Co je americký konzervatismus. Ale jen ze 40 procent.

Michael Novak a Patrick Buchanan jsou vyhraněné osobnosti amerického konzervatismu. Ten, kdo je považuje za představitele celého tohoto hnutí či jeho hlavního proudu, se mýlí.

Roman Míčka, Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Roman Míčka, Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Roman Míčka, Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický...

Roman Míčka se ve své knize Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický katolicismus v USA na pozadí komparace Michaela Novaka a Patricka Buchanana primárně věnuje názorům a myšlení dvou amerických katolických konzervativců Michaela Novaka a Patricka Buchanana, sekundárně americkému katolicismu a konzervatismu.

Míčka popisuje životopisy i ideový vývoj Novaka a Buchanana, jejich názory na demokracii a USA, ekonomiku a roli státu v ní, na jeho sociální i zahraniční politiku, na morálně-kulturní a náboženské otázky i na spory neokonzervatismu a paleokonzervatismu v rámci americké konzervativní pravice.

Michael Novak a Patrick Buchanan jsou dvě vyhraněné osobnosti amerického konzervatismu, a zřejmě proto si je Míčka vybral. Ten, kdo by je považoval za představitele celého amerického konzervatismu, by se však mýlil. Tuto chybu sice Míčka nedělá, ale jeho prezentace obou konzervativců může vést toho, kdo americký konzervatismus nezná, aby si to myslel – Novak je však představitelem neokonzervatismu a Buchanan paleokonzervatismu.

Neokonzervativci a paleokonzervativci

Neokonzervativci byli původně levicoví liberálové, kteří se na konci šedesátých let distancovali od morálně kulturních či zahraničněpolitických postojů tehdejší radikální Nové levice. A v průběhu sedmdesátých let se začali postupně posunovat doprava, přičemž tento posun u většiny z nich okolo roku 1980 skončil. Někteří neokonzervativci zdůrazňovali, že se ani tolik neposunuli doprava jako levice (a jejím vlivem i Demokratická strana) příliš doleva, jiní připouštěli, že mnohé své původní postoje přehodnotili, a tvrdili, že už nejsou žádní neo-, ale běžní konzervativci.

Neokonzervativci byli původně levicoví liberálové, kteří se na konci šedesátých let distancovali od morálně kulturních či zahraničněpolitických postojů tehdejší radikální Nové levice

Druhý význam slova „neokonzervativci“ pochází z přelomu 20. a 21. století a týká se názoru na zahraniční politiku, která má hájit nejen zájmy USA, ale i šířit demokracii ve světě. Tito „druzí“ neokonzervativci se částečně překrývali s těmi „prvními“, a dílem nikoli – někteří z nich byli mladí, a tudíž dříve nebyli na levici, jiní starší a původní neokonzervativci, například politický myslitel a jeden ze zakladatelů neokonzervatismu Irving Kristol (1920–2009) či bývalá velvyslankyně USA při OSN Jeane Kirkpatricková (1926–2006), zaujímali k šíření demokracie skeptický postoj.

Paleokonzervativci představují menší část původních konzervativců, kteří ve druhé polovině osmdesátých a na začátku devadesátých let 20. století dospěli k názoru, že neokonzervativci zaujímají na americké pravici příliš velký prostor a roli, a proto se vůči nim začali vymezovat, přičemž zdůrazňovali nacionalismus, etnický partikularismus, obchodní protekcionismus a v zahraniční politice izolacionismus, či minimálně odmítali intervence.

Odlišné postoje

Míčka má pravdu, když uvádí Novaka za příklad neokonzervativce a Buchanana paleokonzervativce. Nezdůrazňuje však, a tudíž se tento fakt v jeho knize vytrácí, že oba nejsou představiteli ani celého konzervatismu, ani jeho hlavního proudu. A dokonce se některými svými názory ocitají mimo konzervatismus.

