Člověk jako bůh

Dějiny začaly, když lidé vymysleli bohy, a skončí, až se jimi stanou. Těmito slovy lze shrnout knihu izraelského historika Yuvala Noaha Harariho Homo Deus. A Brief History of Tomorrow (Homo Deus. Stručné dějiny zítřka) – poslední kapitolu příběhu započatého v jeho předchozí knize Sapiens. Úchvatný i úděsný příběh lidstva, která vyšla ve 30 jazycích. Poslední proto, že se člověk, alespoň v Harariho příběhu, zanedlouho v boha promění – již nyní je podobnější starověkému božstvu než starověkému člověku.

Na první pohled může tato vize přitahovat. Problémem je, že tato budoucnost bude blažená jen pro novou elitu „božských“ lidí, zatímco ostatní se ocitnou na prahu nové nesvobody. Tento příběh o budoucnosti se může jevit jako fantazírování, ale Harari ukazuje, že velký kus cesty k božství lidé již urazili. Jak by se asi tvářil starověký člověk, kdyby zjistil, že existuje společnost, v níž lidé častěji umírají na obezitu než na podvýživu?

Nevýnosné válečné konflikty

Dlouho jsme se posmívali výroku francouzské královny Marie Antoinetty (1755–1793) „Když nemají chleba, ať jedí koláče!“ Z dnešního hlediska se však zdá prorocký – lidé od střední třídy výše si namlouvají, že jim chutná pohanka, zatímco si nižší společenské třídy pochutnávají na hamburgerech, jež zalévají Coca-Colou – v roce 2014 trpělo 2,1 miliardy lidí obezitou, zatímco 850 milionů podvýživou.

Vedle hladomoru lidstvo kontroluje i epidemie, na něž ještě před sto lety umíraly miliony lidí. Dnes jsme díky prevenci schopní zastavit nová infekční vzplanutí, která proto mají ve srovnání s minulými epidemiemi na svědomí zlomky dřívějších obětí. Když v roce 2014 propukla v západní Africe ebola, byla označena za nejvážnější epidemickou krizi moderní doby. Již počátkem roku 2015 se však lékařům podařilo situaci stabilizovat a v roce 2016 byla prohlášena za zvládnutou.

Ještě jedno vítězství si může člověk připsat – války a násilí jsou na ústupu. Zatímco ve starověku zemřelo násilím asi 15 procent obyvatel, ve 20. století pouze pět procent a na počátku 21. století méně než procento. Harari komentuje tato čísla lakonicky: cukr je větším zabijákem než střelný prach. Bohatství současných společností je navíc založeno na vědění a technologiích, a proto nelze očekávat, že by válečné konflikty opět vzplanuly. Z ekonomického hlediska se staly nevýnosné a omezují se na méně rozvinuté oblasti.

V roce 1998 obsadila a vyplenila rwandská armáda naleziště coltanu, matné černé rudy používané na výrobu elektroniky, čímž získala na 240 milionů dolarů ročně. Těžko si však představit, že by třeba čínská vojska vtrhla do Silicon Valley. Číňané totiž vědí, že zde není co vyplenit, a jsou i chytřejší – díky obchodování vydělají za den více než Rwanďané za rok.

Pokoření smrti

Poté, co člověk přemohl hladomor, epidemie a války, podle mnoha vizionářů lidstvo stojí před poslední výzvou – pokořit smrt. Tento „problém“ hodlá vyřešit americký futurolog Ray Kurzweil, který se v roce 2012 stal šéfem technologického vývoje společnosti Google, přičemž založil oddělení Calico, jehož úkolem je „vyřešit problém smrti“.

Zálusk na věčnost má i spoluzakladatel internetového platebního systému PayPal Peter Thiel, jehož jmění se odhaduje na 2,2 miliardy dolarů a který razí heslo „rovnost byla večera, teď chceme nesmrtelnost“. Mnozí vědci neodsuzují podobné projekty jako aktivitu bláznů – určitá nesmrtelnost se zdá aspoň pro nejbohatší, kteří si budou moci dovolit výměny orgánů, teoreticky možná. Šlo by však o lidskou nesmrtelnost.

Tito lidé by si možná zajistili věčné zdraví, ale posádka Titaniku varuje: zdraví není jedinou podmínkou života. I ti, kdo by investovali do opakovaných transplantací, by ohrožovaly třeba autohavárie. Na pokoření smrti si sice budeme muset počkat, ale zdvojnásobení průměrné doby dožití, jež se ve 20. století již jednou odehrálo, je přízemní odhad. Dopady tohoto prodloužení by však změnily lidský život, společnost i vědu.

