Ekonom Pavel Kohout ve své recenzi označil knihu Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století za politický manifest, který nesplňuje kritéria vědecké práce. Taktika očerňování opačného názoru poukázáním na extrémní příklad (v tomto případě míra majetkové nerovnosti v Korejské lidově demokratické republice), který s kritizovaným tématem souvisí, je v českém prostředí rozšířená. Je to nejpohodlnější způsob, jak vyprázdnit nevítanou, ale smysluplnou otázku a zbavit legitimity jejího autora.
- Není však ve chvíli rozpadu společenské shody o budování českého kapitalismu a demokracie po roce 1989 na místě mnohem větší otevřenost k názorům, které přesahují zažité rámce?
- Není právě v obci českých ekonomů na místě více sebekritiky a zdrženlivosti?
Ultrabyrokratizovaná oblast
Pokus o relativizaci vlastních železných jistot z minulosti přitom nemusí být natolik obtížný. Strážci mantry o výsostné kreativitě soukromého kapitálu mohou prolistovat knihu italské ekonomky Mariany Mazzucatové The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths (Podnikatelský stát. Skutečná podstata veřejného versus mýty o soukromé sféře) zamýšlející se nad tím, nakolik bývají vysoce rizikové investiční projekty v raných fázích sponzorovány z veřejných zdrojů. Bojovníci proti rozbujelé byrokracii si zase mohou položit otázku, zda se s postupnou digitalizací ekonomiky tvorba norem nestala výsadou soukromých korporací přinejmenším stejně, jako je doménou stále kritizované Evropské unie.
Nejsou rituály auditu, reportingu a kontroly důkazem, že se ekonomiky průmyslových demokracií postupně staly ultrabyrokratizovanou oblastí, která si regulace vytváří dobrovolně? |
Nejsou rituály auditu, reportingu a kontroly vetkané do každodenního života velkých firem (a následně exportované do veřejných institucí) důkazem, že se ekonomiky průmyslových demokracií postupně staly ultrabyrokratizovanou oblastí, která si regulace vytváří dobrovolně? Možná je třeba se v této době bezvládí spokojit s minimalistickým tvrzením, že hranice mezi veřejným a soukromým, státem a korporací nejsou navěky dané, ale stále znovu vytvářené. Stát roku 2014 není státem roku 1982.
Hodnotit Pikettyho knihu jako politickou deklaraci je výsostným právem jejího recenzenta. Je však třeba dodat, že Piketty své argumenty systematicky předkládá veřejnosti a následně je konfrontován s protiargumenty. Tak tomu bylo i v případě jeho odpovědi na kritiku deníku Financial Times.
Jediná odpověď: nevíme
Příkladem otevřenosti Pikettyho týmu je onlinová databáze „světových top příjmů (The World Top Incomes Database), ve které jsou na základě zkoumání daňových registrů rekonstruované trendy koncentrace kapitálu v nejvyšších příjmových skupinách. Databáze v současnosti obsahuje 27 států světa a Čínu, u níž však využívá méně kvalitních dat získaných z šetření o domácnostech.
Příkladem otevřenosti Pikettyho týmu je onlinová databáze, ve které jsou na základě zkoumání daňových registrů rekonstruované trendy koncentrace kapitálu v nejvyšších příjmových skupinách |
Její autoři upozorňují, že srovnání dat jednotlivých států komplikuje odlišná metodologie v měření příjmů, výpočtech daňových základů či rozsáhlý „optimalizační průmysl“. Databáze v jednotlivých zemích definuje procentní podíl nejvyšších příjmů na celkovém národním důchodu. V některých zemích – Švédsko, Itálie – míří k ještě užším skupinám a tento podíl identifikuje až u 0,01 procenta osob s nejvyššími příjmy.
Oproti příjmové nerovnosti měřené Giniho koeficientem anebo srovnáním nejbohatší a nejchudší desetiny či pětiny populace, které ve svých statistikách používá například OECD uváděná Pavlem Kohoutem anebo třeba Český statistický úřad ve zprávě Tendence makroekonomického vývoje a kvality života v České republice v roce 2013, se Pikettyho metodologie věnuje nejvyšším patrům akumulace kapitálu.
- Je to samo o sobě dostatečným důvodem k dehonestaci podobného zkoumání?
- Co nám o majetkových nerovnostech v přežívajících afrických kleptokraciích nebo Severní Koreji prozradí teoretické srovnání nejbohatších a nejchudších deseti procent populace?
- Víme velmi málo o majetkových poměrech severokorejské komunistické nomenklatury, ale nevypovídá v podobně personalizovaných režimech o vnitřním uspořádání mnohem více úzkých 0,01 nebo jedno procento?