Novak se od hlavního proudu konzervatismu odlišuje vírou v demokracii na celém světě, Buchanan dokonce dvěma postoji – ekonomickým protekcionismem a izolacionismem

Novak názorem, že demokracie je vhodná pro každou zemi či společnost na světě, a to už dnes. To je značně neokonzervativní postoj, který žádný konzervativec nikdy nezastával. A Buchanan populismem v zájmu etnicky národní skupiny křesťanských bělochů a požadavkem, aby jim stát dával přednost. Etnický nacionalismus i radikální populismus však jsou velmi nekonzervativní. Konzervatismus se totiž týká morálky a kultury, nikoli rasy či etnika, a norem, ctností a schopností, nikoli nejnižšího společného jmenovatele.

Novak se od hlavního proudu konzervatismu odlišuje vírou v demokracii na celém světě, Buchanan dokonce dvěma postoji – ekonomickým protekcionismem a izolacionismem. Dle mého odhadu paleokonzervativci představují zhruba deset, neokonzervativci 30 procent americké pravice – a o nich, nikoli o zbylých 60 procentech píše Míčka.

Americký politický katolicismus

Míčka analyzuje Novakovy a Buchananovy názory detailně a přesně, tento jeho vědecký přístup je však částečně na úkor čtivosti. Nebýt závěru knihy, bylo by možné kritizovat jen malé nepřesnosti – například významný konzervativní tradicionalistický myslitel Russell Kirk (1918–1994) je několikrát chybně uveden jako Russel Kirk, 37. prezident USA Richard Nixon (1913–1994) je označen za konzervativního politika, jímž ale nebyl (byl republikán, nikoli konzervativec) a Novak i Buchanan jsou zmiňování jako představitelé amerického politického katolicismu, jenž ale dnes neexistuje.

U dnešního amerického katolíka nelze odhadnout ani odvodit jeho politické názory – mohou být jakékoli

V minulosti, například ve čtyřicátých až padesátých letech 20. století, však americký politický katolicismus existoval. Ve třicátých letech podporoval program New Deal prezidenta Franklina D. Roosevelta, byl loajální vůči Demokratické straně a silně antikomunistický. To vše ve druhé polovině šedesátých let zaniklo.

U dnešního amerického katolíka nelze odhadnout ani odvodit jeho politické názory – mohou být jakékoli. Americký politický katolicismus s jednou, sjednocující politickou identitou neexistuje. Kdyby Buchanan a Novak byli konzervativními protestanty či židy, měli by stejné politické názory na kulturní a morální otázky, jako když jsou v současnosti katolíky. Levicoví katolíci, například současný viceprezident Joe Biden či bývalá předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, mají stejné názory jako levicoví nekatolíci – prezident Obama či bývalá ministryně zahraničí Hillary Clintonová.

Pokrokáři a Woodrow Wilson

V závěru knihy Míčka zastává tři bizarní názory. Za prvé, tvrdí, že americké občanské náboženství od občanské války (1861–1865) prý vykazovalo „otevřeně nacionalistický a rasistický ráz“, jež prý odstranila Wilsonova éra s důrazem na „internacionalismus a demokratický idealismus“. Téměř pravý opak je pravdou.

Po občanské válce – stejně jako kdykoli v dějinách – mohli mít někteří lidé rasistické předsudky, ale americký politický systém byl založen na idejích zavražděného prezidenta Abrahama Lincolna (1809–1865) – na přirozených právech a omezeném státu. Toto pojetí však odmítali takzvaní pokrokáři, jako byl prezident Woodrow Wilson (1856–1924).

Pokrokáři byli v důsledku vlivu německého historicismu 19. století přesvědčeni, že žádná neměnná přirozená práva neexistují, vše podléhá evoluci a základ netvoří jedinec, ale společnost-organismus, jehož je člověk pouhým článkem

Tito pokrokáři byli v důsledku vlivu německého historicismu 19. století přesvědčeni, že žádná neměnná přirozená práva neexistují, vše podléhá evoluci a základ netvoří jedinec, ale společnost-organismus, jehož je člověk pouhým článkem. Státní moc nemá být omezená, ale dělat vše pro podporu blaha společnosti a jejího rozvoje.

