagové však ve druhé polovině 20. století nastává v tomto vnímání výrazný posun. Dokud epidemie, například mor či neštovice, plnily „pedagogickou“ funkci byly nemoci moralizované, a současně se poukazovalo na konkrétní společenskou skupinu či třídu, která za ně nese největší či výlučnou vinu. Nepřítel přicházel zvnějšku – byl jím jedince, který zcela nepatřil do společnosti, nebyl „jedním z nás“.

Sontagová se domnívá, že podobná schémata lze jen obtížně aplikovat na rakovinu – konkrétní vnější viník neexistuje. Nezbývá proto než ukázat prstem na sebe – rakovina je nepřítel, který se rodí v naší duši. Její původ nespočívá ve zkažených mravech, ale v nemocné duši.

Psychologizace nemoci

Sklon k psychologizaci rakoviny i jiných nemocí je dle Sontagové natolik rozšířený, že nedisponuje-li pacient vlastní racionalitou, společnost si na něho uplete psychologický bič – někdo příliš pracuje, jiný potlačuje city či propadá hysterii a úzkosti, další je příliš obětavý, nebo sobecký. Každý člověk se vyznačuje rysem, který lze prohlásit za zdroj rakovinového bujení. Poněkud krutý závěr je pak nasnadě – za rakovinu si každý může sám.

Psychologizace nemoci nesouvisí ani tolik s emoční labilitou pacientů jako s neznalostí jejích příčin

Sontagová s tímto vnímáním nemoci nesouhlasí. Za svou rakovinu necítí žádnou vinu a sděluje, že stonat lze i zdravě – bez sebezpytování, výčitek svědomí a pocitu, že se za svou rakovinu musíte zpovídat. Dle Sontagové není znamením nemocné doby rakovina, ale spíše psychosomatika.

Psychologizace nemoci má své dějiny a nejlepším příkladem planého psychologizování je tuberkulóza, jež byla přisuzovaná přecitlivělým, labilním neurotikům potlačujícím city a touhy. Řešení přinesla identifikace viru způsobujícího tuberkulózu – kdokoliv by dnes obtěžoval pacienta s touto nemocí psychologickými příručkami, byl by považován za blázna. Psychologizace nemoci nesouvisí dle Sontagové ani tolik s emoční labilitou pacientů jako s neznalostí jejích příčin.

Zastrašování válečnými metaforami

Sontagová usilovala o „zchlazení“ emocí. Podobný cíl má i americká spisovatelka Eula Bissová, jež se ve své knize On Immunity: An Inoculation (O imunitě. Očkování) věnuje svazující moci metafor spojených s očkováním a strachem z virů, infekcí a z toxinů.

Zatímco kniha Sontagové patří mezi klasickou esejistiku, řadit do této kategorie dílo Bissové, jež vyšlo před několika měsíci, by však bylo předčasné. Prozatím ji týdeník New York Times Book Review umístil mezi deset nejlepších anglicky psaných knih roku 2014.

Je nejvyšší čas vrátit válečné metafory válečníkům a pokusit se rakovině čelit jako dospělí lidé

Obě knihy si však jsou v mnohém podobné. Sontagová i Bissová si například všímají válečné terminologie zavedené do lékařství. Hovoří se o „boji proti rakovině“, chemoterapie ničí „invazivní“ rakovinové bujení, na pacienty je nahlíženo jako na oběti válečného tažení. Navíc se i sama rakovina změnila v metaforu – fatální hrozba je označovaná za „rakovinu společnosti“.

Dle Sontagové tyto falešné metafory pokřivily vnímání nemocí a umírání. Válečnými metaforami jsme se nechali natolik zastrašit, že se neodvažujeme na rakovinu ani pomyslet. Onemocní-li jí člen rodiny, často žádáme lékaře, aby ho o jeho nemoci neinformoval, protože by diagnózu nebyl schopný unést.

