Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Charakter je naším základním pudem

  17:35
Má člověk moc vytvořit čtyři odlišné verze sebe sama? Nemá, je to postmoderní blud. Možná, že vás partner opustí, možná zažijete těžký úraz, ale dokud budete při vědomí, povedete život, ke kterému vás předurčil charakter.

Paul Auster, 4 3 2 1. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Noviny vyhodíte dnes, nejpozději zítra. Nikdo soudný si je neschovává, jsou na pročtení, a pak do koše s nimi. Schovávají si je jen podivíni, kteří se pak se svými zaneřáděnými byty dostávají do zpráv, a slušný člověk nad nimi kroutí hlavou. S knihou je to jiné. Vyznačuje se stabilitou. Vlastnit ji je ctnost.

Zatímco noviny se pálí, pálit knihy je barbarství. Čím více knih, tím větší obdiv. Málokterý vlastník velké knihovny odolá tomu se před ní nevyfotografovat. Je život spíše jako noviny, nebo jako kniha? Do své úctyhodné knihovny si americký spisovatel Paul Auster ke svým sedmdesátinám nadělil svazek opravdu velký, a navíc jej sám napsal. Má divný titul 4 3 2 1 a skoro tisíc stran.

Auster píše, že život nemá s knihou příliš společného – je neuspořádaný jako noviny, dokonce bulvární. Hemží se nesouvisejícími událostmi, na jedné straně se říká něco, co se na druhé popírá. Občas si nad článkem říkáme, že novináři jsou docela chytří, ale pak nás jeden z nich naštve, a my si povzdychneme, že jsou přece jen hloupí a podplacení a že korektorům práce přerostla přes hlavu. Noviny jsou hrozné, tvrdí Auster, ale možná docela dobrou metaforou života.

Odlišní lidé

Rozsah Austerova nejnovějšího literárního díla je sice monumentální, ale čte se neuspořádaně jako noviny. Podává život dospívajícího chlapce v jeho složitosti, chytrosti i hlouposti a napsaný na nekvalitním papíře. Příběh začíná vtipem. Jeden židovský imigrant radí druhému, aby si vybral pěkné jméno, protože americká společnost ho jinak nepřijme. Co třeba Rockefeller?

Co kdybychom se my, naši rodiče či partneři v klíčovém okamžiku rozhodli jinak? Byli bychom odlišnými lidmi?

Když ale Žid stane před imigračním úředníkem, zpanikaří, doporučené jméno zapomene, a vykoktá: „Vergessen“ (zapomenuto). Úředník nepředpokládá, že by zapomněl své jméno a vyrozumí, že se jmenuje Ferguson. Tak začíná život dědečka hlavní postavy Archibalda Fergusona v Americe.

Román se začíná jako rodinná sága, a jak už u tohoto žánru bývá, úvod tvoří zdlouhavý a nudný popis rozvětveného stromu předků. Záhy se však přechází do netradičních vod – protagonista se rozpojí do čtyř osudů. Pojednává o hrdinovi se stejnou DNA, ale čtyřmi odlišnými cestami, a je tudíž variací na téma: Co kdybychom se my, naši rodiče či partneři v klíčovém okamžiku rozhodli jinak? Byli bychom odlišnými lidmi?

Zvláštní vypravěčský styl

Austera zná český čtenář jako autora tří detektivních příběhů shrnutých do knihy Newyorská trilogie. Román 4 3 2 1 však navazuje především na jeho prvotinu Vynález samoty, přičemž jejich spřízněnost tkví v autobiografičnosti. Ve Vynálezu samotyse Auster věnuje postavě a úmrtí svého otce jako začínající spisovatel. Kniha 4 3 2 1 pojednává o dětství, mládí a rané dospělosti muže, který je stejně jako Auster potomkem židovských imigrantů a synem otce, jehož příliš nepochopil.

V rodinné historii se odehraje temný příběh, který nepředznamenává ani tolik události románu 4 3 2 1 jako jeho zvláštní vypravěčský styl – babička budoucího spisovatele Anna Austerová se v městečku ve Wisconsinu postarala o pozdvižení, když zastřelila svého manžela, protože mu neodpustila nevěru

V obou příbězích obývá otec „zemi práce“, v níž se stal vlastencem. Práce totiž přináší peníze, za něž si sice štěstí koupit nelze, ale je možné se jimi vykoupit z lecjakého neštěstí, a tím se ke štěstí „proplatit“.

