Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Euro je past, z níž není uniku

  14:58
Jednou z chyb projektu eura je představa, že monetární politika může být apolitická. Řecko se stalo první zemí eurozóny v bankrotu, protože němečtí bankéři nebyli ochotní půjčovat peníze méně rozvinutým zemím. Mělo sloužit jako odstrašující příklad pro Paříž a Řím.

Janis Varufakis, Et les faibles subissent ce qu’ils doivent?: Comment l’Europe de l’austérité menace la stabilité du monde foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Kniha Et les faibles subissent ce qu’ils doivent?: Comment l’Europe de l’austérité menace la stabilité du monde (Podrobují se slabí, čemu musejí? Jak Evropa úspor ohrožuje stabilitu světa) bývalého řeckého ministra financí Janise Varufakise je přehledem myšlenkových proudů v současné Evropě. O to více poté, co se v loňských českých volbách dostali do sněmovny Piráti. Ti Varufakisovi zřejmě naslouchají a inspirují se jeho myšlenkami zejména v zahraničních otázkách a pohledu na svět. Dokáže upoutat a nechybějí mu ani emoce.

Varufakis začíná vzpomínkou na dětství v řecké diktatuře a cesty do Německa coby země svobody. Po tomto idylickém začátku následuje jeho první setkání v postu ministra financí s tehdejším německým protějškem Wolfgangem Schäublem. Ten mu z kolečkového křesla odmítl podat ruku a jen mu ukázal, kde má kancelář. Varufakis se ptá: Proč se Německo natolik změnilo?

Relativizace dluhu

Jedním z důvodů je krize roku 2008. Zatímco Velká Británie mohla nalít více liber do zkrachovalých britských bank, Řecko totéž s eurem udělat nemohlo. Krach řeckých bank totiž ohrožoval mnohem více ty německé, a proto rozhodovala Evropská centrální banka (ECB). A ta obětovala nejslabší článek Řecko. Viníkem tudíž není Řecko, ale společná měna euro, jež paradoxně rozděluje národy.

Varufakis relativizuje řecký dluh Německu na základě historie obou zemí – Němci dostatečně Řecko neodškodnili za škody způsobené za druhé světové války. Mladí si nezaslouží žít v bídě kvůli nezaplaceným dluhům předchozích generací.

Proto Varufakis analyzuje zrod eura. Další historické události, které dostaly Evropu tam, kde se nyní nachází, jsou podle něho dvě. První se odehrála v roce 1971, kdy USA vyloučily Evropu z dolarové zóny založené v roce 1944 v Bretton Woods. Druhou, časově mnohem delší, byla následná reakce – vytvoření společné evropské monetární zóny a následně měny. Tyto dvě události vyústily v krizi roku 2008.

Varufakisovým cílem je zbavit Evropany pocitu viny za krizi eura. Varufakis relativizuje řecký dluh Německu na základě historie obou zemí – Němci dostatečně Řecko neodškodnili za škody způsobené za druhé světové války. Mladí si nezaslouží žít v bídě kvůli nezaplaceným dluhům předchozích generací.

Chybné odmítnutí

Začátek krize má přesné datum – 15. srpna 1971, kdy tehdejší americký prezident Richard Nixon vyloučil Evropu z dolarové zóny. Poválečný finanční systém, který vznikl v červenci 1944 v hotelu Mount Washington v Bretton Woods, by však netrval o mnoho déle. Jeho cílem bylo proměnit globální kapitalismus podle amerického vzoru, jelikož pouze USA a Švýcarsku druhá světová válka nepoškodila finančnictví.

Přijetí brettonwoodského systému a odmítnutí Keynesova plánu, který předpokládal vznik společné měny bancor, již by neovládala jediná země a lépe by umožňovala řídit přebytky v ekonomice, bylo chybou

Dolar zůstal jedinou použitelnou měnou v mezinárodním obchodu, a proto se na něj vázaly nové národní měny, jako byla německá marka a francouzský frank, přičemž před zhroucením jej zajišťoval zlatý standard. Řečeno jinak, dané množství evropské měny bylo zaručeno daným množstvím dolarů, což krylo americké zlato v pevnosti Fort Knox. Nixonova reforma zachránila USA pozici silnějšího do roku 2008 za cenu obětování Evropy.

Chybou tedy bylo přijetí brettonwoodského systému a odmítnutí Keynesova plánu, který předpokládal vznik společné měny bancor, již by neovládala jediná země a lépe by umožňovala řídit přebytky v ekonomice. Keynesův plán byl podle Varufakise lepší, protože byl mezinárodní, multilaterální a vycházel z historických zkušeností, jako byl krach burzy v roce 1929.

