Evropa vstupuje do nebezpečné doby. A není dost silná.

George Friedman je americký zahraničně-politický a bezpečnostní analytik, zakladatel agentury STRATFOR (zkratka Strategic Forecasting – strategické předpovídání), jež provádí bezpečnostní analýzy a prognózy vývoje různých regionů i světa. Napsal několik knih, mezi nimi i Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století, jež vyšla česky.

Předpovídá v ní zachování USA coby velmoci, oslabení až rozpad Ruska a Číny, vzestup Polskem vedené střední Evropy, Japonska a Turecka coby nových mocností a válku americko-polské aliance proti japonsko-tureckému bloku, v níž první zvítězí. Celkem divoká prognóza.

Friedmanovou nejnovější knihou z roku 2015 je Ohrožená Evropa. Rodící se krize, jež už také vyšla česky. Částečně je vzpomínkou na osudy vlastní židovské, maďarsky mluvící rodiny původem z Mukačeva a Bratislavy v první polovině 20. století, její amerikanizaci v polovině druhé, i na své cesty po Evropě. Především však Friedman analýzuje a prognózuje budoucnost Evropy.

Nešíření nespravedlnosti

Friedman knihu rozdělil do tří částí. První pojednává o vzestupu Evropy coby světové mocnosti od 15. století do roku 1914. Druhá o její sebevraždě během 31 let – 1914 až 1945 – a o následném období studené války do roku 1991 (rozpadu Sovětského svazu a vzniku Evropské unie). Třetí, nejpodstatnější část se věnuje současné Evropě a jejím budoucím konfliktům. Toto rozdělení odpovídá třem otázkám, na které se Friedman snaží odpovědět:

• Jak Evropa dosáhla globálního dominantního postavení?
• Jakou Evropa udělala chybu, která způsobila jeho rozpad v letech 1914 až 1945?
• Bude Evropa žít v míru jako po roce 1945, nebo se vrátí ke svým historickým zvyklostem, tedy válkám a konfliktům?

Podle Friedmana celosvětový rozmach Evropy začal zámořskými objevy, které inicioval v 15. století portugalský princ Jindřich Mořeplavec ze svého zámku v Sagres na jihozápadě Portugalska. Friedman se vyhýbá módnímu sebemrskačství západní levice a správně uvádí, že Evropané svou expanzí nešířili ve světě nespravedlnost, protože v něm už existovala. Říše Aztéků a Inků používaly proti jiným Indiánům kruté prostředky, čehož dobyvatelé využili a s podporou utiskovaných jejich vládu svrhli a nahradili vlastní.

Osvícenství

Friedman se dále věnuje osvícenství a jeho racionalitě, jež upevnilo evropskou dominanci ve světě, ale ve své radikální formě vedlo ke snaze ovládat a měnit přírodu i lidi, čímž vydláždilo cestu ke konfliktu v roce 1914. Navíc svým vypjatým individualismem vyvolalo touhu po komunitě, její obnově, jež byla hnací silou nacionalismu i nacismu.

Friedmanův popis není nepřesný, ale zjednodušený – je více analytikem než politickým filozofem. Nerozlišuje mezi anglicko-skotským osvícenstvím, jež bylo benevolentní, a kontinentálním francouzským, které mělo zhoubné následky.

Romantismus – velebení emocí a vůle proti racionalismu a nacionalistického partikularismu vůči univerzalismu – byl reakcí na osvícenství, ale stejně zhoubnou jako francouzské osvícenství. Oba směry pak jsou zodpovědné za hrůzy 20. století.

Mír a prosperita

Podle Friedmana byla druhá světová válka pokračováním, rozšířením a zintenzivněním první světové války. To však pouze částečně – v něčem byla, ale ideologicky nikoli, byla úplně novým konfliktem. Friedman má pravdu, že kdyby po roce 1945 v Evropě nebyly USA, byli by Sověti schopní vojensky dobýt zbytek Evropy, neboť by je nedokázala zastavit žádná místní vojenská síla.

Po roce 1945 byly USA a SSSR obezřetnější než Evropa v letech 1914 až 1945, ale protože existovala atomová bomba, což však Friedman neuvádí. Domnívá se, že v tomto období Evropská unie zamýšlela dosáhnout toho, co se nepodařilo Římanům, Karlu Velikému, Napoleonovi ani Hitlerovi – sjednocené Evropy –, a to bez prolití krve. V jednom smyslu Evropa skoncovala se sny o radikálním řešení válkou, v jiném se stala radikálnější a snila o stejném snu bez války – o integraci Evropy.

Bezpečnost si však nezajišťovala sama, ale NATO, tedy USA, byť francouzský prezident Charles de Gaulle (1890–1970) snil o jejím evropském zajištění. USA slibovaly svým občanům „hledání štěstí“, ale neslibovaly mír ani prosperitu, jen jejich možnost. Problémem Evropské unie bylo, že nemohla nabídnout nic jiného než mír a prosperitu. Jenže co se stane, když se vytratí buď mír, nebo prosperita? Co pak udrží EU pohromadě?