Wilson už v době, kdy byl profesorem na Princetonské univerzitě – dávno předtím, než se stal prezidentem –, litoval, že otcové-zakladatelé USA zavedli omezený stát s oddělenými mocenskými složkami, a vyzýval, aby minimálně zákonodárná a výkonná moc byly sloučeny, a tím bylo možné efektivněji řídit společnost-organismus. Toto Wilsonovo pojetí státu se výrazně lišilo od pojetí otců-zakladatelů a Lincolna.

Pokrokáři prosazovali přímou demokracii, větší roli státu, sociální inženýrství, boj proti nešvarům, například alkoholismu, ale chtěli i rozhodovat, které „články“ jsou více – bílé ze severozápadu Evropy – a „méně“ – z jihu a východu Evropy a všechny tmavé barvy pleti – hodnotné.

Wilson pocházel z Jihu, jeho otec byl kazatelem a důstojníkem armády Konfederace a nejen nejrasističtějším prezidentem 20. století, ale i od americké občanské války do současnosti. Na úrovni federální vlády segregoval, co mohl. Jeho výroky týkající se vstupu USA do první světové války („učinit svět bezpečným pro demokracii“) znějí liberálně univerzalisticky, ale jeho praxe ve vnitřní americké politice byla nejvíce segregující od Lincolnova vítězství v občanské válce a porážky jižanských rasistů.

Radikální sekularista Obama

Za druhé, na škále vztahů mezi náboženstvím a politikou – od sekularismu přes občanské náboženství až po náboženský stát – Míčka považuje současného prezidenta Baracka Obamu spíše za „pokračovatele uměřené tradice občanského náboženství“ než za sekularistu. Obama však není uměřeným stoupencem „občanského náboženství“, nýbrž radikálním sekularistou. Dle mne žádný jiný americký prezident stejně otevřeně nenapadl náboženskou svobodu.

Od rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v případu West Virginia versus Barnette v roce 1943, kdy se přiklonil k názoru, že ti, jimž náboženské vyznání něco neumožňuje, například svědkům Jehovovým vzdávat hold vlajce a přísahat věrnost zemi, mají náboženskou svobodu to nečinit, existuje v USA silné odhodlání nenutit lidi dělat to, co jim jejich (náboženské) svědomí zakazuje.

Současný prezident Barack Obama není uměřeným stoupencem „občanského náboženství“, nýbrž radikálním sekularistou

Stát má právo zakázat to, o čem člověk tvrdí, že mu jeho náboženské svědomí přikazuje, například mnohoženství či užívat kokain, ale nikoli ho nutit dělat to, co mu jeho (náboženské) svědomí zakazuje, kupříkladu střílet ze zbraní (pacifisté) či jíst maso (vegetariáni).

Obama tento konsensus napadl svým zákonem o zdravotní péči (takzvaný Obamacare), který vyžaduje, aby zaměstnavatelé přispívali nejen na zdravotní pojištění svých zaměstnanců, ale i na financování jejich (umělých) potratů. Obamův postoj k povinnosti zaměstnavatelů finančně přispívat na potraty svých zaměstnankyň je z hlediska náboženské svobody stejně nehorázný jako nutit vegetariánského zaměstnavatele, aby toleroval konzumaci masa svými zaměstnanci i jim na ně finančně přispívat. Řečeno jinak, Míčka se mýlí, pokud považuje Obamu v otázkách náboženské svobody za uměřeného.

Chybné autority

Za třetí, Míčka kritizuje názory Novaka a Buchanana na zahraniční politiku, přičemž kritériem jsou postoje Pavla Barši, který nejenže není konzervativec, ale dokonce vystupuje proti konzervatismu. Míčka přebírá Baršovu terminologii a Novakův postoj označuje za „dualistický univerzalismus“ či „ neokonzervativní idealismus“ a Buchananův za „partikularistický realismus“ či „konzervativní partikularismus“.

Oba tyto postoje Barša odmítá a místo nich doporučuje svůj „pluralistický univerzalismus“, který prý „uznává mnohost partikulárních životních forem a zároveň je chápe jako projevy jediného celku“. Barša to označuje za „realistický liberalismus.“ Míčka s ním souhlasí a dokonce natolik významné konzervativní myslitele, jako byli Edmund Burke (1729–1797) či Michael Oakeshott (1901–1990), považuje za „podstatně bližší“ Baršovi než Novakovi či Buchananovi.