Sontagová proti válečným metaforám namítá, že tělo není bojiště, nemocní nejsou oběti a společnost nemá právo bojovat s nemocemi všemi dostupnými způsoby. A domnívá se, že je nejvyšší čas vrátit válečné metafory válečníkům a pokusit se rakovině čelit jako dospělí lidé.

Nesmiřitelné frontové linie

Bissová tvrdí, že válečná terminologie přešla z „boje proti rakovině“ do imunologie i souvisejících diskusí o povinném očkování. Hovoříme o těle jako o bojovníkovi, který v prostředí zamořeném toxiny a viry usiluje o zachování čistoty. Nesmiřitelné frontové linie vznikají i mezi pacienty a lékaři – těmi, kdo si diagnózy „vygooglují“, a těmi, kdo disponují správnými odpověďmi.

Střet se stává nezvladatelným, stojí-li proti sobě matky obávající se očkovat své děti a lékaři, kteří je očkující. V tomto případě hrozí, že se jejich představivost utrhne z řetězu a nastává nejjednodušší řešení situace – hysterické ženy zaslepené panickým strachem, sobeckou láskou a bezmeznou hloupostí útočí na lékaře ztělesňující racionalitu, uměřenost, vzdělanost a odbornost.

Nesmiřitelné frontové linie vznikají i mezi pacienty a lékaři – těmi, kdo si diagnózy „vygooglují“, a těmi, kdo disponují správnými odpověďmi

Z amerických statistik vyplývá, že většinou jde o ženy, které porodí první dítě ve vyšším věku, jsou velmi vzdělané a vedou domácnosti s příjmem více než 75 tisíc dolarů ročně.

Do skupiny se sklonem k očkovacímu „disidentství“ patří i Bissová. A ve svém vysvětlení, proč navzdory všem rizikům spojeným s očkováním je správné nechat dítě očkovat, volí podobný přístup jako Sontagová – zjitřenou diskusi zasazuje do dějinného kontextu, v němž získává zřetelnější obrysy. Díky tomu také krystalizuje chování a argumenty zastánců i odpůrců očkování v průběhu několika století.

Kravské a lidské neštovice

Bissová především zdůrazňuje, že očkování není vynálezem lékařů, ale experimentátorů, které bychom dnes řadili k alternativní medicíně. Přitom určitá forma očkování se prováděla ve starověku i středověku, a to především v Turecku, Číně a v Indii. Zaznamenán je například postup buddhistických mnichů v Indii v 7. století proti uštknutí jedovatými hady – vytvářeli si imunitu tím, že polykali v menších dávkách hadí jed.

První spolehlivé a systematické pokusy o imunizaci se datují do roku 1774. Tehdy onemocněl neštovicemi anglický farmář Benjamin Jesty (1737–1816), který se obával o zdraví své manželky a dvou synů. Proto riskoval a do jejich paží vpíchl hnis z puchýřů krávy, která onemocněla kravskými neštovicemi. Co ho k tomuto kroku vedlo?

Farmář Jesty usoudil, že kravské neštovice mohou ochránit člověka před mnohem nebezpečnějšími lidskými neštovicemi. Jeho experiment byl úspěšný.

Téměř všechny jemu známé tváře byly zjizvené neštovicemi. Pouze dojičky krav, které byly v kontaktu s kravskými neštovicemi, nikoli. Farmář Jesty proto usoudil, že kravské neštovice mohou ochránit člověka před mnohem nebezpečnějšími lidskými neštovicemi. Jeho experiment byl úspěšný – manželce se sice zanítila ruka, ale přežila epidemii stejně jako jeho dva synové.

Z tohoto pokusu vyšel britský lékař Edward Jenner (1749–1823), který „poznatky z chléva“ systematicky rozvinul. Odebral hnis z ruky dojičky krav a vetřel jej do rány osmiletého chlapce. Své zjištění pak popsal v prvním pojednání o očkování, které vyšlo v roce 1798 a v jeho názvu se poprvé objevil termín „vakcína“ odvozený od latinského výrazu pro krávu – vacca.