V Austerově rodinné historii se odehraje temný příběh, který nepředznamenává ani tolik události románu 4 3 2 1 jako jeho zvláštní vypravěčský styl – babička budoucího spisovatele Anna Austerová se v městečku ve Wisconsinu postarala o pozdvižení, když zastřelila svého manžela, protože mu neodpustila nevěru.

Poté si najala právníka, který do soudního přelíčení zapojil jejích pět dětí, a společnými silami byla zproštěna viny. Pod právníkovým vlivem a ze strachu před sirotčincem děti vypověděly, že manželství s hamižníkem maminku stresovalo, dokonce musela být po otcových výpadech několikrát ošetřena. Mnohaleté trápení vyvrcholilo jeho nevěrou.

Alternativní verze

Anna Austerová se následně s celou svou rodinou odstěhovala na druhý konec Ameriky, aby svým dětem poskytla anonymitu. Měly tedy svobodu ke střádání historek, co se s tatínkem stalo. Podle dobrodružné verze zahynul na lovu, podle banální spadl ze žebříku a podle hrdinné padl v první světové válce. Auster se o skutečných okolnostech smrti svého dědečka dozvěděl až v dospělosti, když 30 let vstřebával historky s ní spojené. Vše rozlouskla náhoda.

Auster se nemůže zbavit pocitu, že spřádání alternativních verzí dědečkova skonu ovlivnilo i jeho život. Jako by tento muž žil několik životů. Jakmile někdo zemře, je jen tím, na co si z něho pozůstalí vzpomenou – stává se jejich příběhem.

Austerova sestřenice zapředla v letadle rozhovor se spolucestujícím a poté, co zjistili, že jejich předci pocházejí ze stejného městečka, zeptal se na příjmení jejích rodičů. Jakmile řekla Auster, zesinal: „Takže vy jste vnučkou té šílené vražedkyně?“ Následně Austerovi začali pátrat a zjistili, že ve své době zahýbala jejich rodinná minulost americkými novinami i veřejným míněním.

Auster se však nemůže zbavit pocitu, že spřádání alternativních verzí dědečkova skonu ovlivnilo i jeho život. Jako by tento muž žil několik životů. Jakmile někdo zemře, je jen tím, na co si z něho pozůstalí vzpomenou – stává se jejich příběhem. A z otázky, kolik verzí sebe sama v sobě neseme a jak nás ovlivňují a proměňují, vyrůstá Austerův román 4 3 2 1.

Literární zoufalství

Okamžitě po zveřejnění svého nejnovějšího románu Auster oznámil, že se mu v 70 letech konečně podařilo napsat dílo, z něhož se mu nechce zvracet. Část literární obce s ním souhlasí – román zhmotňuje jeho mistrovství, které vybrušoval v předchozích knihách. Druhá část recenzentů Austerovo pozitivní hodnocení odmítá – od určitého stadia se román stává nesnesitelný. Pravděpodobně totiž není čtenáře, který by se ve spleti čtyř verzí jednoho života dříve nebo později neztratil.

Čtenář často neví, zda čte příběh Archieho 1 nebo 4, a jediná útěcha spočívá v tom, že Archie 2 umírá v dětském věku, a je tudíž ze hry. Nemá-li čtenář sloní paměť a trvá na orientaci v ději, záhy propadá do literárního zoufalství.

Auster předložil experiment, který vyžaduje trpělivost. Setkáváme se totiž s Archibaldem, zvaným Archie, který vyrůstá se zchudlými i bohatými rodiči, s matkou, již opustil otec kvůli jiné ženě, i která ovdověla. Potíž tkví v tom, že žije se stejnými rodiči ve stejném městě, a proto se setkává ve všech čtyřech verzích se stejnými lidmi a zazívá v podstatě podobné příhody.

Čtenář proto často neví, zda čte příběh Archieho 1 nebo 4, a jediná útěcha spočívá v tom, že Archie 2 umírá v dětském věku, a je tudíž ze hry. Nemá-li čtenář sloní paměť a trvá na orientaci v ději, záhy propadá do literárního zoufalství. Přinejmenším první důvod, proč si román přečíst, je tedy nasnadě – málokdy se stane, aby se takový dobrý spisovatel zasloužil o podobně otřesný literární zážitek.

