Chůze v šeru Alžběty Skálové

Na výstavě s názvem Chůze v šeru představuje cenami ověnčená výtvarnice Alžběta Skálová v dosud největším rozsahu zejména svoji volnou tvorbu, rozbíhající se nejroztodivnějšími směry. Ta je základem i pro její imaginativní a rovněž uznávanou tvorbu ilustrační.

Radan Wagner 3.8.2019
Alžběta Skálová, Zázrak. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Alžběta Skálová, Zázrak. | foto: VILLA PELLÉ
Alžběta Skálová, Zázrak.

Z ilustrací jsem už vyčerpaná, povzdechla si na své výstavě Alžběta Skálová (36), výtvarnice ověnčená řadou prestižních knižních i filmových ocenění. Známá autorka učinila zásadní rozhodnutí a v poslední době se věnuje jen volné malířské tvorbě. A tomu nasvědčuje i skladba její současné retrospektivní přehlídky akcentující více kresby a obrazy. Převažují zde svobodné práce – akvarely na papíře a akryly na plátně. Skálová, dcera známých výtvarníků Evy a Františka Skálových, se dokonce v poslední době pouští bez zábran a cizích zadání do větších formátů. Vyjadřuje se svobodně.

Letní bilanční výstava Alžběty Skálové v pražské Galerii Villa Pellé se rozprostírá ve dvou podlažích a několika členitých sálech. A to charakteru její tvorby vyhovuje. Instalace nabízí proměnlivé polohy – zahrnuje celou škálu dosavadních autorčiných činností, které jsou svým charakterem mnohdy drobnopisné a intimně laděné. To celkem platí i o rozměrnějších dílech plných překvapivých detailů a hravých filigránských zákoutí. Přesto převládá atmosféra poněkud melancholická.

Na výstavě v úhrnném ohlédnutí vidíme ovšem i práce související s dosavadní knižní tvorbou: skici, studie, kresby, dokonce i šperky, dosud nezveřejněné přípravné návrhy, ilustrace i autorské knihy, kterými se Skálová rovněž zabývala. Užitá tvorba se zde doplňuje s volnými kompozicemi, které jsou přirozeným vyústěním další cesty.

Výtvarná rodina

Skálová vyrůstala v rodině plné výtvarné činorodosti, následně studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze filmovou a televizní grafiku, odkud přestoupila do Ateliéru ilustrace a grafiky. Od počátku se věnovala knižní tvorbě. Vytvářela průběžně také své autorské knihy – Péťa Medánek, Pampa a Šinka, Šiškymyš či Cirkus Rašelie. A stále častěji byla vybízena k ilustracím jiných autorů. Za některé z nich obdržela prestižní uznání, například několikrát cenu v soutěži Nejkrásnější kniha České republiky. Za svou Pampe a Šinku obdržela v roce 2011 Magnesii Literu. Také na zahraničních filmových festivalech sklízela v posledních letech uznání. Letos například na Berlinare ECFA Short Film Award za nejlepší krátký film pro děti – Plody mraků.

Výtvarnice svou výstavou i komentáři jasně naznačuje, že s ilustrováním prozatím končí. Chce se věnovat především volné tvorbě – kresbám a obrazům. Přestože měla štěstí na dobré nakladatele, kteří jí „do práce nezasahovali“, přeci jen se dosud musela řídit zadáním a tématem svěřené knihy.

Skálová nejen ilustrovala, maluje, ale i stále častěji vystavuje – naposledy pod názvem Rostlinopis v Galerii výtvarného umění v Chebu. Letos s dosud nejrozsáhlejší expozicí v Galerii Villa Pellé v pražských Dejvicích. „Původně jsem bilancovat neměla v úmyslu, k tomu mě během příprav navedl kurátor Jan Rous,“ podotýká Sálová. „Nakonec mám z toho radost, při pohledu na konečnou podobu výstavy nacházím více souvislostí mezi jednotlivými tvůrčími okruhy,“ dodává autorka.