Fyzik Max Planck (1858–1947) prohlásil, že věda se vyvíjí v rytmu pohřbů: má-li se prosadit nová teorie, musí jí staré myšlení uvolnit místo. Prodloužení průměrné doby dožití by zmrazilo status quo, což by nepostihlo jen vědce, ale i politickou scénu, z níž by politici nemizeli, což by dopadlo na celou společnost.

Zpomalení lidského života

Harari upozorňuje, že podobně jako v případě nesmrtelnosti nebude narůst průměrné doby dožití demokraticky rozložen. Narůstající ekonomické nerovnosti se za několik let promítnou do zdravotní nerovnosti – dlouhověká politická a ekonomická elita zpomalí vývoj lidského myšlení i společnosti. Ani tento fenomén není současnosti cizí.

Navzdory nářkům nad zrychlením zakouší západní společnosti zpomalení lidského života v důsledku jeho prodloužení a zkvalitnění již dnes – lidé později dospívají, dokončují vzdělání a zakládají rodiny. Nejsou však šťastnější, o čemž svědčí údaje o sebevražednosti v západních společnostech, jež značně předčí tu v rozvojových zemích.

Podle Harariho nám budoucnost neuleví a již ve své knize Sapiens ukázal, že člověk se od zvířete neliší racionalitou, ale v první řadě schopností navazovat a udržovat vztahy a spolupracovat. Další prodloužení věku však zatluče poslední hřebík do rakve „dokud nás smrt nerozdělí“. Lidskou psychiku zatíží řada ztroskotaných manželství a partnerských vztahů, zničených přátelství a zklamaných potomků.

Podle Harariho štěstí spočívá pouze v tom, že máme recept na úlevu. Již několik let pracujeme na destigmatizaci psychofarmak, jež se nedávají jen pacientům s psychickou poruchou, ale stále častěji i lidem, kteří si chtějí ulevit od tíživých pocitů nebo zvýšit výkonnost. Již se neptáme, jak přizpůsobit prostředí, třeba školu, člověku, ale člověka prostředí.

Tělo a psychika jako algoritmus

Psychofarmaka se dávají i malým dětem. Nárůst předpisů léků na jejich hyperaktivitu je natolik razantní, že toto opatření lze stěží považovat za přiměřené. Jen ve Velké Británii narostl počet dětí užívajících ritalin z 92 tisíc v roce 1997 na 786 tisíc v roce 2012. Podobně jsou na tom vojáci, kteří stále více užívají léky na spaní, antidepresiva a anxyliotika, aby vydrželi nápor svého zaměstnání.

Důvodem podávání léků na bojišti je změna pohledu na potíže: nikoliv bomby, ale hormony, neurotransmitery a nervový systém jsou příčinou špatného psychického stavu. Další krok se nabízí – pokud bude nervový systém správně regulován, neměl by vyděsit sebevražedný atentátník. A výnos je značný – spokojený voják a efektivnější armáda. Tento přístup se osvědčuje nejen na bojišti, ale i na méně vypjatých pracovištích.

Vědci, novináři, učitelé či lékaři zjišťují, že vhodná medikace zvýší efektivitu a ukončí pochybnosti, které ztěžují práci. Pro západní kulturu je tento přístup symptomatický: problém převedeme na technickou záležitost, na niž hledáme řešení. Lidská těla, jejich projevy i neorganický svět tím rozčleňujeme do procesů vyznačujících se zákonitostmi, do nichž lze mechanicky, chemicky nebo digitálně vstupovat.

Lidské tělo a psychiku považujeme za algoritmus fungující na chemickém principu způsobujícím emoce či vněmy. Bytost, které jsme přisuzovali jednotu a individualitu, se tím rozpadá do systémů, jež lze zvenku ovládat.

Možnost vnější manipulace

Na tomto pozadí je srozumitelné, proč Darwinův přirozený výběr nadále vyvolává nevoli. Fyzici Albert Einstein (1879–1955) a Werner Heisenberg (1901–1976) sice předložili radikálnější teorii, ale evoluční biolog Charles Darwin (1809–1882) člověka připravil o duši, když ho pojal jako vyvíjející se proces, nikoliv jako bytost nadanou neměnnou a individuální esencí. Vědci pak začali uvažovat o entitě, která by mohla duši nahradit, a začali pracovat s myslí. Ani její pozice však nemusí být neotřesitelná.

Z hlediska současné vědy se člověk jeví spíše shlukem neuronů, hormonů a genů než bytostí se svobodnou vůlí. Tím je znovu stvrzena jeho nejednotnost. Vedle toho se objevuje podstatnější problém – skenery mozku jsou schopné předvídat lidské touhy a rozhodnutí, dříve než si je člověk uvědomí. Nejenže se tím otvírá možnost vnější manipulace, ale přesvědčení o lidské svobodě, která stojí a padá s myslí aspoň v určitém ohledu nezávislé na těle, se zdá obtížně udržitelné.