Touha vládnout slovu

Existuje však ještě jeden důvod, proč se knihou protrápit. Vytrvá-li, čtenář časem pochopí, že jeho dezorientace je záměrem. Pointou experimentálního Austerova románu je ukázat, že možná žijeme několik životů současně a že se naším životem jako nit táhne otázka: Co kdybychom se tehdy rozhodli jinak? Tato nit není nikdy ztracena, což však neznamená, že by cesty vedly do minulosti.

Životu Archibalda Fergusona vládne otec, matka a slovo. Otec pracuje a touží po bohatství, matka je fotografka a bystrý chlapec Archibald, který se narodil stejně jako Paul Auster v roce 1947, od malička touží vládnout slovu, ať už to znamená stát se básníkem, spisovatelem či novinářem.

Podstatnější je, že klubko nití vinoucí se podél našeho života do „hlavní“ cesty zasahuje a utváří ji v podobě možností, které jsme nezvolili, ale mohli, a tudíž jimi rovněž jsme. Naše životy jsou nejen proměněnými a využitými, ale i odmítnutými a promarněnými možnostmi.

Životu Archibalda Fergusona vládne otec, matka a slovo. Otec pracuje a touží po bohatství, matka je fotografka a bystrý chlapec Archibald, který se narodil stejně jako Paul Auster v roce 1947, od malička touží vládnout slovu, ať už to znamená stát se básníkem, spisovatelem či novinářem.

Podle první životní verze otec zbohatne a opustí rodinu, čímž vyvolá Archibaldovu nenávist, a tudíž snaží se ho zavrhnout. Jeví se mu jako parazit, kterého nedokáže zahubit, dokud si neuvědomí, že tvoří podstatu jeho bytí, a tudíž je boj jednak marný, jednak zkázonosný pro samotného „hostitele“. Jak poznamenává dánský filozof Søren Kierkegaard (1813–1855), kterého Auster cituje ve své knize Vynález samoty: „Ten, kdo má vůli pracovat, dává vzniknout vlastnímu otci.“

Čtvrtý Archibald

Druhý Archibald přijde o otce v raném věku. Jako poloviční sirotek a syn labilní matky vyzývá na souboj Boha – vyžívá se v záškodnictví všeho druhu, aby měl Bůh důvod ho trestat. Když se však výrazné tresty nedostavují, usoudí, že Bůh nejspíš neexistuje a svou provokaci ukončí.

Čtvrtý Archibald je autorem tří alternativních verzí vlastního života a zároveň knihy, kterou drží čtenář v ruce

Na rozdíl od prvního Archibalda, potomka bohatého otce, poloviční sirotek Archibald nestuduje prestižní univerzitu. Po střední škole odchází do Francie, kde píše svou první knihu, autobiografii líčící osud s nešťastnou matkou. Jeho hvězda krátce probleskne na literárním nebi, ale při autonehodě ve 23 letech zapadá.

Třetí Archibald zažije zchudnutí svých rodičů. Poté, co se situace rodiny stabilizuje, prožívá dospívající chlapec běžné starosti v rodině střední třídy. Odmalička se zajímá o znevýhodněné, a především touží, aby se Amerika stala barvoslepou. A stejně jako mladý Paul Auster sleduje události šedesátých let – válku ve Vietnamu, boj za občanská práva Afroameričanů, atentáty na bratry Kennedyovy a smrt Martina Luthera Kinga.

Prokouše-li se čtenář do konce knihy, zjistí, že tento Archibaldův život je pravý a skutečný. Tento čtvrtý Archibald je totiž autorem tří alternativních verzí vlastního života a zároveň knihy, kterou drží čtenář v ruce.

Ochromující moc

Auster ve svém nejnovějším románu podává literární pohled na odvěkou filozofickou otázku: Utváří člověka spíše jeho vrozený charakter, nebo prostředí, v němž vyrůstá? Jaký vliv má na mladého člověka ztráta otec? Záleží na tom, jestli zmizí s milenkou, nebo tragicky zemře?

Zpočátku se životy Archibaldů větví odlišnými směry, což vyvolává pocit, že moc, kterou mají nad životem rozhodnutí naše i druhých, ochromuje – jeden krok a mohli bychom být někým jiným

Archibaldovy životy se liší podle sociálních podmínek a citových vazeb. Podstatné však je Austerovo sdělení, že bytostný rys života se nemění. Ať už je to mladý muž nenávidějící svého bohatého otce, který zmizel s milenkou, či potomek, jemuž se stýská po zesnulém otci, popřípadě syn vyrůstající v konvenčním středostavovském prostředí, vedou je touhy a představy o dobrém životě. A překvapuje, že v odlišných scénářích a podmínkách jsou identické. Ve všech příbězích se chce Archibald stát mistrem slova.