Výtvarnice svou výstavou i komentáři jasně naznačuje, že s ilustrováním prozatím končí. Chce se věnovat především volné tvorbě – kresbám a obrazům. Přestože měla štěstí na dobré nakladatele, kteří jí „do práce nezasahovali“, přeci jen se dosud musela řídit zadáním a tématem svěřené knihy. Ty byly určeny navíc malým čtenářům, ale v tom Skálová příliš omezení nespatřovala. „Děti jsem neřešila, určující bylo dítě ve mně,“ říká ilustrátorka o svém přístupu, který se jí osvědčil. Navíc ráda a volně měnila styl i techniky, nerada zůstávala v „zajetých kolejích“. Zdlouhavý, a ne příliš dobře placený proces a výsledek ilustrování nakonec opouští. Ale i v malování obrazů je na sebe přísná. „Takže pauza od knížek. Jsem ráda, že výstava je postavena také na velkých věcech, které jsou aktuální,“ konstatuje Skálová.

Zdá se, že se výtvarnice, matka roční dcery, vrací volnými obrazy plněji do svého světa. Její témata jsou veskrze přírodní, ztišená, někdy prozářená, ale zpravidla zšeřele melancholická. Širé krajiny, vodní hladiny či holá strniště jsou v jednotlivých motivech podány pečlivě, ale přitom bez zbytečných efektů. S jistým archaismem (místy až primitivismem), s duší dítěte i zkušenější ženy zakouší a prožívá novou životní (tvůrčí) etapu. Má za sebou chvíle smutné i veselejší, a to teď do kompozic promítá a přirozeně zhodnocuje. Obrazy dokládají okamžiky bezprostředního úžasu, bdělého zpozornění i podvědomého otevření. Putuje, naslouchá a zaznamenává – chůze v šeru.

Význam intuice

Intuice vede autorku i diváky pomalu k pochopení a významu nastalého výjevu, i když ten není nikdy plně (jednoznačně) zřejmý. Blíží se spíše ponoru k archetypálním vrstvám, pohledu či ještě více vhledu skrz prvotní plán přírodních úkazů. Scenérie se tak stává podobenstvím psychologického rozpoložení. Některé s intuicí vybrané motivy si říkají o zachycení, hlásí se, jsou čímsi blízké, rezonují s nitrem, vházejí do dialogu.

Výtvarnice nenechává vědomě do sebe vstupovat okolní umělecké projevy. Nemá na to čas ani chuť. Má svůj svět, ale je otevřená.

Na obrazech výstavy tak můžeme vidět postavu zahalené poutnice putující v šeru otevřené krajiny, jindy zas levitující barevné ryby, letícího ptáka, brouka na přesýpacích hodinách, levitující obří vejce, pasoucí se krávu, stromy, pole, oblaka, všední i prapodivné rostliny, rozpité skvrny, nečekané asociace - reálné i surreálné chvíle i plynutí. Hranice jsou zastřené. Tichý halas i halasné ticho, zjitřené nitro či zakoušené harmonické splynutí s okolním děním a prostředím. Autorka tyto stavy cíleně nehledá, ale intuitivně nachází.

Skálová prolíná fantaskně skutečnost a pohádkovost – vše je dovoleno a propojeno v celkové imaginaci. Maluje spontánně a bez předsudků. Jde krok zákrokem bez pevného konceptu. Ač Pražačka, vyrůstala a často pobývala na samotě v rodinné chalupě uprostřed přírody. Ta jí dobíjí i mimoděk klade existenciální otázky a náměty, které zpracovává. „Nedělám kontroverzní témata, nejsem koncepční tvůrce, pracuji bezprostředně. Vidím, proč jsem to dělala až ex post,“ prozrazuje Skálová vztah ke své tvorbě.

Výtvarnice nenechává vědomě do sebe vstupovat okolní umělecké projevy. Nemá na to čas ani chuť. Má svůj svět, ale je otevřená. V její tvorbě můžeme vnímat ozvuky blízkých starších autorů: Bohuslava Reynka či Alfreda Kubina – jejich posvátnost všedního, respektive fantasknost přírodního. Styčné body bychom mohli nalézt i v tvorbě surrealistky Leonory Carrington. Ze současníků si lze připomenout niternost Petra Nikla, imaginativnost Jana Híska, ale i „dřevní“ poetiku Františka Skály. Ale přesto je Alžběta Skálová originální, přirozená i autentická. Její privátní život se prolíná a odráží v tvorbě, jakémsi obrazovém deníku. To je znát z každého vystaveného díla – z osobní výpovědi s obecnějším přesahem a významem.

Výstava probíhá v Galerii Villa Pellé a bude ukončena 14. září 2019.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Radan Wagner

Radan Wagner | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články