Vyzbrojené Německo

To nastalo v roce 2008. Nejdříve ruská válka proti Gruzii. Režim tajné policie, který Putin založil, stále definuje Rusko a ovlivňuje všechno, čeho se dotkne. A pak finanční krize. V roce 2008 v Evropě skončila „pohoda“. EU byla koncipována do pohody, nikoli do nepohody.

Podle Friedmana je EU nástrojem k zachování míru, ale v roce 1991, kdy byla přijata Maastrichtská smlouva, se v Evropě odehrávaly války na Balkáně a na Kavkazu. Friedman je proto pesimista: „Tvrdím, že EU čelí krizi, kterou nedokáže snadno vyřešit. EU se hroutí. Evropa má staré tradice a jednou z nich jsou neustále se opakující konflikty na určitých místech.“

Evropa, především Německo, jsou bohaté a americká filozofka německo-židovského původu Hannah Arendtová (1906–1975) řekla, že nejnebezpečnější je být bohatý a slabý. Bohatství lze bránit jen silou. Bohatství bez síly je pozvánkou ke katastrofě. Friedman očekává, že se Německo v budoucnu alespoň částečně vyzbrojí, byť nepředpokládá konflikty ve dvou v minulosti častých konfliktních zónách: v Porýní (mezi Německem a Francií) ani v kanálu La Manche (mezi Británií a nejsilnější kontinentální mocností Německem).

Ruské národní zájmy

Rusko je zcela jiné než Evropa. Je přesvědčeno, že pro jeho národní zájmy i bezpečnost má zásadní význam široká nárazníková zóna na jeho západní hranici a její posunutí co nejvíce na západ. Proto bude chtít expandovat na západ. Což vyvolává nebezpečnou situaci, neboť NATO je nyní historicky bezprecedentně slabé. Linie od Petrohradu přes Pobaltí na jih až k Černému moři se tudíž stane konfliktní oblastí.

Podle Friedmana se Rusové obávají tří malých a slabých zemí – Lotyšska, Estonska a Litvy. Země samotné pro ně nepředstavují žádný problém. Potíž je v jejich geografii. Baltské země jsou jako bajonet, který míří na Petrohrad. A jiný mocný stát by je mohl využít jako základnu pro zahájení útoku na Rusko.

A Friedman dodává: „Jedinou myslitelnou hrozící silou je Německo, které nemá ani v nejmenším v úmyslu nějak výrazně přezbrojit, a už vůbec ne napadnout Rusko. Ale záměry se mění s okolnostmi. Dlouhodobě Rusové nemají záruku, že příští generace Němců bude smýšlet jako ta poslední.“

Německo je exportně orientovaná ekonomika a s úpadkem trhů v chudé jižní Evropě se pro ně může Rusko objevit jako nový ekonomický partner. Poroto je jednou z možností německo-ruské partnerství. Friedman se domnívá, že kdyby se Německo a Rusko spojily, určilo by to osud Polska a baltských zemí. Jakmile se začne dít něco špatného, baltské státy představují pro Rusko významnou hrozbu a v ruském myšlení je vždy něco špatné. To je bezprostřední ohnisko konfliktu v pohraničí mezi Evropou a Ruskem.

Problém konfliktu

Friedman za další konfliktní linii považuje Středozemní moře mezi Evropou a islámem, (ne)integraci muslimských migrantů do evropské společnosti a selhání multikulturalismu. Kniha vyšla v roce 2015, ale její rukopis Friedman zřejmě odevzdal už v roce 2014, protože v ní uvádí islamistické teroristické útoky ve Španělsku a Británii, ale nikoli ve Francii, ani ten v lednu 2015 na Charlie Hebdo. Ani nezmiňuje migrační vlnu, byť ji předjímá.

Nejlepší je na knize závěr. Friedman je přesvědčen, že dějiny evropských konfliktů nejsou ani zdaleka u konce. Nečeká však další vzplanutí válečného konfliktu, jako tomu bylo v oněch 31 letech, jejichž příčinou bylo, že Evropu nemohla zadržet žádná vnější síla.

Dnes jsou USA mocnější a stejně jako uhasily požár v roce 1918 a 1945 a udržely ho na uzdě v období studené války, mohou to udělat i dnes. Všeobecná válka v Evropě by Friedmana překvapila, ale ani nepřítomnost významného konfliktu. Být bohatý a slabý je nebezpečnou kombinací.

Donucení realitou

Podle Friedmana pro země na západ od Běloruska a Ukrajiny vedené Polskem by bylo řešením, kdyby zvýšily své obranné možnosti. Pokud Rusové využijí slabosti východní Evropy, Německo musí učinit strategické rozhodnutí. Může se pokusit o alianci s Ruskem, nebo se pokusit vytvořit rovnováhu k Rusku a postavit se za východoevropskou koalici.

