Lidovky.cz

Další český pokus o uchopení „Říma naší doby“ – současné Ameriky

  14:12
Ještě předtím, než byl v USA zabit Afroameričan George Floyd, vyšla kniha reportéra České televize Martina Řezníčka Rozpojené státy. Amerika nejen televizní kamerou, jež pojmenovává problémy současné Ameriky, kvůli nimž jsou její města ve varu.

Na Bílém domě vlála americká vlajka na půl žerdi. foto: Eric Draper/Courtesy of the George W Bush Presidential Library and Museum/NARA

Amerika je země opěvovaná jako největší demokratický experiment v dějinách, která od počátku poskytovala nevídanou míru náboženských a politických svobod, k nimž se zakrátko přidružily i takřka neomezené příležitosti hospodářské – neboli možnost zbohatnout. Na jedné straně šlo o zemi lákající a povzbuzující přistěhovalce, aby se o svůj individuální příběh úspěchu podělili s ostatními, na druhé země vybudovaná pokud ne (slovy profesora indiánských studií Geralda Vizenora) na genocidě, pak přinejmenším na systematickém utlačování domorodého obyvatelstva a na otroctví.

Svůj americký sen si jedni plnili na úkor druhých, ale ani všichni bílí nebyli privilegovaní – nemálo z nich se na novém kontinentu ocitlo, jak dokazuje studie Dona Jordana a Michaela Walshe příznačně nazvaná White Cargo (Bílý náklad), víceméně v pozici nevolníka. Zkoumání specifik americké civilizace má dlouhou tradici táhnoucí se už od J. Hectora St. Johna Crevecoeura a jeho Letters fron an American Farmer (Dopisů amerického farmáře) z roku 1782, přičemž svou troškou do mlýna, zejména po roce 1989, přispívají též Češi.

Kromě popularizačních črt Ivy Pekárkové uveďme alespoň útlou knížku brněnského amerikanisty Tomáše Pospíšila Průvodce cestovatele Amerikou, který v USA pobýval jako stipendista Fulbrightova programu. Pokus o uchopení „Říma naší doby“, což je poměrně často používaná metafora naznačující, že po vzestupu nutně přichází pád, Martina Řezníčka tedy není ojedinělý.

Mýtus self-made mana

Řezníček působil za Atlantikem jako reportér České televize, a tvořil tedy – slovy svého kolegy Michala Kubala – první verzi historie, která by měla být, jak mu velí etický kodex veřejnoprávního média, objektivní a vyvážená. Zároveň však verzi, v níž se v rámci boje o sledovanost musí dostat i na takzvaná háelpéčka (rozuměj hluboce lidské příběhy), což byla původně zkratka označující výhradně produkci soukromé televizní stanice Nova.

A navíc verzi, která značnou měrou spoléhá na obraz: třeba když zachycuje herečku Kim Novakovou, někdejší hollywoodskou krásku, na jejíž adresu Donald Trump onehdy nevymáchaně utrousil, že by měla svého plastického chirurga zažalovat, nebo pacienty Bohdana Pomahače, který jako první na světě provedl transplantaci obličeje. A na základě těchto reportáží připravil knihu Rozpojené státy. Amerika nejen televizní kamerou. První verze také znamená, že ve zkoušce časem ne vždy obstojí – a že se za ní zuřivý reportér musí hnát.

Patrně není divu, že se větší část Řezníčkových výkladů opírá o to, co se stále chápe jako dominantní záležitost – o mýtus self-made mana. Tomu odpovídají jak životní osudy židovsko-československého krejčího Martina Greenfielda, tak koneckonců Donalda Trumpa. Právě jeho dráhu měl Řezníčk šanci sledovat od primárek až po volební noc.

S odstupem však opakované poznámky o náročnosti daného úkolu mohou působit až jako samochvála a třeba zmínka o operaci slepého střeva je nadbytečná, zatímco detaily z každodenního života, které Řezníček vstřebal, protože za oceánem pobýval i s rodinou, jsou příhodné a barvité. Když coby otec líčí, jak se děti ve třídách připravují na útok šíleného střelce, nebo si neotřele povšimne, jak v důsledku chvályhodného úsilí bývalé první dámy Michelle Obamové zasazující se o zdravou školní stravu jsou vždycky po vyučování přilehlé popelnice pořádně přeplněné, mají jeho postřehy velký smysl..