Americký ekonom Harry Dexter White, otec brettonwoodského systému, rozuměl Keynesovu plánu, ale také věděl, že přijetí bancoru by znamenalo vystoupit z okruhu zemí, kde vládne dolar. Neochota USA vzdát se svého mocenského postavení ve světě je důvodem odmítnutí bancoru.

Jádro krize

Jádro krize eura spočívá ve špatném řízení ekonomických přebytků. Země s přebytkem půjčují peníze za mnohem výhodnějších podmínek zemím s deficitem, což funguje, jsou-li úroky fixní. Z této situace všichni profitují – země s přebytky i deficity a také banky, které toky peněz organizují. Skutečnost, že všichni vydělávají, posiluje víru v tento systém, ale jen v dobrých časech. Krizi by zabránil spolek institucí, který by dohlížel na rovnoměrné přerozdělování přebytků, protože to tehdejší neodpovídalo investicím, ale podřizovalo se politikům.

Jádro krize eura spočívá ve špatném řízení ekonomických přebytků a jsou za ni zodpovědní politici bohatých zemí

Proto jsou podle Varufakise za krizi zodpovědní politici bohatých zemí, kteří špatně řídili ekonomické přebytky. Po opuštění zlatého standardu stabilizoval pouze americký přebytek, a to i Evropu, a systém závisel na deficitu USA. Krize nastala, když Američané začali nakupovat víc evropských výrobků než Evropané amerických. Tato situace začala být neudržitelná, když v Evropě bylo více dolarů než zlata v amerických trezorech. Američané tento problém vyřešili opuštěním zlatého standardu, což zvýšilo cenu zlata na světových trzích.

Dalším důsledkem bylo, že německá marka začala přebírat roli amerického dolaru, neboť ekonomika Německa byla přebytková, což vhánělo deficitní ekonomiky, jako byla francouzská či italská, do jeho područí. Tato situace byla nepřijatelná především proto, že nastala pouze několik let po druhé světové válce. Tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle byl nespokojený s americkým řízením kapitalismu, a proto začal zvyšovat státní rezervy zlata. Navíc aby zlepšil pozici francouzského franku, zavedl v roce 1967 restriktivní opatření a škrty ve státním rozpočtu.

Podle Varufakise tyto kroky vedly ke květnu 1968 – generálním stávkám a demonstracím proti politickým a sociálním autoritám – a v jeho důsledku k de Gaullově rezignaci. Reakcí na tuto krizi bylo vytvoření společné měny euro, která se však nepoučila z chyb tvůrců brettonwoodského systému.

Německé zapomnění

Varufakis připomíná, že odpuštění dluhu se v minulosti osvědčilo, například 90 procent dluhu firmě General Motors vládou Baracka Obamy či německého dluhu po druhé světové válce, kdy bylo odpuštěno Němcům a německým podnikům až 70 procent dluhu navzdory nesouhlasu Britů. Právě na toto gesto Němci zapomněli, když v roce 2015 s Varufakisem jednali. Zapomněli, že k nim v roce 1953 byli Američané shovívaví, nebo si myslí, že na to po druhé světové válce, kterou rozpoutali, měli právo, zatímco ostatní země Evropské unie ho nemají?

Zapomněli Němci, že k nim v roce 1953 byli Američané shovívaví, nebo si myslí, že na to po druhé světové válce, kterou rozpoutali, měli právo, zatímco ostatní země Evropské unie ho nemají?

Varufakis se také věnuje projektu společné měny euro. Zrodil se 15. září 1978, kdy Německo a Francie podepsaly smlouvu o vzniku evropského monetárního systému s centrální bankou. V letech 1991 až 1993 se francouzský prezident François Mitterrand a německý kancléř Helmut Kohl dohodli na přechodu k ještě větší ekonomické integraci – společné měně euro. Mitterrand však připomněl, že jejím důvodem je celoevropský společný dluh a investiční program, protože pochopil, že euro bez společného dluhu a globální politiky způsobí v budoucnu problémy.

Eurem se přeskočila důležitá etapa federalizace. Mitterranda přijal plán společné měny v důsledku víry, že v příští finanční krizi budou Němci muset akceptovat evropskou federaci jako jediné řešení. Přesvědčení, že monetární a ekonomická unie může předcházet politické, je však vážnou chybou. Podle Varufakise se Mitterrand obrací v hrobě, když vidí, jak EU řídí technokrati. Jedním z důvodů dnešní krize evropské politiky je nedostatek lídrů s politickým myšlením.

