V Museu Kampa se nám v těchto dnech nabízí neotřelý pohled na Emila Fillu (1882 – 1953), malíře, teoretika a hybatele zdejšího moderního, respektive avantgardního umění. Doposud se hledělo na kubismus a surrealismus jako na dva protilehlé póly umění, i představitele rozdílných světonázorů. První, spíše materialistické hnutí se pojí s Pablem Picassem a Georgesem Braquem. Druhé – éteričtější – hnutí spojujeme se skupinou André Bretona a slavnými šokujícími manifesty. Tradiční černobílé, dokonce antagonistické vidění a třídění však bývá klamné – a časový odstup je toho důkazem.
V první polovině 20. století hrálo výtvarné umění hlavní roli při sebepoznávání „duše moderního člověka“, který se náhle ocitl bez dosavadního (obvykle náboženského) začlenění. Nietzschem vyhlašovaná „smrt Boha“ obnažila novou situaci a otevřela hlubší vhled do podvědomí člověka. Individualita si musela hledat vlastní cestu. Pohled na svět se – s přispěním vědeckých objevů – zásadně změnil. Tento vývoj nejrychleji odráželo výtvarné umění s centry v Paříži, Mnichově či Berlíně.
Malířův přesah
Emil Filla zpočátku přijal kubismus jako obecně platné synonymum modernosti. Současná výstava na Kampě však ukazuje názorně malířův přesah a vliv na mladší surrealistickou generaci. I proto může být celá expozice uspořádána tak bohatě. Ze soukromých i státních sbírek tu můžeme spatřit mimořádně kvalitní i atraktivní kolekci. Špičkové malby Toyen, Jindřicha Štýrského, Františka Janouška, Vladimíra Sychry, Františka Muziky, Vincence Makovského či Aloise Wachsmanna jsou tematicky propleteny s Fillovými obrazy a plastikami. Reprezentují období let 1931 – 39, tedy čas mezinárodního vzmachu novátorského surrealismu a jeho české verze.
Výstava na Kampě ukazuje, jak se nezdolný Filla sbližoval s nastupující generací agilních surrealistů v čele s Vítězslavem Nezvalem a malířem Jindřichem Štýrským; později i s Karlem Teigem, který Fillovi dlouho nemohl přijít na jméno. |
Filla byl nejen skvělým (pro některé jen zručným) malířem, ale i poučeným teoretikem, místy až dogmatickým hybatelem české výtvarné scény. Dal se do služeb kubismu (respektive „picassismu“), protože v něm spatřoval jedinou cestu neklidného modernismu. Chtěl jím pozvednout české umění z provincialismu a planého (přežitého) „národničení“. Filla však byl stále osamocenější, možná i zaslepenější. Léta první světové války strávil v holandském exilu. Mezitím se u nás formovala jiná, zjevně odlišná hnutí. Zvláště skupina Tvrdošíjní kolem Josefa Čapka (Fillova dávného spolupracovníka i oponenta) nabízela nové, tolerantnější a do různých stran proudící směry. Podobně tomu bylo i s mezioborovým sdružením Devětsil.
Výstava na Kampě ukazuje, jak se nezdolný Filla sbližoval s nastupující generací agilních surrealistů v čele s Vítězslavem Nezvalem a malířem Jindřichem Štýrským; později i s Karlem Teigem, který Fillovi dlouho nemohl přijít na jméno. Filla měl co nabídnout. Měl nebývale silnou pozici ve spolku Mánes (s tehdy dokončenou stavbou na pražském nábřeží) a také v časopise Volné směry, kde dával surrealistům stále větší prostor. Nezval v roce 1936 své sympatie k Emilu Fillovi zformuloval takto: „Obětoval-li se a musil-li ve své době obětovati Emil Filla cestě, jež si zvolil, některé nejvnitřnější stránky svého nevědomí, přivedl za cenu této oběti výrazovou a strukturální stránku svého umění k takové výši, která je zárukou, že české malířství do budoucna nebude moci již nikdy upadnouti do takového úpadku svých kvalit.“
Štýrský a Nezval, dva hlavní protagonisté zdejšího surrealismu, vnímali Fillovu činnost jako hrdinnou oběť a odvážný postoj. Nicméně všeobecně zavrhovaný či vysmívaný „picassismus“ (nepůvodní a napodobivý) zmínit neopomněli: „Emilu Fillovi nebude nikdy zapomenuto, že učinil Picassův problém svým osudovým problémem se všemi těžkými důsledky, jež tento problém ukládá, a že položil v Čechách úhelný kámen vážného a charakterního modernismu, že přes nebezpečí takového kroku podjal se odvážně vyrůst nad téměř všeobecnou zradu v měřítko, jímž se budou musit měřiti do budoucna všichni ti, kdož se budou chtít pokládati za tvůrce uměleckých epoch.“
Nešlo jen o taktizování
Současná výstava ukazuje, že nešlo jen o vnější kulturně-politické taktizování. Dokonce i svou tvorbou se Filla těsně přiblížil aktuálnímu dění způsobem ojedinělým v mezinárodním měřítku (jedinou paralelu nacházíme u podobného sblížení Pabla Picassa s André Bretonem). Fillovu vývoji se obdivoval i Jindřich Štýrský, když roku 1933 veřejně prohlásil v souvislosti s Fillovou výstavou: „Jeho způsobem vytváření je růst, lépe řečeno vyvíjení jedné formy, nikoliv jejich vystřídávání: Jeho hrozny mluvily se sluncem. Těšiti se z těchto nejsubtilnějších produktů lidské duše není dáno každému. Proto málokdo rozumí řeči jeho sklenic.“
I dnešní divák, nezaujat a nezajat tehdejší povrchní animozitou mezi jednotlivými směry, bude na výstavě vnímat Fillovu příbuznost se surrealismem, ač nikdy neopustil ve svých malbách zjevnou vazbu s reálnou předlohou. (Malíř měl blízko k surrealistům pro jejich čerstvou imaginaci i pro návrat ke kořenům – k primitivismu, vzdalovala ho od nich jejich literárnost a obnova iluzivního prostoru). Karel Srp to ve své monografii shrnuje takto: „Do stojatých vod českého umění vnesl Emil Filla nebývalé pnutí, přetrvávající do dnešních dnů. Důraz, s jakým vystoupil na prosazení a obranu moderního umění, byl mimořádný. Bez Filly by pravděpodobně neexistovalo české umění v podobě otevírající se světu.“
V Museu Kampa bude možné Fillovu výstavu navštívit do 11. února 2018.