Očkování, viry a moc

Přinejmenším kvůli termínu pro očkování je „vakcinace“ dodnes spojená s neštovicemi, nejsmrtelnější nemocí v dějinách lidstva, jejíž vymýcení bylo díky očkování oficiálně ohlášeno v roce 1980. V současnosti je virus neštovic přechováván ve dvou laboratořích – v USA a v Rusku.

Neštovice se sice již nevyskytují, ale lékaři nadále vyvíjejí dokonalejší vakcínu – mohla by se totiž z nich stát mimořádně účinná biologická zbraň. Mimochodem, krátce před tím než Bissová svou knihou upoutala pozornost, zvolil si neštovice jako biologickou zbraň anglický scénárista a spisovatel Terry Hayes za téma svého thrilleru Já, Poutník, o němž se tvrdí, že je nejlepší, jaký byl kdy napsaný.

Z použití neštovic k výrobě biologických zbraní vyplývá, že očkování, viry a moc jsou i dnes těsně propojené

Z britské diskuse o očkování v 19. století vyplývá, že si experimentální očkování proti neštovicím získávalo důvěru jen „lopotně“. Početná skupina lékařů namítala, že kravské i lidské neštovice nejsou dokonale prozkoumané. A také se obávali, že by společnost, která by zvítězila nad neštovicemi, přišla o přirozenou regulaci počtu (převážně chudých) obyvatel. Nejmohutnější protesty občanů se odehrály v roce 1853, kdy Británie uzákonila povinné očkování dětí – žádali právo na svá těla a povinné očkování přirovnávali k otroctví.

Z použití neštovic k výrobě biologických zbraní vyplývá, že očkování, viry a moc jsou i dnes těsně propojené. A nejde jen o hypotetické riziko výroby biologických zbraní. V roce 2012 zakázal Tálibán na území, jež ovládal, očkování proti dětské obrně, dokud neskončí americké nálety drony, a označil očkování za špionážní taktiku.

Nešlo o projev přehnané představivosti. Na jaře 2011 totiž zorganizovala CIA v pákistánském Abottábádu povinnou, ale klamnou vakcinační kampaň, během níž nebyly děti očkovány, jak bylo deklarováno, ale „sloužily“ ke sběru materiálu DNA, který měl pomoci odhalit Usámu bin Ládina.

Problém imunity

Obě hlavní námitky, které se zrodily s povinným očkováním, se objevují i v současných diskusích. Obava z vakcinačních látek (především ze rtuti) a možnosti vedlejších neurologických příznaků se propojuje s požadavkem rozhodovat nejen o vlastním těle, ale i svého potomka. Bissová se také obává vakcín a souhlasí i s názorem, že povinné očkování omezuje lidskou svobodu. Zároveň je však přesvědčena, že jde o její nutné omezení a o rizika, která musíme podstupovat.

Objev imunity by nás měl činit vnímavými k tomu, nakolik bezpečí našeho těla závisí na tělech v našem okolí. Odmítání vakcinace je spojené s iluzí, že tělo a jeho bezpečí máme zcela ve své moci. Dle Bissové však klíč ke zdravému imunitnímu systému spočívá v našem těle, jež je vlastnictvím těl, která nás obklopují. Imunita není majetkem jednotlivců, ale prostorem, v němž sdílíme výhody i ohrožení.

Imunita není majetkem jednotlivců, ale prostorem, v němž sdílíme výhody i ohrožení

Ve prospěch této zdánlivé spekulace hovoří empirický poznatek, z nějž vyplývá, že neočkovaný člověk je v prostředí, jež sdílí převážně očkovaní lidé, vystaven menšímu nebezpečí nákazy než očkovaný člověk v „neočkovaném“ prostředí.