Je třeba znát postoje Pavla Barši, Petra Druláka, Oskara Krejčího nebo Sergej Karaganov, ale žádný z nich by neměl být autoritou či kritériem pro posuzování konzervativních názorů na zahraniční politiku Západu

Míčka ví, co je konzervatismus, a zdůrazňuje, že „žádný typ konzervatismu… nemůže přistoupit na pozici… liberalismu, jelikož nemůže považovat za jediný zdroj legitimity norem proces demokratického vyjednávání. Legitimitu podstatných hodnot a norem… nalézá v intelektuálně nazřené či zjevené pravdě.“ Pak by si ale měl uvědomit, že přistoupit na Baršovo pojetí znamená konec nejen konzervatismu, ale i západní civilizace. Na to však západní konzervativci nikdy nepřistoupí.

Je třeba znát postoje Pavla Barši, Petra Druláka, Oskara Krejčího nebo Sergej Karaganov, ale žádný z nich by neměl být autoritou či kritériem pro posuzování konzervativních (natož konzervativnosti) názorů na zahraniční politiku Západu. Někteří nekonzervativci či dokonce ti, kdo vystupují proti konzervatismu, mají sklon určovat „správný“ konzervativní názor na otázky veřejné politiky. Jejich doporučení je přitom jasné: co jim neublíží, ale konzervatismus učiní bezzubým.

Zahraničněpolitický přístup

Míčkovo přijetí Baršova postoje je nepochopitelné, protože dle něho se levicový liberalismus týká rovnosti a procedurálního formalismu, zatímco konzervatismus substantivní pravdy. Konzervativní postoj se odvíjí od poznání, kdo jsme a měli bychom být a jaké hodnoty jako jednotlivci i politická společnost vyznávat.

Pro konzervatismus není žádný zahraničněpolitický přístup dogmatem, slučitelný je s ním izolacionistický, realistický, idealistický či neokonzervativní – záleží na místu a době

Pro konzervatismus není žádný zahraničněpolitický přístup dogmatem, slučitelný je s ním izolacionistický, realistický, idealistický či neokonzervativní – záleží na místu a době. Jde o praktické, rozvážné rozhodování. Máme možnost, vůli, schopnosti prosadit své hodnoty, jež považujeme za pravdivé i ve svém okolí? Pokud ano, skvělé, pokud nikoli, budeme trvat na jejich zachování na vlastním území. A kdyby je chtěl někdo zničit, budeme je bránit.

V tomto smyslu jsou Novakovy a Buchananovy postoje k zahraniční politice nekompatibilní, pro jejich konzervatismus nahodilé, nikoli zásadní a dané odlišnými odpověďmi na to, co za konkrétní situace dělat. Naopak Baršův „pluralistický univerzalismus“ by v praxi znamenal kompromis západních hodnot se všemi nezápadními. Dle něho pravý „univerzalismus“ vznikne po smíchání všech světonázorů, což by však vedlo k relativizaci, naředění, až k odmítnutí západních hodnot. To je pro konzervatismus nepřijatelné.

Univerzalismus pravdy Západu

Univerzalismus pravdy není dán tím, že „pravda“ je průměrem či nejmenším společným jmenovatelem různých názorů, nýbrž tím, že je to pravda – nahlédnutá ať už rozumem, filozoficky, nebo zjevená Bohem. A jedním z kritérií její pravdivosti je, že rozum a víra nejsou v rozporu, a pokud jsou, pak se buď mýlí rozum, nebo víra je falešná.

Pravda o člověku, jeho důstojnosti a nedokonalosti, žádoucím omezení státní moci a o svobodě je nahlédnuta Západem – jeho filozofií dějin i určujícími náboženskými vyznáními

Řečeno jinak, pro pravdu – a západní konzervatismus – je irelevantní, co si myslí o základních hodnotách na rozdíl od praktické moudrosti saúdský šejk, čínský komunista či diktátor ze subsaharské Afriky. Je možné respektovat jejich moc i některá praktická doporučení, dokonce s nimi občas vytvářet spojenectví, ale o tom, co je pravda, pokud jde o lidskou důstojnost a svobodu, nás žádný z nich nesmí poučovat.