Posilování moci

Jednou z největších chyb projektu eura je představa, že monetární politika může být apolitická, na což upozorňovala již britská premiérka Margaret Thatcherová. Podle ní nelze mít Evropskou centrální banku, která nebude zodpovědná žádnému národnímu parlamentu. Varufakis podotýká, že v případě kryptoměny bitcoin jde o stejnou chybu a mýtus, protože úrokové sazby a regulace peněz jsou politická rozhodnutí.

Podle Varufakise euro netvoří základ evropské federace, ale jen posiluje moc evropských byrokratů

Varufakis se přiznává, že obdivuje Thatcherovou pouze v této oblasti. V mládí proti ní sice demonstroval, ale dokáže ocenit i protivníka, když upozorňuje na problémy. Thatcherová byla obětí stejné chyby jako Mitterrand, když věřila, že euro poškodí Evropu natolik, že jediným řešením bude evropská federace. Obávala se toho, čemu věřil Mitterrand. Podle Varufakise však euro netvoří základ evropské federace, ale jen posiluje moc evropských byrokratů.

Další velkou chybou byla integrace východních zemí, jako je Slovensko a Lotyšsko, do eurozóny. Varufakis v postu řeckého ministra financí musel neustále čelit kritice, že trvá na řeckém důchodu 700 eur, zatímco slovenští nebo lotyšští občané se musejí spokojit s 300 eury. Odpovídal, že se musí zabránit vstupu Albánie do EU, neboť by to vedlo k požadavku, aby všechny evropské země přijaly albánský sociální systém.

Konec iluze

Euro je past, ze které není uniku, protože příprava nové liry nebo drachmy, stanovení kurzu, tisk peněz a adaptace bankovnictví by trvaly minimálně jeden rok. V jeho průběhu by nová měna silně devalvovala, což by pocítili občané dané země, kteří by navíc chtěli svůj majetek převést na eura. Tato panika by pak způsobila run na banky a následně bankrot země. A to žádný politik neudělá, pokud nechce spáchat politickou sebevraždu.

Řecko se stalo první zemí eurozóny v bankrotu, protože němečtí bankéři nebyli ochotní půjčovat peníze méně rozvinutým zemím. Zaplavení Řecko hotovostí mělo za následek poměrně vysoký růst HDP. Nikoho neznepokojoval růst veřejného dluhu, protože rostla i řecká ekonomika. Příjmy státu se zvyšovaly, a proto nikdo nepředpokládal, že se Řecko dostane do platební neschopnosti. Krize v roce 2008 tuto iluzi ukončila.

Zaplavení Řecko hotovostí mělo za následek poměrně vysoký růst HDP. Nikoho neznepokojoval růst veřejného dluhu, protože rostla i řecká ekonomika. Příjmy státu se zvyšovaly, a proto nikdo nepředpokládal, že se Řecko dostane do platební neschopnosti. Krize v roce 2008 tuto iluzi ukončila.

S poklesem HDP a nárůstem úrokových sazeb se stal řecký dluh nesplatitelným a krize začala být nebezpečná i pro Německo. Německé banky totiž měly v dluhopisech zemí PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) více než 704 miliard eur, a kdyby ty zbankrotovaly, německé banky by se okamžitě zhroutily, což vedlo k záchraně Řecka. Byli jí pověření technokrati z Evropské komise, ECB a Mezinárodního měnového fondu (takzvané Trojky), což byl začátek řecké tragédie.

Trojka navrhla řešit řeckou krizi zvyšováním daní, zejména DPH, a snižováním výdajů. Varufakis se ptal, proč zemi v recesi ještě víc škrtit, odnesou-li tato opatření pouze řečtí občané, jež navíc krizi neukončí. Odpověď vrcholných evropských úředníků zněla, že Řecko má sloužit jako odstrašující příklad pro politiky v Paříži a Římě – být pokusnou laboratoří pro budoucí krize v mnohem větších evropských zemích.

Cestu z krize podle Varufakise představuje decentralizovaná europeizace, tedy vznik federace Spojených států evropských. Aplikace společných zákonů musí být transparentní a v souladu se čtyřmi rysy současné krize – veřejný dluh, banky, nedostatek investicí a růst chudoby. Nová řešení se mají hledat s vědomím, že každý národ je svobodný, jinak se evropská krize nevyřeší.

Et les faibles subissent ce qu’ils doivent?: Comment l’Europe de l’austérité menace la stabilité du monde

Podrobují se slabí, čemu musejí? Jak Evropa úspor ohrožuje stabilitu světa

AUTOR: Janis Varufakis

VYDAL: Babel 2017

ROZSAH: 437 stran

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!