Imunitu nevlastníme, je mezi námi, a proto je úsilí o „privatizaci“ obranyschopnosti v rozporu s podstatou imunitního systému. Bissová v tomto kontextu připomíná osmiletého neočkovaného Američana, který se v roce 2008 nakazil ve Švýcarsku spalničkami. Po svém návratu do USA pak infikoval jedenáct dětí, z nichž tři nedosahovaly věku, kdy mohly být proti nemoci očkované.

Z tohoto případu vyplývá negativní ponaučení: očkované dítě chrání nejen samo sebe, ale i děti, které nedosáhly věku, v němž mohu být očkované. Názor, že imunita není vlastností jednotlivých těl, ale sdíleným prostředím, odpovídá poznatku, že naše zdraví je spojené se zdravím ekosystému, v němž žijeme.

Dopad knihy Rachel Carsonové

Tento poznatek také vstoupil do povědomí díky knize Silent Spring (Mlčící jaro) americké bioložky Rachel Carsonové (1907–1964) z roku 1962. Popsala v ní zkázu, do níž se dostáváme, protože používáme insekticid DDT. Jeho akumulace v tkáních živočichů způsobuje jejich vymírání, především dravých ptáků, kteří se živí hlodavci z postřikovaných polí.

Kniha Rachel Carsonové Mlčící jaro sice změnila pohled na životní prostředí, ale měla mimořádně nepříznivý vedlejší účinek

Hypotéza Carsonové, že DDT je hlavní příčinou vzniku rakoviny, sice nebyla potvrzena, ale ukázalo se, že proniká z životního prostředí do lidského těla a proměňuje jeho endokrinní systém. Kniha znamenala zlom ve vnímání vztahu člověka a jeho prostředí, podnítila založení ekologických skupin a vedla k zákazu používání DDT v roce 1972.

Kniha Carsonové sice změnila pohled na životní prostředí, ale měla mimořádně nepříznivý vedlejší účinek. Odpor, jenž se po jejím vydání zvedl proti DDT, způsobil, že se tento insekticid přestal používat i v boji proti malárii, která postihuje chudé africké země. Ty si nemohou dovolit dražší insekticidy, v důsledku čehož narostl počet obětí malárie – ročně na ni umírá více než dva miliony Afričanů, většinou dětí.

Sarkasticky tuto situaci okomentovala americká novinářka Tina Rosenbergová: „Pozůstatky DDT v ekosystému zabíjely orly bělohlavé, kniha Mlčící jaro v našich hlavách zabíjí africké děti.“

Oddávání se iluzím

Dle Bissové lze náš vztah ke světu označit za odpovědnou bezradnost – musíme nést za své jednání plnou odpovědnost, přestože známe jeho nedozírné následky. Čím více víme, tím více si uvědomujeme svou neznalost, a tím více můžeme propadat pocitu bezmoci a touze po snadných řešeních. K nim svádí i válečná terminologie, která prostředí dělí do zdánlivě přehledných kategorií.

Oddáváme se iluzím, že příroda je ze své podstaty zdravá, čistá a prospěšná, zatímco veškeré lidské zásahy nečisté a zkázonosné

Následně se oddáváme iluzím, že příroda je ze své podstaty zdravá, čistá a prospěšná, zatímco veškeré lidské zásahy nečisté a zkázonosné. V kontextu debat o vakcinaci pak podléháme iluzi, že existuje čisté tělo, které je třeba hájit před nepřátelským, nečistým prostředím, a to i za cenu ohrožení jiného člověka.

Bissová společně se Sontagovou žádá návrat válečné terminologie válečníkům. Dle ní naše imunitní systémy nejsou hradby, ale sdílené prostory, v nichž se bezohlednost vůči druhému obrací proti nám samotným.

On Immunity: An Inoculation

O imunitě. Očkování

AUTOR: Eula Bissová

VYDAL: Graywolf Press 2014

ROZSAH: 216 stran