Patrně není divu, že se větší část Řezníčkových výkladů opírá o to, co se stále chápe jako dominantní záležitost – o mýtus self-made mana. Tomu odpovídají jak životní osudy židovsko-československého krejčího Martina Greenfielda, tak koneckonců Donalda Trumpa. Právě jeho dráhu měl Řezníčk šanci sledovat od primárek až po volební noc – a jako jeden z mála tuzemských komentátorů si dal tu práci a přečetl si, co o sobě a svých metodách při cestě na vrchol tento dnes nejmocnější muž planety tvrdil ještě v době, kdy ho nikdo nebral vážně.

Trumpovo vítězství, napřed opřené o vlastní přesvědčení, že malá hyperbola neuškodí, a poté nechtěně podpořené podrazy protikandidátky Hillary Clintonové (třeba její chování k soupeři o nominaci Berniemu Sandersovi i vlastním příznivcům) Řezníček dokáže zasadit do kontextu, aniž by se uchyloval k těžko měřitelným dopadům ruských trollů. Naopak poukazuje, jak umně bylo zacházeno s daty nechvalně známé firmy CA, a konspiračním teoriím se nevěnuje, jakkoli by to bylo lákavé, ani v případě vraždy JFK – i když popisuje, jak se setkal s jejich zastáncem, režisérem Oliverem Stonem.

Otrocká práce

Rozebírá-li Řezníček koncept americké výjimečnosti, zužuje jej pouze na výjimečnost ekonomickou. Navíc nebere v úvahu, že dle mínění mnohých je již mrtvý – ať proto, že země byznysu zaslíbená je dnes spíš Indie nebo ještě dřív Čína, nebo fakt, že teroristické útoky z 11. září pohřbily iluzi o americké nedotknutelnosti v bezpečnostním smyslu. Za vrchol onoho étosu přitom považuje Silicon Valley, přičemž jen tak na okraj vtipně utrousí, že to žádné údolí není, nezapomene se však ani obrátit ke kořenům.

A zcela v souladu se závěry takzvaných nových historiků uvádí, že prapříčinou americké prosperity byla otrocká práce, z jejíchž plodů těžil nejen plantážnický Jih, ale také bavlnu zpracovávající a vyvážející Sever. Z tohoto úhlu pohledu pak interpretuje rovněž úsilí o odstranění konfederačních památníků, třebaže mohl zajít ještě mnohem dál. Jistě, proti stála jak omezená stopáž příspěvků, tak pozdvižení, jaké by mohly při zběžném sledování nové vědecké poznatky a radikální přehodnocení způsobit – ovšem pro potěchu zvídavých čtenářů nezaškodí aspoň naťuknout.

Řezníček zcela v souladu se závěry takzvaných nových historiků uvádí, že prapříčinou americké prosperity byla otrocká práce, z jejíchž plodů těžil nejen plantážnický Jih, ale také bavlnu zpracovávající a vyvážející Sever. Z tohoto úhlu pohledu pak interpretuje rovněž úsilí o odstranění konfederačních památníků.

Řezníček správně uvádí, že ctihodní otcové zakladatelé Thomas Jefferson a George Washington byli oba plantážníci a vlastnili otroky. Nedávné analýzy DNA však mimo jakoukoli pochybnost dokázaly něco, o čem se šuškalo i dřív: a sice že ovdovělý Jefferson měl nejméně jednoho syna se svou černou otrokyní Sally Hemmingsovou, která byla zřejmě potomkem takzvané stínové rodiny Jeffersonova tchána (a tedy nevlastní sestrou Thomasovy zesnulé manželky).

O něčem takovém jako o souhlasu nebyla v případě poměrně častých pohlavních styků mezi pány a otrokyněmi ani řeč, z dnešního úhlu pohledu by tak vzhledem k mocenskému mechanismu jednoznačně šlo o znásilnění. Navíc lze vypočítat, že když jejich vztah začal, Hemmingsová byla hodně mladičká – a i ve světle těchto faktů je pak třeba vnímat kontroverze rozpoutané kolem Jeffersonovy sochy v kampusu jím založené University of Virginia.

Nejenže na ní v jeho době studovali, jak bylo normou, výhradně privilegovaní bílí mladíci, zatímco černí otroci a otrokyně jim byli přidělováni jako osobní sluhové a podrobeni zpravidla velice krutému zacházení. A když univerzita coby instituce potřebovala peníze, neváhala nějaké otroky dál prodat.

Vyhýbání se stigmatizaci protivníka

George Washington zase podle nejextrémnějších výkladů nebyl geniální vojevůdce, ale přinejmenším v počátcích války za nezávislost prachsprostý terorista. Britské oddíly totiž neváhal přepadat v noci, ze zálohy a bez varování – ovšem zkuste to nadhodit běžnému občanovi USA. Na rozdíl od Izraelců, kteří při zvážení okolností, za nichž se zrodila jejich vlast, nejdou pro slovo terorista, hovoří-li o židovském ozbrojeném odporu proti britskému mandátu, daleko, nehyperintelektuálního (výrazem mých studentů heavy mental) Američana něco takového nenapadne ani ve snu.