Pravda o člověku, jeho důstojnosti a nedokonalosti, žádoucím omezení státní moci a o svobodě coby vzácné politické hodnotě dané lidskou důstojností je nahlédnuta Západem – jeho filozofií dějin i určujícími náboženskými vyznáními. A k této pravdě souhlas jiných civilizací, vladařů či západních postmoderně relativizujících intelektuálů není třeba.

Názorová konfrontace

K vyvrácení tvrzení, že Barša je Burkovi či Oakeshottovi blíž než Novak či Buchanan, stačí konfrontovat jejich názory. Burke kritizoval Velkou francouzskou revoluci, Barša ji považuje za emancipační krok ke „svobodě, rovnosti, bratrství“. Poslední Burkovo dílo, esej Dopis šlechetnému pánovi z roku 1796, je polemikou s levicovými liberály, jako je Barša. A v názoru na francouzskou revoluci, její militantní antikřesťanství a sklon k totalitnímu státu jsou Novak a Buchanan blíže Burkovi, jenž ji odmítá, než Baršovi, který ji oslavuje.

K vyvrácení tvrzení, že Barša je Burkovi či Oakeshottovi blíž než Novak či Buchanan, stačí konfrontovat jejich názory

Oakeshott byl představitelem neideologické politiky. Podle něho je stát pouze „občanským sdružením“, které vytváří pro všechny lidi rámec, v němž si v klidu mohou žít své osudy – nemá však vyznávat žádnou ideologií. Proto byl Oakeshott ve své době odpůrcem socialismu, nejvlivnější západní ideologie po druhé světové válce.

Barša považuje socialismus stejně jako francouzskou revoluci, ideologii feminismu, multikulturalismu či politické korektnosti za emancipační hnutí. Podle Oakeshotta a dalších konzervativců jde v lepším případě o pošetilé, v horším o nebezpečné ideologie.

Nepochopený konzervatismus

Na konci knihy se Míčka ptá, „zda není možné v rámci konzervatismu definovat (či rozpoznat) uměřený proud, pracovně nazvaný ‚realistickým konzervatismem‘ po vzoru Baršova ‚realistického liberalismu‘“ mezi Novakem a Buchananem. Samozřejmě, že to možné je. A takový proud existuje, jen Míčka o něm nepíše.

Pokud Míčka prezentuje a analyzuje Novakovy a Buchananovy názory, nelze mu nic vytknout. Pokud se věnuje konzervatismu, přičemž vychází z nekonzervativních publicistů, jeho smysl mu uniká.

Jeho představitelem by mohl být například publicista a komentátor George Will, který však není katolík, a proto by nevyhovoval Míčkovu katolickému kritériu. Z katolíků by to mohl být William F. Buckley mladší, nejvýznamnější publicista amerického konzervatismu po druhé světové vílce, který však zemřel v roce 2008 v 82 letech.

Pokud by Míčka chtěl někoho živého, jako je Will, a zároveň katolíka, jako byl Buckley, napadá mě Edwin J. Feulner, bývalý dlouholetý prezident The Heritage Foundation, největšího a nejvýznamnějšího amerického konzervativního think tanku. Feulner sice není stejně zdatný publicista jako Buckley, Novak, Buchanan či Will, ale pokud výstupy této instituce víceméně odpovídají jeho názorům, pak ty v letech 1977 až 2013, kdy byl jejím prezidentem, jsou i v podstatě jeho.

Shrnuto, pokud Míčka prezentuje a analyzuje Novakovy a Buchananovy názory, nelze mu nic vytknout. Pokud se věnuje konzervatismu, přičemž vychází z nekonzervativních publicistů, jeho smysl mu uniká.

Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický katolicismus v USA na pozadí komparace Michaela Novaka a Patricka Buchanana

AUTOR: Roman Míčka

VYDAL: Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 214

ROZSAH: 270 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.