Liberální humanismus, který formulovali myslitelé 19. století a jejž Harari nazývá náboženstvím doby bez boha, si s takovým zjištěním neví rady. Harari navíc zpochybňuje interpretaci o vítězství liberálního smýšlení. Osvícenci v čele s filozofem Immanuelem Kantem (1724–1804), který zdůraznil důstojnost člověka, sice odvedli práci, ale Harari dodává, že vítězství liberalismu lze zdůvodnit i jinak.

Náhrada lidské práce

Myšlenkový systém oslavující hodnotu člověka vzniká, když si rodící se národní státy uvědomují, že na svou obranu potřebují každého muže. Přesvědčení o hodnotě člověka tak jde společně s uzákoněním branné povinnosti. Podivuhodná souhra zrovnoprávnění a mobilizace se v dějinách opakovala: v mnoha evropských státech získaly ženy plná občanská práva krátce po první světové válce, v níž osvědčily nepostradatelnost.

Rovná práva a důraz na důstojnost člověka se tedy prosadily, když armáda i tržní ekonomika potřebovaly každého člověka, na začátku 21. století však společenský vývoj naznačuje, že tato potřeba je minulostí – lépe, efektivněji i etičtěji zastane lidskou práci robot. Již nyní se ukazuje, že drony jsou spolehlivější ve válečných konfliktech – neznásilňují, chybují výjimečně a nepropadají posttraumatickému stresu. A nejen na bojišti vyklízí člověk své místo.

V roce 2013 zveřejnili oxfordští badatelé Carl B. Frey a Michael A. Osborne zaměstnání, u kterých vyčíslili pravděpodobnost, s níž ho do roku 2033 nahradí počítač či robot. Pojišťovák přijde o práci s pravděpodobností 98 procent, podobně pokladníci, číšníci nebo pekaři. Roboti se osvědčují i v kvalifikovaných profesích.

V experimentu z roku 2013 odhalil počítačový algoritmus 90 procent případů rakoviny plic, zatímco lékaři jen 50 procent. Jaké zaměstnání je relativně v bezpečí? Takřka nedotknutelní budou archeologové, jejichž práce vyžaduje sofistikované schopnosti a navíc nevytváří natolik vysoký zisk, aby o ni byl zájem.

Bezvýznamná většina

Podle Harariho se zanedlouho probudíme do světa, v němž bude vládnout elita vysoce profesionalizovaných, počítačově a chemicky upravených lidí, zatímco valná většina bude odsouzena k ekonomické, politické i společenské bezvýznamnosti. Britský ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) byl přesvědčen, že až člověk přijde o práci, bude se moci věnovat tomu, v čem je nenahraditelný – filozofii a umění, které vykonáváme pro ně samé a v nichž stvrzujeme svou jedinečnost jako myslící a kreativní bytosti.

Harariho tato vize nepřesvědčuje. Odhlédneme-li od toho, že počítače již vstupují i do umění, není studium Platóna ani psaní románů pro většinu populace atraktivní. Harari svůj příběh končí apokalypticky – budoucnost nepatří vědění ani umění, ale videohrám a drogám. Liberální sen o důstojnosti lidského života by tím dostal poslední ránu. Člověk, jehož pozice byla tradičně mezi bohy a zvířaty, by vyklidil místo. Zatímco by si úzká elita nárokovala moc i výhody téměř božské, propadla by se velká část společnosti do stavu podlidského.

Harariho vize je přehnaná, ale funguje jako lupa přiložená na přítomnost. Z této perspektivy lze sledovat síly, které již dnes vtahují do mrazivého příběhu. Slib „budete jako bohové“ už jednou byl na počátku vyprávění. Bůh tehdy vyhnal Adama a Evu, kteří ze stromu poznání utrhli jablko, do nemilosrdného světa, v němž zakoušeli bolest a tíseň, ale díky vzdoru vůči Bohu poznávají i svobodu.

Pointa Harariho příběhu tkví v tom, že nás nikdo nebude vyhánět do světa a svádět k poznání a svobodě. Zkáza člověka začne, až jej noví, lidští bohové zaženou zpět do rajské zahrady, v níž bude v bezpečí, zdravý a dlouhověký, nebude se obávat válek ani násilí a bude užívat psychofarmaka ze strachu z budoucího strachu. A bude-li i v této zahradě viset jablko, zakázaného plodu si nevšimne.