- Je Pikettyho hlavní herezí, že proces výrazné koncentrace majetku u úzké skupiny lidí zkoumá místo Namibie a Mongolska, kde by tato data nijak nepřekvapila, v průmyslových demokraciích?
- Zůstalo by Česko i v takovém případě exkluzivním ostrovem nízké majetkové a příjmové nerovnosti?
Jediná odpověď, kterou můžeme podložit daty, respektive jejich naprostým nedostatkem, zní: nevíme.
Veřejné povědomí
Piketty svým datům přisuzuje značnou neúplnost a opakovaně zdůrazňuje, že smysl své knihy vidí v něčem jiném než v propagaci kolektivní závisti, kterou mu vyčítají jeho oponenti. Tvrdí, že k základům demokratické vlády patří i veřejné povědomí o tom, kudy ve společnosti proudí kapitál.
Jistou smysluplnost tohoto požadavku lze vidět v těchto týdnech. Jako občané evropských států tušíme, že postoje evropských vlád vůči Rusku spoluurčují korporátní zájmy, ale současně nejsme schopní dekódovat jejich rozsah, a tudíž je ani začlenit do utváření celkové politiky. Polský filozof Zygmunt Bauman tento nesoulad, jenž je vlastní současným demokraciím, nazývá rozchodem moci (kapacita věci uskutečnit) s politikou (schopnost rozhodnout, které věci a za jakých podmínek mají být uskutečněny).
Piketty tvrdí, že k základům demokratické vlády patří i veřejné povědomí o tom, kudy ve společnosti proudí kapitál |
Hlavní příčiny tohoto stavu nejsou neznámé. Zatímco velké bloky kapitálu při svém pohybu neberou v úvahu hranice národních států, účetní a statistické systémy jsou naopak do rámce teritoriálního státu pevně zasazené. O schématech, jako je Dvojitý Ir s holandským sendvičem, se už napsalo mnoho. Vyzývá-li Piketty k něčemu, pak k tomu, abychom se v rámci vlastního pudu sebezáchovy pokusili tento nesoulad mezi mocí a politikou zmenšovat.
Domnívá se, že je v zájmu demokratických společností mít co nejlepší povědomí o pomyslné mapě rozložení kapitálu. Možná až úsměvně proto může působit Pikettyho poznámka, že jedinou platformou, na které velký kapitál dnes dokonce otevřeně soutěží, a proto jej lze zkoumat, je seznam nejbohatších lidí na Zemi sestavovaný časopisem Forbes. Není třeba dodávat, že není v žádné zemi standardním zdrojem informací pro daňovou správu.
Příjmová a majetková nerovnost
Nedotýká se Piketty svým popisem na hlavu obrácené transparentnosti jednoho z paradoxů současného kapitalismu, který pro nás, občany bývalých socialistických států, může mít zvláštní nádech? V době pádu socialistického režimu v Československu bylo zvykem kritizovat anonymitu a neadresnost veřejného vlastnictví majetku, pod kterým se v letech 1948 až 1989 skrýval veškerý šlendrián a zanedbávání našich měst a krajiny.
Příjmová a majetková nerovnost jsou v dnešním světě jedním z citlivých bodů, okolo nichž se společnosti politicky mobilizují |
Jedním z hlavních témat společenské změny po roce 1989 bylo této anonymitě zabránit, propojit každý hektar či budovu s konkrétním majitelem, který o ně bude pečovat. Desítky tisíc českých restituentů snahám o znovunalezení této ztracené vazby zasvětily po roce 1991 svůj život. Jak však v tomto kontextu číst dnes již zapadlý, ale o to zajímavější rozhovor Lidových novin se Zdeňkem Bakalou z roku 2006, v němž o vlastnických právech spojených se společností RPG řekl: „Anonymita vlastnictví je jedním ze základních kamenů kapitalismu.“
Příjmová a majetková nerovnost jsou v dnešním světě jedním z citlivých bodů, okolo nichž se společnosti politicky mobilizují. Nejsou ale stejně citlivými body anonymita a neadresnost majetkových a finančních vazeb, které v současném kapitalismu narušují základní princip jeho fungování, jež finanční matematik Nassim Taleb definuje jako ochotu nést následky vlastních rozhodnutí? Co je tedy anonymita vlastnictví – nešvar socialismu, nebo základ kapitalismu?
Opomenuté rozměry kapitálu
Piketty se během půl roku od zveřejnění anglického překladu své knihy stal cílem férových i podpásových kritik, přičemž podivné je, že jen minimálně z nich se týká problematiky samotné definice kapitálu. Možná trochu překvapivě, ale právě v této otázce se Piketty téměř shoduje s principy neoklasické ekonomie ovládající naše ekonomické myšlení i politiku. Kapitál je pro něho souhrnem všech fyzických aktiv očištěných o dluhy – hmatatelných objektů, listin a cenných papírů.
Jak do toho zapadají fluktuace mezi tržní a účetní hodnotou aktiv? Jak například faktor strachu, který mezi podzimem 2008 a jarem roku 2009 zničil realitní trh ve Španělsku? Dům ve španělské Rondě byl v létě 2010 stejným domem jako v létě 2007, navzdory tomu jeho majitel disponoval o tři roky později nominálně nižším majetkem.
Je zvláštní, že Piketty, ač Francouz, ve své definici kapitálu vůbec nebere v úvahu jeho další rozměry – sociální, kulturní |
Možná je Pikettyho kniha jen poctivě vyargumentovaným zrcadlem odrážejícím ocenění aktiv v časových obdobích, která jsou příliš krátká, aby prozradila dlouhodobý trend zvyšování sociálních nerovností. Možná odkrývá, nakolik sofistikovaným nástrojem k přerozdělování majetku se od konce sedmdesátých let stala inflace, již máme sklon považovat za apolitický, technický jev.
Je zvláštní, že Piketty, ač Francouz, ve své definici kapitálu vůbec nebere v úvahu jeho další rozměry – sociální, kulturní. V této souvislosti není třeba chodit daleko. Mediální společnosti Mafra, Ringier a Economia sice mohou v roce 2014 k nelibosti svých majitelů kumulovat finanční ztráty, ale ve které položce výročních zpráv najdeme hodnotu vlivového kapitálu, který vlastnictví médií přináší?
Vracíme se stále ke stejné otázce: Co je kapitál? Piketty se pokouší odpovědět na otázku, kam směřuje na počátku 21. století kapitalismus, přičemž přeskakuje základní účetní jednotku, na které je založen.
Podstatná otázka
Pavel Kohout svou recenzi končí odkazem na Pikettyho návrh progresivního zdanění vysoce koncentrovaných bloků kapitálu. Za příklad „úspěšné“ země v tomto boji uvádí Čad s nejvyšší progresivní daní z příjmu ve výši 60 procent. Jako člen ekonomického dream teamu bývalé vlády by však měl poskytovat informace v plném rozsahu a náležitém kontextu.
Čad totiž má kromě jednorázových daní na velbloudy a kozy daň z příjmu fyzických osob 10,5 procenta, přičemž v případě osob samostatně výdělečně činných se pohybuje na úrovni 20 až 25 procent. Až nad ní existuje veřejně příliš nedeklarovaný prostor pro „soukromé“ zdanění v rozsahu 20 až 60 procent. To může stejně jako v mnoha jiných autoritářských státech arbitrárně vymáhat politická moc na základě práva silnějšího.
Jsou africké a blízkovýchodní státy považované za vzory neúspěšného rozvoje zemí Jihu schopné a ochotné daně vůbec vybírat? |
Podstatná otázka ale zní jinak: Jsou africké a blízkovýchodní státy považované za vzory neúspěšného rozvoje zemí Jihu schopné a ochotné daně vůbec vybírat? Anebo je v nich daňová správa jen synonymem privatizace státu a predátorství? Pokud výzkumem dospějeme k názoru, že tato schopnost je více než omezená, snáze lze pochopit historické příčiny, které Evropu učinily natolik příjemným místem k životu.
Americký sociolog Charles Tilly v polovině sedmdesátých let objevil kolébku evropské modernity v 300letém sňatku války a plošného výběru daní. I dnes je třeba se zamyslet, zda ekonomické podmínky, v nichž žijeme, jsou výsledkem objektivních a technokratických „zákonů tržní ekonomiky“, anebo poměru sil společenských tříd a mezinárodních okolností.
Daň 88 procent uplatňovaná v USA od roku 1942 nebyla důsledkem zášti a nenávisti k bohatým, ale snahy propojit striktní cenovou kontrolu s vysoce progresivním zdaněním tak, aby jejich ekonomika nezačala vytvářet milionáře profitující z války na druhé straně Atlantiku.
Doufejme, že tuto americkou válečnou zkušenost nebudeme zanedlouho v České republice a dalších evropských zemích okolnostmi nuceni detailně zkoumat. Představa roku 2016 a válečného premiéra Andreje Babiše, který stojí před ekonomickou nutností zavést konfiskační daně ve výši 80 procent pro největší majetky, je téměř cimrmanovská.