Proto se na amerických bankovkách nadále skvějí výhradně stylizované portréty mrtvých bílých mužů, třebaže za minulého prezidenta se uvažovalo o dvacetidolarovce s podobenkou Harriet Tubmanové – Afroameričanky, která nejen uprchla z otrockých pout, ale neváhala riskovat mučení a smrt a na Jih se opakovaně vracela, aby pomohla k útěku i jiným. Trumpova vláda ovšem projekt zabila s tím, že na práci má důležitější věci – třeba boj proti falšování platidel. A jako ostatně mnohokrát tím naznačila, na jakou stranu se ve sporu o minulost – a tím potažmo o budoucnost – celé země přiklání.

Je zřejmé a zároveň velice chvályhodné, že se Řezníček jako čert kříži vyhýbá stigmatizaci protivníka beze snahy o jeho pochopení – mimochodem cituje socioložku, podle níž společnost polarizují i média

Je tedy zřejmé a zároveň velice chvályhodné, že se Řezníček jako čert kříži vyhýbá stigmatizaci protivníka beze snahy o jeho pochopení – mimochodem cituje socioložku, podle níž společnost polarizují i média. A tak zatímco Donald Trump setrvale hrubne, plané teoretizování o identitě se dostalo tak daleko, že potenciální demokratický kandidát na prezidenta Pete Buttigieg nebyl podle některých hlasů z LGBT komunity dost homosexuální, jelikož žije ve šťastném manželství.

V onom pověstném začarovaném kruhu se v USA nemotá pouze veřejná debata, ale třeba i prodej zbraní, který se po každé „střílečce“ zvyšuje – kupují je nejen ti, kdo mají strach z možné regulace, ale také ti, kteří se bojí o život. Řezníček končí, jak se na Ameriku sluší, alespoň z části v happyendovském duchu.

USA se podle něho totiž přinejmenším dočasně stávají spojenými, dolehne-li na ně přírodní katastrofa typu hurikán – v oněch vypjatých chvílích, kdy to třeba na Floridě zpustošené živly vypadá jako ve třetím světě, převládá vůle a ochota pomoci nejpostiženějším a nejchudším. Během stále probíhající koronavirové krize však, zdá se, žádná obdobná vlna solidarity neproběhla, navíc do ulic doslova s puškou v ruce vyšlo nemálo jedinců pevně věřících, že i v takové situaci by bez ohledu na kolektivní prospěch měly platit jejich individuální svobody a práva.

Zkrocení muže černé pleti

Plus minus ve stejných dnech se jako by takřka přes kopírák už pokolikáté odehrálo něco, co Řezníček popsal na případu zabitého černošského mladíka Trayvona Martina a člena samozvané dobrovolnické domobrany George Zimmermanna, jenž byl nejprve obviněn z vraždy druhého stupně a později porotou prohlášen za nevinného.

Opět byl muž černé pleti automaticky považován za nebezpečného zločince a násilníka, jehož smí ruka zákona – a vezmeme-li v úvahu lynčování, pak nejen ona – „zkrotit“ jakýmikoli prostředky

Opět byl muž černé pleti automaticky považován za nebezpečného zločince a násilníka (jak byl bezpočtukrát představen i v uznávaných uměleckých dílech, třeba slavném Griffithově filmu Zrození národa), jehož smí ruka zákona – a vezmeme-li v úvahu lynčování, pak nejen ona – „zkrotit“ (ještě v tolik velebené době osvícenské se Afričané považovali za pouhá zvířata) jakýmikoli prostředky.

Načež hlava státu vyhrožuje demonstrujícím, že na ně poštve obzvlášť zlé psy (s pomocí psů se chytali uprchlí otroci), a fotografům zapózuje před kostelem s biblí, kterou kdysi otrokáři pokrytecky zneužívali k obhájení otroctví. Jistě, jsou to jen symboly, ale jestli jimi už tak rozpojený národ spojí, nebo naopak rozpojí ještě víc, nechť si čtenář domyslí sám.

Martin Řezníček, Rozpojené státy. Amerika nejen televizní kamerou.

Rozpojené státy. Amerika nejen televizní kamerou

AUTOR: Martin Řezníček

VYDAL: Argo 2020

ROZSAH: 304 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.