Auster v dlouhých pasážích medituje, jak, kdy a proč psát. A s podobným zájmem popisuje jen sexualitu mladého Archibalda. Jeho záměr je zjevný: charakter je naším základním pudem, který přemůže nepřízeň či přízeň osudu. Tento fatalismus v určitém smyslu utěšuje. Nahodilost lidského života může být stejně děsivá jako výstavba Austerova románu.

Zpočátku se životy Archibaldů větví odlišnými směry, což vyvolává pocit, že moc, kterou mají nad životem rozhodnutí naše i druhých, ochromuje – jeden krok a mohli bychom být někým jiným. Jakmile se ale jednotlivé verze rozvinou, pomalu, ale nevyhnutelně se vlévají do jediného příběhu autora své knihy.

Podstata lidského osudu

Má člověk moc vytvořit čtyři odlišné verze sebe sama? Auster odpovídá: nikoli, to je postmoderní blud. Možná, že vás partner opustí, možná, že zažijete těžký úraz, možná přijdete o práci, ale dokud budete při vědomí, povedete život, ke kterému vás předurčil charakter. Archibald se nestal básníkem, narodil se jím. Možná se ani my nestáváme tím, kým jsme, možná je složitost života domnělá a my a naši blízcí svůj osud jen kosmeticky upravujeme.

Životu je člověk nejblíže ve slově, ať se rozhodne stát básníkem či novinářem. Autor je zrcadlem jednání – je jednáním z odstupu. Tato dynamika činnosti a pasivního registrování podle Austera vystihuje podstatu lidského osudu.

Kniha je nejen románovou úvahou nad velkou filozofickou otázkou, ale i oslavou slova. Důvod netkví jen v tom, že Auster je spisovatelem. Z jeho sebestředného hlediska není krásnější a plnější život než strávený psaním. Životu je člověk nejblíže ve slově, ať se rozhodne stát básníkem či novinářem.

Jak poznamenává „hlavní“ Archibald, který se v důsledku bouřlivé společenské atmosféry rozhodne pro kariéru novináře: je-li člověk novinářem, nemůže být tím, kdo hodí kamenem, ale tím, kdo píše o tom, kdo hodil kamenem. Autor je zrcadlem jednání – je jednáním z odstupu. Tato dynamika činnosti a pasivního registrování podle Austera vystihuje podstatu lidského osudu.

Román jako pohádka na dobrou noc

Archibalda vnější události neurčují. Ve všemožných podmínkách si jako zvíře vedené pudem vytváří prostor, aby naplnil svou touhu po spisovatelství. Vnější okolnosti sice Archibalda neurčují, ale jeho nitro ano. Charakter je lidským osudem, říká starořecký filozof Hérakleitos, což by mohlo být mottem Austerova románu. Jsme svobodní, nakolik máme moc prosadit své chtění, ale nesvobodní v tom, že se nám jen výjimečně podaří nechtít to, co chceme.

Román by se měl číst jako pohádka na dobrou noc všem rodičům, jež sděluje: rodičovské nasazení ovlivní vztah vašeho potomka k vám, ale jeho charakteru, nadání i životní cesty se téměř nedotkne

Austerův román uleví každému, koho obtěžují spekulace, kým vším se člověk může stát, ale jako pohádka na dobrou noc se musí číst všem rodičům. Těmto novodobým nevolníkům dětí, psychologů i chytrých příruček adresuje Auster střízlivou zprávu: rodičovské nasazení ovlivní vztah vašeho potomka k vám, ale jeho charakteru, nadání i životní cesty se téměř nedotkne.

Přišel na svět popsaný, na vás je, aby přežil, dokud se o přežití nebude schopný postarat sám. Myslet si, že svedete více, je směšné. Především však je to utrpení, které ohrožuje to jediné, co ovlivnit můžete – váš vztah k vašemu potomkovi.

4 3 2 1

4 3 2 1

AUTOR: Paul Auster

VYDAL: Henry Holt and Co., New York 2017

ROZSAH: 880 stran

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Přípravář staveb/rozpočtář

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Jihočeský kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč