Zkrachuje-li euro, pak i Evropa, prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová. Thilo Sarrazin je opačného názoru. Dle něho Evropa a Německo mohou být hospodářsky úspěšné, aniž by měly společnou měnu. Ve své nové knize Europa braucht den Euro nicht: Wie uns politisches Wunschdenken in die Krise geführt hat (Evropa euro nepotřebuje: Jak nás politická přání zavedla do krize) se pak zabývá otázkou, zda Evropa společnou měnu potřebuje.
Sarrazin zastával vrcholné posty na spolkovém ministerstvu financí i práce a sociálních věcí a ve společnosti státních drah Deutsche Bahn a byl také členem správní rady německé centrální banky Deutsche Bundesbank. Širší německá veřejnost se s ním seznámila díky jeho první knize Německo páchá sebevraždu z roku 2010. Věnuje se v ní vývoji Německa v důsledku například klesající porodnosti, růstu sociálně slabých a imigrace převážně z islámských zemí, čímž vyvolala živou diskusi.
Ve své nové knize Sarrazin nahlíží na Evropu z dlouhodobé perspektivy. A domnívá se, že se vyvine v kontinent národních států, které budou své síly spojovat v tom, co pro ně bude výhodné, ale jinak zůstanou nezávislé. Dle něho se totiž ze společné měny euro stala svěrací kazajka, a proto se finanční krize vyvinula v krizi eurozóny i Evropské unie.
Sarrazin se v souvislosti s německou zodpovědností za sjednocenou Evropu odvolává na bývalého kancléře Helmuta Schmidta. Ten spojil vznik eura s německou vinou za rozpoutání druhé světové války. Sarrazin tvrdí, že stoupence společných evropských dluhopisů ze sociální demokracie, Strany zelených a Strany levice povzbuzuje typicky německé pokání za holokaust a druhou světovou válku. A to bude dostatečné, až všechny německé záležitosti a peníze budou odevzdané EU. To je však v této Sarrazinově nové knize snad jediná kontroverzní teze.
Poválečný hospodářský vzestup
Sarrazin začíná detailním popisem hospodářského vzestupu Německa z trosek po porážce ve druhé světové válce, přičemž německou společnost traumatizovala hyperinflace po první světové válce a zkušenost ze dvou měnových reforem. Dle Sarrazina se však po druhé světové válce Evropa zotavovala, aniž by měla společnou měnu, a zavedení německé marky představovalo obrat k lepšímu. Její počáteční kurz vůči dolaru byl v roce 1948 stanoven na 4,20 ku jedné a od té doby neustále posiloval.
P0 druhé světové válce se Evropa zotavovala, aniž by měla společnou měnu, a zavedení německé marky představovalo obrat k lepšímu
Marka se brzy stala nejdůležitější evropskou měnou a všeobecně uznávaným platidlem, které bylo často používané jako rezervní měna v ekonomicky nedostatečně prosperujících zemích. Sílící marku doprovázel hospodářský vzestup západního Německa, takzvaný hospodářský zázrak, který ale skončil ve druhé polovině šedesátých let. V roce 1965 zpomalil německý hospodářský růst z devíti na 5,7 procenta. V roce 1966 činil 2,8 procenta, ale o rok později se už německé hospodářství s růstem 0,2 procenta ocitlo na hranici stagnace.
Tento negativní vývoj doprovázel prudký růst nezaměstnanosti. V roce 1973 bylo v západním Německu 273 tisíc nezaměstnaných a o dva roky později však už více než milion. Po sjednocení Německa v roce 1990 pak tehdejší kancléř Helmut Kohl souhlasil se zavedením společné evropské měny, aniž by vznikla politická unie, což až do té doby Německo požadovalo. Dle Sarrazina to však nebyla cena za německé sjednocení.
Finanční krize
Sarrazin velkou část knihy věnuje finanční a hospodářské krizi ve druhé polovině minulého desetiletí v USA. A detailně popisuje snahu amerických politiků zlepšit přístup k hypotéčnímu trhu pro co největší počet Američanů. Až do té doby byl totiž běžnou praxí takzvaný Red Lining. Oddělení bank, která udělovala hypotéky, vyznačila na městských plánech červeně hranice čtvrtí, jejichž obyvatelé měli nízkou schopnost splácet peníze, anebo u kterých se předpokládalo, že v nich budou ceny realit klesat. A v těchto částech měst a obcí pak bylo v podstatě nemožné získat hypotéku, což však představovalo politickou „munici“ a volební potenciál.
Vláda Billa Clintona a donutila americké banky poskytovat hypotéky i klientům, u nichž bylo od začátku zřejmé, že své závazky nikdy nesplní
Vláda Billa Clintona tuto praxi ukončila a donutila americké banky poskytovat hypotéky i klientům, u nichž bylo od začátku zřejmé, že své závazky nikdy nesplní, a aby tento nový zákon nemohly obcházet, začalo se sledovat, kolik hypoték udělily. Toto jejich hodnocení pak ovlivňovalo to, zda získají od federálních kontrolních úřadů například povolení k dalším bankovním úkonům nebo fúzím.
Pokud některá banka odmítla hypotéční úvěr udělit, mohla být žalovaná kvůli diskriminaci. A současný prezident Barack Obama se těchto soudních sporů v Chicagu účastnil, když jako právník pomáhal sociálně slabším.
Chování amerických bank
Následkem tohoto nového systému se banky začaly předhánět v udělování hypoték a doslova pořádat hon na nepříliš důvěryhodné klienty. Americkou specialitou pak byla možnost pro klienta získat hypotéku ve výši až 130 procent ceny kupované nemovitosti a 30 procent navíc použít například na nákup auta či na zaplacení dovolené.
Samozřejmě, že se banky snažily těchto problematických půjček nějak zbavit, a proto je začaly dávat do balíků ve formě zajištěných dluhových obligací (Collateralized Debt Obligations, CDO), s nimiž pak obchodovaly na mezinárodních trzích. Trik pak spočíval v mnohonásobném kaskádovitém přehodnocování těchto balíků. A pokaždé bylo třeba přičíst k úvěru vysokou částku za honoráře a poplatky.
Sarrazin uvádí tato známá fakta, ale už nepíše, že to byly především německé banky, které na mezinárodních trzích nakupovaly ve velkém tyto balíky s toxickým obsahem. Tento argument však Řekové často používají v diskusi o pomoci Aténám. Dle nich Německo nechce pád Řecka kvůli evropské solidaritě, ale protože by to tvrdě zasáhlo německé finanční odvětví, které do řeckého bankovnictví značně investovalo.
Žádné nové argumenty
Ani v případě Evropy zemí s vlastní měnou nepřináší Sarrazin žádné nové argumenty. Švédsko, země s vysokou daňovou zátěží na příjmy, prosperuje s vlastní měnou stejně jako Švýcarsko s tradičně nízkou daňovou sazbou. Stabilita měny je důležitější než velikost prostoru, ve kterém se používá.
Za dobu společné měny ani v jednom roce všechny členské země eurozóny nedodržely pravidla, jež si samy stanovilySarrazin připouští, že pevný kurz v první fázi společné měny zlepšil finanční disciplínu. Společná měna však dle něho nepřinesla vyšší hospodářský růst, prosperitu ani zaměstnanost. Jih Evropy ekonomicky nestagnuje kvůli zahlcení německými výrobky, ale protože tam rostou výrobní náklady, což jej činí nekonkurenceschopným na severních evropských trzích. Evidentní pak je, že Řecko před vstupem do eurozóny falšovalo ekonomické ukazatele a že za dobu společné měny ani v jednom roce všechny členské země nedodržely pravidla, jež si samy stanovily.
Dle Sarrazina jsou eurobondy přijatelné, jen pokud se ostatní členské země eurozóny podrobí německé finanční disciplíně. Například Prusko vždy splácelo své dluhy – i po prohraných válkách. Sovětský svaz zase úvěry z doby carské říše. Naopak Řekové za 180 let své nezávislosti pětkrát zbankrotovali a jako suverénní stát strávili v platební neschopnosti celkově pět desetiletí. A navíc, kdyby poctivě přiznávali své příjmy, Řecko by žádný rozpočtový deficit nemělo – 75 procent pracujících s kvalifikací, například lékaři, notáři nebo inženýři, přiznává nižší příjmy než existenční minimum.
Neochvějné přesvědčení
Největším Sarrazinovým problémem je neochvějné přesvědčení o správnosti vlastního názoru. Vůbec o něm nepochybuje, z čehož vyplývá oprávnění poučovat jiné lidi. Například Evropské centrální bance vytýká, že nikdy nepřevzala mentalitu německé centrální banky. Příznačné pak je, že tato Sarrazinova výtka nevadí ani jeho největším kritikům.
Sarrazin nepřináší žádné nové ekonomické teze, pouze systematizuje známé informace. Evropa může existovat bez eura, Sarrazin však jednoznačně netvrdí, že se společnou měnou fungovat nemůže.
Europa braucht den Euro nicht: Wie uns politisches Wunschdenken in die Krise geführt hat
(Evropa euro nepotřebuje: Jak nás politická přání zavedla do krize)
AUTOR: Thilo Sarrazin
VYDAL: Deutsche Verlags-Anstalt, Berlín 2012
ROZSAH: 464 stran