A dále Friedman uvádí: „Středomořským ohniskem konfliktu je masivní pohyb obyvatelstva ze severní Afriky a z Turecka do Evropy. Tyto přistěhovalce láká poptávka Evropy po laciné pracovní síle. Jejich přítomnost vede ke značnému vnitřnímu napětí, které je tak silné, že ohrožuje bezvízový styk. To představuje významný problém, který by mohl přerůst v protievropské smýšlení, jež by mohlo vyústit ve středomořský terorismus. V takovém případě budou Evropané vtaženi do konfliktu, ať chtějí, nebo ne.“

Friedman se domnívá, že dnes je touhou Evropanů vlastnit všechno a nic za to nedávat. Chtějí trvalý mír a prosperitu. Chtějí zvítězit, ale nechtějí riskovat. Chtějí mít úplnou bezpečnost, ale nechtějí se bránit. A pokračuje, že lidé nebojují ve válkách, protože jsou blázni nebo se nepoučili z historie. Vědí o bolesti, která je čeká. Bojují proto, že musejí, protože je k tomu donutila realita.

Evropané se budou setkávat s hroznými volbami, kterým čelí i ostatní a před nimiž historicky již stáli. Budou si muset vybrat mezi válkou a mírem a stejně jako v minulosti si občas zvolí válku. Nic neskončilo.

Ponaučení pro Česko

Ve Friedmanově knize je několik faktických chyb. Například Mukačevo (maďarsky Munkács) se po první světové válce nestalo součástí Ukrajiny, nýbrž Československa, Podkarpatské Rusi.

Ve druhé balkánské válce v roce 1913 nebylo Řecko spojencem Bulharska, nýbrž všichni byli proti Bulharsku – Srbsko, Řecko, Turecko i Rumunsko. Evropské křesťanstvo se nerozštěpilo na západní katolické a východní pravoslavné v roce 1453 po dobytí Konstantinopole Turky, ale už o 400 let dříve – v roce 1054.

Každý může souhlasit s jedním Friedmanovým tvrzením a nesouhlasit s jiným, ale Friedman má v jedné věci pravdu: Evropa vstupuje do nebezpečné doby a není dost silná. Je slabá. Pro Česko z toho vyplývá jednoznačné ponaučení: zbrojit, zbrojit, zbrojit. Učinit naše ozbrojené síly silnější, než jsou dnes. A připravit se na to, že budou reálně použity.

Migrace a levicový liberalismus

Koncepčně Friedmanovi vytýkám, že absolutizuje geopolitiku a minimalizuje jiné motivace, například ideologii. Pravdou je, že většinou geopolitika převládá – vztahy Polska a Ruska budou vždy napjatější než Francie a Ruska –, ale pokud je režim ideologický, pak ideologie triumfuje nad geopolitikou.

Z geopolitického hlediska by silné USA už dávno měly ovládnout slabou Kanadu, ale neudělaly a neudělají to, protože oba režimy mají stejnou liberálně-demokratickou ideologii. Geopolitické hledisko velí, že by Írán a Izrael měly být spojenci – až do roku 1979 jimi byly a i dnes by byly za jakéhokoli jiného režimu v Iránu, než je ten současný, tedy islamistická teokracie.

Geopoliticky nedává smysl, aby kubánská vojska byla v Angole či Etiopii, přičemž v sedmdesátých letech 20. století tam z ideologických (komunistických) důvodů byla. Z geopolitického hlediska by mezi Španělskem a Ruskem neměl být konflikt, ale ve třicátých letech za Franca a Stalina to byly úhlavní nepřátelé. Na základě geopolitiky se Evropa měla bránit masivní migrační vlně v roce 2015, a také by se bránila, kdyby její elity nevyznávaly ideologii levicového liberalismu.

Otázka ideologického režimu

Friedmanův popis rozmachu a sebevraždy Evropy připomíná knihu Suicide of the West (Sebevražda Západu) z roku 1964 amerického konzervativce Jamese Burnhama (1905–1987).

Popisuje v ní geografickou „kontrakci“ Západu a jako ideologii „sebevraždy Západu“ identifikuje levicový liberalismus, který má západní obyvatelstvo s touto „kontrakcí“ smířit coby s dobrou. Burnham by věděl, proč se evropské elity vedené levicově-liberální ideologií masivní migrační vlně z cizí civilizace nebránily, a naopak ji vítaly.

Geopolitika dlouhodobě převládá, ale krátkodobě není pro intenzivní ideologii soupeřem, byť po odeznění ideologie nastává návrat ke geopolitice. Otázka, které se však Friedman v podstatě nevěnuje, zní: Jaký ideologický režim lze čekat? Kde a proč?